ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.4579.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4579/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) T. N., a b) P. N., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 221/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2007, č. j. 11 Co 23/2007-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. září 2006, č. j. 17 C 221/2002-158, zamítl „návrh žalobců, aby bylo určeno, že pozemek v obci a k. ú. M., označený v geometrickém plánu Ing. J. R. ze dne 7. 6. 2001 parcelním číslem 2110/2, vlastní žalobci T. a P. N. ve společném jmění manželů“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci kupní smlouvou, uzavřenou 29. 6. 1987 s I. P., nabyli do společného vlastnictví v tamním katastrálním území rekreační chalupu č. e. 651 s drobnými stavbami na pozemkových parcelách č. 478, 479, 480 a 481 zastavěná plocha a nádvoří o celkové výměře 281 m2. Žalovaný se stal na základě kupní smlouvy, uzavřené 7. 4. 1995 s J. a H. P., v tamním katastrálním území kromě dalších vlastníkem pozemku č. 2110/1. Žalobci část pozemku č. 2110/1, obklopujícího jejich nemovitosti, užívali nerušeně jako vlastní od roku 1987 do roku 1995, v ploše označené znalcem jako parcela č. 2110/2. Jejich názor, že vlastnictví části tohoto pozemku, který jako vlastní užívali od roku 1987 a jejich právní předchůdkyně již od roku 1977, vydrželi, soud s odkazem na právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době odmítl. Uzavřel, že nebyla splněna podmínka dobré víry, že jde o pozemek v jejich vlastnictví. Absenci této podmínky shledal ve skutečnosti, že právní předchůdkyni žalobců muselo být z výměr parcel, jež žalobcům v roce 1987 prodávala, v porovnání s rozlohou okolních prostor, o nichž tvrdila, že „patří k chalupě“ a jako takové je od roku 1977 do roku 1978 držela, zřejmé, že užívá cizí pozemek; na tom nic nemění ani okolnost, že tehdejší uživatel pozemku č. 2110/1, podnik L. Č. r. – l. s. F.-M., užívání části tohoto pozemku, přilehlého k chalupě, nebránil. Ohledně dobré víry žalobců soud konstatoval, že „bylo na nich“, aby otázce vlastnictví kupovaných nemovitostí věnovali náležitou pozornost; z konfigurace parcely č. 481 v terénu jako stavební plochy o výměře 115 m2 je zcela zjevné, že si k užívání přisvojili pozemek ve větším rozsahu, než činí uvedená plocha, přičemž „na poštovním ústřižku z roku 2002 uvedli výměru 920 m2“, za niž byli ochotni platit nájemné.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 11 Co 23/2007/195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; provedl důkaz geometrickým plánem ze 7. 6. 2001 a zjistil, že nově vytvořená parcela č. 2110/2 má výměru 315 m2. K otázce dobré víry žalobců a jejich právní předchůdkyně zaujal názor totožný se soudem prvního stupně. V této souvislosti připomenul zejména značný rozdíl v rozlohách parcely č. 481 (115 m2) a č. 2110/2 (315 m2). Ač se žalobci bránili tvrzením, že v kupní smlouvě byly jimi kupované parcely označeny pouze celkovou výměrou, resp. součtem ploch, nelze přehlédnout, že plocha pozemku, o jehož vlastnictví usilují, má větší výměru, než součet ploch všech jimi koupených pozemkových parcel. Žalobci měli informaci o výměrách jednotlivých parcel ve znaleckém posudku, zde byly označeny jako stavební plochy, takže šlo o jinou kulturu pozemku (lesní pozemek), který rekreační objekt obklopoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jeho přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Za otázku zásadního právní významu považují to, „nakolik byli, jako kupující, při uzavírání kupní smlouvy v roce 1987“ na tamním státním notářství „povinni seznámit se s obsahem znaleckého posudku“ obsahujícího výměry jednotlivých parcel, „resp. nakolik skutečnost, že tak neučinili, vylučuje jejich dobrou víru při uchopení držby pozemků ve větším rozsahu, než který koupili“. Pro tuto otázku považují svoje dovolání za přípustné a dožadují se jejího vyřešení dovolacím soudem. Poukazují na průběh uzavírání kupní smlouvy před státním notářem, na jeho stručnost a nedostatečnost informací o podrobnostech týkajících se kupovaných nemovitostí včetně obsahu znaleckého posudku ve vztahu k výměrám, ocenění a umístění jednotlivých pozemkových parcel. Držby pozemků se chopili v intencích informace prodávající I. P. Ta jim nesdělila, že zakoupené pozemky jsou „roztroušeny“ uvnitř pozemku č. 2110/1 – les, a že netvoří souvislý celek. Když v roce 1995 vystoupil žalovaný s námitkami, nevěděli, kde se vlastně přesně jejich pozemky nacházejí. Argumentace soudu ohledně skutečností, které jim měly signalizovat, že užívají cizí pozemek, nemůže podle jejich názoru obstát, a to včetně jím zmiňované úhrady nájemného za 920 m2; šlo totiž o úhradu za užívání jiných pozemků, než je pozemek sporný. Uvádějí, že byli při „uchopení se držby pozemku označeného geometrickým plánem jako parc. č. 2110/2 v omluvitelném omylu, že užívají jimi zakoupené pozemky st. 478, 479, 480 a 481“. Tento jejich omyl a dobrá víra nejsou vyvráceny tím, že by při nabývaní nemovitostí do vlastnictví nevynaložili dostatek potřebné péče; postupovali v té době zcela obvyklým způsobem. Poukazují na to, že žalovaný užívá jejich pozemky st. 478, 479 a 480, zalesnil je a zásadně odmítá jakékoliv návrhy na smírné řešení problému směnou pozemků, dlouhodobým pronájmem apod. Uzavírají, že soud v daném případě nesplnil svoji úlohu odstranit spor; žalobci se ocitli v situaci, kdy rekreační chalupu nemohou vůbec užívat, hrozí jí naprostá devastace a jde o zcela neprodejný objekt. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve své „replice“ k níže uvedenému vyjádření žalovaného polemizují s jeho argumentaci.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobci účelově zaměňují nesouhlas se skutkovým zjištěním soudu s řešením údajné právní otázky zásadního právního významu; nelze totiž dovozovat, jak dovolatelé činí, že je řešením otázky zásadního právního významu to, že při písemně formulovaném právním úkonu jako kupující nevěděli, co vlastně kupují. Připomíná výpověď žalobce b) který před soudem uvedl, že již při koupi si porovnával své představy s mapou; věděl tedy dobře, co je předmětem koupě. Žalovaný dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 568/96, 22 Cdo 2919/2000 a 22 Cdo 2941/2000. Dovolání pokládá za nepřípustné a navrhuje je odmítnout.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ OSŘ), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ OSŘ), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ OSŘ). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadním
V dané věci žalobci počali sporný pozemek užívat společně s pozemky, které koupili; výměra takto drženého sporného pozemku však byla vyšší než výměra pozemků koupených. Dovolatelé se brání námitkou, že skutečnou výměru neznali. Tyto otázky však dovolací soud již řešil a napadené rozhodnutí je s jeho judikaturou v souladu.
Kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je naprosto výjimečný, a rozhodně zde nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Proto pokud kupující se chopili i držby pozemku, jehož výměra byla dokonce vyšší než plocha pozemku, který koupili, neboť se neseznámili s výměrou kupovaného pozemku, mohli sice být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ a nešlo tedy o oprávněnou držbu způsobilou k vydržení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, č. C 1399 Souboru civilních rozhodnutí NS).
Dovolací námitky žalobců tak nejsou bez dalšího způsobilé založit přípustnost dovolání žalobců.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písmeno b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů částku 5.000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 276/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. srpna 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu