ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1356.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 1356/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně KELBL s.r.o., se sídlem Brno, Bělohorská 2877/44, PSČ 636 00, identifikační číslo osoby 26231140, zastoupené JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 27/2a, proti žalované BAUHAUS k.s., se sídlem Brno - Štýřice, Strážní 852/7, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 49435388, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem Brno, Ponávka 185/2, o zaplacení částky 103 530 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4/16 Cm 270/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2013, č. j. 7 Cmo 207/2013 – 356, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 728 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně JUDr. Gabriely Brůžičkové, advokátky se sídlem Brno, Příkop 27/2a.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 7 Cmo 207/2013 – 356, výrokem I. potvrdil odvoláním napadený výrok I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 4/16 Cm 270/2004-310, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 103 530 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně z 58 905 Kč od 28. 10. 2004, z 44 625 Kč od 23. 11. 2004 do zaplacení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 58 905 Kč a 44 625 Kč z titulu nezaplacené kupní ceny za plnění dodané žalobkyní na základě objednávek žalované, učiněných prostřednictvím jejího oprávněného zástupce (zaměstnance), kdy bylo z provedených důkazů a zejména ze závěrů znaleckého posudku znalkyně Mgr. Ivany Krátké zjištěno, že podpisy zaměstnance J. R. na příslušných objednávkách zboží jsou jeho platnými podpisy. Odvolací soud přiznal ve shodě se soudem prvního stupně žalobkyni i zákonný úrok z prodlení za nezaplacení kupní ceny včas, a to od následujícího dne po dni splatnosti nezaplacených kupních cen, kdy jejich splatnost byla v řízení zjištěna z faktur (č. 200410652 a č. 200410738) přijatých a potvrzených žalovanou s vyznačením jejího razítka na těchto fakturách.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 6 Co 344/71. Má za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou řešil otázku, zda ve věci rozhodující soud může, s to i bez dalšího, upustit od provedení navrhovaného důkazu směřujícího k prokázání ve věci významné skutečnosti.
V dovolání dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry rozhodnutí NS sp. zn. Cpj 41/79.
Za další předpoklad přípustnosti dovolání považuje řešení následujících otázek, které podle jejího názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Za tyto otázky označila:
Zda je ve věci rozhodující soud v případě existence pochybností o správnosti znaleckého posudku nebo v případě, kdy je znalecký posudek nejasný nebo neúplný, a kdy zároveň požádání soudního znalce o vysvětlení nevede k výsledku, povinen vždy, nikoliv tedy jen podle své úvahy, nechat znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.
Zda je postup ve věci rozhodujícího soudu podle §127 odst. 2 o. s. ř. podmíněn výhradně pochybnostmi o správnosti posudku či přesvědčením o nejasnosti či neúplnosti posudku na straně soudu, či zda postup soudu podle ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. podmiňují rovněž pochybnosti o správnosti posudku, či přesvědčení o nejasnosti či neúplnosti posudku, existující pouze na straně některého z účastníků řízení.
Zda je ve věci rozhodující soud oprávněn rozhodovat věc při nahrazení absentujících a ve věci relevantních tvrzení účastníka řízení a jeho důkazních návrhů svými domněnkami, byť vyslovenými v odůvodnění svého rozhodnutí a byť odpovídajícími co do své konstrukce obvyklému chodu věcí.
Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř., ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. a §101 odst. 2 o. s. ř. Podle dovolatelky je třeba pojem pochyb soudu o správnosti posudku a jeho nejasnosti či neúplnosti vykládat v širším slova smyslu, nejen jako subjektivní pochyby či přesvědčení na straně soudu. Namítá rovněž, že s odborným vyjádřením soudní znalkyně JUDr. Jaroslavy Samkové, předložené žalovanou, soudy nesprávně nakládaly nikoliv jako s důkazním materiálem, jímž měl být proveden důkaz, ale jen jako s pouhým vyjádřením žalované. Má rovněž za to, že odvolací soud o příslušenství pohledávky rozhodl bez dostatečných podkladů pro rozhodnutí, jak v oblasti tvrzení, tak důkazní.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelkou poukazované rozhodnutí sp. zn. 6 Co 344/71 není rozhodnutím Nejvyššího soudu, nelze tedy dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v odchýlení se odvolacího soudu od uvedeného rozhodnutí. Otázka dovolatelky, spojovaná s tímto rozhodnutím, tedy zda ve věci rozhodující soud může, a to i bez dalšího, upustit od provedení navrhovaného důkazu směřujícího k prokázání ve věci významné skutečnosti, již byla judikaturou řešena.
Nejvyšší soud se již v řadě rozhodnutí zabýval námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz. Ve své rozhodovací činnosti již opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (§120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008 a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011 - veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz). Soud se však vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95).
Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil a to ani s ohledem na námitky žalované ohledně neprovedení revizního znaleckého posudku a nepřihlédnutí k odbornému vyjádření JUDr. Jaroslavy Samkové.
Navíc podle dovolatelky neřešená otázka - „Zda je ve věci rozhodující soud v případě existence pochybností o správnosti znaleckého posudku nebo v případě, kdy je znalecký posudek nejasný nebo neúplný, a kdy zároveň požádání soudního znalce o vysvětlení nevede k výsledku, povinen vždy, nikoliv tedy jen podle své úvahy, nechat znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem.“ - je založena na skutečnosti, že soud měl pochybností o správnosti znaleckého posudku. Na takové skutečnosti ale není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud neměl pochybnosti o správnosti závěrů znalkyně Mgr. Ivany Krátké, proto nebylo namístě zadávat revizní znalecký posudek. Uvedená otázka tedy nemůže založit přípustnost dovolání v uvedené věci, je-li založena na skutečnostech, které v dané věci neexistovaly, na nichž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka dovolatelky: „Zda je postup ve věci rozhodujícího soudu podle §127 odst. 2 o. s. ř. podmíněn výhradně pochybnostmi o správnosti posudku či přesvědčením o nejasnosti či neúplnosti posudku na straně soudu, či zda postup soudu podle ustanovení §127 odst. 2 o. s. .ř. podmiňují rovněž pochybnosti o správnosti posudku či přesvědčení o nejasnosti či neúplnosti posudku, existující pouze na straně některého z účastníků řízení.“ Jednak je rovněž založena na skutečnosti o pochybnostech soudu o správnosti znaleckého posudku, tedy na jiných skutečnostech než byly dány v posuzované věci, a jednak judikaturou již byla řešena otázka pochybností o správnosti znaleckého posudku na straně některého z účastníků [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011, podle něhož, pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). Pokud se účastníkovi řízení podaří závěry znaleckého posudku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv.]. V daném případě se však podle zdůvodněného závěru odvolacího soudu žalované závěry znaleckého posudku zpochybnit nepodařilo.
Posledně položená otázka podle obsahu spisu na posuzovaný případ nedopadá a nemůže tedy rovněž založit přípustnost dovolání.
Jsou-li obsahem dovolání i námitky k nesprávnému hodnocení důkazů a ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, zejména ve vztahu ke zjištění prodlení se zaplacením kupních cen, nebyl těmito námitkami uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 3206/2013).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu