ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2231.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2231/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce MUDr. P. B. , zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, proti žalované Pojišťovně České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 115, IČO 47452820, o zaplacení částky 144 000 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 64/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 18 Co 467/2015-278, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. března 2015, č. j. 8 C 64/2012-239, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 18 Co 467/2015-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila a uvedla, že dovolání není přípustné, neboť žalobce v dovolání pouze zpochybňuje skutková zjištění a nespecifikuje otázku hmotného nebo procesního práva, která podle něj nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání je podáno včasně osobou oprávněnou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda jsou splněny náležitosti dovolání uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř..
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř..
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Dovolatel v dovolání uvedl, že dovolání je dle jeho názoru přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel však dále nikde v dovolání nevymezil konkrétní právní otázku, na jejímž řešení dle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí, pouze namítal nesprávné právní posouzení věci, a to na základě vlastních skutkových tvrzení.
Dovolací soud připomíná, že mu nepřísluší zabývat se skutkovým stavem věci, což vyplývá jak z koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, tak i ze samotného ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když nevymezil konkrétní právní otázku, která podle něj splňuje jedno z kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř., a pouze uvedl odlišné právní posouzení věci vycházející z jeho vlastních skutkových tvrzení, nikoli ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř..
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání postrádá potřebné náležitosti, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízením se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu