ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.5207.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 5207/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) P. Z. a b) Ing. I. Z., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. J. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříči pod sp. zn. 18 C 47/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2007, č. j. 11 Co 112/2007-92, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2006, č. j. 18 C 47/2006-58, zamítl žalobu, aby soud určil, „že žalobci jsou ve společném jmění manželů vlastníky ideálního spoluvlastnického podílu ve výši ½ vzhledem k celku k nemovitostem – budově č. p. 1794, objekt občanské vybavenosti, rozsáhlé chráněné území, v části obce R. p. R. na pozemku st. parc. č. 3165 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku st. parc. č. 3165 – zastavěná plocha a nádvoří, nacházejících se v kat. území a obci R. p. R.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2006, č. j. 20 Co 24/2006-165, ve věci žalobců proti mj. žalovanému byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 10. 2005, č. j. 15 C 242/2003-118, tak, že bylo určeno, že nedobrovolná opakovaná dražba konaná dne 23. 8. 2002 v 9.00 hodin v hotelu I. v O., na níž žalovaný dražil ideální polovinu budovy č. p. 1794 na pozemku st. parc. č. 3165 a tohoto pozemku ve společném jmění žalobců, je neplatná. O dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2006 dosud nebylo rozhodnuto. Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že jestliže katastrální úřad provedl v katastru nemovitostí změnu zápisu na základě nedobrovolné dražby, pak v případě existence pravomocného rozhodnutí soudu o neplatnosti této dražby nemůže postupovat jinak, než uvést stav zápisu do souladu s tímto pravomocným rozhodnutím.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 6. 4. 2007, č. j. 11 Co 112/2007-92, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem žalobců, že v souzené věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, o čemž svědčí i přípis Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště V. M., ze dne 31. 1. 2007, podle kterého rozhodnutí o neplatnosti dražby není podle §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, rozhodnutím, které by mohlo být podkladem pro záznam do katastru nemovitostí. Podle odvolacího soudu bylo-li určeno, že nedobrovolná opakovaná dražba konaná dne 23. 8. 2002 je neplatná, je zřejmé, že daná určovací žaloba je důvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení žalovaný spatřuje v tom, že odvolací soud usnesením ze dne 2. 6. 2006, č. j. 11 Co 407/2006-36, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 2006, č. j. 18 C 47/2006-19, tak, že řízení nepřerušil do skončení řízení o dovolání proti rozhodnutí o neplatnosti dražby. Uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) ze dne 5. 6. 2007, č. j. 21 Cdo 1534/2006-228, který žalovaný napadl ústavní stížností, bylo toto dovolání zamítnuto. Pokud jde o právní posouzení věci, namítl, že pokud katastrální úřad nerespektoval soudní rozhodnutí o neplatnosti dražby, „nelze nápravu sjednávat cestou obecného, nýbrž správního soudnictví“. Poukázal na to, že je-li dražba neplatná a žalobci zůstávají vlastníky ideální poloviny předmětných nemovitostí, měli by analogicky podle §457 ObčZ poskytnout žalovanému na základě hmotného práva částku, kterou v dražbě zaplatil za polovinu nemovitostí žalobců, a polovinu investic, jimiž předmětné nemovitosti zhodnotil. Podle žalované, „i když nejde o klasické synallagma, přesto uvedenou analogii nelze především v zájmu spravedlnosti pominout“. Řešení otázky vzájemné restituční povinnosti účastníků odvolací soud pominul. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v rozsahu odvolatelem uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §109 odst. 2 písm. c) před středníkem o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Z citovaného znění §109 odst. 2 písm. c) před středníkem o. s. ř. vyplývá, že soud řízení z uvedeného důvodu přerušit může, ale nemusí. Za vadu řízení nelze považovat, že odvolací soud usnesením ze dne 2. 6. 2006, č. j. 11 Co 407/2006-36, změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 2006, č. j. 18 C 47/2006-19, tak, že „řízení se nepřerušuje“, jestliže nedospěl k závěru, pro který by měl řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1050/2007, uveřejněné na www.nsoud.cz. Ostatně dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení o přerušení řízení, není ani přípustné (viz usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2560/2007, C 5258 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Důvodnou nebyla shledána ani námitka nesprávného právního posouzení věci.
Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu, jímž se určuje neplatnost dražby, není ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. rozhodnutím, které by mohlo sloužit jako podklad pro záznam vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. práva uvedená v §1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem (dále jen \"záznam\") údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Práva, která se do katastru zapisují podle §1 odst. 2 na základě zvláštního zákona, se zapisují způsobem obdobným záznamu.
Rozhodnutím o neplatnosti dražby se jen deklaruje určitá skutečnost, která již dříve nastala mezi zúčastněnými subjekty; toto rozhodnutí však nedeklaruje věcně právní vztah k okamžiku jeho vydání a ve smyslu citovaného ustanovení tudíž nepředstavuje ani listinu vyhotovenou státním orgánem, na jejímž základě by bylo možno učinit příslušný zápis do katastru nemovitostí ve formě záznamu. V mezidobí mezi uvedenou skutečností a rozhodnutím soudu o neplatnosti dražby mohlo být s vlastnictvím sporné věci opět nakládáno. Takové rozhodnutí ani nevytváří právně relevantní podklad k závěru o vlastnictví předmětných nemovitostí v době, kdy bylo vydáno. Dovolací soud proto souhlasí s názorem, odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobců na určení jejich společného vlastnictví spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech je dán, a ztotožňuje se s ním. Vyhovění žaloby žalobcům umožňuje, aby dosáhli souladu mezi skutečným stavem a zápisy v katastru nemovitostí.
Protože dovolací soud při své přezkumné činnosti vychází ze stavu věcí, který tu byl v době rozhodování odvolacího soudu, a provádí dokazovaní jen za podmínek uvedených v §243a odst. 2 o. s. ř., nemohl přihlížet k dovolatelem předloženému nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07. Pokud odvolací soud při řešení rozhodné předběžné otázky vycházel z rozhodnutí, které Ústavní soud zrušil, lze o takovém nálezu uvažovat jako o rozhodnutí, které by mohlo být důvodem obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. obdobně rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 1983 nebo č. 55, ročník 1996 či č. 48, ročník 2000 a contrario).
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobcům náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu