ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.163.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 163/2022-470
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce J. F. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Davidem Petrilákem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, proti žalované M. S. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, o určení vlastnického práva k nemovitosti a vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 170/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2021, č. j. 18 Co 212/2021-439, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2021, č. j. 18 Co 212/2021-439, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal určení vlastnického práva k jednotce č. XY nacházející se v budově č. p. XY postavené na pozemku parc. č. st. XY a k ní náležejícímu spoluvlastnickému podílu o velikosti 455/32518 na společných částech budovy, jak jsou tyto zapsány na LV č. XY a XY pro katastrální území XY, obec XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště XY (dále jen „byt“), a uložení povinnosti žalované k vyklizení bytu. Tvrdil, že kupní smlouvou ze dne 14. 7. 2014 byt prodal žalované za kupní cenu ve výši 250 000 Kč, která mu však nebyla uhrazena, a proto dopisem ze dne 31. 3. 2015 od smlouvy odstoupil.
2. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 7. 2021, č. j. 43 C 170/2015-403 (v pořadí již druhým ve věci), určil, že žalobce je vlastníkem bytu (výrok I), uložil žalované povinnost byt vyklidit a předat žalobci (výrok II) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 96 294 Kč (výrok III) a státu ve výši 8 800 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že před uzavřením kupní smlouvy byl žalobce v období od 10. 1. 2014 do 27. 6. 2014 hospitalizován v psychiatrické léčebně v Dobřanech, kde jej opakovaně navštívil M. S. (pozdější manžel žalované). Žalobce mu podepsal plné moci pro zastupování v pozůstalostním řízení po zemřelé matce V. F., a též mu podepsal 19 listů prázdného papíru. Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 7. 2014, č. j. 30 D 137/2014-74, bylo potvrzeno nabytí veškerého majetku z pozůstalosti po V. F. (včetně bytu) J. F., kterého v pozůstalostním řízení zastupoval M. S. Dne 14. 7. 2014 byla uzavřena kupní smlouva, kterou žalobce prodal byt žalované (tehdy s příjmením S.) za kupní cenu 250 000 Kč, která měla být podle smlouvy převodci uhrazena bezprostředně po převodu vlastnického práva na nabyvatele. V čl. VI bodu 1 smlouvy bylo uvedeno, že nedojde-li k úhradě kupní ceny dle podmínek v této smlouvě sjednaných, je převodce oprávněn od této smlouvy odstoupit. Na základě smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva k bytu pro žalovanou do katastru nemovitostí (s vyrozuměním o tom dne 18. 8. 2014) a došlo k předání bytu. Dopisem ze dne 31. 3. 2015 (uloženým na adrese žalované od 1. 4. 2015) žalobce od kupní smlouvy odstoupil z důvodu neuhrazení kupní ceny ve výši 250 000 Kč. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že dne 30. 12. 2014 nepředala žalovaná žalobci v hotovosti částku 250 000 Kč na úhradu kupní ceny, jak v řízení tvrdila, neboť žalobce se uvedeného dne po celou dobu nacházel v restauraci Tipsport ve XY (vyjma jediného případu, kdy si zašel na pumpu pro cigarety). Tento závěr učinil i přes zjištění, že z účtu žalované byla dne 30. 12. 2014 vybrána částka 250 000 Kč, a že existuje protokol o předání hotovosti v této výši datovaný dnem 30. 12. 2014, který je opatřen vlastnoručním podpisem žalobce. Za nevěrohodnou měl svědeckou výpověď M. S. ohledně předání této částky v jeho přítomnosti, neboť svědek byl podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 5 T 18/2019, společně se žalovanou uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, kterého se dopustili použitím falešné smlouvy o půjčce a falešné směnky (z nich mělo vyplývat předání částky 500 000 Kč V. F., k němuž ve skutečnosti nedošlo) v rámci přihlášky pohledávky věřitele v pozůstalostním řízení o pozůstalosti po V. F. Dovodil tedy existenci vzájemné dohody svědka a žalované učiněné v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor žalobce.
4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobce splnil svou povinnost z kupní smlouvy k převodu vlastnického práva na žalovanou, žalovaná neprokázala zaplacení kupní ceny a ve smyslu §2001, §2002 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tak byl dán důvod pro odstoupení žalobce od kupní smlouvy podle jejího čl. VI bodu 1. Odstoupení od smlouvy ze dne 31. 3. 2015 došlo do sféry žalované a stalo se perfektním a účinným právním jednáním. Přes skutečnost, že mezi porušením podstatné povinnosti žalované a odstoupením od smlouvy uplynula doba delší sedmi měsíců, měl s ohledem na konkrétní okolnosti případu za to, že ve smyslu §1997, §2002 odst. 1 o. z. žalobce odstoupil od smlouvy bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení žalované s úhradou kupní ceny dozvěděl, neboť se nejednalo o nedůvodnou nečinnost na jeho straně. Za podstatnou skutečnost (okolnost) soud prvního stupně považoval znění čl. III kupní smlouvy, v němž nebyla výslovně sjednána doba splatnosti kupní ceny uvedením konkrétního data nebo lhůty (obvyklým způsobem), tj. nebylo lze přičítat k tíži žalobce, který návrh kupní smlouvy nevyhotovoval, že vyčkával, až kupní cena bude zaplacena, a k odstoupení od smlouvy přistoupil s časovým odstupem několika měsíců, tj. poté, co shledal, že k uhrazení kupní ceny nedošlo a nedojde. Za nerozhodné naopak považoval skutečnosti vyplývající z (nepodepsaného a nedatovaného) návrhu dohody o zrušení kupní smlouvy a z návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí, který se k této dohodě vztahoval, neboť z těchto důkazů nebylo možné uzavřít, že mezi účastníky bylo jednáno o zrušení kupní smlouvy. Dále poukázal na zjištění z rozhodnutí v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, podle nichž žalovaná již při samotném uzavírání předmětné kupní smlouvy jednala nepoctivě a neměla v úmyslu kupní cenu uhradit. Vzhledem k přímé souvislosti protiprávního jednání žalované, za které byla pravomocně odsouzena společně se svým manželem, kdy došlo ke zneužití důvěry žalobce v pozůstalostním řízení, měl za to, že „žalovaná nemůže z tohoto nepoctivého protiprávního činu těžit v rámci řízení ve věci“. V námitce opožděnosti odstoupení proto podle soudu prvního stupně „nelze spatřovat výkon práva žalované, tj. námitku nelze posuzovat z hlediska souladu s dobrými mravy“. Soud prvního stupně uzavřel, že odstoupením od smlouvy zanikl titul, na jehož základě žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a došlo k obnovení předchozího stavu, tj. vlastnického práva žalobce. Shledal důvodný též nárok na vyklizení bytu, neboť žalovaná jej užívá bez právního důvodu.
5. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 15 996,20 Kč (výrok II).
6. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a ztotožnil se též s jeho právními závěry, na které odkázal. Zejména se ztotožnil se závěrem, že žalobce prokázal, že dne 30. 12. 2014 k předání a převzetí částky 250 000 Kč nedošlo a že předložená kvitance neodpovídá skutečnosti, tedy že žalovaná zaplacení kupní ceny neprokázala. Za správný měl i závěr o důvodnosti odstoupení žalobce pro podstatné porušení smlouvy (pro nezaplacení kupní ceny) podle §2002 o. z. Podrobněji posuzoval toliko otázku, zda k odstoupení od kupní smlouvy došlo ve lhůtě bez zbytečného odkladu ve smyslu tohoto ustanovení. Citoval závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména, že pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Připomněl, že kupní cena se stala splatnou po datu 18. 8. 2014, kdy byl proveden vklad vlastnického práva. Přestože mezi porušením smlouvy kupující a odstoupením od smlouvy pro porušení této povinnosti uplynulo více než sedm měsíců, nejednalo se podle odvolacího soudu s přihlédnutím k okolnostem tohoto případu o bezdůvodnou nečinnost na straně žalobce. Poznamenal, že z provedených důkazů se naznačuje, že zřejmě probíhala určitá jednání o úhradě kupní ceny, čemuž měla nasvědčovat i žalovanou tvrzená, avšak neprokázaná skutečnost, že kupní cenu uhradila dne 30. 12. 2014. Odvolací soud přihlédl i k jednání, za které byla žalovaná spolu s jejím manželem odsouzena, a podpůrně také k údajům uváděným žalobcem v rámci účastnické výpovědi (ve spise na č. l. 112), podle kterých žalobce kontaktoval svědek S. (manžel žalované) a vyhrožoval mu, že „pokud to dá k soudu, finančně, fyzicky a duševně jej zlikviduje“. Tyto okolnosti podle odvolacího soudu musely vést k delším úvahám žalobce o tom, jak situaci řešit. Přisvědčil proto soudu prvního stupně v závěru, že k odstoupení žalobce od kupní smlouvy dopisem ze dne 31. 3. 2015 došlo bez zbytečného odkladu a odstoupení od smlouvy se stalo účinným.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti oběma výrokům) podala žalovaná včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu. Podle ní spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje jeho zrušení, jakož i zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí jí hrozí závažná újma. Uvádí, že k jejímu návrhu jako oprávněné je vůči žalobci jako povinnému vedeno exekuční řízení k vymožení pohledávky ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím a že po převodu předmětné nemovitosti na žalobce v katastru nemovitostí se byt stane předmětem exekuce, neboť žalobce nemá jiný majetek. V případě prodeje bytu třetí osobě v exekuční dražbě pak žalované hrozí, že o byt nenávratně přijde.
8. Žalovaná předně uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, „zda je možné věc správně právně posoudit v situaci, kdy skutkové zjištění v napadeném rozhodnutí zcela nebo z podstatné části chybí, případně je-li toto rozporné ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci“. Podle žalované se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ). Namítá, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jakož i v rozsudku soudu prvního stupně z velké části chybí skutková zjištění, ze kterých by vyplynulo, co konkrétně žalobce dělal po dobu od 18. 8. 2014 do 31. 3. 2015, a že soudy obou stupňů neměly kompletní představu k tomu, jak žalobce tento časový prostor využil a zda v něm chtěl činit nebo dokonce činil kroky směřující k odstoupení od kupní smlouvy.
9. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ) žalovaná dále namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a současně porušil její právo na spravedlivý proces tím, že se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně bez současného zopakování dokazování. Poukazuje na to, že zatímco soud prvního stupně učinil závěr, že „nelze uzavřít, že mezi účastníky bylo jednáno o zrušení předmětné kupní smlouvy“, odvolací soud učinil závěr opačný, když konstatoval, že „z provedených důkazů se naznačuje, že zřejmě probíhala určitá jednání o úhradě kupní ceny“, aniž by však sám prováděl dokazování. Poukazuje též na obsah účastnického výslechu žalobce ohledně toho, co se dělo po uzavření smlouvy, a též na protokol o jeho svědecké výpovědi v trestní věci.
10. Podle žalované se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (prezentované zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, a ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014, a nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05) při řešení otázky, „zda k odstoupení od předmětné kupní smlouvy žalobcem došlo ve lhůtě bez zbytečného odkladu stanovené v §2002 odst. 1 věta první občanského zákoníku“. Na podkladě zmíněných rozhodnutí i komentářové literatury argumentuje tím, že lhůtu „bez zbytečného odkladu“ je třeba chápat jako lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu. Zdůrazňuje, že tato lhůta může být delší jen v odůvodněných (zpravidla složitých) případech, kde se zohlední i lhůta nezbytná k promyšlení a provedení věcného rozhodnutí, zda k odstoupení přistoupit, či nikoliv. Aby mohlo být jednání žalobce posouzeno jako bezodkladné, nesměl by podle ní být žalobce nedůvodně nečinný, tedy jeho jednání v uvedené lhůtě by mělo směřovat k rozhodnutí, zda hodlá od smlouvy odstoupit či nikoliv, a v kladném případě by mělo bez prodlevy následovat též samotné provedení odstoupení. Zpochybňuje správnost argumentů, které formuloval odvolací soud na podporu závěru o včasnosti odstoupení, které podle ní nemohly odůvodnit velký časový prostor, ve kterém byl žalobce prokazatelně nečinný. Oproti názoru odvolacího soudu tak podle mínění žalované nebylo možné uzavřít, že žalobce činil bezodkladné kroky k odstoupení od smlouvy, pokud byl mezi srpnem 2014 až únorem 2015 zcela nečinný.
11. Žalovaná též rozsáhle polemizuje s hodnocením důkazů, jak jej provedl soud prvního stupně ohledně nezaplacení kupní ceny bytu dne 30. 12. 2014 (výpovědi svědků, žalobce, kvitance a výpis z účtu žalované), a tvrdí, že jeho skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy výpovědí svědků, kteří nemohli mít přehled o přítomnosti žalobce na pracovišti v uvedený den. Odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že takové skutkové zjištění z příslušných důkazů vyplývat nemůže, a že pouze odkázal na své předchozí rozhodnutí. Takový postup odvolacího soudu podle ní představuje porušení jejího práva na spravedlivý proces a zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, přičemž má za to, že odvolací soud posoudil tuto otázku procesního práva v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (odkazuje na nálezy ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 218/09). Je přesvědčena, že i posouzení této otázky může založit přípustnost dovolání. Pro případ, že pro tyto námitky dovolací soud neshledá dovolání přípustným, uplatňuje je jako jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
12. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit žalovanou tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno za účinnosti občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, tj. v době, kdy způsobilým dovolacím důvodem [při přípustném dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) či §238 a 238a)] byla i pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. v tehdy účinném znění), což nyní platná právní úprava neumožňuje a jediným způsobilým dovolacím důvodem je podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3172/2019). Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání proto nemůže založit argumentace žalované fakticky zpochybňující správnost zjištěného skutkového stavu. Navíc uvedenou otázku procesního práva, jak byla žalovanou v dovolání formulována, odvolací soud neřešil. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka o extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním soudů o nezaplacení kupní ceny bytu dne 30. 12. 2014 a provedenými důkazy, jímž mělo být porušeno právo žalované na spravedlivý proces. Uvedené zjištění dovolací soud neshledal extrémně nesouladné s provedenými důkazy. Žalovaná v dovolání přehlíží, že soud prvního stupně (z jehož skutkového závěru odvolací soud vycházel) po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu hodnotil všechny důkazy (nejen svědecké výpovědi, na které poukazovala žalovaná v dovolání) v jejich vzájemné souvislosti a hodnotil též věrohodnost důkazů předkládaných žalovanou, a to i vzhledem k povaze jednání, za něž byla žalovaná se svým manželem pravomocně odsouzena, a jeho přímého vztahu k předmětu sporu v této věci. Námitka žalované tak je ve skutečnosti pouhou polemikou s hodnocením důkazů, jak bylo provedeno soudy nižších stupňů, které však Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení zásadně nepřísluší přezkoumávat.
17. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky dodržení lhůty bez zbytečného odkladu při odstoupení od smlouvy podle §2002 odst. 1 o. z., neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §2002 odst. 1 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.
20. V rozsudku ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012 (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013), Nejvyšší soud konstatoval, že lhůtu „bez zbytečného odkladu“ používá zákonodárce často nejen v obchodním zákoníku, ale i v dalších předpisech soukromého práva a ve veřejném právu, přičemž většinou je tato lhůta určena ke splnění povinnosti nebo k uskutečnění právního úkonu či jiného projevu vůle. Takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde tak o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů (srov. například rozsudky ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, dále též usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012). Nejvyšší soud dále dovodil, že pokud osoba, jíž je taková lhůta určena, bez zbytečného odkladu nejedná, bude mít zbytečný odklad (nedůvodná nečinnost) při přípravě splnění povinnosti či učinění právního úkonu, které jsou na tuto lhůtu vázány, ten důsledek, že právní účinky spojené s dodržením lhůty nenastanou.
21. Obdobně Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž pak i podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. například jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010, jež jsou veřejnosti dostupné na www.nssoud.cz ) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ ad hoc “) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.
22. Výše citované závěry jsou použitelné i v poměrech právní úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2014, neboť Nejvyšší soud neshledává žádný důvod pro to, aby pojem „bez zbytečného odkladu“ získal s novou právní úpravou jiný význam (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3460/2019). Ostatně i komentářová literatura k „novému“ občanskému zákoníku zcela reflektuje dosavadní rozhodovací praxi [srov. Šilhán, J. in: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 1197 – 1203].
23. I v případě lhůty bez zbytečného odkladu uvedené v §2002 odst. 1 o. z. tedy lze přisvědčit závěru, že takto stanovená lhůta pro odstoupení od smlouvy je velmi krátkou lhůtou, která ze své podstaty určitý odklad příslušného jednání umožňuje, avšak takový odklad nesmí být zbytečný. Význam lhůty bez zbytečného odkladu v případě odstoupení od smlouvy podle §2002 odst. 1 o. z. nepochybně spočívá v ochraně právní jistoty (resp. legitimního očekávání) strany, vůči níž je od smlouvy odstupováno. Odstupující si tudíž musí počínat tak, aby své právo vykonal ihned, jakmile to bude možné. Posouzení otázky, zda v konkrétním případě již marně uplynula lhůta bez zbytečného odkladu, proto není odvislé toliko od samotné skutečnosti, zda strana smlouvy od smlouvy neodstoupila ihned (bezodkladně), nýbrž od toho, zda byl případný odklad odkladem zbytečným (zda šlo o její nedůvodnou nečinnost).
24. Obecně platí, že vznikne-li někomu právo učinit ve lhůtě bez zbytečného odkladu právní jednání, měl by svého práva využít neprodleně. Pokud tak bez jakéhokoli důvodu neučiní a své jednání odkládá, lze takový odklad zásadně považovat za zbytečný. O zbytečný odklad se však nejedná, pokud mu v příslušném (bezodkladném) právním jednání (dočasně) brání určité legitimní důvody. Legitimním důvodem pro odklad tak může být typicky potřeba zjištění nezbytných informací pro zvážení příslušného právního jednání (a jeho dopadů do sféry jednající osoby), či nutnost určitého časového úseku pro samotné vyhodnocení těchto informací a provedení rozhodovacího procesu (např. u právnických osob, kde může být rozhodnutí o provedení právního jednání navázáno na interní rozhodnutí příslušných orgánů; takovou potřebu však s přihlédnutím k individuálním okolnostem nelze vyloučit ani u osoby fyzické). I v takových případech je však třeba důsledně posuzovat, zda proces zjišťování nezbytných informací či rozhodovací proces nenesou znaky bezdůvodného odkládání.
25. V projednávané věci měl odvolací soud za to, že žalobce odstoupil od smlouvy bez zbytečného odkladu, ačkoli vyšel ze zjištění, že mezi vědomostí žalobce o podstatném porušení smlouvy žalovanou (tj. o tom, že nastal důvod pro odstoupení od smlouvy) a faktickým provedením odstoupení od smlouvy žalobcem z důvodu tohoto porušení smlouvy uplynula doba delší sedmi měsíců. Svůj závěr přitom odůvodnil tím, že určité skutečnosti (jednání o úhradě kupní ceny, která zřejmě probíhala, jednání žalované, za něž byla spolu se svým manželem odsouzena, a vyhrožování ze strany manžela žalované) musely vést žalobce k delším úvahám o tom, jak situaci řešit. Tyto závěry jsou však v rozporu s výše uvedeným výkladem lhůty bez zbytečného odkladu v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Jakkoli lze odvolacímu soudu zčásti přisvědčit, že některé z jím zjištěných okolností mohly mít teoreticky vliv na úvahy žalobce o způsobu řešení nastalé situace, z těchto zjištění nevyplývá, že by kterákoliv z uvedených okolností (či více z nich ve svém souhrnu) skutečně mohla žalobci po dobu delší než sedm měsíců bránit v tom, aby od smlouvy odstoupil. Z uvedených skutečností se nepodává, že případná jednání o uhrazení kupní ceny probíhala po dobu od 18. 8. 2014 až do 31. 3. 2015 a že jejich průběh po celou tuto dobu bránil žalobci realizovat odstoupení od smlouvy. Ze zjištění odvolacího soudu není zřejmé ani to, kdy mělo dojít k vyhrožování žalobci, jakým způsobem na takové vyhrožování žalobce reagoval, a proč tedy žalobce od smlouvy odstoupil po více než sedmi měsících, ačkoliv mu mělo být vyhrožováno (proč takto i přes vyhrožování neodstoupil dříve). Stejně tak o nezbytnosti odkladu realizace odstoupení od smlouvy žalobcem po tak dlouhou dobu nevypovídá skutečnost, že žalovaná a její manžel byli v roce 2019 odsouzeni za jednání, kterého se měli dopustit několik měsíců před uzavřením kupní smlouvy. Pokud odvolací soud na základě těchto skutečností uzavřel, že žalobce od smlouvy odstoupil od smlouvy bez zbytečného odkladu, je jeho právní posouzení nesprávné.
26. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
27. Žalovanou namítanou vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal, neboť z obsahu dovolání je patrné, že případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv žalované (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Nedůvodnou je též námitka žalované, že se odvolací soud nevypořádal s její odvolací argumentací, podle níž nemohlo z provedených důkazů vyplývat skutkové zjištění o nezaplacení kupní ceny bytu dne 30. 12. 2014. Pokud se odvolací soud zcela ztotožnil s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, na jehož závěry odkázal (měl za správné hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, z něhož takové skutkové zjištění vyplývalo), zjevně se tím s uvedenou odvolací argumentací žalované vypořádal tak, že ji považoval za nedůvodnou.
28. Žalované však lze přisvědčit, vytýkala-li odvolacímu soudu, že dospěl k odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž sám zopakoval dokazování. Odvolací soud vskutku nepostupoval v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř., pokud bez zopakování důkazů k tomu, co se dělo mezi účastníky po uzavření kupní smlouvy (včetně výpovědi svědků a účastníků), vyšel ze zjištění, že „z provedených důkazů se naznačuje, že zřejmě probíhala určitá jednání o úhradě kupní ceny“, ačkoliv soud prvního stupně naopak neměl za prokázaná zjištění o následném jednání mezi účastníky o úhradě kupní ceny. Stejně tak odvolací soud, aniž zopakoval výslech žalobce, vycházel ze zjištění (z účastnické výpovědi žalobce) o výhružce žalobci ze strany manžela žalované, že „pokud to dá k soudu, finančně, fyzicky a duševně jej zlikviduje“, byť soud prvního stupně takové zjištění z účastnické výpovědi žalobce neučinil. Odvolací soud tímto postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
30. Se zřetelem k tomu, že bylo o dovolání v přiměřené době rozhodnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
31. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
32. V dalším průběhu řízení se odvolací soud neopomene zabývat tím, zda podmínky odstoupení od smlouvy podléhaly §2002 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy ze skutkových zjištění vyplynulo, že přímo ve smlouvě (v čl. VI bodu 1) její účastníci sjednali právo žalobce odstoupit od smlouvy pro případ, že nedojde k úhradě kupní ceny dle ujednaných podmínek.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu