ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.999.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 999/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce V. R. , bytem v K. V., K. 368/26, zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27, proti žalované H. R., bytem v Karlových varech, Kvapilova 368/26, zastoupené JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 164/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. prosince 2010, č. j. 10 Co 69/2010-313, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. prosince 2010, č. j. 10 Co 69/2010-313, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2009, č. j. 16 C 164/2005-249, ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalované „ideální podíl o velikosti 22/100 na objektu čp. 368 na stavební parcele č. 580 a pozemku parc. č. 580 v katastrálním území D., okres Karlovy Vary“ dále uložil žalované, aby zaplatila žalobci na vypořádání podílu 600.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) byl spoluvlastnický podíl k nemovitostem, který účastníci nabyli kupní smlouvou uzavřenou 29. 7. 1996 s Městem Karlovy Vary za kupní cenu 209.220,- Kč. Na základě spoluvlastnického práva k domu přísluší účastníkům užívání bytu v domě. Jde o byt, jehož uživatelem byl původně od roku 1958 otec žalobce a v roce 1993 přešlo právo nájmu na žalobce. Soud prvního stupně přikázal spoluvlastnický podíl k nemovitostem žalované s odůvodněním, že v bytě bydlí nepřetržitě se synem účastníků J. R. a že má k dispozici peněžní prostředky na zaplacení vypořádacího podílu. Žalobce se sice zasloužil o získání bytu, neboť nájem bytu na něj přešel z jeho otce, ale v současné době byt neužívá. Má jen uzamčené dvě místnosti, ale přespává u kamarádů nebo u přítelkyně. Do bytu se vrátil v roce 2007, ale již delší dobu pracuje v zahraničí.
Dále žalovaná tvrdila, že na vkladní knížce vedené Českou spořitelnou nebyly uloženy výlučné finanční prostředky žalobce, ale šlo o úspory společné; popírala tak tvrzení, že na zakoupení podílu byly též použity výlučné prostředky žalobce. Soud prvního stupně však na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že na vkladní knížku společné prostředky uloženy nebyly.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. prosince 2010, č. j. 10 Co 69/2010- 313, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobce spoluvlastnický podíl o velikosti 22/100 na objektu č. p. 368 na stavební parcele č. 580, a pozemku parc. č. 580 v k. ú. D., obec a okres Karlovy Vary, “, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 567.104,- Kč do tří měsíců od právní moci a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že spoluvlastnický podíl k nemovitostem je v zaniklém SJM účastníků a že do SJM nepatří částka 100.000,- Kč, uložená v roce 1993 na předmětnou vkladní knížku a představující vnos žalobce.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně přikázal spoluvlastnický podíl k nemovitostem žalobci. Přihlédl k tomu, že se zasloužil o jeho nabytí (právo nájmu k bytu přešlo na něj po jeho rodičích) a zaplatil kupní cenu převážně ze svých prostředků. I když momentálně „pobývá na práci v zahraničí“, lze důvodně předpokládat, že byt bude užívat společně s dcerou účastníků E. R. a s jejím synem. Pro žalovanou svědčily okolnosti, že v bytě bydlí a že příčina rozvratu manželství účastníků byla částečně shledána na straně žalobce. Podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13. února 2002, č. j. 90 C 15/2002-15, příčinami rozvratu manželství byly „neshody ohledně soužití a hrubé chování žalovaného.“ Možnost vyplacení finančních prostředků na vypořádání je nepatrně lepší na straně žalobce, který pracuje v zahraničí a má z toho důvodu aktuálně vyšší příjmy než žalovaná. Skutečnost, že žalovaná v bytě bydlí, není zásadní, a neshody, k nimž docházelo mezi účastníky za trvání manželství, je třeba hodnotit i v kontextu neshod po rozvodu, jejichž příčinou byla přítomnost syna v bytě. Ten už v bytě nebydlí a byla to sama žalovaná, která požádala o zrušení jeho trvalého pobytu na adrese předmětného bytu z důvodu jeho agresivního chování k ní, dceři a dříve k oběma účastníkům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012. Sb. – dále „o. s. ř.“, a uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
K vadě řízení došlo podle dovolatelky tím, že odvolací soud považoval některá tvrzení účastníků za shodná, ačkoliv tomu tak nebylo – např. zjištění, že syn účastníků v bytě účastníků nebydlí – přitom i soud prvního stupně uvádí opak. Syn je sice evidenčně hlášen na adrese MÚ Karlovy Vary, v bytě se žalovanou stále bydlí, neboť žádný byt nemá a jinde tak ani bydlet nemůže.
V řízení bylo také prokázáno, že účastníci bydleli v bytě nepřetržitě od roku 1979 do roku 2000, kdy se žalobce z bytu odstěhoval, nicméně má v bytě má stále uzamčené dvě místnosti, které užíval jen čas od času a „převážně se zdržoval u své milenky Š.“ Jeho neúspěchy v podnikání vyústily v odchod do Anglie, kde se živí blíže nespecifikovaným způsobem a stále se tam zdržuje. Dcera E. odešla z bytu v roce 2004 ve svých 24 letech, kdy se s nezletilým synem odstěhovala ke svému druhovi. Ten byl už tehdy ve výkonu trestu odnětí svobody, což byla příčina neshod mezi žalovanou a dcerou.
Když v roce 1996 účastníci koupili spoluvlastnický podíl k nemovitostem, v žádných dokumentech se neobjevila zmínka o tom, že peněžní prostředky na zaplacení kupní ceny byly ve výlučném vlastnictví žalobce. S ohledem na právní jistotu lze oprávněně tvrdit, že byly v SJM, zejména když s námitkou, že šlo o jeho výlučně prostředky, přišel žalobce až v roce 2005.
K tomu, že se žalobce zasloužil o získání bytu, žalovaná připomíná, že se skutečně do bytu přistěhovala, ale vychovala v něm dnes již dospělé děti a svojí prací přispívala do společného jmění manželů. Zásluhu žalobce měl odvolací soud také posuzovat s přihlédnutím k době, kdy jeho otec byt získal. Tehdy pracovníci podniků dostávali podnikové byty v podstatě bez problémů a jak bylo zjištěno, otec žalobce si postavil dům, a proto se z bytu odstěhoval.
Žalovaná dále poukazuje na skutečnost, že důvodem rozvodu bylo hrubé chování žalobce, který také navazoval známosti s jinými ženami. Když žalobce společnou domácnost opustil, starala se o společný majetek, žalobce nijak nepřispíval. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud zohlednil všechny relevantní skutečnosti. I když se sám neztotožňuje s jeho rozhodnutím v celém rozsahu, neboť odvolací soud nevzal v úvahu všechny jeho investice do společného majetku, po formální stránce nelze odvolacímu soud nic vytknout. Správně vyhodnotil jeho zásluhu o získání bytu, resp. spoluvlastnického podílu, a s tvrzením, že byt přešel do společného nájmu účastníků přichází žalovaná až v dovolacím řízení. Významná je skutečnost, že 45 % kupní ceny zaplatil žalobce ze svých výlučných prostředků. Správně je také hledisko využití bytu, kde s ním bude bydlet i dcera účastníků, zatímco vyklizení syna iniciovala sama žalovaná. Jestliže v bytě bydlela 30 let, pak žalobce o 20 let déle. Důvody rozvodu nepovažovaly soudy obou stupňů za důležité a v bytě se žalobce nezdržuje z objektivního důvodu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a některé další předpisy, ve znění občanského soudního řádu k 31. 12. 2012 (dále opět o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou – podle tvrzení dovolatelky - uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 a v §241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 o odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §213b odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
V projednávané věci soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že žalovaná „v předmětném bytě nepřetržitě bydlí spolu se synem účastníků“ (str. 5 rozsudku dole). Toto zjištění, které bylo jedním z důvodů pro přikázání podílu žalované, odpovídá v uvedeném rozsudku reprodukovanému tvrzení žalované, její matky U. H. a syna J. R. Odvolací soud však vyšel z toho, že „pokud jde o syna účastníků, tak bylo zjištěno, že ten v současné době v bytě nežije“. K této otázce však neprovedl žádné důkazy, a tak jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud sice vyšel z přípisu zástupce žalované, adresovaného zástupci žalobce (č. l. 266) o poskytnutí součinnosti při podání žádosti o zrušení trvalého pobytu syna účastníků a z rozhodnutí o zrušení údaje o místě trvalého pobytu (č. l. 259), ovšem důkaz těmito listinami neprovedl. Žalovaná pak v odvolání na č. l. 276 (neurčitě) uvádí, že je irelevantní obsah odvolání žalobce „týkající se bydlení společného syna v tomto domě, neboť jsou mu známy důvody, proč iniciovala žalovaná zrušení trvalého pobytu synovi“. Za této situace nelze neprovedení důkazů uvedenými listinami považovat jen za formální vadu řízení, která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zůstalo totiž neobjasněno, zda syn účastníků v bytě bydlí, a zda zrušení údaje o jeho trvalém pobytu odpovídá skutečnosti. Provedení důkazu touto listinou by žalované umožnilo vyjádřit se k němu a případně navrhnout důkazy ohledně správnosti údajů tam uvedených.
Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud nevzal dostatečně do úvahy, že důvodem rozvodu manželství bylo „hrubé chování žalobce“ (podle svědkyně H. – č. l. 117 – měl žalobce dovolatelku bít a rozbíjet věci, o bití vypovídal i J. R. na č. l. 121). Odvolací soud tuto skutečnost při zvažování toho, komu přikázat spoluvlastnický podíl, do úvahy vzal (viz str. 6 jeho rozsudku), zhodnotil ji však tak, že podle něj nepřevážila jiné skutečnosti, svědčící žalobci.
Současná právní úprava společného jmění manželů v rámci úpravy vypořádání (§149 odst. 3 obč. zák.) nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány. Jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011), resp. kdyby nezahrnula právně významné skutečnosti. Tak tomu v dané věci nebylo. Nicméně je třeba upozornit na skutečnost, že ve společnosti dochází k posunu v hodnocení tzv. domácího násilí, které je – ve srovnání s dobou, kdy se formulovala judikatura ohledně vypořádání tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ze které soudy částečně stále vycházejí - nyní posuzováno podstatně přísněji. Také proto dovolací soud vyslovil, že při vypořádání společného jmění je třeba při úvaze o stanovení výše podílů zohlednit i skutečnost, že se účastník dopouštěl vůči členům rodiny násilného jednání (domácího násilí); přitom je třeba vzít do úvahy i jeho intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv na posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012). I když jde o kritérium sloužící k posouzení výše podílů, je třeba k němu přihlédnout i při posuzování, komu přikázat věc, kterou chtějí oba účastníci. Spočívají-li důvody zániku manželství, a tudíž i společného jmění, ústícího v povinnost jednoho z manželů vyklidit dříve společný byt, v nadměrném požívání alkoholu a v domácím násilí, bylo by v zásadě v rozporu s principem dobrých mravů jako se základní zásadou soukromého práva, aby byl takto postižen účastník, který byl tímto chováním druhého postižen. Samozřejmě nelze vyloučit v konkrétním případě existenci důvodů umožňujících jiný postup, půjde však zřejmě o mimořádné případy, které je třeba zvláště pečlivě posoudit a vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí. V dalším řízení tak bude odvolací soud zvažovat i zmíněné rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1137/2012, které bylo vydáno později, než nyní zrušované rozhodnutí, takže závěry z něj plynoucí doposud nemohl vzít v úvahu.
Skutečnost, že v dokladech týkajících se zakoupení spoluvlastnického podílu není zmínka o tom, že kupní cena byla částečně hrazena z výlučných prostředků žalobce, není pro posouzení, zda tomu tak skutečně bylo, významná. Dovolatelka v této souvislosti neuvádí relevantní argumenty, kterými by zpochybnila rozhodnutí odvolacího soudu. Ani další okolnosti uváděné dovolatelkou (zejména polemika se zhodnocením zásluh o nabytí spoluvlastnického podílu), nejsou pro posouzení důvodnosti dovolání významné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. je dán a dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu