ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1055.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1055/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobců a) P. P., , a b) R. P., , zastoupených JUDr. M. W., advokátem, , proti žalovaným 1) Mgr. M. B., , a 2) M. B., , zastoupeným JUDr. J. V., advokátem, , o zaplacení částky 36.907,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 2/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 25 Co 262/2008-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.617,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. W., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 25 Co 262/2008-298, změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. dubna 2008, č. j. 20 C 2/2005-264, ve výroku pod bodem II tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 36.907,50 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 10. 8. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II, III a IV) a uložil žalovaným povinnost k zaplacení soudních poplatků z žaloby a z odvolání (výroky pod body V a VI) . Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 21. října 2008, č. j. 25 Co 262/2008-284, vyloučil věc o zaplacení částky 800.000,- Kč s příslušenstvím (o níž soud prvního stupně rozhodl ve výroku pod bodem I uvedeného rozsudku) k samostatnému řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci a žalovaní jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky některých pozemků, které tvoří lyžařský areál v Č. P., a že žalobce a) a první žalovaný jsou (a byli též v rozhodné době) podnikateli s živnostenským oprávněním k provozování lyžařských vleků. Částka 36.907,50 Kč, jejíhož zaplacení se žalobci domáhají, představuje částku, kterou žalovaní strhli žalobcům z jejich podílu na zisku jako polovinu nákladů, které žalovaní vynaložili ze svého rolbováním sjezdovky na společných pozemcích v lyžařské sezóně 2002/2003. Odvolací soud dovodil (při posuzování námitky věcné nepříslušnosti okresního soudu), že uplatněný nárok vychází ze společné podnikatelské činnosti a jde tedy o obchodní věc, přičemž žalobkyně b) a druhá žalovaná v řízení vystupují pouze proto, že pozemky potřebné k uvedenému podnikání jsou součástí společného jmění žalobců a žalovaných. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní přistoupili k rolbování společných pozemků bez souhlasu žalobců, šlo proto o neplatný právní úkon podle ustanovení §139 a §39 občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ“). Žalobcům by mohla vzniknout povinnost nahradit žalovaným polovinu nákladů na rolbování jen tehdy, kdyby šlo o nutnou opravu nebo údržbu společné věci. V případě rolbování sněhu na společných pozemcích se o nutnou opravu či úpravu nejedná, žalovaní proto strhli žalobcům polovinu nákladů na rolbování z jejich podílu na zisku neoprávněně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost spatřovali v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jímž namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./ a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./.
Dovolatelé především uvedli, že dovolání je s ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť se nejedná o obchodní věc. Nesprávné právní posouzení shledali především v závěru odvolacího soudu, že předmětná věc je sporem z obchodního vztahu. Namítli, že předmětem sporu byla údržba věci nacházející se ve spoluvlastnictví účastníků, tedy pouze vztah spoluvlastníků, nikoliv vztah mezi žalobcem a) a prvním žalovaným jako podnikateli. Jde proto podle jejich názoru o věc občanskoprávní, vyplývající z právních úkonů týkajících se věci náležející do podílového spoluvlastnictví žalobců a žalovaných. Kdyby se jednalo o věc obchodněprávní, nemohla by být žalobkyně b) aktivně legitimována a druhá žalovaná legitimována pasivně. Žalobci dle jejich mínění v řízení netvrdili, že se jedná o obchodněprávní vztah, a z důkazů rovněž nic takového nevyplynulo.
Za nesprávný označili dovolatelé též právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti právního úkonu, na jehož základě provedli rolbování. Namítli, že vzhledem k samozřejmé nutnosti rolbování sjezdovky lze předpokládat konkludentní souhlas a že podle ustanovení §137 odst. 1 ObčZ se spoluvlastníci musí podílet nejen na právech, ale i na povinnostech vyplývajících ze společné věci. Za nepřípadný označili odkaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu, neboť ta se nevztahuje na provozování lyžařského vleku. Argumentovali, že předmětnou částku započetli ze zisku za zimní sezónu 2002/2003, a kdyby nezajistili rolbování, nebyla by v provozu sjezdovka a zisk by nevznikl. Vytkli odvolacímu soudu, že nevysvětlil, z jakého důvodu mají žalobci podíl na zisku, aniž by se podíleli na nákladech. Žalobci ostatně takto upravenou sjezdovku využívali i pro své podnikání, neboť žalobce a) v lyžařském areálu provozoval lyžařskou školu a údržba zajišťovaná žalovanými přinášela žalobcům zisk.
Vadu řízení dovolatelé spatřovali v tom, že jim odvolací soud, ačkoliv zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, neposkytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř..
Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k odvolání označili argumentaci žalovaných v otázce povahy věci za zavádějící. Podle jejich mínění bylo prokázáno, že meritem věci je jimi tvrzená nehospodárnost při podnikání, které se dopustil první žalovaný v lyžařské sezóně 2002/2003 nepřiměřeným rozsahem rolbování, který ve svém důsledku finančně poškodil žalobce. Nešlo o standardní údržbu nemovitostí, nýbrž o úpravu sjezdovky, na níž byla provozována podnikatelská aktivita žalobce a) a prvního žalovaného, za tím účelem, aby podnikání mohlo být provozováno. Šlo tedy o hospodaření se společnou věci pro účely podnikání. Veškerá sporná problematika řešená v tomto řízení se týká právě jen společného podnikání a je tedy zcela v rovině obchodní. Žalobci se ztotožnili se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, za nedůvodnou označili námitku vady postihující řízení a navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou stanoveny v §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./ nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c) o. s ř./; to neplatí (mimo jiné) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky /§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř./.
Napadený výrok ve věci samé pod bodem I rozsudku odvolacího soudu je výrokem měnícím, dovolání proti němu je tedy přípustné za splnění předpokladu stanoveného v §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.. Jelikož dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, ale převyšujícím částku 20.000,- Kč, je pro posouzení přípustnosti dovolání určující, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu ani v jiných právních předpisech, včetně předpisů hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, uveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28 (a shodně též např. v usnesení ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Cdo 972/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až. 6.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že pozemky (a též lyžařský vlek TLV 12) v podílovém spoluvlastnictví žalujících manželů P. (s id. ½ v jejich společném jmění manželů) a žalovaných manželů B. (s druhou id. ½ v jejich společném jmění manželů) tvořily lyžařský areál v Č. P., který žalobce a) a první žalovaný jako podnikatelé společně provozovali v rámci společného podnikání, a to ještě též v lyžařské sezóně 2002/2003. Žalobci požadované plnění ve výši 36.907,50 Kč je peněžní částkou, o kterou žalovaní snížili (podle žalobců neopodstatněně) podíl žalobců na zisku za lyžařskou sezónu 2002/2003 s odůvodněním, že jde o polovinu nákladů, kterou vynaložili při úpravě společně provozované lyžařské sjezdovky rolbováním. Sporný nárok, ať již je jeho právní důvod jakýkoliv (v úvahu se nabízí též jeho posouzení jako nároku na vyplacení dlužného zůstatku podílu na zisku ze společného podnikání za použití věcí v podílovém spoluvlastnictví), má v každém případě svůj základ ve společném podnikání žalobce a) a prvního žalovaného; spor vyplývá z neshody mezi podnikateli při jejich společném podnikání. Závazkový vztah, z něhož tento nárok pochází, je tedy vztahem obchodním, a to bez zřetele na to, že s ohledem na vlastnický režim pozemků a stavby, z nichž sestává společně provozovaný lyžařský areál, jsou jeho základem spoluvlastnické vztahy upravené občanským zákoníkem.
Je-li předmětný závazkový vztah vztahem obchodním, pak způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s věcnou legitimací manželek podnikatelů, které se neúčastnily podnikání, ale jsou (spolu se svými manžely – podnikateli) spoluvlastnicemi věcí užívaných manželi ke společnému podnikání, nemůže na objektivně dané povaze tohoto vztahu ničeho změnit.
Argumentaci dovolatelů nelze přisvědčit. Žalobci již v žalobě podané dne 6. 8. 2004 opírají žalobní petit o tvrzení, že žalobce a) a první žalovaný společně podnikají – společně provozují lyžařský areál na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví účastníků, a popisují neshody při tomto podnikání, jež vedly ke vzniku uplatněných pohledávek. Samotní žalovaní, ačkoliv argumentaci pro přípustnost dovolání zakládají na tvrzení, že se jedná pouze o vztah mezi spoluvlastníky, nikoliv o vztah obchodní, staví dovolání co do jeho důvodů na argumentech, které mají původ ve společném podnikání, nikoliv v obecných (nepodnikatelských) vztazích mezi spoluvlastníky.
Z procesního hlediska jde tedy o věc obchodní. Bylo-li v takové věci dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč (přičemž k úrokům z prodlení se nepřihlíží), pak se jedná o věc, v níž podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné není. Dovolací soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Žalobci mají podle ustanovení §146 odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. vůči žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložili v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejich advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokát žalovaných učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §10 odst. 3 se jeho odměna určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 4 ve spojení s 16 odst. 2, §18 odst. 1 věty první a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a činí 4.420,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 4.720,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. částku 897,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 5.617,- Kč jsou žalovaní povinni zaplatit žalobcům ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu