ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.304.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 304/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně DONYC s.r.o. , se sídlem v Praze – Hostivaři, Budapešťská 1491/5, identifikační číslo osoby 24197637, zastoupené Mgr. Jiřím Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 764/17, proti žalovaným: 1) Ing. T. S. , zastoupenému Mgr. D. B., 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o zaplacení částky 6.414.025,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 39 Cm 71/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 6 Cmo 285/2014-525, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.410 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalované.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2013, č. j. 39 Cm 71/2007-451, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhá po prvním žalovaném a druhé žalované společně a nerozdílně zaplacení částky 4.443.729 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku). Soud rovněž zamítl žalobu, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1.970.295,91 Kč s příslušenstvím jen po prvním žalovaném (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce druhé žalované a uhradit náklady řízení státu (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v bodu I. výroku, co do částky 3.093.070 Kč s příslušenstvím ve vztahu žalobkyně a prvního žalovaného i druhé žalované, a rovněž v bodu III. výroku (první výrok). Dále soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a žalobkyně je povinna nahradit náklady odvolacího řízení druhé žalované (třetí výrok).
Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že v souvislosti s ukončením nájemního vztahu k předmětným pozemkům nemohla žalobkyni na konkursní podstatě vzniknout škoda, tak jak ji žalobkyně konstruovala, tedy ve výši odvozené z hodnoty nájmu k předmětným pozemkům, resp. z hodnoty předkupního práva k těmto pozemkům.
Rozsudek odvolacího soudu v prvním a třetím výroku napadla žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovoláním s tím, že je považuje za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, resp. v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Druhá žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť v rozsahu otázek označených v dovolání 1. a 2. předesílá jako důvod jeho přípustnosti dovolacímu soudu k řešení otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ). Rozhodující pro závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně o nedůvodnosti žalobního návrhu je skutečnost, že ani ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně nevyplývá, že by došlo k naplnění zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu – tedy ke vzniku škody, porušení právní povinnosti a existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Sama skutečnost ukončení nájemního vztahu nemůže bez dalšího představovat újmu, spočívající ve zmenšení majetku žalobkyně. Přitom závěr, že hodnota práva užívání pozemku je v podstatě shodná s tržním nájmem, je zcela logický a odpovídá hospodářské podstatě nájemního vztahu. Neznamená, že by právo nájmu představovalo kladnou či zápornou majetkovou hodnotu, jak uvádí dovolatelka, ale pouze odráží synallagmatický charakter nájemního vztahu. Z uvedeného plyne, že samo ukončení nájmu nepředstavuje bez dalšího zmenšení majetku některé ze smluvních stran. Předkládané otázky proto nejsou pro věc rozhodující, neboť vznik škody, ke které by mohlo dojít v souvislost s ukončením nájmu (ať již v podobě škody skutečné či ušlého zisku) nebyl v řízení prokázán, a to i proto, že jiné skutečnosti ohledně vzniku škody, než samo ukončení nájmu, nebyly ani žalobkyní v této souvislosti tvrzeny.
Přípustnost dovolání však nezakládají ani námitky dovolatelky, jež směřují do výroku, kterým odvolací soud rozhodl o povinnosti žalobkyně uhradit druhé žalované náhradu nákladů řízení. Dle dovolatelky odvolací soud postupoval nesprávně, když neaplikoval závěry akcentované např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. února 2015, sp. zn. I. ÚS 3705/2014, podle kterého pokud soud rozhodl o náhradě nákladů řízení pouze s poukazem na zásadu úspěchu ve věci, aniž by se zabýval tím, zda náklady účastníka řízení – státu – na zastoupení advokátem byly účelně vynaloženy, dopustil se porušení práva na spravedlivý proces. K tomu dovolací soud uvádí, že vymezení organizační složky státu jako účastníka řízení, u nějž lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, sleduje nejenom ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. II. ÚS 3855/14, nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, a další.), ale též reflektuje i rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. ve vztahu ke statutárním městům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013; usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013; nebo usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014 a další).
K popsaným závěrům je však třeba dodat, že je nutné přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem řízení (organizační složkou), případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup žalované, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 540/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 28 Cdo 4746/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 3001/2013). Byť lze dovolatelce dílem přisvědčit, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil podrobně, jaké skutečnosti ho vedly k přiznání náhrady nákladů právního zastoupení druhé žalované, je zjevné, že právní složitost věci je natolik zřejmá, že náklady druhé žalované na zastoupení advokátem byly účelně vynaloženy, a to v situaci, kdy spor trvá již řadu let (od roku 2007), druhá žalovaná byla nucena činit řadu procesních úkonů (které zřejmě nemají běžný, rutinní, charakter), a právní povaha tohoto sporu překračuje běžnou agendu druhé žalované. Nelze také přehlédnou relativně vysokou částku, která byla žalobkyní určena předmětem řízení – je nepochybné, že v takovém případě jsou požadavky na řádné a odborné hájení práv druhé žalované zvýšeny. Není ani možné přičítat k tíži druhé žalované konečnou výši vzniklých nákladů řízení, neboť ta se odvíjí od tarifní hodnoty, která je závislá na výši peněžitého plnění požadovaného žalobkyní, a množství úkonů právní služby, které však také vypovídá o složitosti této věci. Náklady právního zastoupení druhé žalované lze proto považovat za účelně vynaložené. Polemika dovolatelky se závěry odvolacího soudu o náhradě nákladů dovolacího řízení proto přípustnost dovolání nezakládá.
K námitce dovolatelky, že při výpočtu nákladů řízení byl nesprávně odvolacím soudem aplikován advokátní tarif, dovolací soud uvádí, že vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., již nelze určit náklady řízení před nižšími soudy podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Právní posouzení odvolacího soudu, který pro výpočet nákladů řízení použil advokátní tarif, je proto správné.
V části dovolání, ve které je namítán nesprávný postup odvolacího soudu, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§243 odst. 2 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Lze tedy shrnout, že dovolací soud neshledal, že v projednávané věci by byl dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje dle §243f odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu