ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.932.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 932/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. Ch. , b) J. J. , c) M. J. , všech bytem v H. 5, d) J. K. , e) L. K. , oběma bytem v H., všech zastoupených JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti žalovaným 1) J. B. , 2) M. B. , oběma bytem v H., zastoupeným JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem v Praze, Doudlebská 1046/8, o vyklizení pozemku a odstranění drobné stavby, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 1538/2000, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2012, č. j. 30 Co 462/2009-737, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali vydání rozhodnutí, kterým by bylo uloženo žalovaným společně a nerozdílně vyklidit pozemek v katastrálním území a obci H. (dále jen ,,předmětný pozemek“), a odstranit na něm se nacházející drobnou stavbu – oplocení a stavbu hráze vodní plochy.
Okresní soud v Benešově (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. prosince 2007, č. j. 6 C 1538/2000-415, ve znění opravného usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. prosince 2009, č. j. 6 C 1538/2000-485, ve výroku I. žalobu na vyklizení předmětného pozemku a odstranění drobné stavby a stavby hráze vodní plochy zamítl. Ve výrocích II. a III. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jsou mimo jiné spoluvlastníky předmětného pozemku a žalovaní jsou spoluvlastníky pozemků v katastrálním území a obci H. Na pozemku je zřízen rybník. Na žádost žalobců bylo provedeno měření, na základě kterého byla zjištěna skutečná vlastnická hranice pozemku, nicméně žalovaní s jejím průběhem nesouhlasili. Ze znaleckého posudku soud prvního stupně zjistil, že žalovaní užívají část předmětného pozemku, a to těleso hráze rybníka, vlastní rybník a dále část předmětného pozemku, na kterém mají žalovaní zahradu. Soud prvního stupně také zjistil, že mezi právními předchůdci účastníků řízení byla uzavřena písemná smlouva, která řešila nejen užívání sousedních pozemků, ale zároveň v ní bylo stanoveno, komu patří a kam sahají sousední pozemky.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní části předmětného pozemku žalobců vydrželi. Zohlednil přitom poměr výměry žalovanými užívané části pozemku ve vztahu k celkové výměře pozemku. Uvedl, že žalobu by bylo třeba zamítnout i v případě, že by žalovaní části předmětného pozemku nevydrželi, neboť podle názoru soudu prvního stupně byla žaloba podána v rozporu s dobrými mravy, když žalobci až do roku 1996 neučinili ničeho na ochranu a prosazení svého vlastnického práva.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. června 2010, č. j. 30 Co 462/2009–581, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zrušil v „zamítavé části výroku I. ohledně povinnosti žalovaných, aby společně a nerozdílně odstranili na svůj náklad z pozemkové parcely č. 922, k. ú. a obec H., stavbu hráze vodní plochy v rozsahu vymezeném body 54, 136, až 32, 98, 43, 68, 67, 66, 65, 64 zakreslenými ve vytyčovacím náčrtu – příloha č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003, ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 znalkyně z oboru geodézie a kartografie Ing. E. S. P., ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci rozsudku, dále ve výroku III. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve výroku III. o nákladech státu“, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku), rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v zamítavé části výroku I. ohledně vyklizení a odstranění oplocení změnil tak, že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně vyklidit část pozemkové parcely č. 922, k. ú. a obec H., zapsané na LV vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, vymezené ve vytyčovacím náčrtu – přílohy č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 znalkyně z oboru geodézie a kartografie, vyhotovených znalkyní Ing. E. S.,, P., jednak body č. 43, 103, 99, 136 – 30, a dále vymezené body č. 100, 55, 54, 136 – 33 s tím, že tato příloha je součástí výroku rozsudku a dále, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně odstranit z pozemkové parcely č. 922, k. ú. a obec H., stavbu oplocení, vymezenou body 43, 103, 99, zakreslenými v uvedeném vytyčovacím náčrtu – přílohy č. 7.1 znaleckého posudku znalkyně Ing. E. S. č 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005, to vše ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku“ (výrok II. rozsudku).
Tento rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 16. června 2010, č. j. 30 Co 462/2009-581, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, č. j. 22 Cdo 1704/2011-650, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců usnesením ze dne 26. března 2012, č. j. 30 Co 462/2009-737, následně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil v rozsahu, pokud šlo o vyklizení části předmětného pozemku a odstranění drobné stavby oplocení, neboť žalobci vzali podanou žalobu v tomto rozsahu zpět.
Odvolací soud se vzhledem ke skutečnosti, že žalovaní s částečným zpětvzetím žaloby nesouhlasili, zabýval tím, zda jsou na straně žalovaných vážné důvody, pro které by nemohlo být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Odvolací soud dospěl k závěru, že takové důvody na straně žalovaných nejsou. Vyšel přitom z toho, že se v dané věci jedná se o sporné řízení. Žalovaní v průběhu řízení navíc převedli k předmětnému pozemku přilehlé pozemky do vlastnictví svého syna P. B. darovací smlouvou, přičemž účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 18. června 2011. Žalovaní tedy nemohou mít zájem na tom, aby řízení skončilo rozhodnutími věci samé. Odvolací soud upozornil, že podle podání žalovaných, ve kterém vyjádřili svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby, je zcela zřejmě hlavním důvodem tohoto nesouhlasu jejich neochota hradit žalobcům náklady řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňují přitom dovolací důvod zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatelé mají za to, že jsou zde vážné důvody, pro které mělo být v řízení pokračováno. Částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobců považují za výhradně účelové, šikanózní a protiprávní, směřující k tomu, aby bylo žalovaným uloženo hradit náklady 11 let trvajícího řízení. Podle jejich názoru je zcela nepochybné, že došlo k vydržení částí předmětného pozemku. Podání žaloby nezavinili a pokoušeli se dosáhnout smírného vyřešení věci. Rozhodnutím odvolacího soudu byli žalobci na jejich úkor neoprávněně zvýhodněni, ačkoliv sami žalobci trvali na vedení řízení, čímž způsobili neustálé narůstání nákladů řízení. Dovolatelé trvají na existenci právního zájmu na meritorním rozhodnutí ve věci. Očekávali totiž příznivé rozhodnutí ve věci, které bylo podpořeno skutkovými zjištěními i ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Žalobci neoprávněně toto očekávání zmařili, čímž obešli i zrušující rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že i přesto, že již převedli pozemky na svého syna, s nimi odvolací soud jednal dále, ačkoliv již nemohli být pasivně legitimováni. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. března 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3), je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Při úvaze o přípustnosti dovolání vychází dovolací soud ze závěrů formulovaných v odborné literatuře potud, že předpoklad zásadního právního významu dovoláním napadených nemeritorních usnesení odvolacího soudu vypočtených (jen) v §239 odst. 1 a 3 je úpravou obsoletní, neboť zejména rozhodnutí uvedená v §239 odst. 1 písm. a), odst. 3 o. s. ř. jsou těmi, jimiž jsou účastníci v konečném důsledku zbavováni práva na meritorní projednání věci před soudem (práva na přístup k soudu) – (k tomu srovnej: Drápal, L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1904).
Dovolání je tedy podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Podle §222a odst. 1 – 2 o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.
Předmětem přezkumu dovolacím soudem je závěr odvolacího soudu, že v dané věci nejsou na straně žalovaných dány vážné důvody, pro které by bylo namístě pokračovat v řízení i přes částečné zpětvzetí žaloby ze strany žalobců.
V projednávané věci je totiž rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právním názoru, že důvody, pro něž žalovaný nesouhlasil se zpětvzetím žaloby, nejsou vážnými důvody ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř.
Výklad této právní otázky je v soudní praxi ustálen tak, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, publikvoaném v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 5, str. 180, pod pořadovým č. 54 (přičemž ke shodným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud následně např. v usnesení ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 1507/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), formuloval závěr, že zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby ve fázi řízení po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně je sice vázáno na souhlas druhého účastníka, avšak zároveň se vyžaduje, aby případný nesouhlas, má-li se stát příčinou nepřipuštění zpětvzetí žaloby soudem, byl podložen vážnými důvody. Zákon blíže nestanoví, co lze za vážné důvody na straně druhého účastníka považovat. S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a k povaze uplatňovaného nároku je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat návrhem na zahájení řízení a pokračovat ve sporu. V tzv. sporném řízení je tento zájem zpravidla dán, jde-li o řízení, jež mohlo být zahájeno i na návrh žalovaného a jehož výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium duplex (např. řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nebo tehdy, má-li meritorní rozhodnutí význam pro právní postavení žalované strany. To však platí pouze za předpokladu, že dosud nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků či k dobrovolnému splnění uplatněného nároku žalovaným.
Smyslem občanského soudního řízení (§1 a 2 o. s. ř.) je především ochrana práv a právem chráněných zájmů účastníků zajišťovaná autoritativními rozhodnutími soudu. Pokud se v řízení, v němž se rozhoduje o uložení povinnosti k požadovanému plnění, zjistí, že toto plnění bylo již poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a rozhodování soudu nemůže vést k předpokládanému účelu; za této situace musí soud žalobu (pokud ji žalobce nevezme zpět) zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný nárok odůvodněn. Vezme-li tedy žalobce svou žalobu zpět proto, že uplatňovaná pohledávka zanikla splněním ze strany dlužníka, ztrácí spor z pohledu obou účastnických stran i z pohledu ustanovení §1 a 2 o. s. ř. své opodstatnění a veškeré důvody, které žalovaný uvede ke zdůvodnění svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, nemohou být považovány za vážné.
V posuzovaném případě žalovaní podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který byl později zrušen v dovolacím řízení, splnili povinnost (tímto rozsudkem uloženou), která byla předmětem řízení a jejíhož splnění se žalobci v řízení domáhali. To, že ke splnění této povinnosti došlo, uvádějí v dovolání opakovaně sami dovolatelé. Žalobci za této situace neměli zájem na dalším pokračování sporu a vzali žalobu zpět.
Vzhledem k tomu, že v dané věci byla splněna povinnost, jejíž realizace se žalobci žalobou domáhali, chováním žalovaných (bez ohledu na to, že se tak zjevně stalo na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí odvolacího soudu), nemohl by soud, pokud by pokračoval v řízení, rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro splnění této povinnosti, aniž by zkoumal, zda nárok žalobců byl po právu či nikoliv. Ostatně ani takový závěr soudu, jehož se dovolatelé domáhají (vydržení vlastnického práva k části pozemku parc. č. 922), by se nijak neprojevil ve výroku rozhodnutí. I z toho je zřejmé, že k pokračování řízení (a tedy k vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím žaloby) nemají žalovaní vážné důvody.
Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat jednotlivými dovolacími námitkami, jež podle přesvědčení dovolatelů opodstatňují jejich zájem na pokračování řízení, neboť z pohledu výše uvedeného konečný závěr odvolacího soudu promítající se do zastavení řízení, obstojí.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutí není rozhodnutím, který se řízení ve věci končí, neboť v části věci samé probíhá ještě řízení před nalézacími soudy. V souvislosti s rozhodnutím a zbývající části žaloby bude rozhodnuto i o nákladech řízení vztahujících se k části návrhu, který byl vzat zpět a ohledně kterého bylo řízení zastaveno.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu