ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4985.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4985/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Rybářství Třeboň Hld. a. s. , identifikační číslo osoby 46678191, se sídlem v Třeboni, Rybářská 801, zastoupené JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Štítného 126, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Zbyňkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Táboře, Jeronýmova 1894, o povolení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 137/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 26. 6. 2015, č. j. 15 Co 187/2015-401, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, usnesením ze dne 20. 10. 2011, č. j. 15 Co 626/2011-135, zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále „soud prvního stupně“) ze dne 2. 5. 2011, č. j. 4 C 137/2008-105, kterým zamítl žalobu na zřízení věcného břemene, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy vlastníka a uživatele stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního na pozemku par. č. 5173/1 po pozemku par. č. 5178/4 (oba v katastrálním území T.), a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 31. 12. 2014, č. j. 4 C 137/2008-349, kterým povolil vlastníkovi pozemku par. č. 5173/1, jehož součástí je budova občanské vybavenosti bez čísla popisného a čísla evidenčního, v katastrálním území T., služebnost, které odpovídá právo nezbytné cesty po části pozemků par. č. 5178/1 a par. č. 5178/4 v katastrálním území T., jak byly tyto části pozemků zaměřeny geometrickým plánem č. 5248-795/2014, vyhotoveného Ing. Vladimírem Macho, geodetická kancelář GEFOS, a. s. se sídlem v Českých Budějovicích, Plánská 6 (výrok I.) Uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému za povolení služebnosti úplatu ve výši 239 250 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 6. 2015, č. j. 15 Co 187/2015-401, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povolil vlastníkovi pozemku p. č. 5173/1 k. ú. T., jehož součástí je budova občanské vybavenosti bez čp/če, služebnost práva nezbytné cesty spočívající v průjezdu vozidel za účelem zásobování provozů v uvedené budově, a to po pozemku par. č. 5178/4 a části pozemku par. č. 5178/1 v k. ú. T., zaměřené geometrickým plánem č. 5248-795/214, vyhotoveným Ing. Vladimírem Macho, geodetická kancelář GEFOS, a. s., se sídlem Panská 6, České Budějovice. Žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému za povolení služebnosti úplatu ve výši 239 250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých žalobkyně (jako vlastnice pozemku par. č. 5173/1, jehož součástí je budova bez č. p./č. e. – zpracovna masa – a pozemku par. č. 5173/2) nemůže řádně užívat svoji nemovitou věc (zpracovnu masa), aniž by k příjezdu využila pozemky žalovaného (přímo sousedící pozemek par. č. 5178/4 a pozemek par. č. 5178/1). Rovněž bylo zjištěno, že zřízení vhodné přístupové cesty výhradně přes pozemek žalobkyně není možné ani v případě provedení stavebních úprav (zejména odstranění odlučovače lehkých kapalin). Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění a napadené rozhodnutí změnil jen co do rozsahu a určitosti věcného břemene; v ostatním se s právním hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Důvodem dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a rovněž nesprávná skutková zjištění (přípustnost druhého dovolacího důvodu opírá dovolatel o usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Dovolatel namítá, že soud vyšel z nesprávného skutkového zjištění, podle kterého žalobkyně netvrdila jiný důvod pro zřízení práva nezbytné cesty, než zásobování. Ze žaloby i z napadeného rozsudku plyne, že účelem zřízení práva nezbytné cesty měla být rekonstrukce a modernizace budovy. Dovolatel má za to, že právo nezbytné cesty nelze zřídit, neprokáže-li žalobkyně, že podnikla konkrétní kroky k realizaci tvrzeného záměru. Dále namítá, že pokud nebyl správně zjištěn účel nezbytné cesty, nemohl znalec dospět ke správným závěrům, neboť posuzoval možnost přístupu k pozemku pro jiný účel, než žalobkyní tvrzený.
Odvolací soud se dopustil pochybení i co do posouzení, zda je zřízení nezbytné cesty přiměřené újmě dovolatele. K tomu odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle které je soud povinen porovnat újmy, které by zřízení věcného břemene přineslo vlastníkovi pozemku, s výhodami vyplývajícími z věcného břemene pro vlastníka stavby (rozsudek dovolacího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2411/2008, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz , stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu), a musí dbát na to, aby práva vlastníka pozemku byla omezena co možná nejméně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod číslem 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel odkazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, podle kterého i občanský zákoník z roku 2012 vyžaduje, aby v případě, že nemovitou věc bez přístupu obklopuje několik sousedních pozemků, byla nezbytná cesta zřízena přes pozemek, který vyhovuje potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, přičemž musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen (§1033 odst. 1 a §1029 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, – dále také „o. z.“).
Dále dovolatel namítá, že znalecký posudek, který v řízení předložil, nebyl postaven naroveň znaleckému posudku vyžádanému soudem, ačkoli to zákon předpokládá (§127a o. s. ř.) Úprava §127a o. s. ř. platí také pro posudek revizní, což dokládá i judikatura dovolacího soudu (rozsudek ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
Odvolací soud se nezabýval ani tím, má-li žalobkyně možnost zajistit si přístup k nemovité věci přes své stávající pozemky. Posouzení této možnosti chybí i ve znaleckém posudku Ing. Borška. Nezvážil-li odvolací soud možnost zajištění přístupu výhradně přes pozemek žalobkyně, je vyloučena správná aplikace §1032 odst. 1 písm. c) o. z. Dovolatel proto navrhuje zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, vzhledem k §243f odst. 3 o. s. ř., pro stručnost odkazuje.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovozuje-li dovolatel z judikatury Ústavního soudu, že dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadená rozhodnutí odvolacího soudu i po stránce skutkové, vykládá odkazované usnesení nesprávně. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 vyslovil, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být jakákoli námitka nesprávného rozhodnutí nebo postupu soudu, je-li její podstatou tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V tomtéž usnesení však uvedl, že vyslovený závěr nebrání dovolacímu soudu, aby při posuzování přípustnosti dovolání rozlišoval mezi otázkami právními a skutkovými. Protože dovolatel porušení ústavně zaručených základních práv a svobod netvrdí, nemohl dovolací soud k námitkám proti zjištěnému skutkovému stavu přihlédnout. Pokud by dovolatel přece tvrdil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nezbavoval by ho odkaz na usnesení Ústavního soudu povinnosti vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4064/2015).
Dovolatel se mylně domnívá, že zřízení práva nezbytné cesty se žalobkyně domáhala z důvodu rekonstrukce budovy. Ze žaloby se podává, že jejím důvodem byla nemožnost řádného užívání nemovitosti. Plánovanou rekonstrukci uvedl dovolatel jen v souvislosti s tím, že se s ohledem na zajištění budoucích investic nemůže spokojit s řešením na základě obligačního práva.
K námitce nesprávného hodnocení znaleckého posudku předloženého dovolatelem Nejvyšší soud uvádí, že znalecký posudek neobsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Bez takové doložky však nemůže být postup při hodnocení znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení stejný, jako u znaleckého posudku vyžádaného soudem (§127a o. s. ř. a contrario ). Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou dovolatel v této souvislosti odkazuje.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle které nemohl odvolací soud správně aplikovat §1032 odst. 1 o. z., neboť se nezabýval možností zřízení přístupu výhradně přes pozemek žalobkyně. Z napadeného rozhodnutí se podává, že nebylo třeba blíže zkoumat technické řešení zřízení cesty přes pozemek žalobkyně, neboť i bez podrobného zvážení takového řešení bylo prokázáno, že by nemohlo dojít k napojení na veřejnou komunikaci, aniž by byla ohrožena bezpečnost silničního provozu. K rampě by navíc mohlo zajet jen jedno vozidlo, což by neumožnilo řádné užívání nemovitosti. Není tak třeba (a není to ani v zájmu hospodárnosti řízení) zabývat se podrobně možností, u níž je od počátku zřejmé, že nemůže být z objektivních příčin realizována.
Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je třeba šetřit práva vlastníka, který je zřízením práva nezbytné cesty omezen a omezení musí být jen nezbytného rozsahu. Z jeho rozhodnutí se podává, že bez zřízení práva nezbytné cesty nemůže žalobkyně svoje nemovitosti řádně užívat. Nezbytná cesta byla zřízena jen přes nutnou část pozemků dovolatele podle určení znalce. Není navíc třeba žádných stavebních úprav, nezřizuje se nová cesta a pozemky dovolatele jsou na zatížení právem nezbytné cesty nachystány (o tom svědčí i to, že zřízení nezbytné cesty je právním řešením déle trvajícího faktického stavu).
Samotnými námitkami proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu se dovolací soud nezabýval, neboť jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Odkazy dovolatele na rozhodnutí Nevyššího soudu, podle kterého nemůže soud zřídit věcné břemeno, nemá-li k tomu zákonné zmocnění a na rozhodnutí, které vyslovuje právní závěr, že zřízení věcného břemene soudem má konstitutivní povahu, s nyní projednávanou věcí nesouvisí. Ani od těchto rozhodnutí se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchyluje.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu