ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2381.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2381/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CF FLOP, s.r.o., se sídlem v Brně, Lesná, Nejedlého 383/11, PSČ 638 00, IČ 64608565, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalovaným 1. Ing. O. M. a 2. JUDr. J. B., oběma zastoupeným Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, se sídlem v Bruntále, Žižkovo náměstí 2, o zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 291/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2007 č. j. 8 Co 485/2007-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně uplatnila žalobou právo na náhradu škody vzniklé jednáním žalovaných, kteří zmařili její možnost uzavřít s postupitelem J. M. smlouvu o postoupení pohledávek za dlužníkem Krnovskou obchodní společností, s.r.o. Žalobkyně tak nezískala částku 300 000 Kč, kterou by obdržela v případě úhrady pohledávek, jež na ni měly být touto smlouvou převedeny. Předmětné jednání žalovaných mělo spočívat v podání trestního oznámení Policii ČR dne 7. 8. 2001, v němž bylo m.j. nepravdivě uvedeno, že je žalobkyně vyšetřována Policí ČR v souvislosti s neoprávněným uplatněním částky 4 300 000 Kč v konkurzním řízení na majetek společnosti upnp Krnov a.s.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 26. března 2007, č. j. 15 C 291/2003-112 zamítl návrh na změnu žaloby (výrok pod bodem I), zamítl návrh žalobkyně, aby byli žalovaní povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 11. 11. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Rozhodl tak poté, co byl jeho první rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta, zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2006 č.j. 8 Co 100/2006-87 s tím, že nelze dosud jednoznačně dovodit, zda žalobce požaduje náhradu škody v podobě ušlého zisku či zda se jedná o nárok na přiměřené zadostiučinění, na které má nárok podle §19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) právnická osoba, jejíž název byl neoprávněně užit.
Soud prvního stupně poté vyzval žalobkyni k doplnění jejích skutkových tvrzení za účelem posouzení uplatněného nároku podle §11 a §16 obč. zák., jak v odvolacím řízení žalobkyně uvedla, avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně nereagovala, návrh na změnu žaloby zamítl. Vyšel ze zjištění, že předmětné trestní oznámení ze dne 7. 8. 2001 o podezření ze spáchání trestného činu Ing. M., z něhož žalobkyně dovozovala svůj nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, podala na Policii ČR společnost Krnovská obchodní společnost, s.r.o. Jedná se tedy o právní úkon učiněný právnickou osobou, ze kterého nelze dovodit odpovědnost žalovaných, není tudíž dána pasivní legitimace žalovaných jako fyzických osob. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávek mezi žalobkyní, jako postupníkem, a J. M., jako postupitelem, z níž by žalobkyně eventuálně mohla získat tvrzených 300 000 Kč, nebyla uzavřena, a ze strany J. M. došlo k odstoupení od smlouvy teprve připravované dopisem ze dne 4. 10. 2001, převzatým žalobkyní dne 28. 11. 2001. K odstoupení tudíž došlo ve stadiu návrhů, kdy nebyla vyčíslena ani cena pohledávek, za kterou měly být postoupeny. Na základě uvedených skutkových zjištění a s přihlédnutím také k tomu, že žalobkyně nemá v obchodním rejstříku zapsán předmět podnikání, který by ji opravňoval k podnikání v oblasti nakládání s pohledávkami, neshledal soud prvního stupně uplatněný nárok žalobkyně důvodným, neboť není tak dána ani aktivní legitimace žalobkyně. Stejně tak posoudil i námitku promlčení vznesenou žalovanými, když dvouletá promlčecí lhůta začala žalobkyni běžet 29. 11. 2001, tj. podle §106 odst. 1 obč. zák. dnem, kdy se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a její běh skončil 28. 11. 2003. Žaloba byla podána 6. 11. 2003, tedy před uplynutím promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. prosince 2007, č. j. 8 Co 485/2007-135, odvolání proti výroku pod bodem I soudu prvního stupně odmítl a dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a potvrdil správnost i jeho právních závěrů. Za rozhodující zjištění shledal odvolací soud ta, která se vztahují k obsahu trestního oznámení podaného Krnovskou obchodní společností, s.r.o., v jehož rámci tato společnost tvrdila, že Ing. M. byl vyšetřován orgány činnými v trestním řízení v souvislosti s neoprávněným uplatněním částky 4 300 000 Kč v konkurzním řízení prohlášeným na majetek společnosti upnp Krnov a.s. Ze skutkových zjištění je dále zřejmé, že uvedené tvrzení, jež mělo podle názoru žalobkyně vyvolat škodnou událost, bylo směřováno proti Ing. M., tedy subjektu odlišnému od žalobkyně. Je přitom nerozhodné, že Ing. M. byl ke dni tohoto oznámení jediným jednatele žalobkyně. Tato zjištění jednoznačně odůvodňují závěr odvolacího soudu o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobkyně pro nárok, který v tomto řízení uplatňuje. Shodně se soudem prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že není rovněž dána ani věcná pasivní legitimace žalovaných, poněvadž ze skutkových zjištění vyplynulo, že trestní oznámení, jehož součástí je tvrzení, které mělo poškodit žalobkyni, nepodávali žalovaní, ale Krnovská obchodní společnost, s.r.o. Žalovaní tudíž nebyli nositeli povinností žalobkyní uplatňovaných v její žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání zakládá žalobkyně na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu označila otázku, zda lze považovat chování fyzické osoby jednající jménem právnické osoby, kterým se snaží odvrátit postoupení pohledávky uváděním nepravdivých skutečností o údajném chování postupníka, či osob za něj jednajících, v rozporu s právem či morálkou, za exces, t.j vykročení z rámce plnění činnosti této právnické osoby, s tím následkem, že za škodu způsobenou tímto chováním postupníku odpovídají přímo tyto fyzické osoby. Kladné odpovědi na tuto otázku svědčí podle názoru dovolatelky i komentář k §13 obč. zák. publikovaný na str. 96 v publikaci Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník, komentář, 8. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003. V posuzované věci žalovaní svým písemným podáním v trestní věci Ing. M. jednali za Krnovskou obchodní společnost, s.r.o., což znamená, že byli povinni řídit se principem odborné péče. Tuto svoji povinnost však žalovaní podle názoru dovolatelky porušili tím, že uvedli nepravdivé údaje o jediném jednateli a společníku žalobkyně, což představuje zjevný exces z chování fyzických osob jednajících za obchodní společnost porušující princip odborné péče. Za této situace potom žalovaní jako fyzické osoby odpovídají za škodu vzniklou žalobkyni v důsledku takového chování. Pasivní legitimace žalovaných je proto dána. V příčinné souvislosti s uvedením nepravdivých skutečností (údajná hospodářská kriminalita, probíhající vyšetřování s reálnou hrozbou odsouzení) pak přijal J. M. rozhodnutí smlouvu o postoupení pohledávek neuzavřít. Výrok soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na změnu žaloby a jeho potvrzení odvolacím soudem označila dovolatelka za procesní vadu. Polemika o tom, zda je žalováno podle §11 a násl. obč. zák. nebo podle jiného ustanovení právních přepisů vyvolaná soudem prvního stupně, tak nebyla vůbec namístě.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (výrok II.) je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Pokud odvolací soud dovodil, že v dané věci, v níž se dovolatelka domáhala podle ustanovení §420 obč. zák. náhrady škody, není na straně žalovaných dána věcná pasivní legitimace žalovaných, není jeho závěr v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud považoval pro posouzení věci a pro přijetí uvedeného závěru za rozhodující skutkové zjištění, že předmětné trestní oznámení ze dne 7. 8. 2001, z něhož žalobkyně dovozovala uplatněný nárok na náhradu škody, nepodali žalovaní, nýbrž Krnovská obchodní společnost, s.r.o., přičemž první žalovaný podepsal toto podání jako jednatel statutární orgán této obchodní společnosti a druhý žalovaný připustil, že se mohl podílet na jeho vypracování na základě příkazní smlouvy s touto obchodní společností ze dne 28.12.1999. Na základě tohoto skutkového zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že pokud tento právní úkon učinila právnická osoba, tzn. subjekt odlišný od žalovaných, nelze z něj dovodit porušení povinnosti žalovanými. Dovolací soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožňuje. Podání trestního oznámení obchodní společností nelze v žádném případě hodnotit jako exces jejich statutárního zástupce orgánu, jak nesprávně dovozuje žalobkyně v dovolání. Právnické osoby jednají přímo prostřednictvím statutárního orgánu (§20 odst. 1 obč. zák.), jak tomu bylo v případě podání trestního oznámení, nebo zástupci (např. na základě smlouvy o zastoupení, kterou může být smlouva příkazní, která byla uzavřena s druhým žalovaným). Právnickým osobám se pak přičítají nejen následky právních úkonů činěných jejich jménem jejími statutárními orgány nebo zástupci, ale i následky případných právních deliktů, protože právnické osoby odpovídají i za případné protiprávní jednání těch, kteří jsou oprávněni za ni jednat. Nepřípadný je také její odkaz na ustanovení §13 obč. zák., podle jehož odstavce 1 se má fyzická osoba právo zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Žalobkyně není fyzickou osobou a tomto řízení se domáhala zcela jiného nároku – náhrady škody. Jestliže žalovaní nebyli v daném řízení věcně pasivně legitimováni, nebylo již nutno zabývat se naplněním ostatních předpokladů institutu odpovědnosti za škodu vyplývajících z ustanovení §420 obč. zák., resp. aktivní legitimací žalobkyně. V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou a dovolací soud neshledal ani jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka také v posuzované věci namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I., kterým bylo odmítnuto odvolání vztahující se k výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na změnu žaloby, trpí procesní vadou. Výše uvedený výrok odvolacího soudu, kterým v souladu s ust. §202 odst. 1 písm. f a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo odmítnuto odvolání žalobkyně z důvodu jeho nepřípustnosti, má charakter usnesení. Proti usnesení odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek stanovených v §237 o. s. ř., pokud bylo odvolacím soudem rozhodováno ve věci samé. O takový případ se v této věci nejedná. Věcí samou se totiž rozumí věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je věcí samou nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdo 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto odvolání z důvodu nepřípustnosti odvolání, je rozhodnutím procesního charakteru, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není tedy rozhodnutím o věci samé. Přípustnost dovolání proto nelze posoudit podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je dále přípustné podle §238 o. s. ř., musí se však jednat o usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí po povolení obnovy řízení. V dalších taxativně vymezených věcech (např. ve věci insolvenčního řízení, ve věci výkonu rozhodnutí, apod.) je dovolání přípustné podle §238a o. s. ř. Z žádného ustanovení (a to ani z ustanovení §239 o. s. ř., kterým je upravena přípustnost dovolání proti nemeritorním rozhodnutím odvolacího soudu) však nevyplývá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání pro nepřípustnost.
Za této situace je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšným žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. září 2010
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu