ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.844.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 844/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) MUDr. M. G., b) Doc. MUDr. V. G., zastoupených advokátem, proti žalované ing. A. M., zastoupené advokátkou, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 506/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2006, č. j. 24 Co 439/2006-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům k ruce společné a nerozdílné náklady dovolacího řízení ve výši 3 617,60,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2005, č. j. 5 C 506/2002-172, zřídil „věcné břemeno práva cesty ve prospěch vlastníků nemovitosti čp. 45 na st. p. č. 28 v obci R. n. J., k. ú. R. v K., kdy nemovitosti jsou zapsány na LV č. 928, a to přes pozemkovou parcelu číslo 392 v R. n. J., k. ú. R. v K., zapsané na LV č. 1450, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrální pracoviště J., se sídlem v J., a to v rozsahu práva chůze a jízdy dle geometrického plánu číslo 193-051/2003 zhotoveného G. K., s. r. o., ověřeného ing. P. V. dne 23. 4. 2003 pod číslem 128 a odsouhlaseného Katastrálním úřadem v S. dne 14. 5. 2003, pod číslem 202/2003, když tento geometrický plán tvoří součást výroku rozsudku“ za jednorázovou náhradu ve výši 20 000,- Kč, k jejímuž zaplacení byli žalobci zavázání ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II. rozsudku). Dále bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 24 Co 439/2005-215, připustil změnu žaloby „ze dne 2. 3. 2006“ (výrok I. rozsudku); ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zřídil „věcné břemeno práva cesty ve prospěch vlastníků domu čp. 45 na parcele č. 28/1 a pozemkových parcelách č. 28/2 a č. 28/3 v obci R. n. J., části obce R., v katastrálním území R. v K., zapsaném v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro L. k., katastrální pracoviště v J., na listu vlastnictví č. 928 přes pozemkovou parcelu č. 392 v R. n. J., katastrální území R. v K., zapsané na listu vlastnictví č. 1450 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro L. k., katastrální pracoviště J., podle geometrického plánu č. 22ř-3/2006 zhotoveného společností G. K. s. r. o. se sídlem v J., V Z. 56, ověřeného Ing. J. E. dne 27. 1. 2006 pod č. 2010 a schváleného Katastrálním úřadem pro L. k., katastrální pracoviště J. dne 6. 2. 2006 pod č. 30/2006-631, kterýžto geometrický plán se jako příloha stává nedílnou součástí výroku rozsudku (výrok II. rozsudku). Dále odvolací soud potvrdil ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že se věcné břemeno zřizuje za jednorázovou náhradu 20 000,- Kč, kterou jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku). Součástí výroku rozsudku učinil odvolací soud také výroky o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, vyjádření k dovolání je součástí spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. března 2006.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud ve výroku II. označil své rozhodnutí jako měnící, pokud jde o rozsah zřízeného práva cesty, z obsahového hlediska se však z hlediska posouzení přípustnosti dovolání jedná o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten posoudil práva a povinnosti účastníků ve vztahu k předmětu řízení shodně. Měnící výrok odvolacího totiž reflektoval změnu žaloby provedenou žalobci v odvolacím řízení, pokud šlo o přesné vymezení rozsahu požadovaného věcného břemene toliko v návaznosti na změny v číslování pozemků na základě rozhodnutí katastrálního úřadu. Práva a povinnosti účastníků tak nevymezil odlišně oproti soudu prvního stupně.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Z obsahu dovolání se v rovině právního posouzení věci nepodává žádná otázka zásadního právního významu a tuto ostatně neuvádí ani sami dovolatelka.
Dovolatelka pouze obecně konstatuje, že omezení vlastnického práva musí být provedeno pouze v nezbytné míře a nelze připustit, aby pozemky žalované byly užívány v rozporu s její vůlí. V tomto směru dovolací soud pouze dodává, že zřízení práva nezbytné cesty ve smyslu §151o odst. 3 občanského zákoníku naopak předpokládá, že může dojít k zatížení pozemku věcným břemenem i proti vůli vlastníka tohoto pozemku; ke kompenzaci této skutečnosti pak slouží peněžitá náhrada, které se vlastníku pozemku dostává a jež svou výší zohledňuje mimo jiné i to, že dochází k právnímu zatížení vlastníka pozemku.
Jestliže pak žalovaná uvádí, že je zbytečné až šikanozní zřízení práva průchodu a průjezdu přes celý pozemek žalované, nezbývá než poukázat na závěr odvolacího soudu, podle kterého rozsah zřízeného věcného břemene činí 34,28 m² z celkové rozlohy pozemku parc. č. 392 v rozsahu 2 353 m². Skutečnost, že věcné břemeno není zřizováno přes celý pozemek žalované pak ostatně zjevně vyplývá z geometrického plánu, který odvolací soud učinil součástí rozsudku a který zakreslením rozsah zřizovaného věcného břemene vymezuje.
Poukaz žalované na skutečnost, že žalobcům byla dána možnost přístupu k nemovitosti (a po drobných úpravách i příjezdu k ní), kterou by byl pozemek žalované dotčen v minimální míře, taktéž není důvodná. Dovolací soud je vázán zjištěním odvolacího soudu, které nepodléhá přezkumu v dovolacím řízení a které dovolatelka ostatně ani nezpochybňuje, ve směru, že se žalobci pokoušeli se žalovanou dohodnout na tom, aby jim prodala část pozemku parc. č. 392 k zajištění přístupové cesty k domu č. p. 45, k dohodě mezi účastníky však nedošlo pro „stále se stupňující požadavky žalované na výši kupní ceny“. Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že jinak než zřízením věcného břemene nemají žalobci zajištěn přístup ke svému domu č. p. 45, přičemž geometrickým plánem vytyčená cesta představuje nejkratší možnou cestu ze silnice šikmo svahem přes pozemek parc. č. 392 k domu č. p. 45 a splňuje i požadavky na bezpečnost příchodu a příjezdu k domu. Učinily-li současně závěr, že takto zřízeným věcným břemenem není žalovaná zatížena nad míru přiměřenou poměrům a žalobcům uložily povinnost k zaplacení náhrady za zřízení věcného břemene, není jejich úvaha zjevně nepřiměřená, a rozhodnutí odvolacího soudu tak není ani v rozporu s hmotným právem.
V dovolání dovolatelé uplatnili i tvrzenou vadu řízení, jež podle jejich názoru spočívala v tom, že v odvolacím řízení byla nesprávně připuštěna změna, čímž došlo k uplatnění nového nároku v rozporu s §216 o. s. ř.; tím dovolatelé namítají, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3339, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; připuštění změny žaloby odvolacím soudem v konkrétní věci bez dalšího nemůže představovat otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka výslovně napadla i výroky rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a o připuštění změny žaloby. Proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003) a taktéž není přípustné proti výroku o připuštění změny žaloby (který je svou povahou výrokem nikoliv ve věci samé, a o kterém se rozhoduje usnesením), neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutí o připuštění změny žaloby nevyplývá z žádného ustanovení upravujícího přípustnost dovolání v §237 – §239 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1528/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5057 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2423/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5231).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalobců v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání u každého z žalobců a činí podle §1 odst. 1, §7 písm. f) §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §16 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 2 440,- Kč. Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 600,- Kč (2 x 300,- Kč) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalobců k dovolání žalované (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 3 040,- Kč. Náklady žalobců jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 19 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 577,60,- Kč a náklady dovolacího řízení na straně žalobců činí celkem 3 617,60,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalované, aby nahradil tuto částku žalobcům oprávněným společně a nerozdílně, neboť tito mají postavení nerozlučných společníků ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobců (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesení uložená, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. listopadu 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu