ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.849.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 849/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce AIRPORT PROPERTY INVESTMENT s. r. o., se sídlem v Liberci XXX–Vratislavice nad Nisou, Tanvaldská 345, identifikační číslo osoby 26717395, zastoupeného JUDr. Janou Vyšanskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 810, proti žalovaným 1) M. Č., bytem v B. 57, M. H., a 2) O. D., bytem v D. V. 3, M. H., o vypořádání práv a povinností k neoprávněné stavbě, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 99/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2010, č. j. 32 Co 254/2010-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“ (§243c odst. 2 občanského soudního řádu - „o. s. ř.“).
Okresní soud v Mladé Boleslavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2010, č. j. 8 C 99/2010-104, zamítl žalobu, aby soud do vlastnictví žalobce přikázal pozemek parc. č. 261/49 v k. ú. H., obec Mnichovo Hradiště, který byl na základě geometrického plánu č. 107 – 47/2009 ze dne 23. 7. 2009, vyhotoveného Ing. J. B., oddělen z pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původního pozemkového katastru (PK) č. 259/2 v k. ú. H., obec Mnichovo Hradiště, a to za jednorázovou náhradu ve výši 12.294,75 Kč, nebo aby k označenému oddělovanému pozemku bylo zřízeno věcné břemeno, jemuž odpovídá právo umístění stavby letištní přistávací a vzletové dráhy ve prospěch vlastníka této dráhy, a to za jednorázovou náhradu ve výši 2.182,50 Kč. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. 32 Co 254/2010-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, jsou součástí procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží [§237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
V rozsudku ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 2500/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8291, Nejvyšší soud vyslovil, že ustanovení §135c obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, to jest právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.
V usnesení ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5357/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7773, Nejvyšší soud vyslovil, že dovolací soud blíže přezkoumává správnost rozhodnutí soudu, který rozhodoval podle §135c obč. zák., jen v případě, že by důvody, na nichž soud postavil své rozhodnutí, byly zjevně nepřiměřené.
V daném případě dovolací soud neshledal, že by důvody, které vedly k zamítnutí žaloby, byly zjevně nepřiměřené. Proto nelze považovat rozhodnutí odvolacího soudu ve věci za rozhodnutí vydané v rozporu se zákonem. Dovolatelem vymezená právní otázka, že pro posouzení jeho nároku (žaloby) jsou určujícími skutečnostmi povaha a význam stavby, neboť letiště je stavbou veřejného zájmu, není otázkou po právní stránce zásadního významu. Případný veřejný zájem na provozování letiště lze uplatnit v řízení o zřízení věcného břemene podle §30a zákona o civilním letectví č. 49/1997 Sb.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a ze skutečnosti, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a procesně úspěšným žalovaným takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. října 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu