ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1950.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 1950/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně CPI Reality, a.s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, identifikační číslo osoby 28183436, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí, 1601/47, proti žalovaným 1) GORDION, s.r.o. , se sídlem v Praze 9, Vysočany, Kolmá 6/682, identifikační číslo osoby 26147921, a 2) JUNION Letňany, s.r.o. , se sídlem Praha 9 - Vysočany, Kolmá 6/682, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 28363094, obou zastoupených Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Španělská 2, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 98/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2013, č.j. 11 Cmo 60/2013-421, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 58 806 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vlastislava Andrše, advokáta, se sídlem v Praze 2, Španělská 2.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. října 2013, č.j. 11 Cmo 60/2013-421, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013, č. j. 19 Cm 98/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 6. března 2013, č. j. 19 Cm 98/2006-389, v zamítavém výroku III. o vzájemném návrhu žalované 2) vůči žalobkyni a též ve výroku V. ohledně nákladů řízení, který změnil jen co do výše náhrady nákladů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) týkající se vzájemného návrhu; Vrchní soud v Praze, jako odvolací soud, další částí výroku I. změnil napadený vyhovující výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze, jako soudu prvního stupně, tak, že žalobu s návrhem, aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalobkyni 10 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl; výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) a výrokem IV. o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 2).
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalované 1) je důvodné, proto vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé změnil na zamítavé rozhodnutí, zatímco odvolání žalované 2) opodstatněné neshledal a pro věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku III. o vzájemném návrhu žalované 2) potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že před soudem prvního stupně byla prokázána skutečnost o schválení projektu přeměny odštěpením a sloučením rozdělované společnosti GORDION, s.r.o. a nástupnické společnosti JUNION Letňany, s.r.o., čímž podle §250 odst. 1 písm. i) zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, přešla na nástupnickou společnost všechna práva a závazky vyplývající ze zaniklých smluv, které uzavřel právní předchůdce žalobkyně s žalovanou 1), včetně práv a povinností vyplývajících pro účastníky z tohoto sporu, a to s účinností ode dne zápisu přeměny do obchodního rejstříku, tj. dnem 11. 7. 2011. Tímto dnem se podle závěru odvolacího soudu ve vztahu k žalobkyni, jako věřitelce, stala dlužníkem žalovaná 2), jež je pasivně legitimována ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně nereagovala na změnu skutkových zjištění [převod části obchodního jmění žalované 1)] přiměřeným procesním způsobem, nezměnila žalobní petit ani tak, aby odpovídal plnění ze zákonného ručení ve vztahu k dlužníkovi a k pohledávce zjištěné ručením. Pokud se týče nároku ze vzájemné žaloby žalované 2) na plnění z titulu smluvní pokuty, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který posoudil tento nárok jako neopodstatněný, a to s ohledem na právní závěry přijaté Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v předešlém rozhodnutí o věci, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru že sjednaná smluvní pokuta je neplatná. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemné žaloby žalované 2).
Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, směřujícím proti výroku II., III. a části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba s návrhem, aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalobkyni 10 000 000 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, z nichž jedna nebyla dosud dovolacím soudem řešena v případě dvou otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. nepřihlédl k dříve vydaným rozhodnutím vydaným v obdobné věci.
Podle dovolatelky nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena otázka, zda měl odvolací soud provádět přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně pouze v rozsahu napadeném odvoláním žalované 1) a žalované 2) nebo zda neměl přezkoumávat všechny výroky prvostupňového rozhodnutí ve smyslu §212 písm. c) nebo a) o. s. ř.
Druhou otázku procesního práva podle dovolatelky představuje způsob rozhodnutí odvolacího soudu o rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy nepřistoupil k jeho kasaci, ač k tomu byly podle mínění dovolatelky splněny zákonné podmínky podle §212a odst. 5 o. s. ř., a naopak nebyla dána možnost k potvrzení, resp. změně prvostupňového rozhodnutí. Dovolatelka přitom poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, upozorňující na nutnost kasace při naplnění podmínek §212a odst. 5, věty druhé o. s. ř. Skutečnost, že se jedná o závažnou procesní vadu podle dovolatelky potvrzuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1377/2010.
Třetí otázku, která měla být řešena odvolacím soudem v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4646/2008), je postup odvolacího soudu v rozporu s §213b o. s. ř., tj. nesplnění poučovací povinnosti odvolacího soudu o možnosti jiného právního posouzení věci. Podle dovolatelky je tak rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelné a tato vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak dovodil Nejvyšší soud i v rozhodnutí ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud ignoroval závažné procesní vady řízení před soudem prvního stupně a vady nenapravil. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud prvního stupně usnesením připustil, aby do řízení přistoupila žalovaná 2) k žalované 1) podle §92 odst. 1 o. s. ř. namísto toho, aby soud rozhodl o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. Na tom podle dovolatelky nemění nic ani skutečnost, že o přistoupení dalšího účastníka rozhodl soud na základě jejího návrhu, neboť právně měl tuto situaci posoudit tak, že návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení měl zamítnout. Dovolatelka poukazuje na to, že se nemohla proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolat, jestliže bylo jejímu návrhu vyhověno, byť pouze ve vztahu k žalované 1). Aby mohlo být v odvolacím řízení reálně určeno, která z žalovaných je povinna žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení, je podle dovolatelky nutné, aby se přezkum odvolacího soudu týkal obou žalovaných, tzn. i odvoláním nenapadnutých výroků, neboť výrok II. rozsudku soudu prvního stupně je závislým výrokem na výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud změnil navrhovaným způsobem rozhodnutí odvolacího soudu, případně zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení odvolacímu soudu, případně zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně v odpovídající části.
K dovolání žalobkyně podaly obě žalované, zastoupené stejným právním zástupcem, vyjádření. Dovolání považují za nepřípustné a nedůvodné. Poukazují na to, že základním pravidlem občanskoprávního řízení je, že „pánem sporu“ je žalobce a je plně odpovědný za to, zda se svých nároků domáhá vůči tomu žalovanému, který je ve věci pasivně legitimován. Argumentují tím, že žalobkyně návrh na rozhodnutí o procesním nástupnictví žalované 2) ve věci samé podle 107a o. s. ř. nepodala [na rozdíl od žalované 1), která tak učinila s ohledem na podanou vzájemnou žalobu] a za této situace nemohl soud o procesním nástupnictví bez návrhu žalobkyně rozhodnout. Žalované jsou též přesvědčeny, že soud nepochybil, jestliže vyhověl oběma návrhům účastníků, a to žalobkyni návrhu na přistoupení žalované 2) vedle žalované 1) podle §92 odst. 1 o. s. ř. a žalované 1) návrhu na záměnu účastníků podle §107a o. s. ř. ve věci vzájemné žaloby. Žalobkyně se podle žalovaných mýlí, považuje-li výroky I. a II. prvostupňového rozsudku za výroky závislé. Mají za to, že pokud se žalobkyně domnívá, že soud prvního stupně neměl žalobě vůči žalované 1) vyhovět, přestože to sama navrhovala, měla se podle žalovaných proti rakovému rozhodnutí odvolat.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejprve se dovolací soud zabýval námitkou dovolatelky, podle níž nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena otázka, zda měl odvolací soud provádět přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně pouze v rozsahu napadeném odvoláním žalovaných 1) a 2) nebo zda neměl přezkoumávat všechny výroky prvostupňového rozhodnutí ve smyslu §212 písm. c) nebo a) o. s. ř.
Podle §212 o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán
a) v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen,
b) v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§91 odst. 2), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků,
c) jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Nejvyšší soud se otázkou kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu zabýval např. v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2012, pod sp. zn. 33 Cdo 708/2010, kdy dospěl k závěru, že za odvolacího řízení nelze přezkoumat výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, na něž nedopadaly suspenzívní účinky odvolání a které tedy nabyly samostatně právní moci. V dané věci nelze přisvědčit žalobkyni, že by na danou věc dopadal některý z případů uvedených v §212 písm. a), c) o. s. ř. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 23. 7. 1994, publikovaném v časopise Právo a podnikání č. 7/1995, str. 29, dovodil, že pokud žalobce podá z opatrnosti žalobu vůči dvěma žalovaným, z nichž však může být pasivně legitimován pouze jeden, jde na straně žalovaných o samostatné procesní společenství a v řízení jedná každý z nich sám za sebe. Proto výroky rozsudku, které se týkají jednoho žalovaného, nabývají právní moci bez ohledu na výroky, týkající se druhého žalovaného; nejde tedy o případ, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen (§206 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud nemá důvod na tomto závěru nic měnit. V dané věci nebyl výrok II. rozsudku soudu prvního stupně závislým na výroku I. tohoto rozsudku a nejednalo se ani o případ, že by měl z právního předpisu vyplývat pro řešení dané věci určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, jak namítá žalobkyně s odkazem na zákon o přeměnách obchodních společností. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže se nezabýval přezkoumáním výroku rozsudku soudu prvního stupně, který nabyl právní moci, resp. který nebyl napaden odvoláním.
Pokud se týká dovolatelkou uvedených otázek 2 a 3, je třeba konstatovat, že podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu a k nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí, jimiž namítá vady řízení, proto nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu