ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1211.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1211/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně CF FLOP s.r.o., se sídlem v Brně-Sever, Lesná, Nejedlého 383/11, PSČ 638 00, IČ 646 08 565, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě-Mor. Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalované J. K., zastoupené JUDr. Karlem Minářem, advokátem se sídlem v Brně, Ludmily Konečné 14, o zaplacení 599 497 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp.zn. 11 C 619/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2009, č.j. 44 Co 311/2008-725, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2009, č.j. 44 Co 311/2008-725, se zrušuje v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích pod bodem II. a pod bodem IV. V a VI. a ve výroku pod bodem II., a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. listopadu 2009, č.j. 44 Co 311/2008-725, potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. ledna 2008, č.j. 11 C 619/93-578, ve výroku I., kterým byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni 384 047 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 29.1. do 30.6.2008 ve výši 10,5% a dále za dobu od 1.7.2008 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repro sazby vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 599 497 Kč s příslušenství a ve výroku III., zamítající vzájemný návrh žalované, kterým se domáhala po žalobkyni zaplacení částky 51 318,60 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích IV. až VI., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Oba soudy shodně dovodily, že účastníci uzavřeli dne 25.9.1992 platnou smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že od dané smlouvy nebylo odstoupeno a posuzoval uplatněný nárok na základě předmětné smlouvy o dílo, odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná platně od smlouvy odstoupila, čímž došlo k zániku smlouvy, a proto posoudil nárok žalobkyně jako nárok na vypořádání plnění ze zaniklé smlouvy. Svůj právní názor účastníkům v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí před vlastním rozhodnutím zpřístupnil.
Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze shodných tvrzení obou účastníků, že žalovaná dne 22.4.1993 od smlouvy odstoupila, přičemž tento úkon byl podmíněn ve smyslu §36 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) tím, že jeho účinky měly nastat, pokud nebude dodržen nový termín dokončení stavby - 5.7.1993. Za situace, kdy uvedený termín dokončení stavby nebyl dodržen a podmíněný úkon odstoupení od smlouvy nabyl dne 5.7.1993 účinnosti, odvolací soud uzavřel, že smlouva ze dne 25.9.1992 zanikla, včetně všech jejích dodatků. Výši obohacení, které žalované vzniklo, určil odvolací soud na základě volné úvahy podle §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že při posuzování jeho výše vyšel především z dohodnuté ceny díla a ceny víceprací, které by v dané době musel vyúčtovat každý podnikatel mající v předmětu podnikání stavebnictví, z ohodnocení slevy z ceny díla pro vady díla a z dosud zaplacených záloh na cenu díla. Touto úvahou dospěl k částce ve výši cca 384 000 Kč. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně žalobkyni přiznal částku 384 047 Kč s příslušenstvím za nezaplacení této částky včas, byť z jiného právního titulu, odvolací soud nezjišťoval z důvodu hospodárnosti výši náhrady za pomoci znaleckého posudku a ztotožnil se soudem prvního stupně, který zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení zbylé částky ve výši 599 497,70 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud rovněž přijal shodný závěr soudu prvního stupně ohledně výše příslušenství přiznané částky, určeného ve smyslu §369 odst. 1 obch. zák. ve výši podle předpisů občanského práva, a to od doby vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, kdy se žalovaná dozvěděla o výši dlužné částky po rozsáhlém dokazování v dlouhodobém soudním sporu. Odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku učiněné soudem prvního stupně, v němž soud uvedl, že nepovažoval nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení ve výši 19% od 3.10.1993 do zaplacení za oprávněný, jestliže úroky z prodlení by několikanásobně převyšovaly dlužnou částku, což by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a takový výkon práva nemůže požívat právní ochrany ve smyslu §265 obch. zák. Přihlédl přitom ke zjištění, že žalobkyně, jako zhotovitel díla, zcela zjevně nekvalitním prováděním díla zavinila, že žalovaná byla nucena na vzniklé problémy se stavbou nějakým způsobem reagovat, a to např. i nezaplacením konečných faktur, přičemž žalobkyně by tak důsledkem svého zavinění získala několikanásobek dlužné částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 599 497 Kč s příslušenství a v rozsahu, v němž byly zamítnuty žalované úroky z prodlení, jak z této dlužné částky, tak z přiznané částky 384 047 Kč.
Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z důvodu zrušení předchozího rozsudku soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu, kterým byl předurčen rozsah nároku - bez ohledu na právní kvalifikaci, a zároveň dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jestliže odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, zejména ustanovením §544 odst. 1 obch. zák. a ustálenou judikaturou ohledně výkladu pojmu „obohacení“. Za rozporné s právní úpravou stanovenou v §564 obch. zák. ve spojení s §436 odst. 1 obch. zák. považuje dovolatelka rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně vad díla, založené na nesprávném právním posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo. Dovolatelka tím uplatnila dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle žalobkyně je v dané věci důvod i pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož skutková zjištění soudů nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to u soudu prvního stupně ohledně zjištění jednotlivých vad díla a u soudu odvolacího ve zjištění stavu plnění s přihlédnutím k eventuálním nedostatkům plnění k datu odstoupení od smlouvy.
Ve smyslu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, poukazuje dovolatelka na nepřezkoumatelnost rozsudků obou soudů.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka především v rozhodnutí ohledně přiznání nároku na zaplacení úroků z prodlení až po právní moci rozhodnutí, kdy se žalovaná podle soudů teprve v té době dozvěděla o výši dlužné částky. Namítá, že takový právní názor nesprávně přiznává příznivé právní účinky ve prospěch žalované. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), podle níž požadavek věřitele na zaplacení úroků z prodlení nelze považovat za výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy, a to ani za situace, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení.
Žalobkyně nechávajíc stranou své námitky k právnímu názoru odvolacího soudu o platnosti smlouvy o dílo ze dne 25.9.1992 a vycházejíc ze závěru o platnosti předmětné smlouvy o dílo namítá, že odvolací soud opomněl v návaznosti na ustanovení §351 obch. zák., upravující o odstoupení od smlouvy, aplikovat speciální právní úpravu obchodního zákoníku zakotvující postup po odstoupení od smlouvy v §544 odst. 1 obch. zák., a nesprávně aplikoval §136 o. s. ř., když výši obohacení žalované určil na základě volné úvahy. S odkazem na dosavadní ustálenou judikaturu dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto směru učiněno nejen v rozporu s hmotným právem, ale zároveň v rozporu s poukazovanou ustálenou judikaturou, podle níž při posuzování výše nároku na náhradu za obohacení po odstoupení od smlouvy o dílo, jejímž předmětem jsou stavební práce na nemovitosti, je třeba vycházet z rozdílu hodnot nemovitosti před počátkem stavebních prací a po jejich skončení, přičemž tento rozdíl musí být oceněn cenou obecnou, tj. cenou obvyklou, přiměřenou cenám srovnatelných nemovitostí v daném místě a čase. Namítá, že odvolací soud nesprávně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.9.2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, které podle jejího názoru na daný případ přímo nedopadá.
Dovolatelka se dále domnívá, že odvolací soud se dopustil použitím §136 o. s. ř. porušení norem nejen hmotného práva, ale i procesního práva. Má za to, že odvolací soud se ve vztahu k otázce rozsahu uplatněného nároku nejen vyhnul aplikaci hmotně právního ustanovení §544 odst. 1 obch. zák., ale porušil i zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a procesního postupu soudu, když účastníkům sdělil, že bude uplatněný nárok posuzovat jako vypořádání ze zrušené smlouvy a k rozsahu nároku sdělil, že buď získá posudek Ing. M.z 15.10.1993, tak jak je zmiňován v zástavní smlouvě ze dne 1.12.1993, anebo bude nutno zadat vypracování samostatného posudku k určení rozsahu nároku žalobkyně. V dalším řízení však soud posudek uvedeného znalce nezískal, nepřistoupil ani k opatření samostatného znaleckého posudku, jak avizoval účastníkům, a bez dalšího, aniž by učinil skutkový závěr o faktickém stavu stavby jako uskutečněném plnění, za použití volné úvahy ocenil faktický výsledek plnění, aniž by rozsah faktického plnění byl v dané věci prokázán. Odvolací soud se vůbec nezabýval námitkami ke skutečnému stavu poskytnutého plnění (např. otázkou zřícené venkovní opěrné zdi, apod.), neurčitostí označení vad, jako např. izolace, vlhkosti v místnostech a zatékání do místností. V této souvislosti dovolatelka rovněž namítá, že se odvolací soud nevypořádal ani s námitkou neurčitosti dohody o předmětu díla, s otázkou předmětu stavebních prací v závislosti na zjištění rozhodné projektové dokumentace, existovaly-li nesrovnalostmi v existenci více projektových dokumentací. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud pominul otázku obohacení žalované za období po odstoupení od smlouvy - po 5.7.1993.
Z uvedených důvodů nepovažuje žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu a ani rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto směru za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v rozsahu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 599 497 Kč s příslušenství a v rozsahu, ve kterém byly zamítnuty žalované úroky z prodlení, jak z této dlužné částky, tak z přiznané částky 384 047 Kč. Dovolatelka považuje za nutné, aby po vrácení věci soudu k dalšímu řízení byl vypracován znalecký posudek na určení obecné ceny stavby v době jejího dokončení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo v dovoláním napadeném rozsahu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci v dovoláním napadeném rozsahu co do zamítnutí žaloby v rozsahu 599 497 Kč a ohledně úroků z prodlení soud prvního stupně nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzení jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka rozsahu obohacení objednatele (žalované) po zániku smlouvy o dílo odstoupením a otázka nároku na zaplacení úroků z prodlení byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným i procesním právem a rovněž v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Oba soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že úrok z prodlení nelze přiznat za dobu před nabytím právní moci rozhodnutí, v němž bylo rozhodnuto o výši dlužné částky, a to pro nejistotu žalované o výši dlužné částky, kterou by měla zaplatit žalobkyni s přihlédnutím k existenci vad díla. Dovolací soud dospěl k závěru, že bylo na odpovědnosti žalované, aby vyhodnotila, jakou částku má hradit za provedené práce žalobkyní na předmětu díla se současným přihlédnutím k vadám díla. Nemůže být rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. a ani v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák., jestliže žalobkyně požaduje úroky z prodlení z dlužné částky, byť existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 1/2002, pod označením 2/2002).
Dovolatelce je třeba dát rovněž za pravdu, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku stanovení výše obohacení žalované, jako objednatelky díla, po zániku smlouvy o dílo odstoupením od smlouvy. Odvolací soud svůj právní závěr založil na ustanovení §351 obch. zák. s tím, že pokud se týká vrácení vzájemného plnění po odstoupení od smlouvy, vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.9.2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, týkající se vydání bezdůvodného obohacení, podle něhož při posuzování výše peněžité náhrady u nepeněžitého plnění je třeba vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění a přihlédnout k eventuálním nedostatkům plnění. Tento závěr ale zcela neodpovídá ustanovení §544 odst. 1 obch. zák., podle něhož má zhotovitel právo na to, o co se objednatel zhotovováním díla obohatil. Za obohacení přitom nelze považovat náklady, které zhotovitel vynaložil, resp. které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění, ale je nutno vyjít z obecné ceny (tržní hodnoty) nemovitosti, kterou objednatel získal do svého vlastnictví. Při zjišťování této hodnoty je samozřejmě třeba zhodnotit i vady stavby (díla). Dovolatelka správně namítá, že odvolací soud v tomto směru ignoroval dosavadní judikaturu, v níž je ustáleně zastáván právní názor, že v případě, kdy zhotovovaná věc byla ve vlastnictví objednatele a došlo k odstoupení od smlouvy o dílo z důvodů na straně zhotovitele (prodlení s dokončením díla), tedy nikoli z důvodů na straně objednatele, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli částku, o kterou se objednatel zhotovováním věci obohatil, tj. částku odpovídající rozdílu mezi hodnotou věci (stavby, domu) před počátkem stavebních prací a po jejich ukončení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006 a ze dne 29.4.2008, sp. zn. 32 Odo 891/2006 – uveřejněná na www.nsoud.cz ).
Odvolací soud hodnotu nutných nákladů na zhotovení stejné stavby stanovil postupem podle §136 o. s. ř., aniž pro aplikaci tohoto ustanovení byly dány podmínky. Podle §136 o. s. ř. může soud určit výši nároků podle své úvahy jen tehdy, jestliže výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku. Nepřiměřenost nákladů soud odůvodnil odkazem na zásadu hospodárnosti, aniž by blíže nepřiměřenost spočívající v zadání znaleckého posudku na určení hodnoty nemovitosti zdůvodnil. Další důvod nepoměrných obtíží ve smyslu §136 o. s. ř. soud spatřoval ve značném odstupu času od skončení prováděných prací - v roce 1993. Je však třeba přisvědčit dovolatelce, že bylo na soudu, aby pověřil vypracováním posudku znalce, který znal hodnotu srovnatelných nemovitostí v daném čase a že v této okolnosti není možno spatřovat nepoměrné obtíže ve smyslu §136 o. s. ř. při zjišťování výše nároku. Nutno poukázat i na v judikatuře zastávaný názor, že pro určení výše nároku podle §136 o. s. ř. musí mít soud k dispozici důkazy umožňující výši nároku kvantifikovat, tj. s jistotou prokázat rozsah určovaného nároku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4.9.2000, sp.zn. 30 Cdo 1994/99 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.9. 2009, sp.zn. 32 Cdo 2529/2008 – viz www.nsoud.cz ). V daném případě však soud tím, že neměl k dispozici znalecký posudek, který by určil hodnotou věci (stavby) před počátkem stavebních prací a po jejich ukončení, neměl důvěryhodný důkaz o skutečné hodnotě nemovitosti před zahájením provádění díla a po ukončení stavebních prací na nemovitosti, neboť na takové určení je třeba odborných znalostí. Odvolací soud však v rozporu s ustálenou judikaturou aplikoval ustanovení §136 o. s. ř., podle něhož určil výši náhrady obohacení žalované vlastní úvahou.
Z výše uvedených důvodů není tedy možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za správné, bylo-li učiněno v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by se zabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu