ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2047.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2047/2022-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně NAVERTICA a. s. , se sídlem v Brně, Maříkova 2287/1a, identifikační číslo osoby 25585207, zastoupené Mgr. Filipem Ingrem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 907/1, proti žalované Sdružené zdravotnické zařízení Krnov, příspěvková organizace , se sídlem v Krnově, I. P. Pavlova 552/9, identifikační číslo osoby 00844641, zastoupené Mgr. Michaelem Mrůzkem, advokátem se sídlem v Krnově, B. Němcové 975/1, o zaplacení částky 505.760 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 149/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2022, č. j. 8 Co 19/2022-604, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 505.760 Kč s příslušenstvím; z toho částky 361.600 Kč jako plnění nad rámec dohodnutý ve smlouvě o dodávce informačního systému ze dne 8. 10. 2012 a částky 144.160 Kč jako ujednané ceny za SW upgrade za Microsoft Dynamics NAV.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 38 C 149/2018-580, zamítl žalobu o zaplacení částky 505.760 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále náklady státu ve výši 22.762 Kč (druhý výrok) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 170.352,27 Kč (třetí výrok).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2022, č. j. 8 Co 19/2022-604, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že odvolací soud (i) nesprávně vyložil jak povahu Smlouvy o dodávce informačního systému ze dne 8. 10. 2012 coby jednotné smlouvy o dílo, tak (ii) nesprávně vyhodnotil povahu licenčního poplatku BREP, a konečně (iii) nepřipustil, resp. opomenul důkaz žalobkyní navrhovaný, který měl pro právní i věcné posouzení věci zásadní význam.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládají dovolatelkou předkládané otázky o tom, že (i) odvolací soud nesprávně vyložil povahu Smlouvy o dodávce informačního systému ze dne 8. 10. 2012 coby jednotné smlouvy o dílo a že (ii) nesprávně vyhodnotil povahu licenčního poplatku BREP.
Je tomu tak proto, že nejde o otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu bylo přímo založeno a jejíž odlišné hodnocení dovolacím soudem by mohlo přinést jiné – pro dovolatelku příznivější – hodnocení ve věci samé. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017).
Z obsahu dovolání se podává, že předkládanými otázkami dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu o obsahu sjednaného závazku ze smlouvy mezi účastníky. Dovolací soud již např. v usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vyložil a odůvodnil závěr, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.
O takový případ se však ve věci zde projednávané nejedná, neboť odvolací soud aplikoval §266 obch. zák., tak jak bylo dovolacím soudem vysvětleno v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4303/2014, jestliže dospěl jak ke zjištění o konkrétním obsahu sjednaného závazku, jež nebyl dovolatelkou řádně splněn, tak ke zjištění ohledně určení, kdy a za jakých podmínek vznikla podle smlouvy povinnost žalované zaplatit náklady na obstarání licence.
Ostatně uvedený závěr vyplývá i z dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3654/2020, ve kterém dovolací soud na tato výkladová pravidla odkazuje, stejně jako na povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí; oproti tvrzení dovolatelky z něj však konkrétní význam, jaký by smluvnímu ujednání měl být přiznán, neplyne.
Přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz dovolatelky na možný jiný smluvní typ, kterým by se závazkový právní vztah (alespoň) z části mohl řídit, pokud není z dovolání nikterak patrné, v čem by tento závěr přinesl stranám jiná práva a povinnosti než ty, které plynou z obsahu smluvního ujednání tak, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Uvedené pak platí jak pro první z žalobou uplatněných nároku (z částky 361.600 Kč), kdy dovolatelka přehlíží, že odvolací soud vyložil obsah závazku tak, že i služby provedené v únoru až dubnu 2014 byly součástí plnění ze smlouvy. Stejně tak pro druhé z žalobou uplatněných plnění (částky 144.160 Kč jako ujednané ceny za SW upgrade za Microsoft Dynamics NAV, či licenčního poplatku BREP), jestliže odvolací soud vyložil smlouvu tak, že povinnost žalované k zaplacení mohla vzniknout až řádným dokončením a předáním díla, ke kterému však dle skutkových zjištění nedošlo.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky (iii), kterou odvolacímu soudu vytýká, že nepřipustil, resp. opomenul důkaz žalobkyní navrhovaný, který měl pro právní i věcné posouzení věci zásadní význam. Touto námitkou dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) Jejím prostřednictvím odvolacímu soudu toliko vytýká vady řízení. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu