ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.617.99.1
sp. zn. 22 Cdo 617/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Města B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: l) K. Š. a 2) L. Š., o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 139/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 1996, č. j. 15 Co 525/93-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 6. dubna 1993, č. j. 6 C 139/92-36, ve znění usnesení ze dne 25. října 1993, č. j. 6 C 139/92-51, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a žalobci odevzdat vyklizený pozemek č. parc. 732/1 o výměře 2664 m2 ovocný sad a pozemek č. parc. 732/2 o výměře 1341 m2 - ovocný sad, vše v katastrálním území B., zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu B. na LV č. 3481 pro obec a katastrální území B.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že manželé J. a M. V., jako vlastníci hospodářské usedlosti č. p. 106 se stavební parcelou č. 688, ovocným sadem č. parc. 732, pastvinami č. parc. 733, 735/1, 735/5 a neplodnými plochami č. parc. 734, a 735/4, vše v katastrálním území B., ohledně uvedeného sadu, pastvin a neplodných ploch, uzavřeli dne 17. prosince 1979 kupní smlouvu, kterou uvedené nemovitosti měli prodat právnímu předchůdci žalobce za kupní cenu 39.490,- Kčs. Dne 20. prosince 1984 uzavřeli další kupní smlouvu, tentokrát s žalovanými, kterou na ně převedli kromě domu č. p. 106 se stavební parcelou č. parc. 688, i ovocný sad č. parc. 732, vše za kupní cenu 74.920,- Kčs, přičemž s uzavřením této smlouvy vyslovil žalobce, příp. jeho právní předchůdce, souhlas. Tato smlouva byla registrována Státním notářstvím v Berouně dne 22. prosince 1984 pod sp. zn. R I 1220/84 a žalovaní nabyté nemovitosti od té doby užívali. Žalobce však tvrdil, že vlastníkem nemovitostí je on na základě smlouvy ze 17. 12. 1979. Zatímco soud prvního stupně považoval kupní smlouvu ze 17. 12. 1979 za platnou a žalobě vyhověl, odvolací soud dospěl k závěru, že tato smlouva nebyla platně uzavřena. Ke smlouvě nebylo třeba registrace státním notářstvím a ani souhlasu nadřízeného orgánu, kterým byl Okresní národní výbor v B. Odvolací soud však konstatoval, že smlouva nebyla uzavřena, neboť ji na straně prodávajících vlastnoručně podepsala pouze M. V., zatímco její manžel (zemřel 18. 10. 1990), druhý spoluvlastník prodávaných nemovitostí, ji nepodepsal. Tato skutečnost plyne z důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Uvedl, že podle §141 občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy, bylo třeba k převodu spoluvlastnického podílu souhlasu spoluvlastníka, když nedostatek takového souhlasu činil smlouvu neplatnou. Nebylo však prokázáno, že by J. V. s převodem svého spoluvlastnického podílu souhlasil. Proto se československý stát vlastníkem pozemku č. parc. 732 v katastrálním území B. nestal a pozemek nemohl přejít podle zákona č. 172/1991 Sb. do majetku žalobce. Žalobce se proto nemohl úspěšně domáhat jeho vyklizení ve smyslu §126 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238 odst. l písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Namítá, že výsledek hodnocení důkazů, provedený odvolacím soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř. Nelze přisvědčit odvolacímu soudu, který na základě toho, že znalec dospěl k závěru, že podpis J. V. pravděpodobně není pravým podpisem, tuto pravděpodobnost stanovil jako jistotu s tím, že nebylo prokázáno, že by J. V. s převodem spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí souhlasil. Nevypořádal se s tvrzením svědkyně M. V., že „žádnou takovou smlouvu nepodepsala\", přičemž znalec její podpis na smlouvě hodnotil jako „pravděpodobně pravý\". Odvolací soud tak vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak v řízení nevyšly najevo. Dovolatel vyslovuje nespokojenost s postupem odvolacího soudu, který po provedení znaleckého posudku odmítl žalobcem navržené zkoumání pravosti podpisů na jiném stejnopisu smlouvy. Poukazuje na výpověď svědka A., z níž je zřejmé, že V. chtěli nemovitosti prodat a v této souvislosti odkazuje i na výpovědi dalších svědků. Odvolací soud vycházel pouze z důkazu znaleckým posudkem a nebral v úvahu žádné další skutečnosti, jež v průběhu řízení vyšly najevo. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podané osobou oprávněnou, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, upravený v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Proto se dovolací soud nezabýval hmotně právním hodnocením věci, jemuž by odpovídal dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., který dovolatel neuplatnil.
Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 o. s. ř.).
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech č. 7/1998).
Hodnocení důkazů je upraveno v §132 o. s. ř., podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení.
Podle §125 o. s. ř. mohou za důkaz sloužit též listiny. U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel), a správnost (pravdivost). Popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky.
V dané věci nesl žalobce důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že nabyl předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy z 17. 12. 1979. Vzhledem k tomu, že pravost podpisů převodců na této smlouvě byla popřena, bylo na žalobci, aby prokázal, že podpisy jsou pravé. Vzhledem k tomu, že soudní znalec dospěl k závěru, že podpis převodce J. V. není pravděpodobně jeho pravým podpisem, dospěl soud k závěru, že J. V. smlouvu nepodepsal. Tento způsob hodnocení důkazu znaleckým posudkem není v rozporu s pravidly logického myšlení a proto dovolací soud nemůže dospět k závěru, že nemá oporu v provedeném dokazování. Skutečnost, že také převodkyně M. V. tvrdila, že smlouvu nepodepsala, ačkoliv znalec shledal její podpis pravděpodobně (byť s určitou výhradou) pravým, nemá na posouzení vliv. Sama skutečnost, že M. V. smlouvu podepsala, totiž nic nemění na zjištění, že J. V. ji nepodepsal; pokud by pak soud na základě dalšího šetření dospěl k závěru, že ani ona smlouvu nepodepsala, právní postavení žalobce by toto zjištění nijak nezlepšilo. Pokud dovolatel hodlá poukázat na nevěrohodnost výpovědi M. V. (z formulací užitých v dovolání se tato možnost podává), lze poukázat na skutečnost, vyplývající ze spisu, že M. V. bylo v době, kdy byla k věci vyslechnuta, 81 let, byla nemocná, nevycházela z domu a na jednání s žalobcem si nepamatovala; tvrdila též, že nemovitosti prodali žalovaným v době asi před pěti léty, zatímco ve skutečnosti od prodeje uplynulo již více než 8 let. Při hodnocení její výpovědi muselo být přihlédnuto k jejímu zdravotnímu stavu. Ovšem i kdyby odvolací soud hodnotil její výpověď jako nevěrohodnou, neměla by tato skutečnost na znaleckým posudkem podložené zjištění, že J. V. smlouvu nepodepsal, žádný vliv.
Ani skutečnost, že svědkové tvrdili, že manželé V. chtěli nemovitost prodat, ještě neznamená, že J. V. smlouvu podepsal, nebo že by souhlasil s převodem spoluvlastnického podílu jeho manželky k pozemku. Svědek JUDr. S. A., na jehož výpověď dovolatel odkazuje, jednal podle svého vyjádření s žalobcem 10. 8. 1979 a znalecký posudek vypracoval 16. 8. 1979; k uzavření smlouvy však mělo dojít až 17. 12. 1979. I kdyby bylo prokázáno, že J. V. v době jednání s JUDr. A., kdy mu nebylo ani známo, jakou částku by převodci měli za převod nemovitosti obdržet, s uzavřením smlouvy souhlasil, neznamenalo by to, že s převodem souhlasil i ke dni uzavření smlouvy. Nelze pominout významnou skutečnost, že z textu smlouvy, která měla být mezi právním předchůdcem žalobce a manžely V. uzavřena se nepodává, že by její účastníci sledovali převod jednotlivých spoluvlastnických podílů; ze skutečnosti, že manželé V. měli v úmyslu prodat nemovitosti jako celek nelze dovozovat souhlas s prodejem jednotlivých spoluvlastnických podílů, a to již z toho důvodu, že po prodeji jednoho podílu by byl druhý podíl těžko prodejný někomu jinému, než spoluvlastníkovi, a omezoval by tak prodávajícího při výběru případného kupce.
Při polemice s hodnocením důkazů dovolatel opomíjí skutečnosti, které jsou v jeho neprospěch, zejména že se o údajně nabyté pozemky o delší dobu nestaral, nenechal vyznačit změnu v evidenci nemovitostí a že dal dokonce souhlas k jejich převodu na žalované.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v části, ve které vytýká odvolacímu soudu, že poté, co byl vypracován znalecký posudek k pravosti podpisů manželů V., neprovedl jím navržené zkoumání pravosti podpisu na jiném, žalobcem označeném stejnopisu smlouvy. Žalobce totiž neuvedl, proč by měl být důkaz dalším vyhotovením smlouvy proveden; zejména netvrdil, že by se podpisy účastníků na jednotlivých smlouvách lišily. Nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, na kterém bylo rozhodnutí, které z navržených důkazů provede (§120 odst. 1 o. s. ř.), že důkaznímu návrhu nevyhověl.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod, upravený v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení, uvedené v §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolatelem tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. l o. s. ř., věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovaným náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. října 2000
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová