ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4638.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4638/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) G. R. H. , b) N. H. T. , c) The 2009 Irrevocable Trust for Bettina L. Burr , se sídlem Cambridge, Hubbard Park Road 8, Spojené státy americké, d) The 2009 Irrevocable Trust for Peter A. Looram , se sídlem Aspen, Glen Eagle Drive 280, Spojené státy americké, všech zastoupených JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 403/17, proti žalované obci Ludgeřovice , se sídlem v Ludgeřovicích, Markvartovická 52/48, identifikační číslo osoby: 00300390, zastoupené JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1196, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 353/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2016, č. j. 56 Co 246/2015-459, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2016, č. j. 56 Co 246/2015-476, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalobců je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 1 028,50 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Milana Čichoně, advokáta se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1196, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 12 C 353/2008-263, zamítl žalobu na určení, že Dr. A. M. d. R, zemřelý 1. 9. 1942, byl ke dni 1. 9. 1942 výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných ve vložkách pozemkových knih katastrálního území L., nyní vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, jako pozemky č. 3356, 3368, 3371, 3385 a 3353/1, zapsané pro obec a katastrální území L. na listu vlastnictví č. 1765 (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že žalobci a), b), c) a d) jsou vlastníky označených nemovitostí, každý v podílu ideální ¼ (výrok II.). Zamítl rovněž žalobu na uložení povinnosti žalované vyklidit označené nemovitosti a vyklizené předat žalobcům, a to každému z žalobců v podílu ideální ¼ (výrok III.). Žalobcům uložil povinnost nahradit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce rovným dílem náklady řízení ve výši 64 962,50 Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Dr. A. R., jenž zemřel 1. 9. 1942, převedl nemovitosti na Německou říši na základě kupní smlouvy uzavřené 6. 12. 1939. Jeho manželka C. R. (jako právní nástupkyně) se nedovolala v souladu s dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále „dekret č. 5/1945 Sb.), a podle §8 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“), ve tříleté prekluzivní lhůtě neplatnosti převodu. Od 6. 12. 1939 bylo nutno na nemovitosti nahlížet jako na majetek Německé říše, na který se vztahoval dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále dekret č. 12/1945 Sb.), příp. dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále dekret č. 108/1945 Sb.), přičemž právním důvodem konfiskace předmětných nemovitostí byl samotný dekret.
S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, publikované pod č. 477/2005 Sb., uzavřel, že žalobci nemají na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. Pokud právní předchůdci žalobců nevyužili možnosti domáhat se svého vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., nelze se jeho ochrany účinně domáhat žalobou na ochranu vlastnického práva, resp. nelze žalobou na určení vlastnického práva obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 56 Co 246/2015-459, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2016, č. j. 56 Co 246/2015-476, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.), změnil výrok IV. o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu i jeho právním posouzením věci. Dále uvedl, že pokud zůstavitel pozbyl vlastnické právo k nemovitostem v období nesvobody (tj. od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) za podmínek uvedených v dekretu č. 5/1945 Sb. a zákonu č. 128/1946 Sb. a na jejich vydání neuplatnil, případně uplatnil neúspěšně, restituční nárok podle těchto předpisů, nejsou dědicové oprávněni uplatňovat své dědické nároky. Jelikož v projednávané věci neuplatnila C. R. jakožto právní nástupkyně zůstavitele restituční nárok na základě zákona č. 128/1946 Sb., nemohou se dědicové zůstavitele – žalobci – domáhat vlastnického práva žalobou na jeho určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezili odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005, dovodil, že „dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. i zákon č. 128/1946 Sb. nastolily právní stav, který vylučuje určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek v nich uvedených, a na jejíž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů. Ohledně takové věci nyní nelze uplatňovat údajné dědické nároky po tomto zůstaviteli, nebyl-li úspěšně uplatněn nárok restituční.“ Dovolatelé navrhli jiné právní posouzení této otázky tak, aby bylo možné žádat o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek uvedených v dekretu č. 5/1945 Sb. a zákonu č. 128/1946 Sb., ale jednalo se přitom o věc, která nepodléhala ve smyslu §2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskaci, neboť ji v době po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb. V takových případech se totiž jednalo o věc nepodléhající konfiskaci, která však nebyla oprávněným osobám navrácena. Neměla-li být předmětná věc konfiskována, zůstala ve vlastnictví původních vlastníků, resp. přešla na jejich dědice. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvedla, že pokud se dovolatelé, respektive jejich právní předchůdci, nedomáhali navrácení předmětných nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., nelze uplatňovat údajné dědické nároky prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více než šedesáti lety, by byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka. Poznamenala, že se o předmětné nemovitosti řádně stará a nadále je plánuje využívat. Na základě zásady právní jistoty a legitimního očekávání by měla být vlastnickému právu žalované poskytnuta právní ochrana. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 3. 12. 2008 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání z hlediska jednotlivých uplatněných námitek přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda lze požadovat určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věcí, které zůstavitel pozbyl v době nesvobody (tj. od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) za podmínek uvedených v dekretech prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., č. 108/1945 Sb., a zákona č. 128/1946 Sb., avšak na jejichž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů, a od toho se odvíjející otázky vlastnického práva dědiců. Nejde jen o otázku určení vlastnického práva předchůdce žalobců, ale o to, zda žalobci jsou spoluvlastníky sporných nemovitostí. K tomu se poznamenává, že nebyla-li věc projednána v dědickém řízení, mohou dědicové jen žádat určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem, a na základě vyhovujícího rozsudku žádat o projednání dědictví, nemohou se však domáhat určení svého vlastnictví podle ev. dědických podílů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005). Významné je, že nebylo zjištěno, že by sporné nemovitosti byly vydány v restituci podle zákona č. 128/1946 Sb.
Podle §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce.
Také podle §1 zákona č. 128/1946 Sb. platí: „Jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu.“
V uvedených případech jde o neplatnost relativní, jejíž účinky nenastávají ze zákona, ale až poté, co je nárok úspěšně uplatněn za podmínek upravených v uvedených právních předpisech (viz k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 1948, sp. zn. R I 11/48, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 223/96). Nárok bylo třeba uplatnit u soudu (§10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb.); proti národní správě pak nejprve proti orgánu, který národní správu zavedl (§9 cit. zákona). Bylo-li právní jednání uskutečněno za podmínek uvedených v §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., má aplikace tohoto ustanovení jako speciálního zákona ve spojení se zákonem č. 128/1946 Sb. a podle okolností věci s dekretem č. 108/1945 Sb. přednost před obecnými právními předpisy.
Důvody, pro které nebylo možné uvedená jednání prohlásit za absolutně neplatná, uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz tím, že „v období nesvobody, počínajícím dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky realizovány značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky neplatnosti, které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku došlo, neboť by tak vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy (viz citovaný dekret prezidenta republiky a zákon č. 128/1946 Sb.), které umožňovaly nápravu způsobených křivd v široké míře, přitom však v zájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle tehdejšího restitučního předpisu, nebylo možné jej uplatnit i podle předpisu obecného (například vlastnickou žalobou). To vyplývá z citovaných restitučních předpisů; velká část jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, byla neplatná i podle obecných právních předpisů, a přesto byla zahrnuta pod režim restitučních zákonů. Vycházelo se z toho, že právní následky jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, nastaly, věc se tak stala zpravidla tzv. nepřátelským majetkem a poté přešla pod národní správu, resp. konfiskací do vlastnictví státu, bylo však možno uplatnit restituční nárok na její vydání. Z uvedeného je zřejmé, že dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. i zákon č. 128/1946 Sb. nastolily právní stav, který vylučuje určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek v nich uvedených, a na jejíž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů. Ohledně takové věci nyní nelze uplatňovat údajné dědické nároky po tomto zůstaviteli, nebyl-li úspěšně uplatněn nárok restituční.“ K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil v usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, či v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, podle kterého „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“ Ústavní soud dále uvedl, že vydání restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. 2. 1948 (zejména zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb. a další), resp. „samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.“
Ústavní soud rovněž ve shora označeném plenárním stanovisku zdůraznil, že „Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 J. proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 27. 6. 2004, B. proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden předtím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze vrátit majetek osobám, které ho byly zbaveny (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci K. proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy garantováno není.“
Z provedeného dokazování vyplývá, že C. R. (jakožto právní nástupkyně po zemřelém A. R.) namítala neplatnost kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1939, kterou její manžel převedl předmětné nemovitosti na Německou říši, přičemž Zemský národní výbor tehdy odkázal na soudní řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. Předmětný restituční nárok však dnem 17. 6. 1949 zanikl, neboť nebyl u příslušného orgánu uplatněn v prekluzivní lhůtě ve smyslu §8 zákona č. 128/1946 Sb. Od 6. 12. 1939 bylo tedy nutné pohlížet na předmětné nemovitosti jako na majetek Německé říše, který byl zkonfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Ke konfiskaci došlo k datu účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. a následné konfiskační rozhodnutí ze dne 3. 3. 1950 mělo jen deklaratorní charakter. Konfiskační proces byl dovršen vydáním tohoto správního rozhodnutí (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1952/2005, a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 399/06; v těchto věcech posuzovaly Nejvyšší i Ústavní soud nabytí majetku, který dne 6. 12. 1939 převedl A. R. na Německou říši, státem v období po druhé světové válce jako prejudiciální otázku; Ústavní soud konstatoval, že ve shora uvedených závěrech „neshledává jakékoli vybočení z mezí ústavnosti“).
Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobců neuplatnila restituční nárok ohledně nemovitostí, které zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek uvedených v zákoně č. 128/1946 Sb. V takovém případě nejsou žalobci oprávněni domáhat se určení vlastnického práva k těmto nemovitostem a dovolací soud neshledává žádný důvod pro jiné posouzení této právní otázky.
Nelze dovodit (jak to činí žalobci), že žalobci jsou oprávněni domáhat se určení vlastnického práva k nemovitostem, protože se jedná (podle §2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb.) o majetek nepodléhající konfiskaci, jelikož ho v době po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce pozbyla osoba nespadající pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb. Právní nástupkyně zůstavitele měla možnost domáhat se neplatnosti takových právních jednání právě postupem podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. Pokud tak neučinila, nelze ani tehdejší restituční zákonodárství obcházet žalobou o určení vlastnického práva.
Jak již bylo zmíněno, „samotné zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). I kdyby bylo kupříkladu dovozeno (s ohledem na přístup státních orgánů k otázce vlastnictví a konfiskace předmětných nemovitostí po druhé světové válce), že nebyly naplněny hmotněprávní podmínky pro konfiskaci majetku a na konfiskační výměr je nutné nahlížet jako na právní akt vydaný v rozporu s tehdejšími předpisy, resp. jako na akt politické perzekuce, je z obsahu spisu nepochybné, že stát by v takovém případě převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, podle kterého „převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., popř. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné“]. Jelikož žalobci nejsou oprávněnými osobami ve smyslu restitučních předpisů (např. zákon č. 87/1991 Sb. či zákon č. 229/1991 Sb.), neboť nejsou státními občany České republiky, představuje uplatnění nároků žalobců nepřípustné obcházení restitučních předpisů a fakticky vede k rozšiřování jejich osobního, věcného a příp. i časového rozsahu (to za předpokladu, že by stát převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu před 25. 2. 1948).
Žalobci rovněž poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, podle kterého „určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 – 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky.“
V projednávané věci je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalobci neuplatňují své nároky vůči státu, ale vůči obci. Ústavní soud ve stanovisku pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, vyložil, že v případech převodu majetku nabytého státem na základě konfiskací na třetí osoby (např. na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí) ze zásady legitimního očekávání vyplývá, že tomuto vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoliv změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekávat. „V opačném případě, za situace, kdy by neexistovala jistota, zda lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem, aniž by hrozilo, že za vlastníka nebude následně prohlášen někdo, u nějž se mělo za to, že jeho právo zaniklo před více než půlstoletím, a tato situace ani s největší možnou péčí nemohla být v okamžiku převodu předvídána, by stát tuto povinnost nesplnil.“
Pro výjimečné uplatnění určovací žaloby v případě uplynutí restitučních lhůt není v posuzované věci rovněž splněna podmínka, že žalobci nemohli bez vlastní viny a pro vážnou překážku uplatnit svůj nárok podle restitučních předpisů včas a uplatňují jej bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky. Předně C. R. jako právní nástupkyně zůstavitele mohla a měla uplatnit restituční nárok postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Dále je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobců c) a d) B. L. se domáhala určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem vůči České republice již v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 390/92. V průběhu řízení však vzala návrh zcela zpět a usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 6. 1996, č. j. 12 C 390/92-124, bylo toto řízení zastaveno. Z uvedeného je zřejmé, že žalobci neuplatňují svůj nárok bez zbytečného odkladu po odpadnutí překážky, pro kterou nemohli tento nárok uplatnit včas podle restitučních předpisů.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné, je založeno na právní otázce, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jelikož žalobci v dovolání výslovně neuvedli, že by jím napadli pouze některé výroky rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Protože tomuto požadavku žalobci nedostáli, nemůže být dovolání směřující rovněž proti výrokům o nákladech řízení přípustné.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 2. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu