ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1439.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1439/2017-311
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Kamabe, s.r.o., se sídlem v Tichově 29, okres Zlín, PSČ 766 01, IČO 29198119, zastoupené Mgr. Martinem Boučkem, advokátem, se sídlem v Lochenici 200, PSČ 503 02, proti žalované DF Partner s. r. o., se sídlem v Neubuzi čp. 165, PSČ 763 15, IČO 00545503, zastoupené JUDr. Tomášem Absolonem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 272/24, PSČ 142 00, o zaplacení částky 223 498 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 ECm 4/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Cmo 134/2016-280, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Cmo 134/2016-280, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2016, č. j. 55 ECm 4/2012-231, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 8. 2016, č. j. 55 ECm 4/2012-265, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 55 ECm 4/2012-231, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 8. 2016, č. j. 55 ECm 4/2012-265, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 223 498 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 8. 10. 2007 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost Ústav finančních služeb, a.s.) jako faktor se společností Nová Valaška, s.r.o., smlouvu o provádění regresního faktoringu pohledávek, v níž se společnost Nová Valaška, s.r.o., zavázala k opakovanému úplatnému postupování pohledávek z dodávání jejího zboží nebo služeb jejím objednatelům společnosti Ústav finančních služeb, a.s. (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“). Žalovaná byla jedním z odběratelů společnosti Nová Valaška, s.r.o., a na základě oznámení na jednotlivých fakturách (tzv. cesní doložky) hradila cenu zboží vždy původní žalobkyni. Ve třetí dekádě října 2011 dodala společnost Nová Valaška, s.r.o., žalované zboží, jehož cenu v celkové výši odpovídající žalované částce vyúčtovala osmi fakturami, na které žalovaná původní žalobkyni ničeho neuhradila. Poté došlo dne 9. 12. 2011 k vydání exekučního příkazu na majetek společnosti Nová Valaška, s.r.o., exekutorem Mgr. Stanislavem Molákem, v němž bylo poddlužníku (žalované) mj. zakázáno, aby povinné pohledávku vyplatil, provedl na ní započtení nebo s ní jinak nakládal a bylo žalované uloženo, aby plnění poskytovala na účet exekutora. Žalovaná se pokynem, který jí byl doručen 14. 12. 2011 a téhož dne nabyl právní moci, řídila a dne 23. 12. 2011 uhradila na účet exekutora částku 223 498 Kč. V exekučním řízení byla oprávněnou osobou Československá obchodní banka, a.s. (dále jen „ČSOB, a.s.“); přípisem z 10. 1. 2012 se dovolala neplatnosti právního úkonu povinné (Nová Valaška, s.r.o.), jímž postoupila pohledávky za poddlužníkem (žalovanou) spočívající v nároku na zaplacení kupní ceny za zboží dodané postupníkovi (právní předchůdkyni žalobkyně).
Pro své právní závěry považoval soud prvního stupně za rozhodující skutečnost, že k vystavení předmětných faktur a k postoupení sporných pohledávek došlo až poté, co byla usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 11. 2007, č. j. 23 Nc 1407/2007-23, které nabylo právní moci dne 2. 2. 2008, nařízena exekuce na majetek povinné společnosti Nová Valaška, s.r.o., a tato společnost byla podle výroku pod bodem III shora citovaného usnesení vázána zákazem dispozice se svými pohledávkami. Zákaz s dispozicí majetku hodnotil soud prvního stupně jako zákonný zákaz, jehož porušení má za následek neplatnost zákazem postižených úkonů, a proto hodnotil faktoringovou smlouvu z 8. 10. 2007 jako neplatnou, stejně jako neplatné hodnotil též následné úkony obchodní společnosti Nová Valaška, s.r.o., pokud jde o postoupení pohledávek z předmětných faktur. Pokud tedy žalovaná plnila na základě exekučního příkazu na účet exekutora, splnila tak podle závěru soudu prvního stupně svoji povinnost zaplatit sporné pohledávky a nemůže být proto zavázána k jejich opakovanému plnění.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Cmo 134/2016-280, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), výrok pod bodem II o náhradě nákladů řízení změnil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud zopakoval dokazování čtením exekučního příkazu ze dne 9. 12. 2011, jinak odkázal na správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Z exekučního příkazu pověřeného exekutora Mgr. Stanislava Moláka ze dne 9. 12. 2011 odvolací soud mimo jiné zjistil, že byl vydán na základě usnesení o nařízení exekuce a pověření exekutora k jejímu provedení ze dne 19. 11. 2007, č. j. 23 Nc 1407/2007-23, vydaného Okresním soudem ve Zlíně, kterým byla nařízena exekuce podle exekučního titulu, notářského zápisu NZ 192/2007 ze dne 19. 6. 2007, k návrhu oprávněné ČSOB, a.s., k uspokojení její pohledávky ve výši 7 233 526,03 Kč s příslušenstvím proti povinným Nová Valaška, s.r.o., D. B. a K. B. Exekučním příkazem bylo přikázáno provedení exekuce přikázáním peněžité pohledávky jiné než z účtu u peněžního ústavu a povinné společnosti Nová Valaška, s.r.o., bylo zakázáno vyplatit pohledávky vůči společnosti DF Partner s.r.o. (v nyní posuzované věci žalované) vyplývající z titulu nároku povinné společnosti na zaplacení kupní ceny za dodané zboží, které jí již vznikly nebo budou v budoucnu postupně vznikat, provést na ně započtení nebo s nimi jinak nakládat a bylo jí uloženo splatné pohledávky vyplatit na účet exekutora.
Podle odvolacího soudu pokud žalobkyně poukazovala na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, pak se jednalo o situace, kdy dlužníku bylo oznámeno postoupení pohledávky tak, že dlužník po tomto oznámení měl plnit postupníkovi a neměl již obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. V daném případě se však jedná o povinnosti poddlužníka na základě exekučního příkazu. Odvolací soud odkázal na §313 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle nějž okamžikem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dlužník povinného není oprávněn s dotčenou pohledávkou jakkoli nakládat; stejně tak po nařízení výkonu rozhodnutí není povinný oprávněn jakkoli se svými pohledávkami nakládat. Odvolací soud připomněl, že exekuční příkaz EX 1012/07 nabyl právní moci 14. 12. 2011 a s vyznačenou právní mocí byl doručen žalované, které zakázal, aby jakkoli nakládala s pohledávkami společnosti Nová Valaška, s.r.o., a přikázal, aby pohledávky vzniklé této společnosti zaplatila na účet exekutora. Žalovaná byla tedy v tomto rozsahu poddlužníkem v exekučním řízení, kdy na základě předmětného pokynu dne 23. 12. 2011 uhradila předmětných 8 faktur na účet exekutora. Odvolací soud dále přihlédl ke skutečnosti, že v průběhu řízení došlo na straně žalobkyně k procesnímu nástupnictví a žalobkyní je nyní společnost, která je dvěma fyzickými osobami propojena s dlužníkem Nová Valaška, s.r.o., přičemž se jedná o osoby stejného příjmení a bydliště, jak vyplývá ze zápisu v obchodním rejstříku těchto společností. Obě tyto osoby byly navíc povinnými v předmětné exekuci vedle společnosti Nová Valaška, s.r.o. Odvolací soud s odkazem na ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zdůraznil zásady obsažené v §6 až 8 o. z., podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, a že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Poukázal také na skutečnost, že v průběhu řízení na stranu žalobkyně nastoupila osoba, která je propojena s dlužníkem v exekučním řízení, když jednatel nynější žalobkyně je přímo dlužníkem v exekučním řízení. V situaci, kdy žalovaná v dobré víře po obdržení exekučního příkazu vyplatila předmětné částky na účet exekutora, navíc, když na stranu žalobkyně nastoupil sám dlužník, nelze přiznat právo dlužníkovi a požadovat po žalované, aby stejné plnění poskytla žalobkyni. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná správně plnila na účet exekutora.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá podle jejího názoru na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka především nesouhlasí s přiléhavostí aplikace §313 o. s. ř. odvolacím soudem na nyní posuzovanou věc, což odůvodňuje tím, že pohledávky, které v okamžiku vydání předmětného exekučního příkazu nepatřily povinnému, nýbrž třetí osobě (původní žalobkyni), nemohly být proto postiženy podle §313 o. s. ř., neboť zde uvedeným postupem nelze postihnout cizí majetek. Žalobkyně připomněla, že exekuční příkaz zakazoval disponovat s pohledávkami povinné, tj. společnosti Nová Valaška, s.r.o., přičemž pohledávky, které jsou předmětem tohoto řízení, nejsou pohledávkami společnosti Nová Valaška, s.r.o., nýbrž pohledávkami žalobkyně, o čemž žalovaná musela vědět, neboť oznámení o postoupení všech 8 pohledávek, o něž v řízení jde, bylo žalované prokazatelně doručeno před tím, než Mgr. Molák vydal exekuční příkaz.
Podle dovolatelky je faktoringová smlouva smlouvou běžné obchodní či provozní činnosti, což vyplývá z obvyklého života a rozdílu mezi cash flow, resp. oběžným majetkem a investičním majetkem; není možno porušit inhibitorium obvyklosti nevymykajícím se nakládáním s oběžným majetkem, neboť outsourcing je běžnou formou inkasní činnosti podnikatele, který se jednak rychleji dostane k inkasu svých pohledávek z obchodního styku a jednak je ušetřen běžné agendy pohledávek, jejich správy a ošetřování.
Podle dovolatelky faktoring představuje základní nástroj realizace a zajištění cashflow pro obvyklý chod podniku, namítá tedy, že v řízení sporné právní úkony měly být posouzeny jako běžná obchodní a provozní činnost.
Dovolatelka dále formulovala následující čtyři právní otázky, v jejichž řešení spatřuje nesprávnost právního posouzení:
1. Je přijatelná konstrukce soudu prvního stupně směšující neplatnost faktoringové smlouvy v důsledku účinků usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 11. 2007, č. j. 23 Nc 1407/2007-23, ač se v případě uvedené smlouvy jedná o součást běžné obchodní činnosti?
2. Je přijatelná konstrukce dovozující účinky dovolání se relativní neplatnosti ze strany ČSOB, a.s., ve vztahu k právní konformitě jednání žalované, která předmětné finanční prostředky zaslala na účet exekutora, když se měla domnívat, že postoupení předmětných pohledávek je neplatné, za situace, kdy v době platby dovolání se neplatnosti dosud neexistovalo?
3. Disponuje žalovaná námitkou zpochybnění aktu oznámení postoupení podle §526 odst. 1 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“)?
4. Byla tedy žalovaná oprávněna odmítnout plnění svých závazků postupníkovi v důsledku dovolání se relativní neplatnosti postoupení pohledávek povinného ze strany oprávněného v exekučním řízení (ČSOB, a.s.) nebo v důsledku postupu exekutora, který po postoupení předmětných pohledávek vydal exekuční příkaz č. 050 EX 1012/07-426, postihující tyto pohledávky (i o tom však existuje evidentní pochybnost, neboť v citovaném exekučním příkazu nejsou pohledávky konkrétně označeny a žalovaná si zřejmě pouze dovodila, že se účinky exekučního příkazu vztahují i na již postoupené pohledávky)?
Dovolatelka odkázala v souvislosti s právními následky řádné notifikace postoupení pohledávky postupitelem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, z nichž dovozuje, že otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, nelze řešit ve sporu mezi postupníkem a dlužníkem; závazek dlužníka zaniká splněním postupníkovi i v případě, kdy smlouva o postoupení pohledávky neexistuje. Namítat neplatnost postoupení předmětných pohledávek v řízení nebyla oprávněna žalovaná, to mohl učinit pouze soudní exekutor nebo oprávněná ČSOB, a.s. Dovolatelka má za to, že odvolací soud tak svým rozhodnutím nepřímo poskytuje žalované právní ochranu. Podle dovolatelky je nutné zdůraznit, že pokud by žalovaná splnila svou povinnost a odeslala vymáhanou částku žalobkyni, zanikl by její závazek, i kdyby se zpětně prokázalo, že posuzovaná předmětná jednání jsou neplatná. Žalobkyně dále poukázala na to, že exekutor Mgr. Molák v souladu s faktoringovou smlouvou uzavřel dohodu s povinnou a právní předchůdkyní žalobkyně (Ústavem finančních služeb, a.s.), podle níž po dobu cca tří let po nařízení exekuce stále probíhal faktoring tak, že faktor zasílal plnění podle faktoringové smlouvy na účet exekutora, (resp. jím ustanoveného správce podniku) a obdržel plnění ve výši 75 % nominálu předmětných faktur na svůj účet; zaplacením těchto faktur žalovanou ze strany žalované po vydání exekučního příkazu tak exekutor obdržel plnění de facto dvakrát.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na skutečnost, že judikáty, na které dovolatelka odkazovala, řešily případy, kdy po skutkové stránce vztahy mezi postupitelem a postupníkem byly plně v rovině smluvní volnosti stran, mezi nimiž docházelo k postupování pohledávek, ať již platně či neplatně. V této věci však smluvní volnost mezi postupitelem a postupníkem byla vyloučena kogentními ustanoveními exekučního řádu. Samo vydání a doručení exekučního příkazu má podle §44a zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jen „exekuční řád“), účinky dovolání se neplatnosti úkonu. Postoupení pohledávky je proto neplatným právním úkonem od samého počátku. Ústav finančních služeb, a.s., a tedy ani žalobkyně, nemůže být oprávněným vlastníkem pohledávek za žalovanou. Podle žalované proto postupování všech pohledávek povinné společnosti Nová Valaška, s.r.o., není běžnou obchodní činností. Tvrdí-li dovolatelka, že k postupování pohledávek měla souhlas exekutora, nepředložila soudu o tom žádný důkaz. Plnění žalované na účet exekutora je proto zcela po právu a rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2 článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Otázka č. 2 není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť při řešení této otázky (tj. důsledků dovolání se neplatnosti právního úkonu se zpětným účinkem) postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2569/2015).
Obecně lze k relativní neplatnosti připomenout, že k dovolání se relativní neplatnosti je oprávněn (legitimován) ten, kdo je právním úkonem dotčen (ve svých právech a povinnostech vyplývajících z právního úkonu) a kdo (současně) neplatnost nezpůsobil sám. Relativní neplatnost uplatňuje ten, kdo je k ní oprávněn (legitimován), proti účastníkům (druhému z účastníků) dotčeného právního úkonu, a to buď za řízení před soudem nebo jiným orgánem (v žalobě nebo jiném úkonu adresovaném soudu nebo jinému orgánu), nebo i mimo rámec takového řízení (mimosoudně). Kdyby relativní neplatnost uplatnil někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn (legitimován), k neplatnosti právního úkonu se nepřihlíží a právní úkon se (nadále) považuje za platný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2569/2015).
Právní podstata v této věci posuzované relativní neplatnosti spočívá v tom, že k neplatnosti právního úkonu se nepřihlíží a že se tedy právní úkon pokládá za platný, dokud se neplatnosti nedovolá ten, kdo je k tomu oprávněn (legitimován); dovolal-li se však neplatnosti ten, kdo je k tomu oprávněn (legitimován), nastává neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc (od počátku - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2569/2015, či rozsudek ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1662/2012). Vzhledem k tomu, že s dovoláním se relativní neplatnosti exekuční řád v §44a odst. 1 spojuje neplatnost určitého právního úkonu již od počátku, je pro posouzení věci nerozhodné, zda žalovaná o „dovolání se neplatnosti“ tohoto právního úkonu věděla, či zda toto „dovolání se neplatnosti“ v okamžiku jejího jednání existovalo či nikoli, neboť dovolá-li se oprávněná osoba úspěšně neplatnosti právního úkonu se zpětnou účinností, platí právní fikce, podle níž je předmětný právní úkon od počátku bez relevantních právních účinků. V poměrech posuzované věci, pokud by soudy dospěly k závěru, že se na právní úkony společnosti Nová Valaška, s.r.o., vztahovaly účinky generálního inhibitoria a oprávněná ČSOB, a.s., se ve smyslu §44a odst. 1 exekučního řádu úspěšně dovolala relativní neplatnosti právních úkonů, jimiž Nová Valaška, s.r.o., postoupila sporné pohledávky žalobkyni, neplatnost právních úkonů by nastala zpětně k okamžiku účinnosti těchto postupních úkonů, tj. věřitelkou předmětných pohledávek by (stále) byla Nová Valaška, s.r.o.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani dovolatelkou formulovaná otázka, zda je přijatelná konstrukce soudu prvního stupně směšující neplatnost faktoringové smlouvy v důsledku účinků usnesení Okresního soudu ve Zlíně, č. j. 23 Nc 1407/2007-23, ač se v případě uvedené smlouvy jedná o součást běžné obchodní činnosti, neboť na řešení této otázky nezaložil odvolací soud napadené rozhodnutí, odvolací soud se (ne)platností faktoringové smlouvy vůbec nezabýval, přičemž na vyřešení této otázky není napadené rozhodnutí závislé. Současně je třeba zdůraznit, že proti závěrům obsaženým v rozhodnutí soudu prvního stupně není dovolání přípustným opravným prostředkem; dovoláním lze napadnout pouze rozhodnutí odvolacího soudu, a to pro otázku, na jejímž vyřešení předmětné rozhodnutí závisí a která splňuje některý z předpokladů obsažených v §237 o. s. ř.
Ačkoliv dovolatelka výslovně shora uvedenou otázku vztahovala pouze k neplatnosti samotné faktoringové smlouvy, z obsahu dovolání se podává, že své výtky směřovala též proti posouzení platnosti jednotlivých sporných právních úkonů postoupení pohledávek právě z důvodu, že soud nepřihlédl k povaze těchto úkonů, přičemž žalobkyně je přesvědčena, že představují součást běžné obchodní činnosti. Tyto své námitky žalobkyně uplatnila v souvislosti s jí formulovanou otázkou, „zda je přijatelný závěr aplikující §313 o. s. ř., resp. účinky exekučního příkazu na pohledávky, které v okamžiku vydání tohoto exekučního příkazu nepatří povinnému, nýbrž třetí osobě, tj. původní žalobkyni“. Podstata dovolacích námitek žalobkyně spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil jednotlivé sporné právní úkony, jimiž došlo k postoupení pohledávek za společností Nová Valaška, s.r.o., na žalobkyni, neboť nezohlednil, že se jedná o právní úkony spadající do tzv. běžné obchodní činnosti, a tudíž že jsou jako takové vyňaty z účinků generálního inhibitoria; nesprávně tak vztahoval účinky exekučního příkazu na pohledávky, které v okamžiku jeho vydání nepatřily povinnému. Pro řešení této otázky je dovolání žalobkyně přípustné, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když otázku povahy sporných postupních právních úkonů posoudil neúplně, a tudížnesprávně (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 168/2014, a rozsudek ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3396/2012).
Podle §313 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal. Dlužníkovi povinného soud zakáže, aby od okamžiku, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal. Podle odst. 2 soud doručí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému, povinnému a dlužníkovi povinného. Dlužníkovi povinného je doručí do vlastních rukou. Povinnému nesmí být doručeno dříve než dlužníku povinného. Podle odst. 3 povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Podle §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném do 31. 8. 2008, po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Věta první a druhá se nepoužije, je-li povinným stát.
Podle §44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „exekuční řád“), po doručení usnesení (o nařízení exekuce) nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Právní úkon se však považuje za platný, pokud se neplatnosti právního úkonu nedovolá exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky dovolání se neplatnosti nastávají od účinnosti právního úkonu, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního úkonu, jehož neplatnosti se exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel dovolává.
Podle čl. II bodu 1 přechodných ustanovení zákona č. 286/2009 Sb. není-li dále stanoveno jinak, použije se exekuční řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Při právním posouzení výše uvedené právní otázky nelze pominout, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na ustanovení §313 o. s. ř., správně však měl použít ustanovení exekučního řádu (konkrétně §47 až 49); vzhledem k tomu, že se však tato ustanovení obsahově překrývají, nemá tato skutečnost vliv na závěry, které odvolací soud za užití §313 o. s. ř. učinil.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů se podává, že již dne 17. 1. 2008 bylo společnosti Nová Valaška, s.r.o., doručeno usnesení o nařízení exekuce podle §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném do 31. 8. 2008, v rámci kterého bylo povinné zakázáno nakládat v usnesení uvedeným způsobem se svým majetkem a současně byla poučena o důsledcích porušení tohoto zákazu (tj. o neplatnosti právního úkonu učiněného v rozporu s uvedeným zákazem, přičemž podle v té době účinného znění exekučního řádu se jednalo o absolutní neplatnost takového právního úkonu). Společnosti Nová Valaška, s.r.o., tak bylo zakázáno pod sankcí neplatnosti nakládat se svým majetkem již v roce 2008, tedy více než 3 roky předtím, než postoupila sporné pohledávky. Přesto tato společnost na základě smlouvy o provádění regresního faktoringu ze dne 8. 10. 2007 postoupila žalobkyni 8 pohledávek z října 2011, které měla za žalovanou, a žalovanou prostřednictvím cesních doložek obsažených na fakturách za dodané zboží z října 2011 vyrozuměla o postoupení pohledávek žalobkyni. Exekučním příkazem Ex 1012/07, který nabyl právní moci dne 14. 12. 2011, pak zakázal exekutor Mgr. Molák žalované jakkoliv nakládat s pohledávkami společnosti Nová Valaška, s.r.o., a uložil jí, aby pohledávky vzniklé společnosti Nová Valaška, s.r.o., zaplatila na účet exekutora. Žalovaná pak dne 23. 12. 2011 zaplatila 8 sporných faktur na účet exekutora s odkazem na exekuční příkaz. Oprávněná v exekučním řízení, společnost ČSOB, a.s., se přípisem ze dne 10. 1. 2012 ve smyslu §44a odst. 1 exekučního řádu dovolala neplatnosti právních úkonů povinné (Nová Valaška, s.r.o.), kterými postupovala jednotlivé sporné pohledávky na žalobkyni.
Na tomto místě je vhodné pro přehlednost zdůraznit, že ačkoliv usnesení o nařízení exekuce bylo společnosti Nová Valaška, s.r.o., doručeno za účinnosti exekučního řádu, který s právním úkonem učiněným v rozporu s účinky generálního inhibitoria spojoval absolutní neplatnost, vzhledem k čl. II bodu 1 přechodných ustanovení zákona
č. 286/2009 Sb. je v souvislosti s v tomto řízení spornými právními úkony třeba aplikovat exekuční řád ve znění účinném od 1. 11. 2009, podle nějž se na právní úkon učiněný v rozporu s generálním inhibitoriem vztahuje sankce relativní neplatnosti.
Pro posouzení věci je rozhodující, že již od doručení usnesení o nařízení exekuce společnosti Nová Valaška, s.r.o., bylo této společnosti, tj. povinné, zakázáno nakládat se svým majetkem způsobem uvedeným v §44a exekučního řádu; jinými slovy tímto okamžikem nastaly účinky generálního inhibitoria. Z hlediska zákazu povinné disponovat se svým majetkem neměl v souvislosti s v řízení spornými pohledávkami exekuční příkaz žádné účinky, neboť zákaz nakládat s majetkem v té době trval již déle než 3 roky a exekuční příkaz byl vydán až po postoupení předmětných pohledávek. Tento zákaz nakládat se svým majetkem od doručení usnesení o nařízení exekuce neplatil absolutně, tedy nedopadal na veškerý majetek povinné, nýbrž jen na takový její majetek, na nějž nebylo lze vztáhnout některou z výjimek upravených v §44a odst. 1 exekučního řádu. Z §44a odst. 1 exekučního řádu se podává, že účinky generálního inhibitoria se nevztahují mimo jiné na běžnou obchodní činnost a provozní činnost a udržování a správu majetku. Jinými slovy, pakliže by některé právní úkony učiněné povinnou v průběhu generálního inhibitoria bylo možné kvalifikovat jako tzv. běžnou obchodní či provozní činnost nebo jako úkony sloužící udržování a správě majetku, nevztahovaly by se na ně účinky generálního inhibitoria, a tudíž by jejich provedení nebylo ze zákona zakázáno.
Exekuční příkaz měl pro účely projednávané věci význam jen potud, že zakazoval poddlužníkovi, tj. žalované, nakládat s pohledávkami, které měla žalovaná za povinnou, a ukládal jí, aby takové pohledávky uhradila na účet exekutora.
Pro závěr o tom, že žalovaná správně plnila na účet exekutora za výše popsaného skutkového stavu, bylo třeba též posoudit, zda se na sporné právní úkony nevztahuje některá z výjimek z generálního inhibitoria ve smyslu §44a odst. 1 o. s. ř. Soudy se však vůbec touto otázkou nezabývaly, tj. otázkou, zda právní úkony, jimiž došlo k postoupení sporných pohledávek, byly právními úkony, které lze kvalifikovat jako tzv. běžnou obchodní nebo provozní činnost, případně jako udržování a správu majetku, a proto je jejich právní posouzení z uvedeného hlediska neúplné a tedy nesprávné. Soudy se v řízení zabývaly pouze otázkou, zda se oprávněná účinně dovolala neplatnosti právního úkonu, zcela však pominuly řešení otázky, zda se na sporné právní úkony vztahují účinky generálního inhibitoria. Pokud by soudy dospěly k závěru, že v řízení sporné právní úkony lze kvalifikovat jako běžnou obchodní a provozní činnost, případně jako udržování a správu majetku, jednalo by se o právní úkony, které nebyly učiněny v rozporu s generálním inhibitoriem, a tudíž by exekuční příkaz, který žalované zakazoval, aby jakkoliv nakládala s pohledávkami společnosti Nová Valaška, s.r.o., a aby pohledávky této společnosti zaplatila na účet exekutora, na tyto pohledávky nedopadal, neboť by se nejednalo o pohledávky povinné, nýbrž žalobkyně.
Přípustnost dovolání je způsobilá založit rovněž otázka, zda je žalovaná (poddlužník) oprávněna odmítnout plnění svých závazků postupníkovi (tj. zda disponuje námitkou zpochybnění aktu oznámení postoupení podle §526 odst. 1 obč. zák.) v důsledku dovolání se relativní neplatnosti postoupení pohledávek povinné ze strany oprávněné v exekučním řízení (ČSOB, a.s.) nebo v důsledku postupu exekutora, který po postoupení předmětných pohledávek vydal exekuční příkaz postihující tyto pohledávky, neboť tato otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena.
Podle §526 odst. 1 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Podle odst. 2 oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení.
Dovolává-li se žalobkyně závěrů uvedených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, nelze tyto závěry na nyní posuzovanou věc vztáhnout, neboť okolnosti, za nichž bylo předmětné rozhodnutí vydáno, se významně odlišují od těch, které jsou významné pro rozhodnutí v nyní posuzované věci.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát Nejvyššího soudu“) v předmětném rozhodnutí dospěl k závěru, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v §525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.
Podle velkého senátu Nejvyššího soudu „účelem ustanovení §526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, např. proto, že smlouva o jejím postoupení byla neplatná. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení (dále též jen „notifikace“), je skutečností, na kterou právo váže vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi; jde tedy o právní skutečnost, a protože jde současně o skutečnost volní, je to jednostranný právní úkon (stejně viz Občanský zákoník. Komentář. Panorama Praha 1987, díl I., s. 241). Poté již dlužník musí plnit postupníkovi, nikoliv původnímu věřiteli…
Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Lze tedy uzavřít, že notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění - i tehdy, jestliže k cessi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná.“
V nyní posuzované věci však námitku neplatnosti nevznesl dlužník, nýbrž v souladu s §44a odst. 1 exekučního řádu oprávněná v exekučním řízení, společnost ČSOB, a.s. Exekuční řád přímo upravuje, že (resp. za jakých podmínek) povinný nesmí po doručení usnesení o nařízení exekuce nakládat se svým majetkem (výjimky jsou obsaženy v §44a odst. 1 exekučního řádu). Tento zákaz, označovaný též jako tzv. generální inhibitorium, platí přímo ze zákona. Speciální právní předpis rovněž přímo sankcionuje neplatností právní úkon učiněný v rozporu s generálním inhibitoriem za podmínky, že se této neplatnosti dovolá některá z v §44a odst. 1 exekučního řádu uvedených osob, tj. exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, a to vůči všem, kterých se předmětný právní úkon týká. Závěry rozsudku velkého senátu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, se proto v případě neplatnosti právního úkonu z důvodu porušení generálního inhibitoria neuplatní, neboť nejde o situaci, kdy se neplatnosti právního úkonu postoupení pohledávky dovolává dlužník; ustanovení §526 odst. 2 obč. zák. se tudíž neaplikuje.
Pokud žalobkyně v dovolání namítala, že otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, nelze řešit ve sporu mezi postupníkem a dlužníkem, a že namítat neplatnost postoupení předmětných pohledávek v řízení nebyla oprávněna žalovaná, ale pouze soudní exekutor nebo oprávněná ČSOB, a.s., je třeba uvést, že otázka neplatnosti předmětných úkonů je řešena přímo zákonem (exekučním řádem); přičemž pokud se oprávněná osoba v tomto speciálním právním předpise předpokládané neplatnosti předvídaným postupem (tj. podle §44a odst. 1 o. s. ř.) úspěšně dovolala, jsou dotčené právní úkony při naplnění podmínek generálního inhibitoria neplatné vůči všem osobám.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž s odkazem na ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zdůraznil zásady obsažené v §6 až 8 o. z., podle nichž má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, a že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Poukázal také na skutečnost, že v průběhu řízení na stranu žalobkyně nastoupila osoba, která je propojena s dlužníkem v exekučním řízení, když jednatel nynější žalobkyně je přímo dlužníkem v exekučním řízení. V situaci, kdy žalovaná v dobré víře po obdržení exekučního příkazu vyplatila předmětné částky na účet exekutora, navíc, když na stranu žalobkyně nastoupil sám dlužník, nelze přiznat právo dlužníkovi a požadovat po žalované, aby stejné plnění poskytla žalobkyni.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že zpětná působnost (retroaktivita) nového občanského zákoníku, vyjádřená v ustanoveních §3028 až 3079 o. z., spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. prosince 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení §3030 o. z., neboť žádné z ustanovení §1 až 14 o. z. – i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. 12. 2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ – není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou). Jinými slovy, ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Tyto závěry lze doplnit tak, že aplikace zásad vyjádřených v §6 až 8 o.z. nemůže vést k popření zákonné úpravy, tj. v daném případě úpravy §44a odst. 1 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího důvodu není správné, neboť odvolací soud neposuzoval, zda v případě postoupení předmětných pohledávek povinnou Nová Valaška s.r.o. na právní předchůdkyni žalobkyně Ústav finančních služeb, a.s., nešlo o výjimku z generálního inhibitoria, neboť by šlo o běžnou obchodní a provozní činnost.
Z výše uvedených důvodů není rozhodnutí odvolacího soudu správné, a protože nejsou splněny předpoklady pro to, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu