ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.4959.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4959/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Evou Budínovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku – Místku, O. Lysohorského 702, proti žalované V. K. , zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, o vydání balvanu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 84/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2010, č. j. 42 Co 12/2010-142, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2010, č. j. 42 Co 12/2010-142, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vydání přírodního kamene („bludného balvanu“) po žalované s tím, že tento kámen nabyl do svého výlučného vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené s V. T., přičemž kámen je umístěn na pozemku žalované, kam žalobce nemá přístup. Žalovaná mu balvan odmítá dobrovolně vydat, neboť se domnívá, že žalobce není a nikdy nebyl vlastníkem předmětného balvanu.
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č. j. 40 C 84/2008-110, zamítl žalobu žalobce o vydání bludného balvanu specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku. Dále rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
Na základě provedených důkazů vzal soud za prokázané, že se na pozemku žalované nachází balvan, který se ještě nejméně do 10. července 2002 nacházel v objektu bývalé šachty v Orlové – Porubě, kde byl předtím umístěn nejméně 10 let. Následně byl z tohoto areálu odvezen na pozemek žalované. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, mimo jiné výslechem svědka V. T., který měl kámen získat od pana B., dále svědků J. M. a M. M., kteří odvezli balvan na pozemek žalobce, A. K. (přítelkyně p. B.), která uvedla, že neví o tom, že by J. B. někdy vlastnil předmětný kámen.
Soud prvního stupně zkoumal věcnou legitimaci žalobce a dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že je vlastníkem předmětného bludného balvanu, jehož vydání se po žalované domáhá, proto ani není věcně legitimován k podání žaloby na vydání věci (§126 odst. 1 obč. zák.) Poukázal na to, že žalobce nedoložil originál kupní smlouvy uzavřené s V. T. dne 15. listopadu 2001, jejímž předmětem měl být balvan. Soud prvního stupně uzavřel, že V. T., který měl žalobci balvan prodat, sám nebyl nikdy jeho vlastníkem, tudíž na žalobce nemohl převést více, než měl sám. Předmětný balvan je tedy ve vlastnictví třetí osoby (příp. státu). Nacházel se totiž více než 10 let v areálu bývalé šachty v Orlové-Porubě a nikdo si k němu nečinil vlastnická práva. Balvan nebyl ani ve vlastnictví pana B., od nějž ho měl V. T. koupit. Žalobce ani nemohl vlastnické právo k předmětnému balvanu vydržet, neboť nebyl v dobré víře, protože mu muselo být nepochybně zřejmé, že V. T. nebyl jeho vlastníkem.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 29. dubna 2010, č. j. 42 Co 12/2010-142, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost vydat žalobci kámen specifikovaný ve výroku I. rozsudku a rozhodl o povinnosti nahradit náklady řízení ve výroku II. rozsudku.
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce není v řízení aktivně legitimován. Konstatoval, že nezáleží na tom, jakou formou a za jakých okolností byla uzavřena kupní smlouva mezi žalobcem a V. T., jejímž předmětem byl balvan, neboť došlo k předání a převzetí věci. Soud prvního stupně postupoval nesprávně, pokud vyšel z prohlášení J. M. a výpovědi svědka S. o odcizení kamene, neboť skutečnost, že měl být kámen odcizen, prokázána nebyla a ani Policie České republiky tuto věc neřešila. Vzhledem k tomu, že výpověď svědkyně A. K. byla podle názoru odvolacího soudu ovlivněna žalovanou, soud měl pochybnosti o závěrech z ní vyplývajících.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že k otázce, zda je předmětem řízení bludný kámen jakožto přírodní památka či nerost, který může být ve výlučném vlastnictví státu, nebylo před soudem prvního stupně vedeno žádné dokazování. Proto nelze předmětný kámen považovat za bludný balvan, když navíc tato skutečnost v řízení nebyla zjištěna a důkaz znaleckým posudkem se jevil jako nadbytečný.
Odvolací soud uzavřel, že na předmětný kámen je třeba pohlížet jako na movitou věc, která může být předmětem prodeje a žalobce „osvědčil“, že je jeho vlastníkem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vytýká odvolacímu soudu, že změnil žalobní petit co do označení bludného balvanu, když z řízení nevyplynulo, zda jeho předmětem je nebo není bludný balvan jako přírodní památka. Odvolací soud si však podle názoru dovolatelky měl v takové situaci nechat vyhotovit znalecký posudek, který by mohl objasnit, o jaký kámen se jedná. Žalobce jej označil v petitu žaloby neurčitě s tím, že v případě výkonu rozhodnutí bude tento neproveditelný, neboť věc není řádně identifikována. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že žalobce je věcně legitimován k podání žaloby. Poukazuje na to, že odvolací soud ji vyzval, aby doplnila skutková tvrzení k otázce vlastnického práva žalobce, když beze změny důkazní situace žalobě žalobce vyhověl. V řízení navíc nebylo objasněno, zda kámen nebyl odcizen, když zaměstnanci, kteří působili v areálu Orlovny a byli vyslýcháni jako svědci, potvrdili, že kámen byl ukraden a tuto krádež šetřila Policie České republiky. Svědkyně A. K., která vypověděla, že J. B. nikdy žádný kámen nevlastnil, nebyla žalovanou nijak ovlivněna. Její svědeckou výpověď odvolací soud nezohlednil. Odvolací soud dle názoru dovolatelky nevzal v potaz evidentní nesrovnalosti v datu uzavření kupní smlouvy, když důkazy provedené v řízení vyvracejí tvrzení žalobce, že kámen koupil v roce 2001.
Dovolatelka upozorňuje na rozporné výpovědi žalobce a svědka V. T. a vzhledem k tomu, že datum na kupní smlouvě neodpovídá ani rokem ani obdobím datu, kdy měl být kámen na pozemek žalované dovezen, má za to, že smlouva byla vyhotovována až dodatečně. Dále zpochybňuje pravdivost výpovědi svědka V. T., která je jediným důkazem, který by potvrzoval nabytí vlastnického práva ke kamenu žalobcem. Pokud žalobce tvrdí, že je vlastníkem kamene na základě ústně uzavřené kupní smlouvy, nevylíčil, kdy a za jakých okolností se tak stalo, na základě jakých skutečností byl v dobré víře za situace, kdy kámen odvážel z pozemku, který jednoznačně nepatřil údajnému vlastníku kamene (V. T.), po jakou dobu a jakým způsobem vykonával vlastnické právo ke kamenu za situace, kdy byl tento kámen uložen na pozemku žalované. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
V předmětné věci se žalobce domáhá po žalované vydání movité věci (kamenu) s argumentem, že mu k němu svědčí vlastnické právo, přičemž žalovaná do tohoto vlastnického práva neoprávněně zasahuje tím, že mu odmítá kámen vydat.
Soudy se věcí správně zabývaly z pohledu §126 odst. 1 obč. zák., podle kterého vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
V řízení o vindikační žalobě je žalobce povinen tvrdit a prokázat, že nastaly skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8421). Směřuje-li žaloba k věci, kterou žalobce koupil, postačí, že ji takto získal, a nemusí již prokazovat, že by převodce byl vlastníkem. Jestliže tedy žalobce bude tvrdit skutečnosti, ze kterých se podává jeho vlastnictví k movité věci, a žalovaný tyto skutečnosti nepopře, bude soud vycházet z toho, že žalobce je vlastníkem. Na žalovaném je, aby prokázal případně tvrzené skutečnosti, na které právní úprava váže vznik lepšího práva k věci, než jaké svědčí žalobci (k tomu srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až §459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 692).
Podle §123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Žalovaný tedy může v řízení namítat, že nabývací titul žalobce neobstojí, neboť vlastníkem věci byla jiná osoba než ta, která žalobci věci prodala, a převodce tak na žalobce převedl více práv, než sám měl. V případě takového tvrzení je na žalovaném, aby prokázal, že vlastnické právo převodci nesvědčilo.
Uvedené závěry se v poměrech souzené věci promítají potud, že žalobce tvrdil, že předmětný kámen nabyl na základě kupní smlouvy uzavřené s V. T. Potud tížilo důkazní břemeno žalobce a soudy se také správně zabývaly v řízení posouzením uzavření tvrzené kupní smlouvy, resp. okolností, za kterých mělo dojít k jejímu uzavření.
Žalovaná však také namítala – a v daném směru leželo důkazní břemeno na ní – že převodce V. T. nebyl vlastníkem předmětného kamene a nebyl jím ani J. B., který měl V. T. tento kámen prodat, neboť vlastníkem kamene je třetí osoba. K uvedenému tvrzení také žalovaná v řízení navrhla konkrétní důkazy, jimiž svá tvrzení prokazovala.
V případě, že V. T. nebyl vlastníkem předmětného kamene, nemohl ho kupní smlouvou na žalobce převést.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že V. T. ani J. B. nebyli vlastníky předmětného kamene, V. T. proto nemohl od J. B. vlastnické právo ke kamenu nabýt a nemohl ho pak ani následně převést na žalobce. Ani případná existence kupní smlouvy mezi žalobcem a V. T. by proto nemohla vést k převodu vlastnického práva na žalobce. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně žalobu zamítl, když nadto současně měl zjevně pochybnosti o uzavření písemné kupní smlouvy ze dne 15. listopadu 2001, která měla dokládat smluvní ujednání žalobce a V. T. (z důvodů podrobně rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a opírajících se o výsledky provedeného dokazování).
Odvolací soud se omezil na závěr, že podmínkou platného nabytí vlastnického práva ke kamenu jakožto movité věci není písemná forma kupní smlouvy, ale odevzdání a převzetí věci; podle odvolacího soudu „není proto podstatné, za jakých okolností byla sepsána kupní smlouva o prodeji kamene, neboť ta jen potvrzuje, že mezi žalobcem a svědkem T. byla kupní smlouva uzavřena“. Na základě těchto skutečností žalobě bez dalšího vyhověl.
Závěr odvolacího soudu není správný již z toho důvodu, že se žádným způsobem nevypořádal se stěžejní námitkou žalované, a také se závěry soudu prvního stupně odvíjejícími se od provedeného dokazování, že prodávající V. T. nebyl vlastníkem prodávaného kamene a nebyl jím ani J. B. Pokud by tomu tak bylo, tak by ani kupní smlouva uzavřená mezi V. T. a žalobcem nemohla vést k převodu vlastnického práva na žalobce bez ohledu na to, že mělo dojít k předání a převzetí věci.
Odvolací soud tak právní posouzení věci neprovedl s přihlédnutím ke všem předpokladům aplikace §126 odst. 1 obč. zák., jde tedy o posouzení neúplné, a tudíž nesprávné; dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl proto uplatněn právem. Dovolací soud v této souvislosti dodává, že ochrana podle §126 obč. zák. svědčí i oprávněnému držiteli; závěr o tom, že by žalobce byl oprávněným držitelem však odvolací soud neučinil a soud prvního stupně naopak výslovně zdůraznil, že žalobce oprávněným držitelem není.
Ostatně i námitka žalované, že předmětný kámen má být tzv. bludným balvanem, jenž má být ve vlastnictví státu jakožto součást jeho přírodního bohatství, je námitkou, která zpochybňuje vlastnické právo V. T. Za dostačující vypořádání se s touto námitkou pak nelze považovat závěr odvolacího soudu, že k této skutečnosti „nebylo v řízení vedeno žádné dokazování“, resp. že nebylo zjištěno, že by předmětný kámen byl chráněn jako přírodní památka, aniž by odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku jakkoliv vyložil, na kom byl v daném směru důkazní břemeno a jak se s tímto břemenem v rovině procesních povinností vázaných i na poučovací povinnost soudu ve smyslu §118a odst. 1, 3 o. s. ř. tento účastník vypořádal.
Nicméně rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí ani v rovině závěru, že došlo k uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a V. T.
I když soud prvního stupně zamítavé rozhodnutí založil na závěru, že žalobce není vlastníkem předmětného kamene, protože V. T. jakožto prodávající sám vlastníkem kamene nebyl, současně vyjádřil na základě provedeného dokazování názor, že tvrzení písemná kupní smlouva ze dne 15. listopadu 2001, jejíž originál nebyl doložen, mezi žalobcem a V. T. nepředstavuje právní titul, na základě kterého mělo k převodu vlastnického práva dojít. Tento svůj závěr odůvodnil soud prvního stupně ve vazbě na výsledky provedeného a zhodnoceného dokazování, zejména výslechem svědků, zdůrazněním, že v řízení nebyl předložen originál kupní smlouvy a skutečnosti zjištěné dokazováním a týkající se konkrétních časových a místních okolností, za kterých mělo dojít k převozu a nabytí vlastnického práva k tomuto kamenu, neodpovídají údajům uvedeným v předložené kopii kupní smlouvy. Závěr o tom, že by mělo dojít k uzavření kupní smlouvy jiným způsobem, např. v ústní formě, soud prvního stupně neučinil.
Odvolací soud naproti tomu hodnotil jinak obsah výpovědí části slyšených svědků a v obecné rovině naznačil, že kupní smlouva mezi žalobcem a svědkem T. – bez bližší specifikace – byla uzavřena, přičemž není podstatné, za jakých okolností byla sepsána písemná kupní smlouva, kterou odvolací soud považoval toliko „za osvědčení dříve uzavřené kupní smlouvy“.
Podle §213 odst. 1-3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem konaným dne 29. dubna 2010 se podává, že odvolací soud žádné dokazování neprováděl (ani formou opakování důkazů ani doplněním dokazování). Není proto zřejmé, z čeho čerpal odvolací soud podklady pro zjištění, že k uzavření kupní smlouvy mělo dojít jinak než v písemné formě, neboť ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není jakkoliv zřejmé, o co odvolací soud potřebné skutkové závěry opírá. V tomto ohledu je řízení před odvolacím soudem zatíženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Dovolatelka v daném směru odvolacímu soudu v dovolání důvodně vytýká, že se omezil na obecné konstatování o uzavření kupní smlouvy, aniž by jakkoliv konkretizoval, kdy a jakým způsobem mělo k uzavření kupní smlouvy dojít a opřel tyto závěry o konkrétní skutková zjištění opírající se o specifikované důkazní prostředky.
Nadto bez opakování dokazování odvolací soud nepřípustně oproti soudu prvního stupně odlišně hodnotil výpovědi slyšených svědků (S., T., K.) a žalobce, které promítl do úvahy týkající se uzavření kupní smlouvy, v níž dospěl k odlišným závěrům oproti soudu prvního stupně.
Další dovolací námitky žalované však důvodné nejsou.
Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu pro tvrzenou vadu řízení, založenou tím, že odvolací soud sám „změnil žalobní petit“ tak, že v původním žalobním petitu nahradil pojem ,,bludný balvan“ pojmem ,,kámen“. Pouhou změnu v označení předmětného kamene není možné za změnu žaloby považovat. K tomu v daném případě nepochybně došlo, neboť odvolací soud uzavřel, že nebylo zjištěno, pro „absenci prováděného dokazování“, že se v daném případě jedná o bludný kámen jakožto vzácný nerost, který by měl být chráněn jako přírodní památka. Žalobce se domáhal vydání tohoto kamene a okolnost, že by se mělo jednat o tzv. „bludný kámen“ představující přírodní památku ve vlastnictví státu, by se projevila toliko zamítnutím žaloby.
Namítá-li dovolatelka, že věc, která je předmětem řízení, nebyla již od počátku řádně identifikována, nelze s ní souhlasit. Obecně platí, že věc je třeba identifikovat tak, aby mohla být individualizována při výkonu rozhodnutí soudu. Tuto individualizaci je třeba provést tak, aby bylo nepochybné, o jakou věc se jedná, tedy aby byla popsána takovými znaky, které ji odlišují od jiných věcí téhož druhu. Jestliže tedy žalobce identifikoval balvan (v kontextu rozhodnutí odvolacího soudu kámen) jeho rozměry, váhou, barvou a tvarem, když bylo celou dobu nepochybné, kde se tento předmět nachází, nelze mu nic vytknout. Jen stěží si lze představit, jak podrobněji byl měla být věc (v daném případě kámen) identifikována. Navíc ani žalovaná netvrdila, že se tento kámen na jejím pozemku nenachází, případně že by se v jejím držení mělo nacházet obdobných kamenů více, v důsledku čehož by mohl být případný výkon rozhodnutí ohrožen (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod 72/2004).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu