ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.960.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 960/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 310/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. prosince 2005, č. j. 7 Co 2362/2005-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 9 020,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. srpna 2005, č. j. 4 C 310/2004-116, zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobce V. R., a žalovaného R. P., k domu čp. 86 na stp. č. 111, k stp. č. 111 o výměře 492 m², k p. č. 358/1 – zahrada a k p. č. 358/2 – zahrada, zapsané na LV pro obec a k. ú. H.“. Tyto nemovitosti přikázal „do výlučného vlastnictví žalovaného R. P.“ a uložil mu povinnost „zaplatit žalobci V. R. na vyrovnání podílu částku 286.000,- Kč do 60-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud zjistil, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí, oceněných částkou 572 000,- Kč, každý s podílem jedné ideální poloviny. Nemovitosti jsou reálně dělitelné; náklady na stavební úpravy s tím spojené by ale činily 485 000,- Kč. Takto by vznikly dvě relativně malé části, každá o jedné místnosti, a tím by došlo ke zhoršení kvality užívání nemovitostí. Ty užívá k rekreaci pouze žalovaný, který provádí jejich údržbu. Žalobce nemovitosti neužívá, neboť je vlastníkem jiných rekreačních objektů. Žalovaný je schopen vypořádací podíl zaplatit do šedesáti dnů od právní moci rozsudku. Soud uzavřel, že reálné rozdělení nemovitostí za shora uvedených skutečností není dobře možné, zvláště proto, že finanční náklady na stavební úpravy se blíží k hodnotě samotných nemovitostí. Shledal podmínky pro postup podle §142 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) tak, že nemovitosti přikázal za přiměřenou náhradu do vlastnictví žalovaného.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení (žalovaný napadl jen výrok o nákladech řízení), rozsudkem ze dne 7. prosince 2005, č. j. 7 Co 2362/2005-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Kromě dalšího připomenul, že stavební rozdělení nemovitostí nedoporučil ani příslušný stavební úřad. Po doplnění dokazování uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) s tím, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítá, že soudy se nedostatečně vypořádaly s otázkou reálného rozdělení domu čp. 86 a jejich závěr, že rozdělení věci není reálně dobře možné, je nesprávný. Dovolatel naopak tvrdí, že toto rozdělení možné je, přičemž z žádného ustanovení vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu nevyplývá minimální výměra pobytové místnosti ve stavbě pro individuální rekreaci. Není rozhodující, že by rozdělením vznikly dvě malé místnosti; dům byl ostatně do současnosti užíván tak, že každý ze spoluvlastníků se členy své rodiny užíval reálnou část domu. Rozhodnutí soudů obou stupňů je tak v rozporu s rozhodovací praxí soudů. Dovolatel dále uvádí, že stavební rozdělení domu by provedl na svůj náklad. Zatímco znalec K. náklady přestavby určil částkou 485 000,- Kč, znalec Brychta částkou 182 565,- Kč; k výši takto stanovených nákladů nelze však přihlížet, neboť byly stanoveny na základě rozpočtů podle ceníku stavebních prací. Soud při posuzování otázky, komu má nemovitosti přikázat, argumentoval skutečností, že je žalobce neužívá. Důvodem pro to ale bylo, že mu v jejich užívání žalovaný bránil. Pokud jde o argument, že žalobce vlastní jiné rekreační objekty, pak dovolatel namítá, že mu nelze klást k tíži vlastnictví jiných nemovitosti. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že ač dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné, neuvádí v čem takový význam spatřuje. Připomíná, že žalobce o nemovitosti v minulosti nejevil žádný zájem. Tvrdí, že dům není dobře možné reálně rozdělit a pokud by se tak stalo, nelze přehlížet vysoké náklady (R 61/1968).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci je dovolací soud vázán skutkovým zjištěním, že cena sporných nemovitostí činí 572 000,- Kč a že náklady na stavební úpravy spojené s jejich reálným rozdělením by činily 485 000,- Kč. Pokud je rozdělení nemovitosti sice technicky možné, ale není uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, je věc třeba z hlediska vypořádání podílového spoluvlastnictví považovat v souladu s konstantní judikaturou za reálně nedělitelnou (viz R 61/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí o tom, který z podílových spoluvlastníků bude nadále jako výlučný vlastník věc nadále užívat, je v zásadě věcí úvahy soudu, který však musí přihlédnout především k tomu, aby věc byla nadále účelně využita (§142 odst. 1 ObčZ). Úvaha o tom, že za okolností popsaných v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí bude nemovitosti účelněji užívat žalovaný, není nepřiměřená a v dovolacím řízení, které je řízením o mimořádném opravném prostředku, ji proto nelze úspěšně zpochybnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalobce je povinen podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které představují odměnu za zastoupení advokátem, který v dovolacím řízení učinil jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání); spočívají v paušální odměně podle §3 odst. 1 bod 6., §4 odst. 1, 2 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb., a činí 7 500,- Kč, dále v náhradě hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb. Odměna je zvýšena o daň z přidané hodnoty ve výši 19 % podle §137 odst. 3 OSŘ, takže činí celkem 9 020,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu