ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3121.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3121/2021-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně BIO RECYCLING s.r.o. , se sídlem v Praze 6, Dejvice, Heinemannova 2695/6, identifikační číslo osoby 02828545, proti žalovanému T. T. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, o zaplacení částky 392 177,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 90 C 52/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2021, č. j. 47 Co 244/2020-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala na žalovaném zaplacení částky 392 177,94 Kč s příslušenstvím jako doplatku kupní ceny za nákladní vůz XY, který žalovaný odkoupil od žalobkyně na základě smlouvy ze dne 3. 12. 2018.
Rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 90 C 52/2019-54, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 9. 2020, č. j. 90 C 52/2019-59, Okresní soud v Semilech jako soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 392 177,94 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 392 177,94 Kč od 4. 6. 2019 do zaplacení, z částky 71 390 Kč od 4. 6. 2019 do 15. 12. 2019 a z částky 104 060 Kč od 4. 6. 2019 do 2. 7. 2020 (výrok I), rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady spojené s uplatněním pohledávky (výrok III).
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zaplacení částky 392 177,94 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 392 177,94 Kč od 4. 6. 2019 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně co do zbývající části úroku z prodlení tak, že žalobu zamítl (výrok II napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III napadeného rozsudku).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 3. 12. 2018 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena písemná smlouva, jejímž předmětem byla koupě nákladního vozu XY za kupní cenu 567 627,94 Kč. Kupní cena měla být žalovaným uhrazena 3. 6. 2019. Z kupní ceny po zápočtu vzájemných pohledávek žalovaného zbývalo doplatit částku 392 177,94 Kč.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni náleží doplatek kupní ceny v požadované výši. Odvolací soud přitom nepřisvědčil námitce žalovaného, že by kupní smlouva byla neplatná z důvodu podstatného omylu žalovaného, který měl spočívat v tom, že nedošlo k naplnění předpokladu, za nějž smlouvu s žalobkyní uzavíral, že bude za pomocí koupeného nákladního vozu pro žalobkyni dlouhodobě vykonávat nákladní dopravu a z utržené částky bude hradit kupní cenu. Spolupráce mezi žalobkyní a žalovaným však trvala pouze od prosince 2018 do března roku 2019. Dle odvolacího soudu uvedený předpoklad představoval motiv jednání žalobce, který se netýkal samotného obsahu kupní smlouvy, resp. jeho předmětu. Nenaplnění tvrzeného předpokladu tak ani nemohlo založit neplatnost kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2018. Omyl se dle odvolacího soudu nadto nemohl týkat budoucího vývoje událostí, ale pouze skutečností, které tu byly v době uzavření smlouvy. Odvolací soud dále nevyhověl námitce žalovaného, dle které žádal vůči kupní ceně započíst částku 67 760 Kč představující pohledávku za odvedené práce pro žalobkyni. Odvolací soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že faktura č. 2019025 předložená žalovaným nemohla prokázat provedení prací pro žalobkyni, která existenci uvedeného dluhu popírala.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v rozsahu výroků I a III dovoláním, ve kterém namítl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky existence tzv. podstatného omylu na jeho straně při uzavírání kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2018. Konkrétně žalovaný namítal, že byl při uzavírání smlouvy v omylu ohledně právních důvodů učiněného jednání, když k uzavření smlouvy mělo dojít za účelem dlouhodobé spolupráce s žalobkyní, ke které nakonec nedošlo. Tato dohoda dle žalovaného byla pro jeho právní jednání rozhodující, neboť bez ní by kupní smlouvu neuzavřel. Žalovaný v návaznosti na to namítl, že odvolací soud nezohlednil ani to, že i v případě, že by se jeho omyl týkal pouze vedlejší okolnosti učiněného právního jednání, tak byl vyvolán žalobkyní, na základě čehož měl vůči žalobkyni právo na přiměřenou náhradu. Dle žalovaného se odvolací soud dále nevypořádal s jeho námitkou, že ke dni splatnosti kupní ceny byla žalobkyně vůči němu v prodlení s plněním svých závazků, proto se sám nemohl dostat do prodlení se zaplacením kupní ceny. Dále žalovaný namítl, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, spočívající v tom, že odvolací soud nevyhověl jeho námitce o započtení částky ve výši 67 760 Kč, ačkoliv soudu předložil fakturu č. 2019025, která prokazovala existenci jeho pohledávky za žalobkyní. Konečně žalovaný namítl, že odvolací soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, které byly mimo jiné tvořeny náklady na zastoupení žalobkyně, přestože žalobkyně po většinu doby řízení nebyla právně zastoupena, a náhrada těchto nákladů proto žalobkyni fakticky nepřísluší.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalovaný v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k námitce, že ke dni splatnosti kupní ceny nemohl být v prodlení s jejím zaplacením. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, což však žalovaný v dovolání neučinil. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání v jeho zbývajícím rozsahu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve vztahu k otázce, jaké okolnosti mohou zakládat neplatnost právního jednání z důvodu omylu, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, že u právního jednání se omyl může týkat právního důvodu ( error in negotio , tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu), resp. předmětu, a to buď totožnosti předmětu ( error in corpore ) anebo podstatné vlastnosti předmětu ( error in qualitate ) nebo osoby ( error in personam ), popř. jiné skutečnosti, která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu rozhodující. Neplatnost právního úkonu je v těchto případech omezena s ohledem na zabezpečení právní jistoty v občanskoprávních vztazích pouze na rozhodující, tj. podstatný omyl. Omyl v pohnutce (vzdálenější motiv či konečný cíl chování), která obvykle netvoří součást vůle, nečiní právní úkon neplatným. Právní následky omylu jsou spojeny jen s určitým kvalifikovaným (právně významným) omylem. Jiný omyl právní následky nevyvolá a jde k tíži mýlícího se účastníka. Právně významný je omyl tehdy, je-li tento omyl skrytý (tj. účastník jednající v omylu o něm neví) a druhý účastník se na vzniku takového omylu podílel. Jde především o případy, kdy druhý účastník tento omyl způsobil přímo úmyslně. O omyl však půjde i tehdy, kdy druhý účastník omyl vyvolal jinak (tedy i neúmyslně), nebo o něm musel vědět. V tomto případě omyl musí vycházet ze skutečností, které jsou pro uskutečnění právního úkonu rozhodující – musí zde tedy jít o již zmíněný tzv. podstatný omyl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 942/2017).
Přestože Nevyšší soud uvedené právní závěry formuloval na základě předchozí právní úpravy (k ustanovení §49a zákona č. 40/1964 sb., občanský zákoník) lze je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů vztáhnout i do poměrů nové právní úpravy civilního práva (§583 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), jež se uplatní v nyní projednávané věci (srov. §3028 odst. 1 a §3081 o. z.), a která při vymezení podstatného omylu navazuje na předchozí právní úpravu (srov. HANDLAR, J. §583. In: LAVICKÝ, P. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1872).
V nyní posuzovaném případě se odvolací soud od výše zmíněné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že předpoklad žalovaného o dlouhodobé spolupráci mezi ním a žalobkyní představuje motiv žalovaného k uzavření kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2018, a omyl týkající se této skutečnosti tak nezpůsobuje neplatnost uvedené smlouvy. Příslušná námitka žalovaného proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit.
Na posouzení otázky, zda žalovanému přísluší přiměřená náhrada za to, že jeho omyl při uzavírání kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2018 byl vyvolaný jednáním žalobkyně, rozsudek odvolacího soudu nespočívá, když žalovaný uvedený nárok na „náhradu“ neučinil předmětem posuzovaného řízení. Aby přitom mohla být zkoumána přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., musí se jednat o otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Z tohoto důvodu není dovolání k řešení této otázky přípustné.
Námitka žalovaného, že na základě faktury č. 2019025 byla prokázána existence pohledávky žalovaného za žalobkyní ve výši 67 760, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť jde o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaný výslovně dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu také ve výroku III, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu