ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1560.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1560/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně H-Tabák s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Biskupcova 85, identifikační číslo osoby 26178907, zastoupené JUDr. Mgr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení částky 906.500 Kč s příslušenstvím, vedené u obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 254/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2015, č. j. 25 Co 266/2015-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2015, č. j. 25 Co 266/2015-82, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2015, č. j. 29 C 254/2014-51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 29 C 254/2014-51, rozhodl, že žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 906.500 Kč s příslušenstvím, se zamítá (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 906.500 Kč s příslušenstvím jako nároku na výplatu pojistného plnění, který měl vzniknout z pojistné události, ke které došlo dne 4. 4. 2012, kdy byl z ulice M. v P. odcizen blíže specifikovaný osobní automobil značky Audi. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která přejal i odvolací soud, plyne, že odcizený automobil byl na základě smlouvy ze dne 9. 2. 2011 uzavřené mezi žalobkyní jako leasingovým nájemcem a společností ALD Automotive s. r. o. jako leasingovým pronajímatelem předmětem leasingového nájmu. Dne 10. 8. 2011 byla mezi žalovanou jako pojistitelem a žalobkyní jako pojistníkem ve prospěch pojištěného ALD Automotive s. r. o., jako vlastníka vozidla, uzavřena pojistná smlouva o komplexním pojištění vozidla – GLOBAL, jejímž předmětem bylo havarijní pojištění předmětného automobilu. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že dne 4. 4. 2012 došlo k pojistné události – odcizení automobilu Audi, pojištěného u žalované dle pojistné smlouvy ze dne 10. 8. 2011, kdy automobil byl pro případ odcizení u žalované pojištěn. V té době byl vlastníkem automobilu ALD Automotive, s. r. o. a žalobkyně automobil užívala z titulu práva leasingového nájemce na základě smlouvy ze dne 9. 2. 2011. Dne 3. 9. 2012 byla mezi ALD Automotive, s. r. o., jako věřitelem a žalobkyní jako dlužníkem uzavřena dohoda o vyrovnání uznaného dluhu, v níž žalobkyně uznala svůj dluh vůči věřiteli ve výši 511.932 Kč vzniklý z důvodu předčasného ukončení smlouvy o nájmu movité věci. Mezi společností ALD Automotive, s. r. o. jako prodávající a žalobkyní jako kupující byla dne 25. 7. 2013 uzavřena smlouva o převodu vlastnického práva k automobilu, včetně souvisejících práv a povinností, v níž je konstatováno, že automobil, který byl předmětem tzv. operativního leasingu dle smlouvy ze dne 9. 2. 2011, byl dne 4. 4. 2012 odcizen a dne 30. 4. 2012 došlo k předčasnému ukončení (zániku) leasingové smlouvy. Dne 9. 7. 2012 došlo k písemnému vyčíslení nároku pronajímatele ve výši 511.932 Kč a dne 3. 9. 2012 byla uzavřena dohoda o vyrovnání dluhu s tím, že ke dni podpisu smlouvy má kupující ještě uhradit prodávajícímu z tohoto vyrovnání zbývající částku 199.084,30 Kč. Dále je konstatováno, že kupující jako pojistník uzavřel dne 10. 8. 2011 pojistnou smlouvu s žalovanou, kterou byl havarijně pojištěn automobil Audi, přičemž pojištěným byla společnost ALD Automotive, s. r. o. Předmětem smlouvy byl převod vlastnického práva k automobilu se všemi součástmi a příslušenstvím s tím, že mezi práva náležející vlastníku automobilu patří „především případná pohledávka vůči Kooperativě z titulu plnění dle pojistné smlouvy ze dne 4. 4. 2012, kdy byl automobil odcizen, tato pohledávka vůči Kooperativě je též touto smlouvou převáděna, resp. postupována na kupujícího“. Dále bylo sjednáno, že vlastnictví automobilu včetně případného práva prodávajícího vůči Kooperativě přechází na kupujícího okamžikem úhrady částky 199.084,30 Kč na účet prodávajícího a považuje se za uhrazení kupní ceny. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda má žalobkyně vůči žalované nárok na výplatu pojistného plnění za pojistnou událost – odcizení automobilu Audi. Sporná byla jak otázka věcné legitimace žalobkyně ve sporu, tak otázka důvodnosti odmítnutí výplaty pojistného plnění žalovanou.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována. Uvedl, že žalobkyně uplatnila svůj nárok proti žalované s odkazem na smlouvu, kterou uzavřela se svým bývalým smluvním partnerem ALD Automotive, s. r. o., dne 25. 7. 2013, tj. smlouvu o převodu vlastnického práva k automobilu včetně související práv a povinností. Soudy tuto smlouvu posuzovaly jako samostatnou smlouvu bez jakéhokoliv právního vztahu k smlouvě předchozí, a to i s ohledem na plynutí času. Soud prvního stupně vycházel z toho, že tato smlouva – bez ohledu na svůj název – byla smlouvou o převodu vlastnictví k movité věci, jak ostatně vyplývá i z dalšího obsahu smlouvy, kterým je převáděn právě sporný nárok žalobkyně na uplatnění pojistného plnění vůči žalované. V souzené věci ALD Automotive, s. r. o. smlouvou převedla vlastnictví k movité věci, tedy automobilu Audi, za situace, kdy dle vlastního obsahu smlouvy tento automobil byl odcizen, jeho existence převodci tohoto vlastnického práva nebyla vůbec známa, resp. ani nemohl tvrdit, že věc v době uzavírání předmětné smlouvy vůbec existuje. Odvolací soud konstatoval, že „s žalobkyní lze sice souhlasit v tom, že teoreticky uzavření takovéto smlouvy není vyloučeno, pouze ovšem zakládá obligační závazek převodce vlastnického práva převod tohoto práva na nabyvatele. K účinnosti této smlouvy je však třeba, aby došlo i k tzv. tradici, tedy předání věci nabyvateli, tedy v souzené věci do dispozice žalobkyně. Ani žalobkyně netvrdila, že by jí předmětný osobní automobil byl jakýmkoliv způsobem předán, když již z obsahu smlouvy vyplývá, že několik měsíců předtím převodce tohoto vlastnického práva osud převáděné věci vůbec nezná, tedy nebyl schopen prokázat, že daná věc vůbec v době převodu vlastnictví existovala. Daná smlouva z toho důvodu nemohla nabýt nikdy své účinnosti, neboť k ní dochází až poté, kdy nabyvatel dostává věc do své vlastní dispozice“. Dle odvolacího soudu však ani žalobkyně netvrdila, že by věc do své dispozice někdy dostala, pouze tvrdila, že v souvislosti s tímto převodem na ni přešla i pohledávka proti žalované na uplatnění žalované částky z titulu pojistného plnění. Odvolací soud se v tomto zcela ztotožnil se soudem prvního stupně, že takto uzavřená smlouva o převodu vlastnictví je absolutně neplatná z důvodu nemožnosti plnění. Odvolací soud se ztotožnil i s právním hodnocením uzavřené smlouvy tak, že tato smlouva je dle svého obsahu nedělitelná. Z výkladu obsahu dikce smlouvy jednoznačně vyplývá, že převzetí nároku na pojistné plnění je vázáno právě na přechod vlastnického práva. Ostatně i žalobkyně postavila svoji žalobu na tvrzení, že na základě uvedené smlouvy se stala vlastníkem práv k vozidlu, o jehož existenci, jak sama nepopírá, nemá žádnou informaci, a z toho že vyplývá uplatněný nárok. Dle odvolacího soudu je argumentace žalobkyně spočívající v tom, že může být samostatně postoupen nárok na pojistné plnění ve vztahu k pojistiteli, nepochybně správná. K takové situaci však dochází pouze tehdy, když vlastník věci, u níž uplatňuje nárok z pojistného plnění, postoupí tento konkrétní nárok jinému subjektu, ale vlastnictví věci mu zůstává. O takovou situaci se však dle odvolacího soudu v projednávané věci nejedná. Vzhledem k tomu, že na žalobkyni nebyla platně postoupena případná pohledávka smlouvou ze dne 25. 7. 2012, kterou uzavřela žalobkyně a ALD Automotive, s. r. o., nevzniklo žalobkyni právo na uplatnění pojistného plnění vůči žalované. Pochybnost o nároku na toto plnění je zřejmá i z vlastního obsahu smlouvy. Právo na pojistné plnění zůstalo zachováno pojistníkovi, tedy ALD Automotive, s. r. o., které ale není předmětem tohoto řízení. Také je právně nevýznamné, z jakého důvodu leasingový pronajímatel toto své právo v době od odcizení vozidla, tedy od 4. 4. 2012, do doby uzavření sporné smlouvy dne 25. 7. 2012 vůči žalované neuplatnil. Žalobkyně nemohla žádným způsobem na základě uzavřené smlouvy vstoupit do práv předchozího pojistitele a být tak aktivně věcně legitimována v předmětném řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně předkládá dovolacímu soudu k posouzení tyto právní otázky: 1) Je platnost smlouvy o převodu vlastnického práva k věci movité podmíněna vědomostí převodce o existenci věci? 2) Je účinnost smlouvy o převodu vlastnického práva k movité věci podmíněna fyzickým předáním věci? 3) Je nalézací soud oprávněn při výkladu právního jednání setrvávat na výkladu nesmyslném, když je zároveň možno právní úkon a vůli smluvních stran vyložit smysluplně? 4) Je platnost smlouvy o postoupení pohledávky ze smlouvy o pojištění věci vázána na platnost smlouvy o převodu vlastnického práva? 5) Je soud oprávněn proti vůli žalobce rozhodnout o rozdělení žaloby podané proti dvěma samostatným dlužníkům, avšak na zaplacení téže částky? 5) Má účastník řízení právo legitimně očekávat, že o jeho věci bude soudem rozhodnuto stejně, jako již bylo rozhodnuto o věci skutkově totožné?
Dle obsahu dovolání spočívá dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.) v závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o převodu vlastnického práva k automobilu včetně práv souvisejících ze dne 25. 7. 2013 a v závěru o neoddělitelnosti jednotlivých součástí této smlouvy. Dovolatelka uvádí, že vlastník věci zůstává jejím vlastníkem i v případě jejího odcizení a tedy leasingový pronajímatel ALD Automotive s. r. o. jako řádný vlastník vozidla byl přirozeně oprávněn se svým vlastnickým právem volně nakládat. K právnímu posouzení předmětné smlouvy dovolatelka zdůrazňuje, že je nepřípustné, aby soudy posuzovaly tuto smlouvu mechanicky jako jeden z typizovaných smluvních typů, a pokud s ním není v souladu, označily ji za absolutně neplatnou. Uvádí, že kauza celé smlouvy je zcela jiná situace než klasický prodej či darovací smlouva s tím, že tato kauza je vyjádřena v preambuli smlouvy. Dle dovolatelky nemůže být důvodem neplatnosti smlouvy prostý nedostatek možnosti faktické dispozice s vozidlem na straně leasingového pronajímatele jako převodce, kdy v posuzované věci nebylo prokázáno (ani tvrzeno), že předmětné vozidlo přestalo existovat. Dovolatelka rozporuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že tradice je podmínkou účinnosti smlouvy o převodu vlastnického práva. Jestliže si smluvní strany v předmětné smlouvě ujednaly, že vlastnictví k předmětnému automobilu přechází na žalobkyni okamžikem úhrady blíže určené finanční kompenzace, pak ve smyslu §133 odst. 1 obč. zák. došlo k převodu vlastnického práva z leasingového pronajímatele ALD Automotive s. r. o. na žalobkyni k tomuto okamžiku, přičemž okolnost předání vozidla není pro účinnost smlouvy vůbec rozhodná. K otázce oddělitelnosti jednotlivých částí smlouvy o převodu vlastnického práva dovolatelka uvádí, že z dikce smlouvy nikterak neplyne, že by k postoupení pohledávky vůči žalované mělo dojít jen a pouze společně s převodem vlastnického práva k vozidlu. Dle dovolatelky jsou smlouva o převodu vlastnického práva a smlouva postupní na sobě navzájem zcela nezávislé a není důvod se domnívat, že by vůlí stran bylo převést z leasingového pronajímatele na žalobkyni „všechno nebo nic“. Ačkoliv se dovolatelka domnívá, že převod vlastnického práva k předmětnému vozidlu na základě části uzavřené smlouvy byl platný a účinný, tak i pro případ, že by tomu tak nebylo, neexistuje jediný důvod se domnívat, že by se tato neplatnost či neúčinnost měla vztahovat rovněž na část smlouvy týkající se postoupení žalovaného nároku na žalobkyni. Dovolatelka také napadá postup soudu prvního stupně, který vůči žalované usnesením ze dne 17. 7. 2014 vyloučil věc do samostatného řízení s odůvodněním, že v této věci bude třeba provádět dokazování ve větším rozsahu. Dovolatelka poukazuje dále na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 3. 2014, č. j. 22 C 193/2013, ve kterém dle jejích tvrzení soud rozhodoval skutkově totožnou situaci, avšak dospěl k jinému právnímu závěru. Dovolatelka považuje takový postup za porušení legitimního očekávání a je v příkrém rozporu se zásadou právní jistoty, jakož i porušením práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je i nadále přesvědčena o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k úspěšnému uplatnění práva na pojistné plnění. Uvádí, že dovolání není přípustně dle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud svým rozhodnutím neodchýlil od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou žalovaná odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce posouzení platnosti postupní smlouvy uzavřené dne 25. 7. 2013 mezi žalobkyní a společností ALD Automotiv s. r. o. ohledně pohledávky na výplatu pojistného plnění.
Odvolací soud svůj závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně odůvodnil tím, že na žalobkyni nebyla platně postoupena pohledávka smlouvou ze dne 25. 7. 2012, neboť tato smlouva je dle svého obsahu nedělitelná a současně neplatná pro nemožnost plnění. Toto právní posouzení odvolacího soudu však není správné.
Podle §275 odst. 1 obch. zák., je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně.
Ustanovení §275 odst. 2 obch. zák. stanoví, že pokud však z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky.
Současně dle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. právní závěry v rozsudcích ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1912/2012, ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4078/2011, a ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3852/2012, a předtím dále v usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010, jež jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ) je jednotná v tom, že o závislé smlouvy ve smyslu ustanovení §275 odst. 2 obch. zák. nejde v případě, kdy jde pouze o jistou ekonomickou spjatost daných smluv. Za smlouvy závislé lze považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Tedy smlouvy jsou závislé v případě, že vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3581/2012, uveřejněný pod číslem 47/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že předmětem smlouvy ze dne 25. 7. 2012 je jednak převod vlastnického práva k odcizenému automobilu a jednak postoupení případné pohledávky za žalovanou. V daném případě z právního vztahu uzavřeného mezi žalobkyní a společností ALD Automotive, s. r. o., nevyplývá, že by smlouva o převodu vlastnického práva k odcizenému automobilu a postupní smlouva měly být na sobě vzájemně závislé. Ze zjištěného skutkového stavu nikterak neplyne, že by hospodářský zájem smluvních stran na postoupení pohledávky byl přímo vázán na převod vlastnického práva k automobilu. Naopak, ze zjištěného obsahu smlouvy vyplývá, že smluvní strany proklamovaly skutečnost, že automobil byl odcizen a jeho současná existence je nejistá. Nelze pak dovodit, že postoupení samostatného nároku na pojistné plnění bylo dle vůle stran vázáno na možnost realizace převodu vlastnického práva k vozidlu. Lze přisvědčit dovolatelce, která v dovolání uvádí, že pokud předmětná smlouva ze dne 25. 7. 2015 měla sloužit k úpravě vzájemných vztahů mezi leasingovým pronajímatelem a žalobkyní, pak je soud při výkladu této smlouvy povinen ctít vůli stran a zachovat její charakter; v takovém případě je nutno vyložit smlouvu tak, že 1/ pro případ nalezení vozidla převedl leasingový pronajímatel na žalobkyni vlastnické právo k vozidlu a 2/ pro případ jeho nenalezení převedl leasingový pronajímatel na žalobkyni práva na žalované pojistné plnění vůči žalované.
Při posuzování platnosti postupní smlouvy je třeba též přihlédnout k opakovaně vyslovenému názoru dovolacího soudu, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2239/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10). Také je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. Těmto požadavkům však odvolací soud nedostál. V projednávané věci není pak pochyb o tom, že vůle smluvních stran při uzavření smlouvy ze dne 25. 7. 2012 směřovala k umožnění žalobkyni v soudním řízení uplatnit jí tvrzený nárok z pojistného plnění vůči žalované. Je proto dále na odvolacím soudu (soudu prvního stupně), aby se v dalším řízení zabýval důvodností a výší takto uplatněného práva.
Vzhledem ke skutečnosti, že důvodnost dovolání spočívá na vyřešení právní otázky platnosti postupní smlouvy, dovolací soud se dále samostatně nezabýval dalšími dovolacími námitkami.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že právní závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně pro neplatnost postupní smlouvy není správný a dovolání je tudíž opodstatněné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu