ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.999.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 999/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně TESLA Jihlava s. r. o., se sídlem v Hruškových Dvorech 53, identifikační číslo osoby 24140635, 1513/10, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti žalovaným: 1) JUDr. M. Ch., J., a 2) A. K., J., zastoupeným JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 5, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 850/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 17. září 2013, č. j. 54 Co 679/2012-286, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 17. září 2013, č. j. 54 Co 679/2012-286, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. ledna 2012, č. j. 4 C 850/2002-226, ve výroku pod bodem I., se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 17. září 2013, č. j. 54 Co 679/2012-286, s výjimkou části výroku pod bodem I., kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. ledna 2012, č. j. 4 C 850/2002-226, ve výroku pod bodem I., a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. ledna 2012, č. j. 4 C 850/2002-226, s výjimkou výroku pod bodem I., se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále “soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2012, č. j. 4 C 850/2002-226, výrokem pod bodem I. zamítl „návrh žalobce, aby soud v souladu s ustanovením §151o o. z. zřídil věcné břemeno v tomto znění: Žalobce je oprávněný z věcného břemene cesty spojeného s vlastnictvím pozemku a stavby parc. č. 272/4 o výměře 71 m ² zast. plocha, obč anská vybavenost v k. ú. J., obec J., vedeného Katastrálním úřadem na LV č. 2530, a žalobci tak náleží právo odpovídající tomuto věcnému břemeni, spočívající v právu umístění stavby na předmětném pozemku, a to části existující stavby, jejíž zbývající část se nachází na pozemku parc. č. 272/3 v k. ú. J., obec J.“.
Výrokem pod bodem II. zamítl „návrh žalobce, aby soud v souladu s ustanovením §151o o. z. zřídil věcné břemeno odpovídající právu cesty vlastníka budovy bez čísla popisného nebo evidenčního – stavba technického vybavení, zapsaného na LV č. 1361, nacházející se na pozemku parc. č. 272/3 o výměře 350 m², zastavěná plocha a nádvoří, a na pozemku parc. č. 272/4 o výměře 71 m², zastavěná plocha a nádvoří, zapsaném na LV č. 2530, to vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Jihlava pro k. ú. J., který je oprávněným z věcného břemene práva cesty přes pozemek parc. č. 283/1 o výměře 3564 m² zastavěná plocha a nádvoří, zapsaným na LV 2530, vedeném Katastrálním úřadem Jihlava pro k. ú. J., kterému odpovídá právo chůze a jízdy oběma směry přes uvedený pozemek parc. č. 283/1“, a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní stavba kotelny, od roku 1999 sklad strojů a zařízení, náležející žalobkyni (v době jeho rozhodování TESLA Jihlava, a. s.), se nachází na dvou pozemcích: na pozemku žalobkyně parc. č. 272/3 a na pozemku parc. č. 272/4 (ve spoluvlastnictví žalovaných každý s podílem id. ½). Žalobkyně nemá zajištěno spojení s veřejnou komunikací; jako cestu ke kotelně, později skladu, užívala rovněž předmětný pozemek parc. č. 283/2 a dále pozemek žalovaných parc. č. 283/1. Ačkoliv jiný přístup ke stavbě nemá, žalovaní umístili na hranice svého pozemku uzamčenou bránu. Uzavření nájemní smlouvy podle návrhu žalovaných žalobkyně odmítla s odůvodněním, že mělo jít o smlouvu jen na jeden rok, která by jí neposkytovala potřebnou jistotu pro zajištění přístupu ke stavbě.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobní návrh je neurčitý; poukázal dále na to, že žalobkyně měla možnost zajistit si přístup ke stavbě uzavřením nájemní smlouvy, kterou jí žalovaní nabízeli. Uvedl také, že „pro posouzení předmětného pozemku žalovaných (parc. č. 283/1) jako účelové komunikace nebyly ze strany soudu shledány předpoklady, nehledě na to, že případné posouzení co do klasifikace pozemku (parc. č. 283/1) jako účelové komunikace náleží do kompetence správního orgánu (odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 744/2011 a sp. zn. 5 As 20/2003).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 9. dubna 2013, č. j. 54 Co 679/2012-256, rozhodl podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř., že v řízení bude v procesním postavení žalobce pokračováno se společností TESLA Jihlava s. r. o., se sídlem Hruškovy Dvory 53, identifikační číslo osoby 24140635. Dále odvolací soud rozsudkem ze dne 17. září 2013, č. j. 54 Co 679/2012-286, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve věci samé potvrdil, změnil ve výroku II. o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že pozemky pod stavbou žalobkyně (původně kotelny, nyní skladu) a okolo ní – parc. č. 272/2 a parc. č. 272/3 již nejsou v jejím vlastnictví, ale náleží společnosti TT Real a. s. se sídlem v Praze, Na Popelce 3187/12, která vznikla odštěpením ze společnosti TESLA Jihlava a. s. ke dni 17. července 2009. Žalobkyně před odvolacím soudem uvedla, že s touto společností je schopna se na užívání pozemků pod stavbou skladu a okolo ní dohodnout. Zástupce žalobkyně nevěděl, proč dříve žalobkyně nekoupila pozemek, přes který si mohl zřídit přístup a který jeho vlastník prodával; snad byla požadovaná cena příliš vysoká.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v závěru, že v dané věci nejde o mimořádný případ, kdy by bylo možné zřídit věcné břemeno cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. I když jsou významné podmínky nájemní smlouvy, žalobkyně její uzavření odmítá obecně, aniž by ji podmínky uzavření smlouvy zajímaly. Mohla také v roce 2002 odkoupit pozemek se stavbou, přes který by měla přístup ze své stavby na veřejnou cestu. O nepříliš vážném úmyslu žalobkyně získat přístup ke stavbě svědčí i skutečnost, že již není vlastnicí jak pozemku parc. č. 272/3, na kterém (kromě pozemku žalovaných parc. č. 272/4) stavba také stojí, tak pozemku parc. č. č. 272/2, ze kterého jediného je vstup do stavby možný.
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu na základě ustanovení §237 o. s. ř. a z důvodu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.“ V dovolání byla jako žalobkyně označena původní žalobkyně TESLA JIHLAVA, a. s., avšak z obsahu dovolání je zřejmé, že jde o dovolání pozdější žalobkyně TESLY Jihlava, s. r. o., což ta také k výzvě dovolacího soudu potvrdila v podání ze dne 31. března 2014. Naplnění dovolacího důvodu žalobkyně dále specifikuje:
a) Argumentace soudů obou stupňů ohledně zamítnutí žaloby je odlišná. K závěru soudu prvního stupně, že v žalobě řádně nespecifikovala rozsah zatížení pozemku žalovaných věcným břemenem cesty, uvádí, že na výzvu tohoto soudu předložila 28. 1. 2010 část geometrického plánu vyhotoveného znalcem Ing. Martinem Vetchým ve věci sp. zn. 5 C 58/2001. V něm je věcné břemeno cesty na pozemku žalovaných barevně vyznačeno s příslušnými souřadnicemi, takže výměra je lehce odvoditelná. Kromě toho po předložení této části geometrického plánu jí soud prvního stupně již nesdělil, že geometrický plán nesplňuje jeho požadavky. Tím nesplnil poučovací povinnost podle §118a o. s. ř.
b) V rozporu s judikaturou dovolacího soudu soudy obou stupňů dospěly k závěru, že možnost uzavření nájemní smlouvy představuje překážku pro zřízení věcného břemene podle §151o odst. 3 obč. zák. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2854/2010 „pokud vlastník pozemku přecházení souseda přes pozemek trpí nebo mu dělí prostý souhlas, který může být kdykoliv odvolán (tzv. výprosa), nelze dovodit, že by byl zajištěn přístup vlastníka ke stavbě. V takovém případě je třeba právo nezbytné cesty zřídit; jinak by byl vlastník stavby v nejistotě ohledně přístupu, který by vlastník pozemku mohl kdykoliv znemožnit tím, že by souhlas odvolal.“ Podle žalobkyně to platí i pro případ nájemní smlouvy na dobu určitou (navíc na relativně krátkou dobu). Soudy také přehlédly, že žalovaní jí v přístupu ke stavbě dlouhodobě brání osazením a zamykáním železné brány na svém pozemku. Nezjišťovaly také konkrétní okolnosti, které žalobkyni vedly k tomu, že návrhy nájemní smluv nepřijala, vyšly bez dalšího jen z tvrzení žalovaných.
c) Nejasná je také úvaha soudu ohledně toho, zda pozemek žalovaných parc. č. 283/1 není účelovou komunikací.
d) Odvolací soud poučil žalobkyni, že bude rozhodovat podle kriterií uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3903/22008 a 22 Cdo 1432/2007. Ty se zabývaly výkladem pojmu přístupu vlastníka ke stavbě jinak než přes sousední pozemek podle §151o odst. 3 obč. zák. Odvolací soud pak překvapivě dospěl k závěru, že žalobkyně možnost přístupu má, neboť před 11 lety nevyužila možnosti odkoupit jiný sousední pozemek. K této skutečnosti však nebylo provedeno prakticky žádné dokazování. Kromě toho má žalobkyně za to, že ji nelze nutit, aby si kupovala pozemek za situace, kdy k její stavbě přístupová komunikace již existuje. Finanční a administrativní náročností takového postupu se odvolací soud vůbec nezabýval. Jeho závěr je také v rozporu s dobrými mravy a v podstatě i s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2854/2010.
e) K tomu, že neuzavřela nájemní smlouvu na dobu neurčitou, žalobkyně ještě připomíná, že její stavba je v nedobrém technickém stavu a má-li být zachována, bude vyžadovat rekonstrukci v řádech milionů. Vzhledem k této investici potřebuje mít jistotu přístupu ke své stavbě. Ohrazuje se dále proti tvrzení, že odmítla uzavření nájemní smlouvy obecně, přičemž má to, že došlo také k nepřesné protokolaci přednesu jejího zástupce u odvolacího soudu.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudu obou stupňů v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že bylo podáno subjektem nezpůsobilým mít práva a povinnosti – neexistující právnickou osobou TESLOU Jihlava a. s. Navrhli, aby z toho důvodu bylo dovolací řízení zastaveno (k tomu však viz výše poznámku o tom, že je zřejmé, že mělo jít o dovolání nástupkyně původní žalobkyně). Pro případ, že řízení zastaveno nebude, poukázali na to, že v dovolání není uvedeno, v jakém rozsahu napadá rozsudek odvolacího soudu (uvádí se tam však, že je napaden v celém rozsahu), není odůvodněna přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ani dovolací důvod. Pokud z kontextu vyplývá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, pak jde o rozhodnutí, které řešilo otázku, zda vlastník stavby má přístup ke stavbě přes pozemek zajištěn jinak, užívá-li ho jen se souhlasem vlastníka pozemku (výprosy), nikoli cesty užívané na základě nájemní smlouvy. I když instituty nájmu a prekaria jsou příbuzné v časovém pojetí přenechání věci jinému jen dočasně, pak u výprosy je možnost kdykoliv žádat vrácení předmětu, zatímco při uzavření nájemní smlouvy požívá nájemce jistotu, že sjednaný vztah skončí až uplynutím sjednané doby. Žalovaní nabízeli žalobkyni uzavření nájemní smlouvy o užívání jejich pozemku na dobu určitou opakovaně, ale ta odmítla o nájmu vůbec jednat. Měla také možnost zajistit si přístup ke stavbě tím, že by za minimální cenu odkoupila sousední nemovitosti. Také žalovaní jí nabízeli odprodej části svého pozemku se starší stavbou, kterou mohla odstranit a získat přístupovou cestu ve značné šíři. Stavba žalobkyně není v dobrém technickém stavu, jde v podstatě o zbořeniště, neužívané od doby, kdy začalo jednání o restituci pozemků, na nichž se nachází. Žalobkyně nehodlá stavbu užívat, ale prodat a zřízením věcného břemen chce dosáhnout vyšší prodejní ceny. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s judikaturou dovolacího soudu, týkající se výkonu práva podle §3 obč. zák. Jestliže žalobkyně nevyužila popsaných možností, aby přístup ke své stavbě získala, jednala v rozporu se zásadou vigilatibus iura skripta sunt. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože otázku zřízení věcného břemene posuzoval odvolací soud před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. září 2013, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Usnesení o tom dovolací soud vydá do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena (§241b).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenými oprávněnou osobou - účastnicí řízení, dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
Žalobkyně v dovolání nepolemizuje se zamítavým výrokem pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, resp. výrokem rozsudku odvolacího soudu jej potvrzujícím; v této části je tak dovolání nepřípustné a nezbylo, než je odmítnout (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Podle §151o odst. 3 obč. zák. není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka stavby nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněném pod č. 4/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pak dovolací soud vyslovil názor, podle kterého „věcné břemeno nezbytné cesty nemůže soud zřídit, má-li žalobce zajištěn přístup na základě obligačního práva nebo může-li k přístupu využít pozemky ve svém vlastnictví. Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná“. Zřízení nezbytné cesty soudem brání možnost přístupu na základě obligačního práva jen v případě, že toto právo v konkrétní věci objektivně postačuje k řádnému přístupu k nemovitosti a poskytuje jejímu vlastníkovi nezbytnou právní jistotu.
Odvolací soud, jehož rozhodnutí je předmětem dovolacího přezkumu, opřel rozhodnutí o tyto skutečnosti: 1) Žalobkyně má možnost využít nabídky na zřízení práva nájmu, nabízeného žalovanými; podmínky nájemní smlouvy jsou sice důležité, nicméně žalobkyně odmítá obecně uzavření nájemní smlouvy, aniž by ji podmínky zajímaly. 2) Žalobkyně mohla již v roce 2002 odkoupit pozemky, přes které by měla zajištěn přístup, to však neučinila a nevysvětlila, proč. 3) Žalobkyně již není vlastnicí pozemků, na kterých stavba stojí a přes které lze do ní vstoupit (jde o pozemky přilehlé k části stavby).
K tomu dovolací soud uvádí:
Ad 1):
Pokud by odvolací soud učinil závěr o tom, že žalobkyně vůbec nestojí o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty pro žalobkyni, pak by bylo možno jeho právnímu závěru přisvědčit. Tak tomu však v dané věci nebylo.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně odmítla uzavřít smlouvu zajišťující mu přístup na jeden rok s tím, že by mu neposkytovala náležitou jistotu. Odvolací soud, aniž by k této otázce provedl dokazování, však konstatoval, že žalobkyně odmítá uzavření jakékoliv nájemní smlouvy. Patrně vyšel z prohlášení právního zástupce žalobkyně u jednání před odvolacím soudem, že „na základě svých zkušeností se žalovanými nenabyla dojmu, že by uzavření jakékoliv nájemní smlouvy“ mohlo zajistit přístup „takovým způsobem, aby mohla investovat do své nemovitosti“. Pokud žalobkyně s protokolací nesouhlasila, jak nyní tvrdí, měla žádat opravu. Problém tu nicméně je.
Soudy neučinily zjištění, že by žalovaní nabídli žalobkyni uzavření takové smlouvy zajišťující příjezd, jejíž uzavření by po ní bylo možno spravedlivě požadovat, tedy takové, která by jí v konkrétní věci poskytla potřebnou právní jistotu při užívání stavby; jedině v takovém případě by totiž bylo možno zamítnout žalobu s tím, že přístup je, resp. mohl a měl být zajištěn jinak, na základě obligačního práva. Obecné prohlášení, že zkušenosti z jednání s protistranou nasvědčují tomu, že nájemní smlouva by vztah mezi stranami neřešila, rozhodně nemůže důvodem pro zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty.
Dovolací soud konstatuje, že obecně nelze stanovit dobu, po kterou by měl být žalobci zajištěn přístup k nemovitosti na základě obligační smlouvy, aby bylo možné žalobu na zřízení práva nezbytné cesty podle občanského zákoníku 1964 zamítnout s tím, že přístup lze zajistit jinak. Je třeba v každé věci individuálně zvážit, zda po žalobci lze spravedlivě požadovat, aby se spokojil s přístupem zajištěným jen obligačně. Přitom je třeba brát do úvahy, že podnikání zpravidla vyžaduje jistotu, že přístup bude trvat po určitou delší dobu a nebude možno na základě změny vlastníka zatíženého pozemku oprávněnému zamezit neočekávaně v přístupu; proto nabídka smlouvy uzavřené na jeden rok je v zásadě nedostatečná. Užívá-li žalobce stavbu, ke které má být přístup zřízen, k podnikání, je třeba umožnit mu takový přístup, který zajistí normální, běžné podmínky k jeho konkrétnímu podnikání. Důkazní břemeno ohledně způsobu využití jeho nemovitosti leží na žalobci.
Soud tedy v dalším řízení poté, co žalobce splní svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně budoucího využití stavby, zváží, zda obligačně zajištěný přístup, nabízený žalovaným, takové podmínky splňuje; v dalším řízení bude postupovat již podle §1029 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Pokud dospěje ke kladnému závěru, pak (nebudou-li tu jiné důvody pro zamítnutí žaloby), může výjimečně zřídit nezbytnou cestu jako obligační (závazkové) právo, s obsahem navrhovaným žalovaným; to nyní umožňuje nový občanský zákoník v §1029 odst. 2 (viz k tomu výklad in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1098). Pokud by se změnily později poměry, bylo by možno žalovat na jiné vymezení cesty (např. jako služebnosti).
Jestliže však soud zjistí, že přijetí řešení nabízeného žalovanou stranou nelze po žalobci vzhledem k okolnostem věci spravedlivě požadovat, nezbytnou cestu zřídí („povolí“), zpravidla – v zájmu potřebné právní jistoty žalobce - jako služebnost.
Ad 2) K této otázce se vyjádřil dovolací soud v rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009 ( www.nsoud.cz ) závěrem, že okolnost, že žalobce sám zavinil to, že k jeho stavbě není řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost zřízení práva nezbytné cesty (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009 – www.nsoud.cz ). Tento závěr podepřel úvahou, podle které ani to, že žalobce sám zavinil, že k jeho stavbě není řádný přístup, nemůže zcela vyloučit možnost zřízení práva nezbytné cesty. Zákon totiž pro tento případ zřízení práva cesty přímo nevylučuje; je třeba vzít v úvahu, že ve veřejném zájmu je i zajištění řádného užívání staveb jejich vlastníky. Jde tu nejen o zájem na tom, aby vlastnické právo vlastníka stavby mohlo být vykonáváno, ale i o veřejný zájem na řádné údržbě stavby a na minimalizaci účinků neužívané a neudržované stavby na okolí. V takovém případě je však třeba vzít do úvahy, zda jde o zřízení dosud neexistujícího přístupu ke stavbě nebo jen o zlepšení stávajícího přístupu a také přihlédnout k okolnostem, za kterých stavba zůstala bez přístupu (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3055/2012). Proto samotná okolnost, že vlastník stavby před několika roky nevyužil možnosti koupit sousední pozemek a zajistit si tak vlastní přístup ke stavbě nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty.
Ad 3): Ani samotná skutečnost, že žalobkyně v průběhu řízení pozbyla vlastnictví pozemků obklopujících její budovy, resp. pozemků pod budovou, není bez dalšího důvodem k zamítnutí žaloby. V první řadě zřízení nezbytné cesty nezávisí na tom, zda žalobce je vlastníkem přilehlých pozemků. Soud v takovém případě zjistí, jaké důvody vedly žalobce k tomu, že vlastnictví převedl a zváží, zda jsou v souladu s dalším využíváním nemovitosti, ke které má být přístup zřízen; zejména se bude zabývat tím, zda žalobce má i nadále zajištěn přístup přes pozemky, jejichž vlastnictví pozbyl. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že tento převod pozici žalobkyně v řízení oslabuje, nicméně konečný závěr bude možno učinit až na základě zjištění jeho důvodu. Nelze vyloučit, aby případný nedbalý postup žalobce byl zohledněn při stanovení výše náhrady za zřízení cesty (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010 - Soudní rozhledy č. 10/2012).
Žalovaní ve vyjádření k dovolání tvrdí, že stavba žalobkyně není v dobrém technickém stavu, jde v podstatě o zbořeniště. Pokud by se ukázalo, že tomu tak je, a že jde o stavbu na cizím pozemku, pak by nebyla nepřiměřená úvaha, že nezbytnou cestu nelze zřídit; přístup za účelem odstranění takové stavby by si žalobkyně mohla sjednat např. podle §1022 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Takové skutkové zjištění však soudy neučinily.
K otázce účelové komunikace se uvádí, že pokud by o obecně přístupnou účelovou komunikaci šlo, byl by to důvod k zamítnutí žaloby; takovou komunikaci by totiž žalobkyně mohla bez dalšího užívat, přičemž k ochraně jejího práva obecného užívání by měl pravomoc silniční správní úřad (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2373/2003).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zřízení nezbytné cesty představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby, ke které není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého pozemku. Žaloba na zřízení práva cesty odpovídajícího věcnému břemeni je dostatečně určitá tehdy, pokud se z ní podává, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno; je na soudu, aby určil, kudy cesta povede, a aby případně blíže vymezil i obsah práva cesty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dotčené části zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu