ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2337.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2337/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové, ve věci žalobkyně Panatran, spol. s r.o. , se sídlem v Hatíně, Jemčina čp. 1, identifikační číslo osoby 47118393, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 448/7, proti žalovanému M. H. , se sídlem v Postoloprtech, Wolkerova 665, identifikační číslo osoby 18332536, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, o vydání věcí, eventuálně o zaplacení částky 3.321.450 Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 965/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. prosince 2015, č. j. 17 Co 286/2007-411, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Lounech rozsudkem, druhým v pořadí, ze dne 1. března 2007, č. j. 9 C 965/97-180, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni lešenový materiál ve výroku konkrétně specifikovaný, nebo v případě, že toto vydání nebude možné, zaplatit žalobkyni částku 3.321.450 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části výroku pod bodem I., v níž byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1.321.450 Kč, a změnil v části, v níž byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2.000.000 Kč, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2.000.000 Kč (první výrok). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 806.686,80 Kč (druhý výrok) a že je rovněž povinen uhradit náhradu nákladů řízení vůči státu (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
K dovolání žalovaného se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatel v projednávané věci odvolacímu soudu zejména vytýká, že přímé posouzení nároku žalobkyně podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení tedy nebylo bez změny žaloby možné, když v konkrétní věci žalobkyně přenechala žalovanému do užívání věc, která v jeho vlastnictví nebyla. Dle jeho názoru nelze aplikovat na danou věc závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 52/2001, přijal závěr, že při právním posouzení věci není soud vázán tím, jak po právní stránce účastník svůj nárok kvalifikuje, a dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se účastník dovolával, nic mu nebrání věc po právní stránce takto posoudit. Ke stejnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, v němž vyslovil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nesprávný právní názor, jestliže na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení §451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud navíc při aplikaci ustanovení §457 obč. zák. vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, jak byl vyjádřen v jeho předchozím kasačním rozhodnutí a od něhož nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Dále dovolatel namítá, že „ten, na jehož úkor se hypoteticky mohl žalovaný obohatit, není žalobce, ale vlastník tohoto lešení, P. V., který dne 3. září 2011 zemřel“. Dle jeho mínění není žalobkyně v předmětném sporu aktivně věcně legitimována a žalovaný není pasivně věcně legitimován. I tuto otázku však odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 3391/2009, ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, či ze dne 7. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 680/2011).
Co se týče ostatních dovolatelem předložených otázek, absentuje zde jakákoli podrobnější argumentace. Žalovaný neuvádí (oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Dovolatel v této souvislosti pouze tvrdí, že tyto další otázky jsou „odvislé od posouzení výše uvedené otázky základní“. Takto vymezené otázky tedy dovolání přípustným nečiní.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu