ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4716.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 4716/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) G. R. H., b) N. H. T., c) The 2009 Irrevocable Trust for Peter A. Looram, se sídlem v Aspenu, Glen Eagle Drive 280, USA, d) The 2009 Irrevocable Trust for Bettina L. Burr, se sídlem v Cambridge, Hubbard Park Road 8, USA, všech zastoupených JUDr. Jarmilou Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vinohradská 403/17, proti žalované obci Šilheřovice, se sídlem v Šilheřovicích, Střední 305, IČO: 00300730, zastoupené JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1196/27, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 353/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2016, č. j. 56 Co 232/2015-436, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 028,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované JUDr. Milana Čichoně.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 10 C 353/2008-244, zamítl žalobu na určení, že Dr. A. M. R., zemřelý 1. 9. 1942, byl ke dni 1. 9. 1942 výlučným vlastníkem nemovitostí v k. ú. Š., a to pozemků parc. č. 21/1, ostatní plocha, parc. č. 368, zahrada, parc. č. 369, zahrada, parc. č. 370, zahrada, parc. č. 392, zahrada, parc. č. 393, zastavěná plocha, parc. č. 394, ostatní plocha, parc. č. 939, zastavěná plocha, parc. č. 1309, ostatní plocha, parc. č. 1323/1, ostatní plocha, parc. č. 1323/2, ostatní plocha, parc. č. 1323/3, ostatní plocha, parc. č. 1323/4, ostatní plocha, parc. č. 1323/5, ostatní plocha, parc. č. 1323/6, ostatní plocha, parc. č. 1323/7, ostatní plocha, parc. č. 1323/8, ostatní plocha, parc. č. 1349, ostatní plocha, parc. č. 1382, ostatní plocha, parc. č. 1396, ostatní plocha, parc. č. 1478, zastavěná plocha, parc. č. 1389/1, ostatní plocha, parc. č. 1452/4, ostatní plocha, parc. č. 36/1, zahrada, parc. č. 367/1, zastavěná plocha, parc. č. 367/2, ostatní plocha, parc. č. 367/3, ostatní plocha, parc. č. 367/4, ostatní plocha, parc. č. 367/8, ostatní plocha, parc. č. 37/1 – zastavěná plocha, parc. č. 371/1, zahrada, parc. č. 386/1, ostatní plocha, parc. č. 386/15, ostatní plocha, parc. č. 386/16, ostatní plocha, parc. č. 386/17, ostatní plocha, parc. č. 389/2, ostatní plocha, parc. č. 389/27, ostatní plocha, parc. č. 390/22, ostatní plocha, parc. č. 390/7, zahrada, a parc. č. 942/2, ostatní plocha (dále rovněž jako „nemovitosti“), dále zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou každý vlastníkem podílu ve výši id. ¼ na nemovitostech, a aby byla žalovanému uložena povinnost nemovitosti vyklidit (výrok IV.). Ve výrocích II. a III. zastavil řízení o žalobě na určení vlastnického práva s petitem specifikovaným v těchto výrocích a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V. a VI.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Dr. A. R., jenž zemřel 1. 9. 1942, převedl nemovitosti na Německou říši na základě kupní smlouvy uzavřené 6. 12. 1939. Jeho manželka C. R. (jako právní nástupkyně) se nedovolala v souladu s dekretem prezidenta republika č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.), a podle §8 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“), ve tříleté prekluzivní lhůtě neplatnosti převodu. Od 6. 12. 1939 bylo nutno na nemovitosti nahlížet jako na majetek Německé říše, na který se vztahoval dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen dekret č. 12/1945 Sb.), příp. dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen dekret č. 108/1945 Sb.), přičemž právním důvodem konfiskace předmětných nemovitostí byl samotný dekret.
S odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, publikované pod č. 477/2005 Sb., uzavřel, že žalobci nemají na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. Pokud právní předchůdci žalobců nevyužili možnosti domáhat se svého vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., nelze se jeho ochrany účinně domáhat žalobou na ochranu vlastnického práva, resp. nelze žalobou na určení vlastnického práva obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 56 Co 232/2015-436, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu i jeho právním posouzením věci. Dále uvedl, že pokud zůstavitel pozbyl vlastnické právo k nemovitostem v období nesvobody (tj. od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) za podmínek uvedených v dekretu č. 5/1945 Sb. a zákonu č. 128/1946 Sb. a na jejich vydání neuplatnil, příp. uplatnil neúspěšně, restituční nárok podle těchto předpisů, nejsou dědicové oprávněni uplatňovat své dědické nároky, nebyl-li úspěšně uplatněn restituční nárok (ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb.). Jelikož v projednávané věci neuplatnila C. R. jakožto právní nástupkyně zůstavitele restituční nárok na základě zákona č. 128/1946 Sb., nejsou dědicové zůstavitele – žalobci – oprávněni domáhat se vlastnického žalobou na jeho určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005, dovodil, že „dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. i zákon č. 128/1946 Sb. nastolily právní stav, který vylučuje určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek v nich uvedených, a na jejíž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů. Ohledně takové věci nyní nelze uplatňovat údajné dědické nároky po tomto zůstaviteli, nebyl-li úspěšně uplatněn nárok restituční.“ Dovolatelé navrhují jiné právní posouzení této otázky tak, aby bylo možné žádat o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek uvedených v dekretu č. 5/1945 Sb. a zákoně č. 128/1946 Sb., ale jednalo se přitom o věc, která nepodléhala ve smyslu §2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskaci, neboť ji v době po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb. V takových případech se totiž jednalo o věc nepodléhající konfiskaci, která však nebyla oprávněným osobám navrácena. Neměla-li být předmětná věc konfiskována, zůstala ve vlastnictví původních vlastníků, resp. přešla na jejich dědice.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Namítá, že pokud se dovolatelé, resp. jejich právní předchůdci, nedomáhali navrácení předmětných nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb., nelze uplatňovat údajné dědické nároky prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více než šedesáti lety, by byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka. Poznamenává, že se o předmětné nemovitosti řádně stará a nadále je plánuje využívat. Na základě zásady právní jistoty a legitimního očekávání by měla být vlastnickému právu žalované poskytnuta právní ochrana. Navrhuje, aby bylo dovolání jako nedůvodné odmítnuto.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mimo jiné na řešení právní otázky, zda lze požadovat určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věcí, které zůstavitel pozbyl v době nesvobody (tj. od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) za podmínek uvedených v dekretu č. 5/1945 Sb. a zákonu č. 128/1946 Sb., avšak na jejichž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů.
Podle §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. „jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce.“
Také podle §1 zákona č. 128/1946 Sb. platí: „Jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud k nim došlo po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), uvedl, že „v období nesvobody, počínajícím dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky realizovány značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky neplatnosti, které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku došlo, neboť by tak vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy (viz citovaný dekret prezidenta republiky a zákon č. 128/1946 Sb.), které umožňovaly nápravu způsobených křivd v široké míře, přitom však v zájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle tehdejšího restitučního předpisu, nebylo možné jej uplatnit i podle předpisu obecného (například vlastnickou žalobou). To vyplývá z citovaných restitučních předpisů; velká část jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, byla neplatná i podle obecných právních předpisů, a přesto byla zahrnuta pod režim restitučních zákonů. Vycházelo se z toho, že právní následky jednání, ke kterým došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, nastaly, věc se tak stala zpravidla tzv. nepřátelským majetkem a poté přešla pod národní správu, resp. konfiskací do vlastnictví státu, bylo však možno uplatnit restituční nárok na její vydání.
Z uvedeného je zřejmé, že dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. i zákon č. 128/1946 Sb. nastolily právní stav, který vylučuje určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek v nich uvedených, a na jejíž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů. Ohledně takové věci nyní nelze uplatňovat údajné dědické nároky po tomto zůstaviteli, nebyl-li úspěšně uplatněn nárok restituční.“ K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil v usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, či v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze stanoviska pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, podle kterého „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinné domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.“ Ústavní soud dále uvedl, že vydání restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. 2. 1948 (zejména zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb. a další), resp. „samo zakotvení restituční nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.“
Ústavní soud rovněž zdůraznil, že „Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 27. června 2004, B. proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden předtím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze vrátit majetek osobám, které ho byly zbaveny (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci K. proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jim tedy garantováno není.“
Z provedeného dokazování vyplývá, že C. R. (jakožto právní nástupkyně po zemřelém A. R.) namítala neplatnost kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1939, kterou její manžel převedl předmětné nemovitosti na Německou říši, přičemž Zemský národní výbor tehdy odkázal na soudní řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. Předmětný restituční nárok však dnem 17. 6. 1949 zanikl, neboť nebyl u příslušného orgánu uplatněn v prekluzivní lhůtě ve smyslu §8 zákona č. 128/1946 Sb. Od 6. 12. 1939 bylo tedy nutné pohlížet na předmětné nemovitosti jako na majetek Německé říše, který byl zkonfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Ke konfiskaci došlo k datu účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. a následné konfiskační rozhodnutí ze dne 3. 3. 1950 mělo jen deklaratorní charakter. Konfiskační proces byl dovršen vydáním tohoto správního rozhodnutí (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1952/2005, a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 399/06; v těchto věcech posuzovaly Nejvyšší i Ústavní soud nabytí majetku, který dne 6. 12. 1939 převedl A. R. na Německou říši, státem v období po druhé světové válce jako prejudiciální otázku; Ústavní soud konstatoval, že ve shora uvedených závěrech „neshledává jakékoli vybočení z mezí ústavnosti“).
Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobců neuplatnila restituční nárok ohledně nemovitostí, které zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek uvedených v zákoně č. 128/1946 Sb. V takovém případě nejsou žalobci oprávněni domáhat se určení vlastnického práva k těmto nemovitostem a dovolací soud neshledává žádný důvod pro jiné posouzení této právní otázky.
Nelze dovodit (jako to činí žalobci), že žalobci jsou oprávněni domáhat se určení vlastnického práva k nemovitostem, protože se jedná (podle §2 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb.) o majetek nepodléhající konfiskaci, jelikož ho v době po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové nebo politické persekuce pozbyla osoba nespadající pod ustanovení §1 dekretu č. 108/1945 Sb. Právní nástupkyně zůstavitele měla možnost domáhat se neplatnosti takových právních jednání právě postupem podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. Pokud tak neučinila, nelze ani tehdejší restituční zákonodárství obcházet žalobou o určení vlastnického práva.
Jak již bylo zmíněno, „samotné zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). V odůvodnění označeného plenárního nálezu se uvádí: „Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejména nutné zdůraznit, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 – 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního systému uplatňovaného komunistickou stranou, nikoliv křivd jiných… Vyjádřil-li totiž zákonodárce svůj zřejmý úmysl omezit odčinění křivd nejen stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných a z hlediska věcného, ale především časovou hranicí 25. února 1948, tedy datem převzetí státní moci komunistickým režimem, datem, od nějž se odvíjí právní i společenské změny směřující k nastolení nedemokratického režimu, lze při takto jasně vyjádřené vůli přiznat mu právo úsudku, že tak zásadní zásah do vlastnických vztahů nastalých před tímto datem by nebyl společensky žádoucí a z hlediska vyjádřených cílů restitučního zákonodárství jej není třeba, a pokud tato potřeba v dalším z hlediska palčivosti řešené problematiky vyvstala (např. ohledně židovského majetku), tak již cestou zákona v jím vymezených případech průlom za danou časovou hranici učinil (zákon č. 243/1992 Sb., okrajově zákon č. 212/2000 Sb.)… Na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě kterých k takovému zániku došlo, a tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně“.
Předchůdci žalobců bylo odňato vlastnické právo jak fakticky (převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb.), tak i konfiskačními akty. Dovolatelé nyní poukazují na skutečnosti, které měly konfiskaci bránit, odmítají, že byly splněny podmínky dekretu č. 12/1945 Sb. a dovolávají se nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí. I kdyby jim bylo možno přisvědčit a uznat, že jim byla konfiskací způsobena křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948, a takové křivdy se podle ustálené judikatury neodčiňují.
K takovému závěru se Ústavní soud přihlásil např. ve stanovisku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13: „V tomto směru Ústavní soud odkazuje na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v němž vyložil svůj náhled na účinky, které přijetí restitučních zákonů mělo na existenci případných trvajících subjektivních práv k původnímu majetku… Při posouzení otázky, zda došlo k majetkové křivdě v tzv. rozhodném období, je třeba vyjít z toho, kdy bylo o splnění podmínek dle dekretů prezidenta republiky z r. 1945 rozhodováno a zda byly splněny [např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1136/2000 ze dne 31. 8. 2000; nález sp. zn. IV. ÚS 56/94 ze dne 22. 6. 1995 (N 36/3 SbNU 267)]. Tato doktrína vede k neúspěchu těch osob, které uplatňují restituční nárok, přestože proces konfiskace byl završen před tzv. rozhodným obdobím“. Dovolací soud nevidí důvod se od tohoto stanoviska, ostatně vyjadřujícího to, co ze vztahu restitučních a obecných předpisů vyplývá, odchýlit.
Žalobci rovněž poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 394/14, podle kterého „určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 – 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky.“
V projednávané věci je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalobci neuplatňují své nároky vůči státu, ale vůči obci. Ústavní soud ve stanovisku pléna Ústavního soudu z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, vyložil, že v případech převodu majetku nabytého státem na základě konfiskací na třetí osoby (např. na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí) ze zásady legitimního očekávání vyplývá, že tomuto vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoliv změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekávat. „V opačném případě, za situaci, kdy by neexistovala jistota, zda lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem, aniž by hrozilo, že za vlastníka nebude následně prohlášen někdo, u nějž se mělo za to, že jeho právo zaniklo před více než půlstoletím, a tato situaci ani s největší možnou péčí nemohla být v okamžiku převodu předvídána, by stát tuto povinnost nesplnil.“
Pro výjimečné uplatnění určovací žaloby v případě uplynutí restitučních lhůt není v posuzované věci rovněž splněna podmínka, že žalobci nemohli bez vlastní viny a pro vážnou překážku uplatnit svůj nárok podle restitučních předpisů včas a uplatňují jej bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky. Předně C. R. jako právní nástupkyně zůstavitele mohla a měla uplatnit restituční nárok postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Dále je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobců c) a d) B. L. se domáhala určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem vůči České republice již v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 390/92. V průběhu řízení však vzala návrh zcela zpět a usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 6. 1996, č. j. 12 C 390/92-124, bylo toto řízení zastaveno. Z uvedeného je zřejmé, že žalobci neuplatňují svůj nárok bez zbytečného odkladu po odpadnutí překážky, pro kterou nemohli tento nárok uplatnit včas podle restitučních předpisů. K tomu dovolací soud opětovně poznamenává, že žalobci nejsou oprávněnými osobami ve smyslu restitučního zákonodárství, neboť nejsou státními občany České republiky.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud dodává, že nelze předmětné nemovitosti považovat za majetek ryze osobního charakteru zůstavitele (jakým je např. rodinná hrobka s ostatky rodinných předků), k němuž by byli oprávněni dědicové domáhat se určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti, byl-li tento majetek svévolně zcizen v období totalitního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné, je založeno na právní otázce, kterou odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je založen na procesním úspěchu žalované v dovolacím řízení, takže jí přísluší náhrada nákladů řízení (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady řízení jsou tvořeny odměnou zástupce žalované ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání ze dne 29. 8. 2016) podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., a 21% náhradou za daň z přidané hodnoty z přiznané odměny a náhrady ve výši 714 Kč. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 028,5 0 Kč jako ¼ z č ástky 4114 Kč, a to podle §140 odst. 1 per analogiam. Lhůtu ke splnění povinnosti určil dovolací soud podle ustanovení §160 odst. 1 věty první o. s. ř.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu