ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.626.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 626/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalované H. M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 60/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2006, č. j. 29 Co 17/2006-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2006, č. j. 29 Co 17/2006-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. září 2005, č. j. 6 C 60/2004-74, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. září 2005, č. j. 6 C 60/2004-74, uložil žalované povinnost „vyklidit byt č. 11 o velikosti 1+1, 2. kategorie ve 3. podlaží domu v P. 9, P. 225/4 a odevzdat žalobkyni do 15 dnů po zajištění náhradního bytu“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalobkyně je většinovou spoluvlastnicí předmětného domu s podílem ideálních 28/40, dalším čtyřem spoluvlastníkům včetně žalované náleží každému ideálních 3/40. V roce 1992 se účastnice dohodly, že žalovaná bude předmětný byt užívat. Za bydlení uhradila žalobkyni tři platby po 690,- Kč. Účastnice spolu vedly neúspěšnou korespondenci o způsobu vyúčtovávání výnosů a nákladů a o výši nájemného. Dopisy z 11. 6. a 7. 11. 2003 žalobkyně žalovanou vyzvala, aby byt vyklidila, neboť se jako většinový vlastník rozhodla, že jej žalovaná dále užívat nebude; to žalovaná odmítla. Soud prvního stupně vyšel z §139 odst. 2 občanského zákoníku („ObčZ“). Konstatoval, že právním důvodem užívání bytu žalovanou je její spoluvlastnické právo a ústně s ní uzavřená dohoda o užívání bytu žalobkyní. Tuto dohodu však většinová spoluvlastnice odvolala a žalovanou vyzvala k vyklizení bytu. Žalovaná jako menšinový spoluvlastník byla povinna tuto výzvu respektovat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastnic (odvolání žalobkyně se týkalo jen lhůty k vyklizení bytu a nákladů řízení) rozsudkem ze dne
11. května 2006, č. j. 29 Co 17/2006-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaná je povinna vyklidit byt č. 11 o velikosti 1+1, druhé kategorie, ve 3. podlaží domu v P. 9, P. 225/4, a odevzdat ho žalobkyni do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu“, a ve výroku o náhradě nákladů jej potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování konstatoval, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil ve smyslu názoru vyjádřeného v judikatuře Nejvyššího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a), b) a c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Uvádí, že soudy obou stupňů správně dovodily, že mezi spoluvlastníky předmětného domu byla uzavřena dohoda podle §139 odst. 2 ObčZ o užívání předmětného bytu, takže žalovaná jej bez právního důvodu neužívá; jde o užívání na základě dohody mezi spoluvlastníky. Tato dohoda, jak soud prvního stupně nesprávně uvedl, nebyla uzavřena jen mezi žalobkyní
a žalovanou. Z „dopisu z 18. 10. 1993“ plyne, že dohodu s žalobkyní uzavřeli všichni spoluvlastníci, tedy vedle žalované i Ing. V. Č., V. K. a M. N. Zmíněnou „podstatnou nepřesnost“ při svém rozhodování od soudu prvního stupně převzal i odvolací soud. Nesprávně aplikoval §139 odst. 2 ObčZ, podle něhož o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou. V daném případě však k rozhodování spoluvlastníků nedošlo. K tomu dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 599/99. Rozhodnutí žalobkyně o vyklizení bytu žalovanou je tudíž pro rozpor se zákonem neplatné ve smyslu §39 ObčZ. Soudy svým rozhodováním popřely práva vlastníka definovaná v §123 ObčZ. Výklad soudů je z pohledu práva na ochranu vlastnictví a ochrany menšiny před většinou nepřípustný. Platí-li zásada ochrany menšiny před většinou v obchodním právu, pak tato zásada, jako jeden ze segmentů požadavku §3 odst. 1 ObčZ, dopadá i na úpravu výkonu spoluvlastnického práva. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že podle jeho obsahu je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud (§139 odst. 2 ObčZ).
Hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 ObčZ se rozumí též užívání nemovitosti. Většinou, počítanou podle velikosti podílů, rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich; podle platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, publikovaný jako R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí mohou spoluvlastníci kdykoliv změnit za podmínek uvedených v §139 odst. 2 ObčZ; skutečnost, že uzavřeli dohodu o tom, kdo bude užívat byt ve společném bytě nevylučuje, aby později většina, počítaná podle velikosti podílů, rozhodnutí změnila.
Pokud by většinová spoluvlastnice řádně rozhodla o užívání věci tak, že by vyloučila žalovanou z dalšího užívání bytu v domě, nebylo by dovolání důvodné ani zčásti (viz právní názor, vyjádřený v R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, na který dovolací soud odkazuje). Z tohoto hlediska je nevýznamné, zda dohoda o užívání společného domu uzavřená v roce 1993, na jejímž základě žalovaná byt užívala, byla uzavřena jen mezi účastnicemi či zda ji uzavřelo více spoluvlastníků.
Dovolatelka též odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, publikovaný v Právních rozhledech č. 10/2001. Právní názor, vyslovený v tomto rozhodnutí, lze přiměřeně vztáhnout i na danou věc.
Pod pojem hospodaření společnou věcí, o kterém mají spoluvlastníci podle §139 odst. 2 ObčZ rozhodovat, lze podřadit i rozhodnutí o tom, kdo z podílových spoluvlastníků bude užívat byt ve společném domě. Pokud zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejich podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlený postup mohl rovněž rozhodnout či se k němu vyjádřit
(a také případně uvážit možnost zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu). Souhlas či nesouhlas může pak menšinový spoluvlastník vyjádřit výslovně nebo konkludentně. Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené změně v hospodaření se společnou věcí, pak i za situace, kdy s takovou změnou souhlasí většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu §139 odst. 2 ObčZ. V takovém případě jde z hlediska hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí o neplatný právní úkon.
V dané věci soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně dopisem vyzvala žalovanou, aby byt vyklidila, neboť jako většinová spoluvlastnice rozhodla, že žalovaná nadále byt užívat nebude. Toto zjištění přejal i odvolací soud. Soudy však neučinily zjištění, že žalobkyně svůj záměr alespoň předestřela ostatním spoluvlastníkům. Za této situace je závěr, že šlo o rozhodnutí většiny ve smyslu §139 odst. 2 ObčZ, předčasný; rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívána nesprávném právním posouzení věci
[§241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu