ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.248.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 248/2023-531
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně GATLING HOLDING S.A. , se sídlem v Panamě, třída Samuela Lewise, 58. ulice, P.H. Torre ADR, Panamská republika, registrační číslo 789810-2300233, zastoupené Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, proti žalované městské části Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, identifikační číslo osoby 00063410, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 14/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, č. j. 21 Cm 14/2019-456, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 2 Cmo 118/2022-485, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, č. j. 21 Cm 14/2019-456, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, dále jen „rozhodčí soud“, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. Rps 9447/03, dále jen „rozhodčí nález“, podle §31 písm. c), e) a i) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 11. 2016, dále jen „ZRŘ“, neboť podle jejího názoru byli všichni rozhodci podjatí, rozhodčí soud porušil procesní pravidla, když usnesením neukončil projednávání sporu, doručil účastníkům rozhodčí nález bez jeho předchozího ústního vyhlášení a neprojednal návrh právního předchůdce žalobkyně na vyloučení všech rozhodců rozhodčího soudu pro jejich podjatost; v neposlední řadě pak podle žalobkyně byly ve věci dány důvody pro obnovu řízení.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 4. 2022, č. j. 21 Cm 14/2019-456, žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání označila dovolání žalobkyně za nepřípustné a nedůvodné a navrhla dovolacímu soudu, aby je odmítl, případně aby je zamítl.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Nejvyšší soud nejprve uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle §243b ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sen. zn. 29 NSČR 168/2018, ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3609/2021, či ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021). Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda jejímu právnímu předchůdci (společnosti Severní nemovitostní s.r.o., identifikační číslo osoby 25463497) byla poskytnuta možnost projednat věc před rozhodci ve smyslu §31 písm. e) ZRŘ, jestliže rozhodčí soud v rozporu s čl. 34 odst. 1 Řádu rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pro vnitrostátní spory neukončil projednávání sporu usnesením a v rozporu s čl. 37 odst. 2 téhož předpisu doručil účastníkům rozhodčího řízení rozhodčí nález písemně bez ústního vyhlášení, aniž by svůj postup patřičně odůvodnil. Odvolací soud se tak podle žalobkyně odchýlil od „judikatury dovolacího soudu v otázce neposkytnutí možnosti věc před rozhodci projednat“ představované podle jejího názoru rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, či ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010.
Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nebo usnesení ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3299/2009, a řadu dalších). Dospěl přitom k závěru, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v ustanovení §31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení §18 ZRŘ. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle ustanovení §30 ZRŘ použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. V nálezu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003, Ústavní soud pak formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že v projednávané věci proběhla dvě ústní jednání, z nichž byly řádně pořízeny zápisy a jichž se účastnil zástupce právního předchůdce žalobkyně (Mgr. Svatopluk Šplechtna). Poté, co rozhodčí soud na ústním jednání konaném dne 27. 11. 2012 uvedl, že se dokazování končí, a vyzval účastníky, aby ve lhůtě do 7. 12. 2012 zaslali závěrečné návrhy včetně specifikace nákladů řízení, zástupce právního předchůdce žalobkyně rozhodčímu soudu sdělil, že nemá návrh na doplnění dokazování, a následně zaslal rozhodčímu soudu závěrečný návrh. Jestliže soudy nižších stupňů na uvedeném skutkovém základě uzavřely, že v projednávané věci právní předchůdce žalobkyně nebyl zkrácen na svém právu věc před rozhodci projednat (srov. bod 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí), neodchýlily se od shora citované judikatury Nejvyššího soudu, neboť právnímu předchůdci žalobce byla dána plná příležitost k uplatnění jeho práv a z výše uvedených tvrzení žalobkyně nevyplývá ani porušení zásady rovnosti stran (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem ke sdělení rozhodčího soudu ze dne 27. 11. 2012, že se dokazování končí, a na to navazující výzvě k závěrečným návrhům nelze považovat následný postup rozhodčího soudu či samotný rozhodčí nález za překvapivý (jak odvolací soud uvedl v bodě 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí). První z dovolacích námitek žalobkyně proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Žalobkyně je dále přesvědčena, že odvolací soud pochybil, jestliže nezohlednil, že rozhodčí soud neprojednal návrh právního předchůdce žalobkyně ze dne 7. 1. 2013 (doručený rozhodčímu soudu dne 8. 1. 2013) na vyloučení všech rozhodců senátu rozhodčího soudu ve věci vedené pod sp. zn. Rsp 9447/03, ačkoliv byl tento návrh podle názoru žalobkyně doručen rozhodčímu soudu včas. Žalobkyně tak je přesvědčena, že jejímu právnímu předchůdci byla uvedeným postupem rozhodčího soudu ve smyslu §31 písm. e) ZRŘ odňata možnost projednat věc před rozhodci a odvolací soud se odchýlil od shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1201/2007.
Odvolací soud však napadené rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat její tvrzení, že předmětný návrh na vyloučení všech rozhodců byl rozhodčímu soudu doručen před skončením rozhodčího řízení (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně tím tak ve skutečnosti staví tím svou dovolací argumentaci na kritice správnosti skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů. Tu však v dovolacím řízení probíhajícím v současném procesním režimu v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolací soud dále nemá dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř. ani ohledně řešení otázky, zda je k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu aktivně legitimována kterákoliv strana rozhodčího řízení. Žalobkyně se touto otázkou pokouší zpochybnit závěr soudů nižších stupňů, které nepřisvědčily její námitce, že rozhodčí soud neprojednal její protinávrh vznesený v rozhodčím řízení (v postavení žalované) a řízení o tomto protinávrhu pro nedostatek své pravomoci zastavil. Nejvyšší soud však již v minulosti vyložil, že soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí (usnesení), jímž rozhodčí soud vyslovil nedostatek své pravomoci (§15 odst. 1 ZRŘ; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1537/2015). Jestliže tak v projednávané věci soudy nižších stupňů uzavřely, že jsou usnesením rozhodčího soudu o zastavení rozhodčího řízení o protinávrhu žalované pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu vázány (srov. bod 48 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí), postupovaly v souladu se shora citovanou judikaturou.
Žalobkyně konečně dovoláním napadá závěr soudů nižších stupňů, které neshledaly, že by právním předchůdcem žalobkyně předkládané důkazy (dopis L. N., resp. na něj odkazující podání právního předchůdce žalobkyně ze dne 7. 1. 2013) představovaly dostatečný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. i) ZRŘ, a předkládá dovolacímu soudu otázku, zda posouzení uvedených důkazů mohlo přivodit účastníku řízení pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Uvedená otázka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá již z toho důvodu, že její řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1355/2019). Podle §31 písm. i) ZRŘ může soud zrušit rozhodčí nález, zjistí-li, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení, tedy jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které mohou přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci (srov. §228 odst. 1 o. s. ř.). Jak však výstižně uvedly soudy nižších stupňů (srov. body 50 a 51 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí), skutková tvrzení žalobkyně, která měla být prokázána uvedenými důkazy, se nevztahovala k posouzení věci samé, nýbrž toliko k hodnocení důvodů pro vyloučení rozhodců z projednání a rozhodnutí ve věci. Uvedené skutečnosti proto nemohly být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. i) ZRŘ.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu