ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2833.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2833/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce města Rakovník , se sídlem v Rakovníku, Husovo nám. 27, PSČ 269 18, zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, PSČ 110 00, proti žalované K & K dřevostavby s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Vršovická 927/56, PSČ 101 00, IČO 26214440, zastoupené JUDr. Václavem Jansou, advokátem, se sídlem v Dobrovicích, Týnec 59, PSČ 294 41, o zaplacení částky 980 953,20 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení částky 4 228 281 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 270/2004-371, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2011, č. j. 10 Co 483/2010-412, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2011, č. j. 10 Co 483/2010-412, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. dubna 2010, č. j. 10 C 270/2004-371, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. dubna 2010, č. j. 10 C 270/2004-371, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 826 105 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku a částku 154 848,20 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku (výrok pod bodem I), zamítl vzájemný návrh žalované o zaplacení částky 4 228 281 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 21. června 2002 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování tělocvičny I. ZŠ v Rakovníku dle projektové dokumentace, vypracované K-projektem, Ing. K., včetně prováděcí projektové dokumentace. Dle smlouvy měla být stavba dokončena v říjnu 2002. Ve smlouvě byla sjednána cena díla ve výši 19 324 101 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Podle platebních podmínek si účastníci sjednali pozastávku ve výši 10 % z celkové ceny díla, která měla být žalobcem uvolněna po úplném odstranění případných vad a nedodělků uvedených v zápisu o předání a převzetí díla, nejpozději do 15. března 2003. Po případ prodlení žalované s provedením díla strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,5 % z celkového objemu prací za každý započatý týden prodlení, maximálně však ve výši 10 % z ceny díla. Dílo bylo žalobci předáno 15. května 2003. Vykazovalo vady dle soupisu, který byl při předání vyhotoven. Žalovaná vady a nedodělky neodstranila, přestože byla žalobcem vyzvána k jejich odstranění do konce července 2003. Dne 12. srpna 2003 byl ke smlouvě sjednán dodatek. Dopisem ze dne 8. října 2003 žalobce od smlouvy odstoupil. Protože žalovaná vady reklamované v zápise o odevzdání a převzetí díla neodstranila ani ve lhůtě sjednané v dodatku ke smlouvě ze dne 12. srpna 2003, žalobce vady odstranil sám, resp. tyto vady nechal odstranit a za jejich odstranění zaplatil částku 154 848,20 Kč.
Dále bylo zjištěno, že po dokončení stavby, dne 12. srpna 2003, účastníci uzavřeli písemný dodatek ke smlouvě o dílo, kterým změnili a doplnili některá ustanovení původní smlouvy. Na základě tohoto dodatku došlo ke změně předmětu plnění s odkazem na projektovou dokumentaci č. 2 221, vypracovanou žalovanou společností – Ing. J. Š. Na základě tohoto dodatku se žalobce zavázal, že žalované zaplatí ke dni uzavření smlouvy částku za vícepráce ve výši 351 738 Kč, včetně daně z přidané hodnoty. Cena dokončených víceprací byla ve výši 190 197 Kč, včetně daně z přidané hodnoty. Byla změněna i výše pozastávky na částku 700 000 Kč.
Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná v dodatku ke smlouvě ze dne 12. srpna 2003 uznala pohledávku žalobce na zaplacení smluvní pokuty za prodlení se zhotovením díla ve výši 869 584 Kč, kterou se zavázala zaplatit žalobci nejpozději do 15 dnů od uzavření dodatku ke smlouvě o dílo. Dále bylo ze znaleckého posudku znalce Ing. Miroslava Kubíka zjištěno, že znalec stanovil aktuální cenu přístavby tělocvičny I. ZŠ Rakovník v hodnotě 24 274 758,13 Kč, včetně zabudovaných součástí, mostových spojovacích příček, venkovní úpravy a inženýrské stavby. Z daňového dokladu společnosti Z. T. vystaveného dne 26. května 2003 bylo zjištěno, že tato právnická osoba vystavila žalované daňový doklad za montáž tělocvičného nářadí ve výši 521 559 Kč, ze kterého byla zaplacena záloha ve výši 250 000 Kč. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalovaná provedla vícepráce v ceně 541 935 Kč, včetně daně z přidané hodnoty. Za provedené vícepráce zaplatil žalobce žalované částku 190 197 Kč.
Soud prvního stupně rovněž učinil skutkové zjištění ze znaleckého posudku znalce Ing. Františka Nahodila ohledně škody vzniklé žalované, aniž blíže upřesnil, v čem tato škoda spočívá.
Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že strany uzavřely smlouvu o dílo, která se řídí obchodním zákoníkem. Žalovaná neodstranila vady reklamované při předání díla ani v přiměřené dodatečné lhůtě. Žalobce proto od smlouvy odstoupil. Žalobce má proto právo na náhradu škody, která mu vznikla z vadného plnění ve smyslu ustanovení §440 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobce nebyl povinen do odstranění vad zaplatit část ceny díla, která byla mezi účastníky vázaná jako pozastávka ve výši 10 %. Protože se žalobce nedomáhal slevy z ceny díla, soud uložil žalované povinnost zaplatit náklady, které byly třetím subjektům za odstranění vad a nedodělků placeny, což činí částku 154 848,20 Kč.
Nárok žalované na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu, že žalobce získal dle znaleckého posudku plnění vyšší hodnoty, není opodstatněný, neboť cena předmětného díla byla sjednána ve smlouvě. Taktéž nárok na náhradu škody, kterou měl žalobce žalované způsobit, není opodstatněný, jelikož žalobce (zřejmě žalovaná) netvrdil a soudu neprokázal existenci skutečné škody. Soud prvního stupně proto vzájemný návrh zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2011, č. j. 12 Co 483/2010-412, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl v dostatečném rozsahu důkazy, na základě kterých byl prokázán skutkový stav věci.
Žalovaná se zavázala jak k vybudování tělocvičny I. Základní školy v Rakovníku podle projektové dokumentace vypracované K-Projektem, Ing. K. v dubnu 2002, tak k vypracování prováděcí projektové dokumentace, přičemž ve smlouvě byla pevně stanovena cena díla ve výši 19 324 101 Kč, a to včetně dodávky vnitřního zařízení tělocvičny.
Odvolací soud dovodil, že zápis z jednání konaného dne 8. července 2002 v kanceláři starosty města Rakovník nelze považovat za písemný dodatek ve smyslu čl. VIII odst. 4 smlouvy o dílo. Pokud tedy žalovaná namítala, že došlo ke změně díla, neboť stavba byla prováděna na základě jí vypracované projektové dokumentace, v rámci které bylo třeba vypracovat architektonickou studii, pak tato námitka nebyla shledána důvodnou, neboť žalovaná tak činila na základě platně uzavřené smlouvy o dílo.
V dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 12. srpna 2003 byla sjednána rozvazovací podmínka, podle které platí, že pokud žalovaná neukončí a řádně dokončené dílo nepředá žalobkyni do 12. září 2003, pomíjejí právní účinky tohoto dodatku ohledně podmínek dokončení a plateb za „vícepráce a méněpráce“ uvedených v článku II dodatku, změny výše pozastávky uvedené v článku III a výše smluvní pokuty uvedené v článku IV dodatku s tím, že se obnovuje stav před uzavřením dodatku s výjimkou specifikace předmětu plnění uvedeného v článku I dodatku. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná do 12. září 2003 práce na díle nedokončila a žalobci dílo nepředala. Byla tak naplněna rozvazovací podmínka dodatku, na základě které zůstal v platnosti pouze článek I dodatku ohledně předmětu díla.
Dodatek byl uzavírán poté, co došlo dne 15. května 2003 k předání stavby (včetně předání přenosného zařízení tělocvičny), při kterém žalobce žalované vytkl vady se současným určením lhůty k jejich odstranění. Žalobce dopisem ze dne 15. září 2003 žalovanou opětovně vyzval k odstranění vytknutých vad, k jejichž odstranění se žalovaná zavázala do 12. září 2003, přičemž žalobce stanovil žalované lhůtu deseti dnů od doručení uvedené výzvy s upozorněním, že v případě neodstranění vad ve stanovené lhůtě od smlouvy odstoupí. Žalobce dopisem ze dne 8. října 2003 od smlouvy o dílo ze dne 21. června 2002 odstoupil.
S ohledem na charakter vad uvedených v dopise ze dne 15. května 2003 dospěl odvolací soud k závěru, že dílo nebylo ve smyslu §554 obch. zák. žalovanou provedeno řádně, neboť mělo vady. Její závazek tak ve smyslu §324 obch. zák. dne 15. května 2003 nezanikl, přičemž žalobce při uplatňování nároků z vad postupoval plně v souladu s §564 ve spojení s §437 obch. zák. a tudíž podle §437 odst. 5 obch. zák. od smlouvy platně odstoupil. Odstoupením od smlouvy o dílo ze dne 21. června 2002 nebylo dotčeno právo žalobce na zaplacení smluvní pokuty a náhrady škody.
Ohledně smluvní pokuty vyšel odvolací soud z článku VI smlouvy ze dne 21. června 2002, ve kterém se účastníci dohodli na smluvní pokutě při nesplnění termínu dokončení díla, a to ve výši 0,5 % z celkového objemu prací za každý započatý týden, maximálně však do výše 10 % z ceny díla bez daně z přidané hodnoty. Dílo bylo předáno dne 15. května 2003, tj. s prodlením 28 týdnů. Žalobkyně po žalované požadovala smluvní pokutu ve výši 826 105 Kč pouze za období 9 týdnů, přičemž výše smluvní pokuty za jeden týden prodlení odpovídá částce 91 789,40 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve smyslu §300 obch. zák. ve spojení s §544 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Ohledně žalobcem uplatněného nároku na náhradu škody v důsledku prokázaných nákladů na odstranění vad díla ve výši 154 848,20 Kč se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a plně na ně odkázal.
Odvolací soud uzavřel, že vzájemná žaloba žalované nebyla důvodná, neboť bylo prokázáno, že nedošlo ke změně díla, přičemž žalovaná plnila na základě platně uzavřené smlouvy o dílo, a proto se žalobce převzetím díla provedeného žalovanou, tedy vybudováním tělocvičny včetně dodávky jejího vnitřního zařízení, bezdůvodně neobohatil. Žalované tedy nevzniklo právo na zaplacení částky 3 712 631 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení rozdílu hodnoty díla, které žalobci bylo předáno, ale nebylo uhrazeno po jeho odstoupení od smlouvy o dílo dne 8. října 2003. Žalované nevzniklo právo ani na zaplacení částky 515 650 Kč s příslušenstvím, neboť zpracované architektonické studie odvolací soud posoudil jako práce učiněné v souvislosti s vypracováním projektové dokumentace, která byla předmětem plnění smlouvy o dílo a za kterou byla pevně stanovena cena díla ve výši 19 324 101 Kč, a to včetně vybudování tělocvičny a dodávky jejího vnitřního zařízení.
Odvolací soud rovněž podotkl, že pokud se žalovaná v rámci částky 3 712 631 Kč domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 409 123,70 Kč za movité věci předané žalobci, specifikované v jejím podání ze dne 19. června 2004, jednalo se o vnitřní zařízení tělocvičny, které vycházelo ze smlouvy o dílo, přičemž jednotlivé movité věci odpovídaly věcem označeným v požadavku na vybavení tělocvičny v projektové dokumentaci zak. č. 1574/02 vypracované K-Projektem, v souhrnné zprávě pro stavební řízení, a věcem označeným v seznamu přenosného zařízení tělocvičny jako přílohy č. 2 k zápisu o odevzdání a převzetí díla ze dne 15. května 2003. Odvolací soud uzavřel, že ohledně těchto movitých věci byla uzavřena kupní smlouva ve smyslu §409 a násl. obch. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Jako dovolací důvody uplatňuje důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že v důsledku odstoupení od smlouvy žalobcem dne 8. října 2003 zanikl právní vztah vzniklý na základě smlouvy o dílo včetně dodatku ze dne 12. srpna 2003, s výjimkou ujednání o smluvní pokutě a náhradě škody. Dovolatelka dále namítá, že při provádění díla nebylo nikdy od počátku postupováno podle smlouvy o dílo, tedy ani podle projektové dokumentace č. zakázky 1574/02, vypracované K-Projektem, Ing. K., která nebyla vůbec způsobilým podkladem k přepracování na prováděcí projektovou dokumentaci, ale bylo postupováno podle projektové dokumentace č. 2221 vypracované K & K dřevostavby, s. r. o. - Ing. Š. Z původního právního vztahu zůstaly zachovány smluvní strany, lokalizace a způsob užívání díla.
Dovolatelka proto namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly skutečností, jaké dílo vlastně bylo zhotoveno, zda bylo zhotoveno dílo určené smlouvou o dílo, když zhojení zhotovení jiného díla bylo provedeno až v dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 12. srpna 2003.
Dovolatelka dále zpochybňuje, zda odstoupení od smlouvy ze strany žalobce bylo důvodné, když údajná škoda vzniklá žalobci v důsledku vad a nedodělků činila 154 848,20 Kč, tedy méně než 1 % smluvní ceny díla. Ze strany žalované tak nedošlo k podstatnému porušení smlouvy o dílo a ze strany žalobce bylo podle názoru žalované odstoupení spekulativní. Dílo existuje, je převzato a užíváno žalobcem, je pravomocně zkolaudováno.
Odvolací soud v rozhodnutí neřešil otázku právních následků odstoupení od smlouvy po dokončení a převzetí díla. Ustanovením o vrácení plnění po odstoupení od smlouvy, v tomto případě náhrady v penězích, se odvolací soud vůbec nezabýval, přičemž návrhy na dokazování prováděné v rámci řízení k tomuto směřovaly, byly předloženy posudky znalců na cenu díla, a to zcela odlišné, jak žalovanou (znalecký posudek Ing. Kubíka, původně 24 274 760 Kč – stav k roku 2004, opraven na stav k roku 2003, k odstoupení od smlouvy, na 22 838 950 Kč), tak i žalobcem (znalecký posudek Ing. Parkmana – určená cena díla 17 118 300 Kč).
Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 4541/2007.
Odvolací soud pochybil při hodnocení hmotněprávní otázky tím, že správně nehodnotil existenci právního vztahu, tedy zda vznikl, zda zanikl, zda byl poskytnut předmět plnění, tj. provedeno dílo, v jaké hodnotě a případně zda a komu vznikla škoda.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Odstoupení od smlouvy bylo oprávněné. Otázka vrácení plnění po odstoupení od smlouvy byla soudy dle žalobce řešena dostatečně. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podáním ze dne 21. dubna 2013 dovolatelka doplnila dovolání. V tomto doplnění dovolání dovolatelka uvedla, že důvodem vypracování projektu zpracovatelky Ing. Š. byl rozpor původního projektu s tehdy aktuálními technickými podmínkami pro výstavbu takového objektu, nikoliv změna provedení stavby v jejím průběhu, ale vybudování zcela jiné stavby již od základové spáry. Důvodem, pro který žalovaná vypracovala nový projekt, bylo, že žalobce bezprostředně po podepsání smlouvy o dílo, ještě před zahájením stavebních prací, zcela změnil předmět díla a to tak, že jím požadované dílo je zcela odlišné od zadávací dokumentace. Ze zadávací dokumentace nebylo použito pro skutečnou stavbu ani architektonické řešení, ani žádné řešení detailu nebo celku. Nebyly použity ani srovnatelné materiály a konstrukce. Stavba provedená podle projektu vypracovaného žalovanou je zcela nové originální dílo. Žalovaná navrhla, aby skutečný stav byl zjištěn znalecky, s odpovědí na otázky, podle kterého projektu byla stavba fyzicky zhotovována od počátku (důvodem je zjištění totožnosti díla z hlediska platnosti a účinnosti smlouvy o dílo a smluvní pokuty) a jaká byla cena díla skutečně zhotoveného a předaného v květnu 2003 (důvodem je zjištění díla z hlediska finančního vyrovnání mezi stranami sporu po odstoupení žalobce od smlouvy v říjnu 2003). Žalovaná navrhla provedení důkazu zadávací dokumentací pro výběrové řízení a stavební povolení č. zakázky 1574/02, vypracované „firmou“ K-Projekt, Ing. K., v roce 2002, a projektovou dokumentací skutečného provedení stavby č. zakázky 2221, vypracované „firmou“ K & K dřevostavby s.r.o., Ing. Š., v roce 2003. Tyto byly připojeny jako přílohy ke spisu, důkaz jimi však proveden nebyl, když soud prvního stupně se spokojil s vysvětlením svědka S. – pracovníka stavebního úřadu v Rakovníku, o jehož nepodjatosti lze pochybovat z důvodu jeho pracovněprávního vztahu k žalobci a případné spoluodpovědnosti za dotace.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud při posouzení otázky právních důsledků odstoupení od smlouvy postupoval v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud poté, co dovodil, že dovolání je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z uplatněných dovolacích důvodů, kterými je vázán, a to i pokud se týká jejich obsahového vymezení.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nejvyšší soud proto nemohl přihlédnout k tvrzením žalované v doplnění dovolání ze dne 21. dubna 2013, pokud nebyla obsažena již v dovolání. Nemohl tudíž přihlédnout k tvrzení žalované o důvodech, proč byl vypracován projekt zpracovatelky Ing. Š. Nejvyšší soud nemohl ani přihlížet k návrhu na doplnění dokazování, neboť dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, tato skutková zjištění doplňovat nemůže a musí z nich vycházet.
Dovolatelka uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu podání se však podává, že dovolatelka uplatňuje pouze dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelka vznáší otázku, zda odstoupení od smlouvy bylo důvodné, když údajná škoda vzniklá žalobci v důsledku vad a nedodělků činí méně než 1 % smluvní ceny díla a tudíž nedošlo k podstatnému porušení smlouvy.
Tato námitka není důvodná.
I v případě nepodstatného porušení smlouvy má její strana podle obchodního zákoníku právo na odstoupení od smlouvy, jestliže jsou naplněny podmínky §437 ve spojení s §564, podle něhož při vadách díla platí přiměřeně §436 až 441.
Podle §437 odst. 3 obch. zák. je při nepodstatném porušení smlouvy kupující (resp. objednatel) povinen poskytnout prodávajícímu (resp. zhotoviteli) přiměřenou lhůtu k odstranění vad.
Neodstraní-li prodávající (resp. zhotovitel) vady zboží (díla) ve lhůtě vyplývající z odstavce 3 nebo 4, může kupující (objednatel) uplatnit nárok na slevu z kupní ceny (ceny díla) nebo od smlouvy odstoupit, jestliže upozorní prodávajícího (zhotovitele) na úmysl odstoupit od smlouvy při stanovení lhůty podle odstavce 3 nebo v přiměřené lhůtě před odstoupením od smlouvy. Zvolený nárok nemůže kupující (objednatel) bez souhlasu prodávajícího (zhotovitele) měnit (§437 odst. 5 obch. zák.).
Podle skutkového zjištění odvolacího soudu bylo dílo předáno ve dnech 15. a 16. května 2003, přičemž v zápise o předání a převzetí stavby žalobce reklamoval vady díla. Současně byly sjednány lhůty k odstranění jednotlivých vad. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud, byla žalovaná při předání díla vyzvána k odstranění vad do konce července 2003. V dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 12. srpna 2003 se žalovaná zavázala dílo dokončit do 12. září 2003. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu žalobce dopisem ze dne 15. září 2003 opětovně vyzval žalovanou k odstranění reklamovaných vad, přičemž jí stanovil lhůtu k odstranění vad do 10 dnů od doručení této výzvy s tím, že v případě neodstranění vad od smlouvy odstoupí. Protože vady odstraněny nebyly, žalobce dopisem ze dne 8. října 2003 od smlouvy odstoupil.
Ze shora uvedených skutkových zjištění vyplývá, že žalobce u žalované vady díla reklamoval a poskytl jí lhůtu k odstranění vad, přičemž v dopise ze dne 15. září žalovanou upozornil na úmysl odstoupit od smlouvy v případě neodstranění vad, což pak učinil dopisem ze dne 8. října 2003. Žalovaná nenamítá, že poskytnutá lhůta k odstranění vad byla nepřiměřená, přičemž vzhledem k datu reklamace vad a vzhledem k tomu, že v dodatku ke smlouvě se žalovaná zavázala dílo řádně dokončit do 12. září 2003, lze dovodit, že podmínky ustanovení §437 odst. 5 obch. zák. vzhledem ke skutkovému zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího naplněny byly.
Důvodná je však námitka žalované, že odvolací soud nesprávně posuzoval důsledky odstoupení od smlouvy.
Podle §351 odst. 1 a 2 obch. zák. odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.
Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených.
Podle §542 odst. 1 obch. zák. jestliže zhotovitel zhotovuje věc u objednatele, na jeho pozemku nebo na pozemku, který objednatel opatřil, objednatel nese nebezpečí škody na zhotovované věci a je jejím vlastníkem, jestliže smlouva nestanoví něco jiného.
Podle §543 odst. 1 obch. zák. má-li ke zhotovené věci vlastnické právo zhotovitel a závazek provést dílo zanikne z důvodu, za který neodpovídá objednatel, je objednatel oprávněn požadovat zaplacení ceny věcí zhotovitelem od něho převzatých, které zhotovitel zpracoval při provedení díla nebo které nelze vrátit. Nárok objednatele na náhradu škody tím není dotčen (odstavec 1).
Podle §544 odst. 1 obch. zák. má-li ke zhotovované věci vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, je objednatel povinen uhradit zhotoviteli to, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, jestliže závazek zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá.
V případě odstoupení od smlouvy o dílo je třeba vypořádat vzájemné nároky stran. Závěr odvolacího soudu, že k bezdůvodnému obohacení dojít nemohlo, protože žalobkyně plnila na základě platně uzavřené smlouvy o dílo, a proto se žalobce převzetím díla provedeného žalovanou bezdůvodně neobohatil, je v rozporu s §351 odst. 2 obch. zák.
K principu vypořádání stran v případě odstoupení od obchodněprávní smlouvy o dílo se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010. Důsledkem odstoupení od smlouvy v souladu s ustanovením §349 odst. 1 a §351 odst. 1 věty první obch. zák. je zánik všech práv a povinností ze smlouvy (vyjma ovšem těch, které jsou uvedeny v §351 odst. 1 větě druhé obch. zák.) a povinnost stran vrátit si poskytnutá plnění, založená ustanovením §351 odst. 2 obch. zák.
Právní doktrína i soudní praxe z ustanovení §349 odst. 1 obch. zák. dovozují, že v oblasti obchodních závazkových vztahů odstoupením smlouva zaniká ex nunc, ke dni účinnosti odstoupení, nikoliv tedy od počátku. Z ustanovení §351 odst. 1 věty první a odst. 2 věty první obch. zák. však vyplývá, že i v tomto případě se odstoupení týká též těch závazků, které byly v době účinnosti odstoupení již splněny (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1677/2008, uveřejněný pod č. C 7502 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-10). Podle ustanovení §351 odst. 1 věty první obch. zák. zanikají všechna práva a povinnosti ze smlouvy, vyjma těch, které jsou uvedeny ve větě druhé. Ustanovení §351 odst. 2 věty první obch. zák. zakládající povinnost stran vrátit si plnění poskytnutá před odstoupením od smlouvy by nemělo smysl, kdyby se odstoupení týkalo jen těch závazků, popřípadě té jejich části, na kterou nebylo před odstoupením plněno.
Zanikla-li v důsledku odstoupení smlouva o dílo, zanikl též závazek žalobkyně jako objednatele zaplatit žalované jako zhotoviteli cenu díla v této smlouvě dohodnutou (§546 odst. 1 věta první obch. zák.).
Zanikne-li smlouva uzavřená v režimu obchodního zákoníku odstoupením, vypořádají se účastníci smlouvy, není-li ujednáno jinak (srov. §263 odst. 1 obch. zák.), podle zásad stanovených v §351 odst. 2 obch. zák., podle něhož strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžitého závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 obch. zák. Jde-li o smlouvu o dílo, je takto upravený způsob vypořádání doplněn (speciálně upraven) o pravidla vzájemného vypořádání účastníků smlouvy o dílo upravená v ustanoveních §543 až §545 a v ustanovení §548 odst. 2 obch. zák. (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004, in www.nsoud.cz).
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že právo na zaplacení ceny díla sjednané ve smlouvě (v redukované výši) zakládá toliko ustanovení §548 odst. 2 obch. zák., jehož aplikace v projednávané věci v úvahu nepřipadá již z toho důvodu, že v ní od smlouvy odstoupil objednatel. Jestliže závazek zhotovitele provést dílo zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá, bude se nárok zhotovitele, s nímž vstupuje do vypořádání podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. (proti vzájemnému nároku žalované na vrácení peněžitého plnění), odvíjet od posouzení, zda měl ke zhotovené (resp. zhotovované) věci podle smlouvy či na základě zákona (srov. §542 odst. 1 obch. zák.) vlastnické právo zhotovitel či objednatel.
Měl-li vlastnické právo ke zhotovené věci zhotovitel, lze dovodit z ustanovení §543 obch. zák., jež upravuje toliko peněžité nároky objednatele a to mimo jiné nárok na zaplacení ceny jeho věcí zpracovaných při provedení díla, že nároky zhotovitele jsou uspokojeny tím, že je (a zůstává nadále) vlastníkem věci. V případě, že ke zhotovené věci měl vlastnické právo objednatel a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, má zhotovitel - podle ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. - vůči objednateli právo na úhradu toho, o co se objednatel zhotovováním věci, popřípadě její montáží, údržbou, opravou nebo úpravou, obohatil.
Závěr o tom, že věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat zhotoviteli, musí být založen na skutkových zjištěních.
Cena díla, resp. cena jeho jednotlivých částí, sjednaná v zaniklé smlouvě, je právně nevýznamná pro zjištění, oč se objednatel obohatil, tedy oč se plněním zhotovitele zvýšil jeho majetkový stav (popřípadě oč se nesnížil, ač by se tak jinak stalo); rozhodná je cena obvyklá v okamžiku, kdy bylo obohacení získáno, ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, uveřejněný pod číslem C 2291 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 28/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1316/2006). Z toho důvodu je nezbytné zjišťovat, jaké dílo bylo zhotoveno, jaké práce byly provedeny.
Podle §351 odst. 1 obch. zák. se však odstoupení od smlouvy nedotýká nároků na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy. Co se týče smluvní pokuty, dospěla konstantní judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že odstoupení od smlouvy nemá vliv na nárok na zaplacení smluvní pokuty, která vznikla před odstoupením od smlouvy (srov. např. rozsudek ze dne 25. června 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003).
Nesprávný je dále závěr odvolacího soudu ohledně vzniku práva žalobce na náhradu škody vzniklé odstraněním vad na vlastní náklady. V této souvislosti je třeba uvést, že soud prvního stupně ani odvolací soud neučinily skutkové zjištění, kdy byly vady, z jejichž odstranění je požadována náhrada škody, opraveny a zda jde o všechny vady reklamované v zápise o odevzdání a převzetí, či pouze o část těchto vad. Jestliže by totiž tyto vady byly odstraňovány před odstoupením od smlouvy, šlo by o uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z odpovědnosti za vady, tudíž se jej dle §440 obch. zák. nelze domáhat uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Navíc pokud by před odstoupením od smlouvy byly všechny vady již opraveny, nemohl by žalobce od smlouvy odstoupit. Jestliže vady byly opravovány po odstoupení od smlouvy, právo na náhradu škody v důsledku odstranění těchto vad by nepřicházelo v úvahu. Snížení hodnoty plnění zhotovitele v důsledku vadného plnění je třeba vzít v úvahu při posuzování výše obohacení na straně objednatele.
Dovolatelka dále namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly skutečností, jaké dílo vlastně bylo zhotoveno, zda bylo zhotoveno dílo určené smlouvou o dílo, když zhojení zhotovení jiného díla bylo provedeno až v dodatku smlouvy o dílo ze dne 12. srpna 2003, tedy po převzetí díla žalobcem. Tvrdí, že od počátku zhotovování díla nebylo žalovanou nikdy postupováno podle smlouvy o dílo, tedy ani podle projektové dokumentace vypracované K-Projektem, Ing. K., která nebyla způsobilým podkladem k přepracování na prováděcí projektovou dokumentaci, nýbrž pouze podle projektové dokumentace vypracované žalovanou – Ing. Š.
Odvolací soud k této námitce učinil závěr, že žalovaná se zavázala i k vypracování prováděcí projektové dokumentace. V řízení nebylo prokázáno, že by před uzavřením dodatku ze dne 12. srpna 2003 došlo mezi strany k dohodě o změně předmětu díla, žalovaná prováděcí projektovou dokumentaci vypracovávala podle článku I platné smlouvy o dílo.
Námitka žalované by byla z hlediska posouzení dané věci relevantní, pokud by skutečnost tvrzená žalovanou měla za důsledek neplatnost smlouvy (z důvodu nemožnosti plnění). Jestliže totiž byla mezi stranami uzavřena platná smlouva o dílo, neměla by skutečnost, že zhotovitel postupoval při provádění díla v rozporu se smlouvou, za následek neplatnost této smlouvy a neplatnost odstoupení od této smlouvy. Jestliže by však byla smlouva neplatná, bylo by nutno postupovat podle §451 odst. 1, §457 a §458 odst. 1 obč. zák. Strany by si tudíž museli vrátit vše, co podle neplatné smlouvy dostaly, přičemž pokud vrácení nepeněžitého plnění by nebylo dobře možné, nastoupila by povinnost místo toho poskytnout peněžitou náhradu. Její výše má představovat protihodnotu toho, co nelze vydat, a to podle hodnoty plnění (obvyklé ceny) v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno. Poskytnutí peněžité náhrady přichází v úvahu nejen v případech, kdy majetkovým prospěchem byla určitá činnost, pracovní výkon či služba nebo kdy obnovení předešlého stavu je technicky vyloučeno, ale i tehdy, je-li vydání věci in natura hospodářsky neúčelné zejména s přihlédnutím k důsledkům, k nimž by navrácením věci došlo.
V takovém případě by žalobci rovněž nevzniklo právo na smluvní pokutu, neboť ta může být sjednána pouze pro případ porušení smluvní povinnosti.
Z učiněných skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán a jež přezkoumávat nemůže, se však takový závěr nepodává.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu