ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2385.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2385/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Masná 8, proti žalovanému A.S.A. spol. s r. o., se sídlem Ďáblická 791/89, Praha 8, IČ 45809712, zast. JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1216/87, o zaplacení Kč 158.616,- s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 147/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2009, č. j. 12 Cmo 99/2009-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 1. října 2008,
č. j. 3 Cm 147/2004-126, že žaloba na zaplacení částky Kč 158.616,- spolu s 4% úrokem z prodlení od 1. 12. 2002 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení Kč 34.212,50 (výrok II.).
Předmětem řízení byl nárok na náhradu škody, spočívající v zaplaceném soudním poplatku za vymáhanou smluvní pokutu, který byl podle žalobce vynaložen marně, neboť nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty a na úroky z prodlení byl v řízení shledán nedůvodným pro neexistenci vymáhané pohledávky.
Soud vyšel z nesporných zjištění, že žalovaný postoupil žalobci smlouvou o postoupení pohledávky č. 1098, uzavřenou dne 29. 10. 1998, pohledávku za dlužníkem EUTECH, a. s., Šternberk, ve výši Kč 4,925.881,- s příslušenstvím se všemi právy věřitele, vyplývajícími ze smlouvy o zneškodnění odpadu č. 262 ze dne 18. 9. 1995 uzavřené mezi žalovaným jako zhotovitelem a společností EUTECH, a. s. jako objednatelem a dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 10. 6. 1996, včetně poplatků, smluvních pokut, náhrad škod a veškerých dalších práv. Žalobce za postoupenou pohledávku uhradil sjednanou částku Kč 1,379.246,-. Ve smlouvě o zneškodnění odpadu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5% z fakturované částky za každý den prodlení odběratele s placením ceny.
Soud prvního stupně dále z rozsudků Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. 10 Cmo 385/99, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 5 Cmo 120/2001, Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 10 Cmo 160/99, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 5 Cmo 225/2005, dále Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 362/2006 a konečně Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 10 Cmo 160/1999 měl za prokázané, že byla platně uzavřena předmětná smlouva o postoupení pohledávky a s přihlédnutím k ust. §527 odst. 2 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), se zabýval uplatněným nárokem na náhradu škody podle §373 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) se zřetelem zejména k ust. §380 obch. zák.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že náklady představující uhrazený soudní poplatek v řízení o zaplacení smluvní pokuty podle uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek, nejsou v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného postoupit pohledávku, jejíž jistina byla žalobci přiznána. Podle názoru soudu není takto uplatněný nárok důvodný a proto soud prvního stupně žalobu zamítl, nehledě k tomu, že soud zpochybnil i rozsah a výši předmětné pohledávky.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 41.495,30 (výrok II.), neboť podle §212 a §214 odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
Při posouzení žalobou uplatněného nároku odvolací soud dovodil, že chybí příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou újmou a jednáním žalovaného. Nárok na náhradu škody, spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve sporu o zaplacení postoupené pohledávky, včetně smluvní pokuty, by měl žalobce jako postupník jen v případě, že by musel podat žalobu o zaplacení postoupené pohledávky a smluvní pokuty, tedy tehdy, pokud by rozhodnutí o povinnosti zaplatit pohledávku a smluvní pokutu mělo konstitutivní povahu. Rozhodnutí soudu má však v daném případě pouze deklaratorní povahu, osvědčující právo na zaplacení pohledávky a smluvní pokuty. Žalobce neměl povinnost vymáhat zaplacení pohledávky a smluvní pokuty soudně a bylo jen na jeho zvážení posoudit, zda má či nemá existující pohledávku a zda bude či nebude její zaplacení soudně vymáhat a vynaložit tak náklady na její vymáhání, popř. je snášet v případě, že vymáhání nebude úspěšné.
Odvolací soud dále popřel, že by žalovaný postoupil žalobci pohledávku na základě neplatné smlouvy o zneškodnění odpadů nebo že by smlouva o postoupení pohledávky byla neplatná. Jak bylo v řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím i Nejvyšším soudem posouzeno, obě smlouvy byly platně uzavřeny. Pokud žalobce vynaložil soudní poplatek v řízení o zaplacení pohledávky s příslušenstvím, jakož i smluvní pokuty a následně v řízení o zaplacení smluvní pokuty se již rozhodl nepokračovat a nepodal odvolání proti zamítavému rozhodnutí a tedy nevyužil všech zákonných prostředků, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalovaného.
Pokud za této situace měl soud prvního stupně uplatněný nárok za nedůvodný a žalobu zamítl, rozhodl správně a proto odvolací soud podle §219 o. s. ř. jeho rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání „v celém rozsahu“, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jeho důvodnost o ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. o nesprávné právní posouzení věci. Pokud jde o dovolací důvod, argumentuje dovolatel nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 2837/07.
Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje otázku, zda je součástí odpovědnosti postupitele, který postoupil postupníkovi komplexní pohledávku sestávající ze základu nároku s příslušenstvím, smluvních pokut a náhrady škody to, že se postupník nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým rozsahem v části týkající se příslušenství a smluvní pokuty (právě s ohledem na soudní konstituování počátku termínu splatnosti základu nároku z 28. 6. 1996 na 13. 12. 1999) a zda je postupitel povinen uhradit postupníkovi zbytečně vynaložené náklady na soudní vymáhání pohledávky ze smluvní pokuty.
Dovolatel poukazuje na své vyjádření s ohledem na změněnou skutkovou situaci ve věci, když Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 32 Cdo 2004/2008-1117 odmítl dovolání žalobce a dlužníka EUTECH a. s. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 16. 3. 2007, č. j. 10 Cm 160/99-900 a Vrchního soudu v Olomouci z 25. 10. 2007,
č. j. 5 Cmo 254/2007-1009 s tím, že dnem 2. 1. 2008 se stalo pravomocným rozhodnutí obou soudů, podle nichž je dlužník EUTECH a. s. povinen uhradit jistinu Kč 4,845.881,- s 10 % úrokem z prodlení od 14. 12. 1999 do zaplacení. Podstatnou pro předmětnou věc se tak stalo rozhodnutí obou soudů, že dlužník EUTECH a. s. je v prodlení až ode dne 14. 12. 1999. Tím je podepřen názor žalobce, že pokud mu žalovaná ASA, a. s. cedovala pohledávku, která predikovala termín splatnosti dne 26. 8. 1996, došlo k tomu, že žalovaná ASA cedovala neexistující pohledávku co se týká úroků od 27. 8. 1996 do 12. 12. 1999 a také cedovala neexistující pohledávku co se týká smluvní pokuty za prodlení dlužníka EUTECH v období od 27. 8. 1996 do 13. 12. 1999.
Dovolatel dále vytýká, že soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav věci, když pominuly, že součástí komplexní cese ve smlouvě ze dne 29. 10. 1998 byl nejen základ nároku s příslušenstvím, ale i smluvní pokuta, sankce a náhrady škod. Navíc žalovanému postupiteli nic nebránilo, aby žalobci sdělil, že pohledávky nejsou splatné v termínu 8/96, ale až v termínu 12/99 a tudíž by došlo logicky ke sjednání nižší ceny z hlediska ekonomie času. Jestliže žalovaný tyto skutečnosti tajil, pak je v příčinné souvislosti s neplněním jeho povinnosti vznik nadbytečných nákladů žalobce za soudní poplatek Kč 158.616,- a měl by být po právu zavázán jej uhradit. To znamená, že po právu by byla pouze smluvní pokuta za dobu prodlení od 14. 12. 1999 do 22. 6. 2000, tedy za 191 dnů, což činí pokutu ve výši Kč 470.242,- a 4% soudní poplatek z ní je Kč 18.809,-. Pak ovšem žalobce i případně podaným odvoláním nemohl ovlivnit, že by pokuta za období od 27. 8. 1996 do 13. 12. 1999 byla zamítnuta i odvolacím soudem a náklady žalobce i žalovaného na zbytečně vynaložený soudní poplatek z odvolání by se jen zdvojnásobily.
Dovolatel namítá, že pokud nyní soudy uvedly, že žalobce měl podat odvolání proti zamítnutí smluvní pokuty, pak přehlédly, že výše uvedenými rozsudky Krajského soudu v Ostravě z 16. 3. 2007 a Vrchního v Olomouci z 25. 10. 2007 bylo pravomocně určeno, že počátek prodlení dlužníka nastal až dnem 13. 12. 1999 a nikoli dnem 26. 8. 1996 a nejde tudíž o pouhou deklaraci. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby předvídal, že soudy v roce 2007 uzavřou, že smlouva nebyla neplatná a je tedy platná a že prodlení počíná běžet až o víc jak 3 roky později. Je zřejmé, že žalovaný postupitel porušil své povinnosti vyplývající z §527 odst. 1 písm. a) obč. zák. a necedoval na postupníka pohledávku s dohodnutým obsahem včetně pokut a sankcí a soudy tuto skutečnost nerespektovaly.
Dovolatel uzavírá, že je po právu, aby žalovaný žalobci uhradil zbytečně vynaložené náklady na soudní poplatek, případně náklady snížené o dobu od 14. 12. 1999 do 22. 6. 2000, tedy o soudní poplatek ve výši Kč 18. 809,-, takže výsledná škoda by činila Kč 139.807,- s příslušenstvím .
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na toto dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno (vyhlášeno) dne 8. 10. 2009, tj. po 1. 7. 2009, od kdy cit. novela vstoupila v účinnost (srov. čl. II. bod 12 Přechodných ustanovení této novely).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.). Poté se zabýval tím, zda je dovolání přípustné, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být přípustnost dovolání dána pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatel též odkazuje, a podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel formuluje otázku zásadního právního významu tak, zda postupitel odpovídá postupníkovi za celou postoupenou pohledávku s dohodnutým obsahem, tedy v tomto případě včetně smluvní pokuty za prodlení se zaplacením pohledávky (srov. §527 odst. 1 a 2 obč. zák.) a zda v důsledku toho odpovídá za náhradu škody vzniklou v důsledku porušení cit. zákonných ustanovení, tj. zda je povinen nahradit náklady soudního řízení marně vynaložené ze sporu o zaplacení smluvní pokuty.
Podle ust. §527 odst. 1 písm. a) obč. zák. bylo-li sjednáno postoupení pohledávky za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi mj., jestliže se postupník nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem.
Z toho vyplývá, že postoupená pohledávka, má-li za ni postupitel odpovídat, předpokládá, že ve smlouvě o postoupení pohledávky si strany dohodnou určitý obsah, popř. vlastnosti pohledávky, např. dobu plnění, splatnost apod. Pokud z obsahu smlouvy o postoupení pohledávky určitý obsah či vlastnosti pohledávky nevyplývají, postupitel za nesjednaný obsah či vlastnosti podle §527 odst. 1 písm. a) obč. zák. neodpovídá. Předmětem tohoto řízení je nárok na náhradu škody podle §373 an. obch. zák., spočívající v tvrzeném zbytečném vynaložení nákladu na zaplacení soudního poplatku ve sporu o zaplacení smluvní pokuty, kdy smluvní pokuta nebyla zčásti přiznána, a to v důsledku jiného počátku doby prodlení stanoveného ve výše uvedených soudních rozhodnutích vydaných v souvisejícím sporu, než předpokládal dovolatel, přičemž – jak sám dovolatel uvádí – šlo o důsledek změněného skutkového stavu v uvedeném souvisejícím soudním sporu.
Odvolací soud při posouzení uplatněného nároku dospěl k závěru, že chybí příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou újmou a jednáním žalovaného s tím, že žalobce by měl právo na náhradu této škody jen v případě, že by „musel podat žalobu o zaplacení postupované pohledávky i smluvní pokuty, tedy tehdy, pokud by rozhodnutí o povinnosti k zaplacení pohledávky a smluvní pokuty mělo konstitutivní povahu“.
Dále odvolací soud uzavřel, že žalobce v řízení o zaplacení smluvní pokuty nepokračoval, nepodal proti zamítavému rozhodnutí odvolání, tedy nevyužil všech prostředků k jejímu vymožení a tím se o náhradu nákladů řízení připravil svoji nečinností a toto nelze přičíst k tíži žalovaného.
V posuzovaném případě jde o posouzení předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu podle ust. §373 a násl. obch. zák., jmenovitě o to, zda byla či nikoliv dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a uplatněnou škodou představující náklady řízení.
O vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a škodou, jde tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu. Protiprávní úkon a škoda tedy musí být v poměru příčiny a následku. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti se nemůže jednat pouze o obecnou úvahu o eventuelních následcích jednání škůdce nebo o pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání. Příčinná souvislost je dána tehdy, vznikla-li konkrétní škoda v důsledku určitého protiprávního úkonu škůdce. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, ale může se jednat jen o jednu z příčin, které se podstatně podílí na vzniku škody. Pokud je více příčin, které se podílejí na vzniku škody, která působí souběžně nebo následně, je existence příčinné souvislosti dána, je-li řetězec příčin a následků ve vztahu ke vzniku škody propojen tak, že prvotní příčina vyvolala jako následek příčinu další a ta postupně příčinu následující, a že z prvotní příčiny lze dovozovat věcnou souvislost se vznikem škody (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
Odvolací soud, jak již bylo uvedeno shora dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou újmou (vynaložením nákladů řízení ve sporu o zaplacení smlouvy pokuty za období od 27. 8. 1996 do 17. 12. 1999) a jednáním žalovaného (postoupená pohledávka vč. smluvní pokuty neměla dohodnutý obsah, tj. splatnost uvedenou ve faktuře č. 430159) s odůvodněním, že žalobce jako postupník nemusel žalobu o zaplacení smlouvní pokuty podat, neměl povinnost smluvní pokutu soudně vymáhat a bylo na jeho posouzení, zda má či nikoliv existující pohledávku a zda bude v případě neúspěchu snášet náklady řízení.
Žalobce se žalobou došlou soudu prvního stupně dne 3. 11. 1998 domáhal zaplacení smluvní pokuty ve výši 3,435.883,- Kč za prodlení s úhradou faktury č. 430159 ze dne 12. 8. 1996 znějící na částku 7,325.881,- Kč, v níž byla uvedena splatnost 26. 8. 1996, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek č. 1098 ze dne 29. 10. 1998, v níž mu byla z uvedené faktury postoupena částka 4,925.881,- Kč včetně příslušenství a všech práv vyplývajících ze smlouvy o zneškodnění odpadu č. 262 ze dne 18. 9. 1995, vč. dodatku č. 1, tj. i včetně smluvní pokuty sjednané v uvedené smlouvě pro případ prodlení s úhradou fakturované ceny plnění ve výši 0,05% za každý den prodlení.
Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10. 2000, č. j. 10 Cm 160/99-189 zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 3,435.883,- Kč a žalobce se proti tomuto výroku neodvolal.
Z řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/1999, zejména pak z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007, č. j. 5 Cmo 254/2007-109 vyplývá, že splatnost uvedená ve faktuře č. 430159 byla v rozporu s dohodou uvedenou v dodatku č. 1 ke smlouvě č. 262, neboť byl sjednán splátkový kalendář, na jehož základě bylo zčásti plněno a pro zbytek dluhu měl být poté sjednán další splátkový kalendář, což se neuskutečnilo, vzhledem k tomu soudy dospěly ke skutkovému závěru, že nebyl stanoven termín splatnosti zbytku dluhu. Zbytek dluhu se stal splatným až po výzvě k jeho úhradě dne 13. 12. 1999 (viz str. 17 zmíněného rozsudku).
Z těchto skutkových zjištění, které jsou pro posouzení věci rozhodné, je zřejmé, že splatnost od níž dovolatel odvíjí svůj nárok na úhradu škody, která mu vznikla marným vynaložením nákladů soudního řízení, nevyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek č. 1098. Pokud dovolatel spatřuje protiprávní úkon žalovaného právě v tom, že postoupená pohledávka, tj. právo na smluvní pokutu jako právo s pohledávkou spojené, neměla sjednaný obsah (splatnost uvedenou ve faktuře č. 430159), nelze uzavřít, že by tím žalovaný porušil svoji povinnost, neboť takováto vlastnost ze smlouvy o postoupení pohledávek nevyplývala, popř. v ní nebyla sjednána.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že v posuzované věci, domáhá-li se žalobce náhrady škody spočívající v marně vynaložených nákladech soudního řízení, při zkoumání podmínek odpovědnosti za škodu podle ust. §373 a násl. obch. zák., zde především chybí porušení povinnosti ze strany žalovaného, a tím je zároveň zřejmé, že nemůže být řeči o příčinné souvislosti.
Pokud odvolací soud dovodil, že v daném případě chybí příčinná souvislost mezi žalobce tvrzenou újmou a jednáním žalovaného, je tento jeho závěr správný, byť odůvodnění proč tomu tak je, není zcela namístě, zejména v té části, v níž je tento nedostatek odůvodněn nutností podat žalobu, resp. že není dána povinnost vymáhat zaplacení smluvní pokuty. V dané věci je však správné konstatování odvolacího soudu, že žalobce si měl s ohledem na jemu známé okolnosti vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky č. 1098 a k ní připojené smlouvy č. 262 a dodatku č. 1 posoudit existenci pohledávky, týkající se smluvní pokuty a neučinil-li tak, nelze to přičítat k tíži žalovaného.
Dovolací soud byl s ohledem na uvedené nucen konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není právně významné, a proto není dána přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť toto rozhodnutí, je v konečném výsledku v souladu s hmotným právem.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů rozhodl tak, že podle §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na §218 písm. c) o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl.
O nákladech řízení dovolacího, bylo podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. rozhodnuto i s ohledem na to, že žalovanému podle spisu a předkládací zprávy žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu