ECLI:CZ:NS:2000:22.CDO.740.99.1
sp. zn. 22 Cdo 740/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ž. s. P., a. s., proti žalovanému V. B., o vyklizení parcely, zdržení se zásahů do vlastnického práva, zaplacení bezdůvodného obohacení a náhrady škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 136/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 1997, č. j. 10 Co 456/96-80, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. srpna 1997, č. j. 10 Co 456/96-88, a opravného usnesení ze dne 2. prosince 1998, č. j. 10 Co 456/96-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. března 1997, č. j. 10 Co 456/96-80, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. srpna 1997, č. j. 10 Co 456/96-88, a opravného usnesení ze dne 2. prosince 1998, č. j. 10 Co 456/96-104, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. března 1996, č. j. 9 C 136/94-62, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. března 1996, č. j. 9 C 136/94-62, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na vyklizení parcely č. 370/10 v katastrálním území S. R. od všech movitých a nemovitých věcí včetně staveb a porostů. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na zdržení se zásahů do vlastnického práva žalobce, zatímco v části výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalovanému nad rámec žalobního petitu uložena povinnost zdržet se vstupu na pozemek č. 370/10 v katastrálním území S. R. a manipulace s majetkem žalobce na této parcele, s výjimkou předzahrádky před rodinným domem v K. V. o výměře 34,19 m2, která měla být ponechána žalovanému v užívání na základě smlouvy, která bude mezi účastníky následně uzavřena, rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Dále odmítl odvolání žalobce proti výroku o vyloučení nároku na náhradu škody pro 2.360,42 Kč k samostatnému projednání.
Soudy vyšly ze zjištění, že vlastníkem sporného pozemku je žalobce, který k 1. 9. 1974 získal hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku č. OP-N/59, uzavřenou 12. 8. a 15. 8. 1974 mezi Městským národním výborem ve S. R. a Ž. s. v P., parcelu kat. č. 370/9 v katastrálním území S. R. o výměře 2.199 m2, která byla později rozdělena na parcely kat. č. 370/9, 370/10, 370/12 a 370/11, mající výměru 559 m2 . Tato parcela přiléhá k rodinnému domku č. l5 v K. V. - S. R., ve kterém je byt, který byl 4. 1. 1977 přidělen žalovanému k užívání jako podnikový. Právní vztah k bytu nezahrnoval právo užívání sporné parcely, i když s domkem tvořila funkční celek, neboť byla oplocením oddělena od sousedních pozemkových parcel. Žalovaný spornou parcelu s konkludentním souhlasem žalobce užíval, osázel ji porosty a zřídil na ní stavby se základy pevně spojenými se zemí (např. garáž, která byla vybudována jako samostatná stavba). Vzhledem k tomu, že po celou dobu užívání sporné parcely nedošlo mezi jejím vlastníkem a žalovaným k uzavření dohody o jejím dočasném užívání podle dříve platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., nemohlo k datu účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., kterým byl novelizován občanský zákoník, žalovanému vzniknout právo nájmu k této parcele ve smyslu §663 občanského zákoníku. Žalovaný tedy spornou parcelu užívá bez právního důvodu. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalobce se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle §126 občanského zákoníku. Poukázal na to, že žalovaný na sporném pozemku zřídil stavby a do vyřešení otázky zda a ve vlastnictví kterého subjektu mají na pozemku setrvat, by k nim měl mít žalovaný přes sporný pozemek přístup, neboť i jejich případná likvidace by tento přístup vyžadovala. Jde o stavbu na cizím pozemku ve smyslu §135c občanského zákoníku, který umožňuje právní řešení takové situace; proto žalobě na vyklizení, resp. zdržení se zásahů do vlastnického práva tak, jak byla podána, nemohlo být vyhověno.
Odvolací soud konstatoval, že vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (§126 odst. 1 občanského zákoníku), a proto žalobce byl oprávněn žalovat na vyklizení sporného pozemku. Současně ale uvedl, že ochrana vlastníka není vždy absolutní, neboť podle §3 odst. l občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právních důvodů zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných subjektů a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Toto nevylučuje omezení výkonu práv žalobce, pokud by výkon jeho práv byl v rozporu s dobrými mravy. Dále poukázal na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nesmí být vlastnické právo zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. V této souvislosti poukázal na to, že žalovaný sporný pozemek i rodiný domek užíval v dobré víře od roku 1977. I když mu bylo právo nájmu bytu v tomto domku soudem zrušeno, nemá dosud zajištěnou bytovou náhradu. Domek s pozemkem tvoří jeden funkční celek a žalobce užívání těchto nemovitostí jako celku bylo po celou dobu respektoval, a žalovaný navíc pozemek zvelebil. Současnými spoluvlastníky domku jsou manželé M., kteří v domku nebydlí a svoji bytovou potřebu uspokojují v jiném bytě. Proto také nezbytně nepotřebují užívat spornou parcelu. Vztahy mezi M. a žalovaným jsou konfliktní a vyhověním žalobě by vznikl další zdroj problémů. Odkázal rovněž na ustanovení §135c občanského zákoníku s tím, že žaloba na vyklizení nemovitosti a zdržení se zásahů do vlastnického práva nebyla na místě, když šlo též o vztah z neoprávněné stavby. K zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 2.360,42 Kč jako škody, jejíž náhrady se žalobce domáhal a soud žalobu ohledně ní vyloučil k samostatnému projednání, odvolací soud odkázal na §202 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a §218 odst. l písm. c/ o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 a §238 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanoveních §241 odst. 3 písm. a), a d) o. s. ř. (v dovolání se odkazuje i na §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., dovolací důvod odpovídající tomuto ustanovení však v dovolání uplatněn nebyl). Namítá, že i když mu odvolací soud přisvědčil, že žalovaný sporný pozemek užívá bez právního důvodu, je přesto s odvoláním na dobré mravy a Listinu základních práv a svobod toho názoru, že žalobce tím, že chce v souladu se zákonem předmět svého vlastnictví držet, užívat, nakládat s ním a brát užitky, omezuje práva žalovaného. Toto rozhodnutí je tedy vnitřně rozporné, když na jedné straně odkazuje na volně vyložené dobré mravy a Listinu základních práv a svobod ve prospěch žalovaného, který prokazatelně porušil právo, a na druhé straně stejné instituty neuznává na straně žalobce, kterému je tak odebráno právo na správu a užívání svého majetku, zaručené stejnými, ale i dalšími právními předpisy včetně Ústavy České republiky. Žalovaný, který takto získal podporu, po vyhlášení rozsudku na sporném pozemku vystavěl další objekt, přičemž k tomu mu zmíněný rozsudek vytvořil morální a právní předpoklad. Právně měla být věc posouzena z hlediska ustanovení §123, §124 a §126 společně s §135c občanského zákoníku a §54 a násl. stavebního zákona, která zakládají právo vlastníka na ochranu proti tomu, kdo neoprávněně do jeho práva zasahuje. Tato ochrana nebyla žalobci soudem poskytnuta. Vedle toho odvolací soud porušil zásadu rovnosti a přímosti účastníků řízení, neboť k ústnímu projednání žalobcova odvolání nebyl žalobce předvolán a cítí se tak zkrácen na svých právech zaručených Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod a občanským soudním řádem, a v tomto směru odkazuje na porušení ustanovení §18 a §115 odst. 2 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podáno osobou k tomu oprávněnou, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody, uvedené v §241 odst. 3 písm. a/, d/ o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a shledal dovolání důvodným.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníku odnímá možnost realizovat ta procesní práva, která mu zákon přiznává. Tím je právo účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti ( článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR jako součást ústavního pořádku České republiky ). To ovšem neznamená, že by soud nemohl jednat a rozhodnout ve věci bez jeho přítomnosti; účastníku je však vždy povinen poskytnout možnost, aby věc v jeho přítomnosti projednána byla. Ustanovení §115 o. s. ř. ukládá soudu, aby nestanoví-li zákon jinak - nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije, či nikoli. Podle §101 odst. 2 o. s. ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečinní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
V dané věci odvolací soud dne 21. března 1997 ve věci jednal za přítomnosti žalovaného a poté vyhlásil rozsudek; v protokolu o jednání před odvolacím soudem se uvádí, že žalobce je nepřítomen, nebyl omluven a doručení (předvolání k jednání) je vykázáno. Ve spise však o doručení předvolání k jednání konanému v uvedený den není doklad. Na čl. 74 v. soudního spisu je referát, který zní: „K! 21. 3., 8, 15, č. dv. 47\". Pod tím je napsáno „Ž. s. P., a. s., + přípis\"; tento přípis je pak dále rozveden. K uvedenému listu jsou připojeny dvě doručenky; na doručence adresované žalovanému je uvedeno „odv. j. 21/3 vz. 14\", zatímco na doručence adresované žalobci je uvedeno jen „přípis lh. obratem\". Tuto doručenku nelze považovat za doklad o předvolání k jednání a jiný doklad o doručení není ve spisu založen. Proto nelze dospět k závěru, že byly splněny zákonné podmínky k projednání věci v nepřítomnosti žalobce a žalobci tak byla odňata možnost jednat před soudem. Je tedy dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. a současně i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. Vadou trpí celé rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo proto zrušeno ve všech výrocích.
Dovolací soud se neztotožňuje s důvody, pro které odvolací soud dospěl k závěru, že uplatnění vlastnické žaloby je v dané věci v rozporu s dobrými mravy a odepřel výkonu práva žalobce ochranu podle §3 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že uvedené ustanovení je třeba posuzovat v souvislosti s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Při posuzování podmínek pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák je však vždy třeba brát v úvahu princip vlastnické svobody, vyjádřený též v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle které vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Z tohoto principu vyplývá i právo vlastníka neužívat věc, pokud mu její užívání není uloženo zákonem. Zamítá-li soud vlastnickou žalobu proto, že uplatnění práva vlastníka na ochranu je v rozporu s dobrými mravy, jde v podstatě o případ nuceného omezení vlastnického práva (byť v případě, že se změní skutkové okolnosti, které vedly k zamítnutí žaloby, může se vlastník opět u soudu domáhat ochrany). Nelze sice vyloučit, že uplatnění práva vlastníka bránit se proti neoprávněným zásahům může být v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy; půjde však vždy o výjimečné případy, kdy výkon práva vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení).
V posuzované věci jde o užívání pozemku přilehlého k domku, ve kterém je byt, který užívá žalovaný. Ve vztahu k vyklizení tohoto pozemku, případně k zamezení jeho dalšímu užívání žalovaným, nevyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu splnění shora uvedených podmínek, za nichž by bylo možno uvažovat o zamítnutí žaloby na vyklizení pozemku podle §3 odst. 1 obč. zák. Nemůže jít ani o zásah do práv žalovaného, který podle zjištění soudů v nalézacím řízení nemá právo pozemek užívat a nemá ani občanskoprávní oprávnění mít na něm umístěny stavby. Pokud se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena i povinnost zdržet se užívání předmětného pozemku, je třeba uvést, že žalobě by nebylo možno vyhovět, pokud by rozsudek znemožnil žalovanému přístup do bytu, ve kterém podle zjištění odvolacího soudu bydlí.
Pokud vlastník pozemku, na kterém je postavena neoprávněná stavba, podá žalobu na vyklizení pozemku, aniž by se domáhal rozhodnutí o neoprávněné stavbě podle §135c obč. zák., není tato skutečnost důvodem k zamítnutí žaloby na vyklizení pozemku. Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí vyklizením nemovitosti se netýká nemovitostí na pozemku zřízených, zůstanou v tomto případě nemovité stavby žalovaného na pozemku žalobce; žalovaný se bude moci domáhat zřízení přístupu k těmto stavbám ve správním řízení [§108 odst. 2 písm. d/ zák. č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Pokud v dané věci uvažoval odvolací soud jinak, je ve věci dán i dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). K úvaze soudu prvního stupně, že žalobě nelze vyhovět i proto, že žalovaný musí mít umožněn na pozemek přístup i proto, aby mohl stavbu případně zlikvidovat, dovolací soud poznamenává, že v případě, že je stavebníkovi uložena povinnost odstranit stavbu na pozemku, ke kterému nemá žádné právo, je věc třeba posoudit podle §127 odst. 3 ve spojení s §853 obč. zák.
Odvolací soud opřel zamítavý rozsudek i o skutečnost, že žalovaný jej zvelebil. Tato skutečnost je důvodem k případnému vypořádání bezdůvodného obohacení, nemůže však být podkladem k zamítnutí žaloby (tuto skutečnost si odvolací soud zřejmě uvědomoval, šlo mu však o hodnocení všech aspektů věci). Stejně tak nemohou být důvodem pro zamítnutí konfliktní vztahy mezi žalovaným a potencionálním nájemcem pozemku.
Odvolací soud se nezabýval skutečností, že žalobce požaduje i vyklizení trvalých porostů; proto se touto otázkou nezabýval ani dovolací soud.
Lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že pokud se žalobce domáhá i odstranění nemovitých staveb zřízených žalovaným, musí postupovat podle §135c obč. zák.. Domáhá-li se však vlastník vyklizení pozemku a z žalobních tvrzení je zřejmé, že mu jde o odstranění stavby, jde o rozpor mezi žalobním návrhem a žalobním tvrzením a soud je povinen žalobce o nutnosti odstranit tento rozpor poučit podle §43 odst. 1 o. s. ř. V případě, že tak neučinil, je dán dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (řízení trpí jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 o. s. ř. věta za středníkem); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí, pokud jde o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2000
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová