ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: J. C., proti žalovanému: R. K., zastoupen JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem, se sídlem Přerov, Čechova 2, PSČ 750 00, o zaplacení 170.180,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 22/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. srpna 2010, č. j. 4 Cmo 89/2010-411, takto:
I. Rozsudek Vrchní soudu v Olomouci ze dne 5. 8. 2010, č. j. 4 Cmo 89/2010-411 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2009, č. j. 2 Cm 22/2005-346 se rozsahu týkající se zaplacení částky 119.642,- Kč a úroku z prodlení ve výši 2 % z částky 90.180, Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení se vč. výroků o nákladech řízení zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného se ve zbývajícím rozsahu odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 21. prosince 2009, č. j. 2 Cm 22/2005-346, tak že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 119.642,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5% p. a. od 27. 8. 2004 do zaplacení (výrok I.), žalobu, o zaplacení částky 50.538,- Kč a ve věci úroků z prodlení ve výši 0,5% denně z částky 80.000,- Kč od 22. 4. 2004 do zaplacení a z částky 90.180,- Kč ve výši 2% p. a. za dobu od 17. 6. 2004 do 26. 8. 2004, zamítl (výrok II.), a dále ve výrocích III., IV. a V. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, jakož i o povinnosti žalobce nahradit náklady státu a v povinnosti obou účastníků nahradit další náklady České republice, jak budou určeny samostatným usnesením. V následném usnesení ze dne 14. dubna 2010, č. j. 2 Cm 22/2005-396, pak soud prvního stupně určil oběma účastníkům ve výrocích I. a II. tohoto usnesení výši náhrady nákladů, které jsou žalobce a žalovaný povinni podle výroku V. rozsudku zaplatit České republice.
Předmětem řízení bylo zaplacení ceny díla na základě smlouvy o dílo, uzavřené mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem na dodávku a montáž vnitřní vodoinstalace a kanalizace v hotelu SALMA v M..
Soud prvního stupně posoudil smlouvu o dílo č. 3/2004 ze dne 5. 4. 2004 jako neplatnou ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť v ní nebyl určitě vymezen předmět plnění a cena jako podstatné náležitosti části smlouvy podle §536 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Se zřetelem k tomuto závěru soud kvalifikoval vymáhanou částku jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 an. obč. zák.
Vzhledem k tomu, že podle názoru soudu nebylo zadání znaleckého posudku ustanovenému znalci provedeno jednoznačným způsobem, vzal soud v úvahu také výpověď znalce Ing. D. J., že se žalovanému zvýšila hodnota jeho majetku provedeným dílem žalobce ve stejné výši, kterou vyčíslil, tj. v částce 236.185,70 Kč včetně DPH, a to s použitím cenové úrovně v době realizace stavby v I. pololetí 2004.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že provedenými pracemi žalobce došlo ke zvýšení hodnoty majetku žalovaného ve výši 119.642,- Kč (zaokrouhleno), přičemž vycházel z toho, že náklady, které by musely být vynaloženy v té době ke stejnému plnění by činily již výše uvedenou částku 236.185,70 Kč včetně DPH, neboť plnění musí být vyjádřeno, jak i znalec poukázal, včetně daně a zisku a v tom směru se proto soud tyto položky odečetl od ceny plnění.
Soud prvního stupně tudíž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná do částky
119.642,- Kč, v kteréžto výši žalobě vyhověl, kdežto ve zbývající částce 50.538,- Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl. Úrok z prodlení přiznal soud žalobci podle §517 odst. 2 obč. zák. ve výši dvojnásobku diskontní sazby, tj. 2,5% p. a., v ostatním požadovaný úrok z prodlení nepřiznal.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku v té části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 0,5% úroku z prodlení z částky 80.180,- Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení a 2,5% úroku z prodlení z částky 29.468,- Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení zrušuje (výrok I.), ve zbylé části odstavce I. výroku a v napadené části odstavce II. výroku a v odstavcích III., IV. a V. výroku se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok II.) a konečně žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 18.388,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud k odvolání žalovaného konstatoval, že jeho námitky směřují ke způsobu určení výše bezdůvodného obohacení mezi účastníky neplatné smlouvy o dílo, když žalovaný zpochybnil znalecký posudek Ing. J., že ztotožnil zvýšení hodnoty majetku žalovaného, tj. nejnižší náklady a celkovou hodnotu díla, tzn. buď cenu sjednanou, nebo obvyklou, jelikož cena díla v sobě zahrnuje složku zisku podnikatele, jeho režii apod., kdežto náklady na získání stejného plnění tyto položky neobsahují.
Odvolací soud ohledně otázky výše bezdůvodného obohacení odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Odo 697/99, dále rozhodnutí sp. zn. 26 Odo 1790/2009 a sp. zn. 28 Cdo 2766/2009.
Odvolací soud dále zdůraznil, že úkolem znalce nebylo určit cenu díla, ale určit výši plnění přijatého žalovaným na základě neplatné smlouvy, přičemž znalec později upřesnil, že takto jím stanovena částka odpovídá té, která musela být vynaložena na dílo, čímž lze rozumět právě ony náklady potřebné na získání stejného plnění.
Podle názoru odvolacího soudu součástí náhrady bezdůvodného obohacení je částka, kterou by žalovaný musel vynaložit v daném místě a čase na získání stejného plnění od jakéhokoli jiného zhotovitele stejného díla, přičemž součástí ceny, požadované jiným zhotovitelem by byl nepochybně též zisk, režie apod.
Odvolací soud odmítl výtku žalovaného, že nebyly provedeny další jím navrhované důkazy novým znaleckým posudkem a výslechem dalšího svědka Ing. Ch. s tím, že provedené dokazování bylo dostatečné.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v té části odstavce I. výroku, kterou byl žalovaný zavázán k zaplacení 119.642,- Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 90.180,- Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení, podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ze dne 13. 10. 2010, jehož přípustnost vyvozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tj. že rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a dále z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž jde v otázce výše bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o dílo o právní otázku zásadního významu, která je soudy rozhodována rozdílně a napadené rozhodnutí je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Pokud jde o dovolací důvody, dovolatel uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť nesouhlasí s tím, k jakým skutkovým zjištěním a závěrům odvolací soud z provedených důkazů dospěl.
Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatel v závěrech odvolacího soudu, týkajících se výše bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy.
Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, judikující, že v případě investic do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jehož se obohacenému dostalo, to znamená rozdíl mezi hodnotou jeho věci, tj. tržní cenou nemovitosti před investicemi a poté. Obohacený je totiž povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno. Nesleduje se tedy majetková sféra toho, z jehož majetku majetkový prospěch ušel, ale naopak míra zvětšení majetku bezdůvodně obohaceného. Obdobně rozhodl Nejvyšší soud v rozhodnutích ze dne 20. 10. 1988 sp. zn. Cpj 12/1989, ze dne 23. 8. 2000 sp. zn. 29 Cdo 697/1999, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006 a ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009.
Dovolatel dále poukazuje, že v rozhodnutí ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/1999 Nejvyšší soud vyjádřil, že při posouzení výše peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Soud zároveň musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu zákazníka – objednatele díla, v tomto případě bezdůvodně obohaceného.
Dovolatel vytýká, že v rozporu s těmito rozhodnutími oba soudy vycházely z částky, kterou žalobce musel vynaložit, tj. z tržní hodnoty díla žalobcem provedeného.
Podle názoru dovolatele si odvolací soud „zhodnocení nemovitosti“, které má odpovídat výši bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o dílo, vysvětluje nesprávně, když uvádí, že náhrada (výše bezdůvodného obohacení) by měla odpovídat částce kterou by žalovaný musel vynaložit v daném místě a čase na získání stejného plnění od jakéhokoli jiného dodavatele (zhotovitele) a součástí ceny, kterou by požadoval tento jiný zhotovitel, by byl též zisk, režie apod.
Dovolatel zdůrazňuje, že v daném případě jak znalec Ing. Jiří Kraval, tak i znalec Ing. D. J., při stanovení ceny obvyklé v místě a čase vycházeli z ceníků ÚRS Paha a RTS a. s. Brno, které slouží jen jako pomocné vodítko. Dovolatel má za to, že znalci nepřísluší, aby jediný možný objektivní způsob výpočtu ceny obvyklé v místě a čase obcházel použitím uvedených ceníků, jak znalec Ing. J. sám přiznal. Ke znaleckému posudku Ing. K.dovolatel podotýká, že znalec vycházel z podkladů poskytnutých žalobcem, které nebyly v řízení provedeny jako důkaz a tak nebyly objektivizovány.
Dovolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí i v tom, že ačkoli oba soudy shodně konstatovaly, že výše náhrady za provedené práce odpovídající bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nemá odpovídat ceně poskytnutého plnění, ale zhodnocení věci, které se obohacenému dostalo, měří výši bezdůvodného obohacení právě cenou onoho poskytnutého plnění a nikoliv zhodnocení nemovitosti žalovaného.
Dovolatel zvláště namítá, že znalec Ing. J., který vypracoval klíčový znalecký posudek v této věci, na dotaz soudu, zda považuje zvýšení hodnoty majetku žalovaného a celkovou hodnotu provedení díla za stejné údaje, odpověděl, že ano, že je to podle něj částka, která by musela být vynaložena na toto dílo, jak bylo přibližně provedeno. Takovýto závěr převzal soud prvního stupně i odvolací soud.
Dovolatel míní, že odvolací soud zásadně procesně pochybil, pokud nevzal v úvahu, že žalovaný v odvolání znalecký posudek Ing. J. zpochybnil tím, že znalec ztotožnil zvýšení hodnoty majetku žalovaného, tj. nejnižší náklady a celou hodnotu díla jako cenu sjednanou za provedení díla, když tato v sobě zahrnuje složku zisku žalobce jako zhotovitele.
Dovolatel dále trvá na svých námitkách ohledně nedostatečných skutkových zjištění, a že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně nemá oporu ve svém odůvodnění.
Dovolatel uzavírá, že považuje napadená rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávně nezákonné, nepřesvědčivé a neodůvodněné a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dovolání ve věci samé co do jistiny (tj. částky 119.642,-Kč a úroku z prodlení ve výši 2% z částky 119.642,-Kč) přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatel poukazuje a podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmena dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V takovém případě je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z obsahu dovolání a z odkazů dovolatele na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolatel napadá právní závěr výši bezdůvodného obohacení, provedený odvolacím soudem i soudem prvního stupně v řízení, zejména vycházející z obou shora citovaných znaleckých posudků.
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je toho názoru, že „v případě investice do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoli dohoda vynaložených prostředků, nýbrž z obohacení věci, jež se obohacenému dostala.“ Dovolatel nesouhlasí s tím, že znalci použili při výpočtu ceny obvyklé v místě a čase ceníky ÚRS Praha a RTS a. s. Brno, avšak použití takových ceníků jako pouze pomocných prostředků, resp. vodítek nelze zásadně odmítat právě proto, že slouží pouze jako podpůrný instrument. Nelze rovněž vyloučit, aby znalec při výpočtu výše bezdůvodného obohacení přihlédl k nákladům, které by na stejné či obdobné plnění vynaložil v daném místě a čase jiný zhotovitel včetně takových nákladových položek, jako je režie, zisk apod. a ztotožnil zvýšení majetku žalovaného s nejnižšími náklady a hodnotou dílu jako cenu sjednanou za prodané dílo.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru (viz. str. 9, 1 a z odst. odůvodnění), že znalci užili výši přijatého plnění žalovaným s přihlédnutím k jeho vadám a nedodělkům, čili byla určena výše plnění přijatého žalovaným. Poté bylo znalcem upřesněno, že jím stanovená částka odpovídá částce, která musela být vynaložena na dílo, tj. jde o náklad potřebný pro získání stejného plnění, v němž je zahrnut i zisk a režie podnikatele.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008 mj. zaujal názor, že „v případě investic do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté.“ Dále bylo v rozhodnutí uvedeno, že obohacený je povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno.
Nejvyšší soud dále ve stanovisku ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cp; 39/88, publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/1989, popř. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, vysvětlil, že majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení není částka, která odpovídá částce vynaložené na zhodnocení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu obohaceného.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud při posuzování výše bezdůvodného obohacení nevycházel ze zhodnocení nemovitosti, tj. rozdílu její hodnoty před a po provedení předmětných prací, ale vycházel stručně vyjádřeno, z nákladu (peněžité částky) potřebného pro získání stejného plnění.
Tento závěr je v rozporu s ust. §458 odst. 1 obč. zák., podle něhož musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením a se shora uvedenými závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v jeho judikatuře, popř. stanovisku.
Vzhledem k tomuto závěru byl dovolací soud nucen konstatovat, že v tomto rozsahu (tj. týkající se jistiny, ve výši 119.642,- Kč a úrok z prodlení ve výši 2% z částky 90.180,-Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení) je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Odvolací soud dále rozhodl tak, že zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně příslušenství pohledávky v rozsahu 0,5% z částky 29.468,-Kč a 2,5% úroku z prodlení z částky 29.468,-Kč bez náhrady, neboť tento nárok nebyl předmětem žaloby.
Pokud odvolatel (žalovaný) dovoláním napadl tento výrok, je zřejmé, že v tomto rozsahu je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť tímto rozhodnutím nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech reparovatelná zrušením rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu je nutné v tomto rozsahu dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Dovolatel dále napadl i výrok, jímž odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 50.538,-Kč s příslušentstívm. I v tomto případě je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť i zde nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech.
Nejvyšší soud proto podle §243b ods.t 2, 3 a 5 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozsudku týkající se částky 119.642,-Kč a úroku z prodlení ve výši 2% z částky 90.180,-Kč zrušil včetně výroků o nákladech řízení a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu proti i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v uvedeném rozsahu i tento rozsudek vč., výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud ve zbývajícím rozsahu dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech řízení vč. tvrzení dovolacího soudu podle §243 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu