ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.1079.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1079/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: STROJIMPORT, a. s. , se sídlem U Nákladového nádraží 6, Praha 3, IČ 00000795, zastoupeného JUDr. Miroslavou Otčenáškovou, advokátkou se sídlem Velehradská 26, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Kühne & Nagel, spol. s r. o. , se sídlem Zelený pruh 1560/99, Praha 4, IČ 45787115, zastoupenému JUDr. Vladimírem Chýským, advokátem se sídlem Žerotínova 1132/34, 130 00 Praha 3, o zaplacení 936.181, Kč s přísl., vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 24/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 12 Cmo 167/2009-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokátky žalobce JUDr. Miroslavy Otčenáškové.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 18. září 2008, č. j. 13 Cm 24/98-209, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 936.181,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 1,361.168,70 Kč od 2.3.1997 do 22.10.1997 a z částky 936.181,- Kč od 23.10.1997 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu na zaplacení 18% úroku z prodlení z částky 1,361.168,70 Kč od 29.1.1997 do 1.3.1997 a z částky 424.987,70 Kč od 23.10.1997 do 3.11.1997 zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 162.233,40 Kč (výrok III.).
Předmětem řízení byla náhrada škody, spočívající v náhradě nákladů souvisejících s opravou stroje VS 160 No. 9500045 výrobce TOS Rakovník určeného k vystavení v expozici žalobce na strojírenském veletrhu v Poznani. K poškození stroje došlo při vykládce kamionu oficiálního veletržního speditéra a příjemce zásilky společnosti C. Hartwig, která prováděla vykládku, a to tak, že jedno z nosných lan při manipulaci prasklo a stroj spadl z výšky cca 0,7 m na zem.
V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce sjednal se žalovaným přímou dopravu stroje na místo konání výstavy kamionem z výrobního závodu TOS Rakovník do Poznaně a dále vykládku zboží na stánek, přičemž žalovaný použil pro přepravu společnost CARGO CENTRUM s.r.o., Chrudim a pro vykládku sjednal firmu C. Hartwig, Poznaň (Polsko).
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce a žalovaný uzavřeli nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §269 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), kterou se žalovaný zavázal provést pro žalobce vykládku předmětného vstřikovacího lisu na výstavní stánek, přičemž žalovaný nebyl omezen ohledně možnosti pověřit provedením vykládky třetí osobu, což jej ovšem nezbavilo odpovědnosti za případné škody vzniklé při vykládce. Jestliže společnost C. Hartwig, pověřená vykládkou, porušila své povinnosti, v důsledku čehož došlo k pádu stroje, za vzniklou škodu odpovídá žalobci žalovaný jako smluvní strana ve smyslu ust. §373 an. obch. zák. Znaleckým posudkem Ing. Vladimíra Šefrny byly náklady na opravu poškozeného stroje stanoveny částkou 1,065.173,- Kč. Jestliže žalobce plnil společnosti TOS Rakovník ve výši Kč 1,100.000,-, bylo toto plnění v rozsahu Kč 1,065.173,- plněním, jež nepostrádalo právní důvod a žalobci tak vznikla škoda. Nárok na náhradu škody není se zřetelem k §397 a §391 odst. 1 obch. zák. promlčen, když žaloba byla podána v rámci čtyřleté doby.
Soud prvního stupně uzavřel, že (po částečném zpětvzetí žaloby) je žaloba oprávněná v částce 936.181,- Kč spolu s odpovídajícím 18% úrokem z prodlení podle §369 odst. 1 a §502 odst. 1 obch. zák.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku potvrdil v rozsahu podle něhož je žalovaný povinen zaplatit žalobci 901.354,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 1,326.341,70 Kč od 2.3.1997 do 22.10.1997 a z částky 901.354,- Kč od 23.10.1997 do zaplacení. V bodu I. výroku v rozsahu, podle kterého žalovaný je povinen zaplatit žalobci 34.827,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 2.3.1997 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Bod III. výroku potvrdil (výrok I.).
Ve výroku II. odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 33.394,85 Kč.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle §212 a §214 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že rozhodnutí je ve výroku o věci z větší části správné.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o uzavření nepojmenované smlouvy ve smyslu §269 odst. 1 obch. zák., avšak s tím, že toto nesprávné právní posouzení nemělo vliv na správnost vydaného rozhodnutí.
Ke zjištění typu smlouvy opakoval odvolací soud důkaz veletržním dopravním příkazem ze dne 29.5.1996, vystaveným na základě nabídky služeb žalovaným ze dne 26.4.1996, jímž žalobce vystavil žalovanému příkaz k zajištění spedičních služeb v rámci Mezinárodního technického veletrhu v Poznani (Polsko) v roce 1996, který byl žalovaným přijat. Smlouva splňuje náležitosti smlouvy zasílatelské ve smyslu §601 obch. zák. a k jejímu uzavření došlo konkludentním jednáním žalovaného provedením přepravy a vykládky předmětného stroje. Dále měl odvolací soud za prokázáno, že pád stroje při vykládce, zajišťované firmou C. Hartwig, byl způsoben použitím poškozených (roztřepených) lan, bez údajů o přípustném zatížení a o provedení revize lan.
Pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu nutno použít podle názoru odvolacího soudu nikoli úpravu odpovědnosti za škodu podle §373 an. obch. zák., nýbrž ust. §609 obch. zák. a podpůrně ustanovení §577 an. obch. zák. o smlouvě komisionářské, jmenovitě ust. §584 a §586 obch. zák. Z těchto ustanovení je nutno dovodit, že pokud zasílatel neoznačí příkazci osobu dopravce, se kterou uzavřel přepravní smlouvu, má příkazce právo vymáhat splnění závazku z přepravní smlouvy přímo na zasílateli. Tomu odpovídá též povinnost zasílatele podle §586 v návaznosti na §609 obch. zák. vymáhat závazky z přepravní smlouvy nebo postoupit pohledávky z této smlouvy příkazci. V předmětné věci nebylo zjištěno, že by žalovaný jako zasílatel označil žalobci osobu, která odpovídá za předmětnou škodu, nebo že by na žalobce převedl pohledávku vzniklou z porušení smlouvy uzavřené s touto osobou o vykládce stroje. Naopak žalovaný se účastnil jednání o vzniklé škodě za účasti Inspekty Praha a ohledně vyřízení reklamace poškození zásilky vedl se žalobcem jednání a od realizátora vykládky získal Kč 424.987,70 na reparaci škody, kterou následně poskytl žalobci.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný za předmětnou škodu žalobci odpovídá jako komisionář. Podle §584 odst. 2 obch. zák. platí, že příkazce (jako komitent) je oprávněn vymáhat vůči zasílateli (jako komisionáři) nárok na plnění z přepravní smlouvy, kterou zasílatel s dopravcem uzavřel, přičemž zasílatel příkazci odpovídá tak, jako by odpovídal dopravce odesílateli podle přepravní smlouvy. Tyto závěry vyvodil Nejvyšší soud v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 348/2007 a sp. zn. 32 Cdo 1000/2007, vydaných v obdobných sporech.
K námitce promlčení předmětného nároku na náhradu škody dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že není důvodná. Tím, že dodavatel žalovaného použil k vykládce stroje nevhodná, poškozená lana, musel si být vědom, že může dojít k přetržení lan a pádu stroje a tudíž k poškození stroje. Z toho odvolací soud vyvodil, že šlo ve smyslu §399 obch. zák. o škodu způsobenou vědomě a proto pro uplatnění náhrady této škody platí čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák.
Pokud jde o výši škody, žalobce uplatňoval náhradu nákladů na opravu poškozeného stroje ve výši Kč 1,100.000,- Kč, avšak podle názoru odvolacího soudu je třeba vycházet z výše stanovené znaleckým posudkem Ing. V. Šefrny v částce Kč 1,065.173,- Kč, od níž nutno odečíst částku Kč 163.819,-, započítanou žalobcem na opravu stroje ze žalovaným zaplacené částky Kč 424.987,70 (ohledně této částky po částečném zpětvzetí žaloby soud prvního stupně řízení zastavil). Oprávněná výše škody tak podle odvolacího soudu činí Kč 901.354,-, avšak přiznána byla soudem prvního stupně částka Kč 936.181,-, takže ohledně rozdílu ve výši Kč 34.827,- s příslušenstvím odvolací soud napadený rozsudek podle §220 o.s.ř. změnil tak, že v uvedeném rozsahu žalobu zamítl, kdežto v části ve výši Kč 901.354,- s příslušenstvím napadený rozsudek jako věcně správný podle §219 o.s.ř. potvrdil.
Dovoláním ze dne 3. 2. 2009 žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu s odkazem na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel především namítá, že pokud TOS Rakovník jako výrobce a odesílatel stroje vyplnil nákladní CMR list, mohl tak učinit pouze na základě údajů o osobě dopravce a o osobě příjemce, které jí poskytl žalobce. Je proto nepochybné, že žalobce věděl, s kým žalovaný uzavřel přepravní smlouvu, tj. se společností Cargo Centrum s.r.o., a kdo bude příjemcem, provádějícím vykládku stroje, tj. společnost C. Hartwig. Vyplněný nákladní list měl žalovaný posléze k dispozici, neboť byl součástí vyúčtování spedičních služeb, které žalovaný pro žalobce zajistil. Podle názoru dovolatele byla tedy jeho informační povinnost podle §584 odst. 2 obch. zák. ve spojení s §609 obch. zák. splněna, a to prostřednictvím nákladního CMR listu, jakož i dopisem žalovaného žalobci ze dne 26.4.1996, obsahujícím nabídku služeb žalovaného a sdělení, že „výlohy na výstavišti jsou kalkulovány dle veletržního tarifu firmy C. Hartwig“, přičemž oběma účastníkům bylo známo, že tato firma byla výhradním dodavatelem spedičních a logistických služeb na veletrhu.
Dovolatel v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1254/2005, v němž se uvádí, že „pro splnění povinnosti dle §584 odst. 2 obch. zák. není předepsána forma“, takže nákladní list CMR a citovaný dopis z 26.4.1996 byly dostatečnými informačními dokumenty. Oproti tomu Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1000/2007 zřejmě nákladní CMR list za dostatečnou informaci o osobě dopravce nepovažoval. Dovolatel v tom spatřuje rozpor v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a nejednotnost v judikatuře jako otázku zásadního právního významu.
Dovolatel dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, řešící obdobné případy, kdy byla nesplněna informační povinnost podle §584 odst. 2 obch. zák., v nichž konstatoval, že „zasílatel odpovídá příkazci tak, jako by odpovídal dopravce dle přepravní smlouvy“ (sp. zn. 32 Cdo 1000/2007), resp. že v tomto případě „vstupuje zasílatel do postavení dopravce“ (sp. zn. 32 Odo 1254/2005).
V takovém případě je podle dovolatele nutno na vztah mezi příkazcem vstupujícím do postavení odesílatele a zasílatelem v postavení dopravce aplikovat příslušnou právní úpravu, odpovědnosti dopravce jako celek, tj. v konkrétním případě Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), publikovanou ve vyhlášce MZV č. 11/1975 Sb. (ve zkratce „Úmluva CMR“). Podle čl. 17 odst. 4 písm. c) Úmluvy CMR je dopravce zproštěn odpovědnosti za ztrátu nebo poškození zásilky v souvislosti s manipulací naložením, uložením nebo vyložením zásilky odesílatelem, příjemcem nebo osobami jednajícími za odesílatele nebo příjemce. V daném případě tedy za škodu odpovídá příjemce, který zásilku vykládal, tedy společnost C. Hartwig. Současně byl tak naplněn liberační důvod zprošťující žalovaného jakožto dopravce odpovědnosti za vzniklou škodu.
Dovolatel má za to, že obdobná otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a má zásadní právní význam.
Dovolatel je dále toho názoru, že pokud měla být aplikována Úmluva CMR jako celek, měla být použita rovněž promlčecí doba dle čl. 32 Úmluvy CMR, a to jednoroční. Rovněž to považuje za otázku zásadního právního významu.
Dovolatel tím uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tak naplněn dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolací soud postavení žalovaného posoudil z důvodu nesplnění jeho informační povinnosti podle §584 odst. 2 obch. zák. jako postavení dopravce a automaticky konstatoval jeho odpovědnost za škodu, aniž se zabýval otázkou, zda je naplněn některý z liberačních důvodů. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil promlčení podle obchodního zákoníku, namísto úpravy CMR. Také otázku, zda žalovaný nesplnil svou informační povinnost dle §584 odst. 2 obch. zák. již tím, že osobu přepravce označil v nákladním CMR listu, resp. uvedl osobu, se kterou bude uzavřena smlouva, již v rámci podání nabídky, odvolací soud nesprávně právně posoudil.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání je nemá za přípustné a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, dovolatelem uváděnou, zdůrazňuje, že nejde o právní otázku, rozhodovanou různě, neboť z výše cit. rozsudků vyplývá shodný závěr, že ve smyslu §609 obch. zák. se na zasílatelskou smlouvu podpůrně použije i ustanovení §584 odst. 2 věty druhé obch. zák. a v takovém případě platí, že příkazce jako komitent je oprávněn vymáhat vůči zasílateli jako komisionáři nárok na plnění závazku z přepravní smlouvy, kterou zasílatel s dopravcem uzavřel a zasílatel příkazci odpovídá tak, jako by odpovídal dopravce odesílateli podle přepravní smlouvy. Z cit. rozhodnutí podle názoru žalobce vyplývá, bez ohledu na firmu splnění informační povinnosti, že je nutné, aby zasílatel jako komisionář ve zprávě podané příkazci jako komitentovi jednoznačně označil osobu, se kterou uzavřel smlouvu. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1000/2007 se pak podává, že mezinárodní nákladní list CMR náležitosti takové zprávy nesplňuje.
Žalobce dále poukazuje na to, že firma C. Hartwig nebyla v daném případě dopravcem, ale byla pověřena žalovaným k vykládce stroje. Podle mezinárodního nákladního listu CMR byla dopravcem společnost CARGO CENTRUM, která však za škodu nenese odpovědnost. Z údajů uvedených v mezinárodním nákladním listu CMR č. CZ 0111877 nelze v žádném případě dovodit, že žalovaný v něm označil žalobci osobu, s níž žalovaný jako zasílatel uzavřel smlouvu o vykládce a že tedy tato osoba odpovídá za řádné vyložení výstavního exponátu. Taková informace nevyplývá ani z dopisu žalovaného z 26.4.1996.
Žalobce dále namítá, že žalovaný zcela opomíjí ust. §586 obch. zák., podle něhož byl povinen buď vymáhat náhradu škody vůči firmě C. Hartwig nebo předmětnou pohledávku žalobci postoupit. Tyto povinnosti žalovaný rovněž nesplnil a nese proto odpovědnost za vzniklou škodu.
Pokud jde o tvrzení žalovaného, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, že v případě porušení informační povinnosti podle §584 odst. 2 obch. zák. je ohledně odpovědnosti žalovaného jako dopravce nutno aplikovat právní úpravu přepravní smlouvy, včetně liberačních důvodů a otázky promlčení, žalobce namítá, že nejde o otázku zásadního právního významu a zároveň je posouzení této otázky v tomto případě bezpředmětné, protože právní úprava platná pro přepravní smlouvu se v daném případě nepoužije, když firma C. Hartwig nebyla dopravcem z přepravní smlouvy. Proto je třeba odpovědnost za škodu v tomto případě posuzovat podle obecné právní úpravy obchodního zákoníku. Liberační důvody upravené v Úmluvě CMR a v ust. §622 odst. 2 písm. a) obch. zák. pro tento případ tudíž neplatí.
Žalobce rekapituluje, že žalovaný nesplnil informační povinnost podle §584 odst. 2 ani povinnost podle §586 ve vazbě na §609 obch. zák. a proto za škodu odpovídá, avšak nikoli jako dopravce, ale jako osoba zajišťující prostřednictvím pověřené firmy C. Hartwig vykládku, při níž byla porušena právní povinnost řádné vykládky.
K otázce promlčení žalobce uvádí, že k promlčení nedošlo podle ustanovení obchodního zákoníku, ani podle Úmluvy CMR, přičemž podle čl. 32 odst. 2 této Úmluvy se stavěl běh promlčecí doby až do dne, kdy dopravce reklamaci písemně odmítl a to se stalo dne 18.9.1997.
Žalobce navrhuje odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve konstatoval, že na daný případ se vztahuje právní úprava dovolání podle občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně zákona č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II bod 12. cit. zákona), tedy ve znění o.s.ř. účinném od 1.7.2009, poněvadž napadené rozhodnutí bylo vydáno (vyhlášeno) dne 5.11.2009.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o.s.ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
V rozsahu jistiny v částce Kč 901.354,- s příslušenstvím odvolací soud ve výroku I. věta první rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v tomto rozsahu tudíž může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm c) o.s.ř., na které také dovolatel odkazuje. Podle cit. ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a v tomto ohledu dovolání skutečně přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. (v rozhodném znění) rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak, k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro projednávanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž právní otázka zásadního významu musí být dovolatelem konkrétně vymezena.
Jediným způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Námitka dovolatele, že splnil svou informační povinnost ve smyslu §584 odst. 2 ve spojení s §609 obch. zák. prostřednictvím nákladního CMR listu, popř. dopisu ze dne 26.4.1996, je především věcí hodnocení těchto důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění a teprve následně právního posouzení zjištěného skutkového stavu věci, tj. případného oprávnění komitenta vymáhat vůči komisionáři nárok na plnění ze smlouvy. Nelze také spatřovat rozpor v judikatuře mezi rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1254/2005 a sp. zn. 32 Odo 1000/2007, která se zabývají pouze otázkou důkazní hodnoty nákladního CMR listu či jiného důkazního prostředku se závěrem, že pro splnění předmětné informační povinnosti není předepsána forma, takže hodnocení výsledků dokazování je odvislé od individuálního hodnocení důkazů se zřetelem ke konkrétním okolnostem.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že se v daném případě zprostil odpovědnosti za poškození zásilky podle čl. 17 odst. 4 písm. c) Úmluvy CMR, když za škodu odpovídá společnost C. Hartwig jako příjemce zásilky, který zásilku vykládal. Pokud žalovaný jako zasílatel, neoznačil jako komisionář osobu, s kterou smlouvu uzavřel, je žalobce jako komitent oprávněn vymáhat vůči žalovanému nárok na plnění závazku z této smlouvy (§584 odst. 2 obch. zák.). Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, že neoznačil-li zasílatel příkazci osobu dopravce, s níž uzavřel přepravní smlouvu, má příkazce právo vymáhat splnění závazku z přepravní smlouvy přímo na zasílateli (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 348/2007).
V daném případě žalovaný jako zasílatel uzavřel přepravní smlouvu s třetím subjektem – CARGO CENTRUM jako dopravcem a další smlouvu s příjemcem C. Hartwig zajišťujícím vykládku, přičemž dopravce za poškození prokazatelně neodpovídal, jelikož za ně odpovídal příjemce. Na zasílatele tudíž případný závazek dopravce k náhradě škody nemohl přejít (ať již z obchodního zákoníku nebo z Úmluvy CMR), neboť přejít mohl jen závazek ze smlouvy žalovaného jako zasílatele s firmou C. Hartwig, odpovídající za škodu při vykládce.
Z toho se podává, že rozhodným pro posouzení předmětného nároku je ustanovení §584 odst. 2 obch. zák. ve spojení ust. §609 obch. zák., podle něhož neoznačí-li zasílatel příkazci osobu s níž v daném případě uzavřel smlouvu o vykládce, má příkazce právo vymáhat splnění závazku z této smlouvy přímo na zasílateli. V návaznosti na to je pak v ust. §586 obch. zák. stanovena povinnost komisionáře, poruší-li osoba, s níž uzavřel smlouvu při zařizování záležitosti, vymáhat na účet komitenta splnění těchto závazků, nebo jestliže s tím komitent souhlasí, postoupit mu pohledávky odpovídající těmto závazkům.
V řízení bylo prokázáno, že žalovaný nesplnil uvedenou informační povinnost, a proto v postavení komisionáře za škodu vzniklou žalobci při vykládce odpovídá (§584 odst. 2, §603 odst. 2 obch. zák.).
Odvolací soud v otázce posouzení délky promlčecí doby aplikoval speciální ustanovení §399 obch. zák., podle jehož poslední věty pro škodu vědomě způsobenou platí obecná promlčecí doba stanovená v §397 obch. zák. V posuzovaném případě však byla škoda způsobena nikoliv dopravcem, ale firmou C. Hartwig, kterou žalovaný na základě samostatně uzavřené smlouvy použil k vykládce zásilky. Vzhledem k tomu nelze aplikovat ust. §399 obch. zák., ale ust. §398 obch. zák. o promlčecím právu na náhradu škody. Tato nesprávná aplikace ust. §399 obch. zák. však nemá vliv na posouzení promlčecí doby (jejího uplynutí), neboť i v tomto případě činí promlčecí doba 4 roky (subjektivní lhůta).
Ze všech uvedených důvodů vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s právními předpisy i konstantní judikaturou, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit v této věci (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29.4.2008, sp. zn. 32 Cdo 1000/2007, popř. ze dne 26.11.2007, sp. zn. 32 Cdo 348/2007).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. v předmětné věci není naplněna a Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř.
V nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 první věta, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalovaného bylo odmítnuto a je proto povinen nahradit žalobci náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta (vyjádření k dovolání) podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce Kč 10.000,- , dále jednom paušálu hotových výloh (k vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., ve výši Kč 300,- , s připočtením 20% DPH v částce Kč 2.060,- podle §137 odst. 3 o.s.ř. tak činí tato náhrada celkem Kč 12.360,-, kteroužto částku je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat jeho soudního výkonu.
V Brně dne 19. dubna 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu