ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3216.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 3216/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně B. – I. a. s., zastoupené JUDr. S. N., advokátkou, proti žalovanému R. M., o zaplacení částky 56.193,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 231/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2007, č. j. 28 Co 723/2004-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.379,- Kč, k rukám JUDr. S. N., advokátky, tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. října 2001, č. j. 19 C 231/96-118, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 56.193,80 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 18. 5. 1995 do zaplacení do zaplacení (výrok pod bodem I), ohledně úroků z prodlení ve výši 15 % z této částky za dobu od 29. 4. 1994 do 17. 5. 1995 žalobu zamítl (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně M. F.a. s. dodala v roce 1993 žalovanému jako podnikateli podle faktur zboží v „hodnotě“ 336,12 Kč a 55.857,85 Kč. Po podání žaloby smlouvou ze dne 10. 11. 1995 postoupila pohledávku za žalovaným na nynější žalobkyni. Své tvrzení, že žalobkyni žalovanou částku nedluží nebo že nedluží tuto částku celou, žalovaný podle závěru soudu prvního stupně neprokázal, neboť nenavrhl důkazy o tom, že žalované faktury zaplatil. Při jednání dne 15. 10. 2001 sice navrhl odročení s tím, že předloží doklady o zaplacení, soud mu však nevyhověl, neboť žalovaný měl příležitost k předložení takových dokladů od roku 1995, kdy byla podána žaloba.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 28 Co 723/2004-158, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném přisuzujícím výroku ve věci samé pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem III jej změnil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud poté, co zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a co dokazování doplnil, vzal za prokázané, že v písemné smlouvě označené jako smlouva o budoucí smlouvě kupní právní předchůdce žalobkyně a žalovaný sjednali zásady a podmínky uzavírání kupních smluv při prodeji zboží z velkoobchodního skladu, mimo jiné že podkladem pro uzavření kupní smlouvy je objednávka kupujícího při návštěvě obchodního zástupce prodávajícího, objednané zboží bude dodáno dle rozvozového plánu prodávajícího, k uzavření kupní smlouvy dochází okamžikem předání dodacího listu prodávajícího kupujícímu nebo předáním objednaných výrobků kupujícímu nebo prvnímu veřejnému dopravci, podkladem pro placení je faktura, kterou je prodávající oprávněn předložit současně se zbožím, podkladem pro fakturaci je dodací list podepsaný kupujícím, který je prodávají povinen předložit kupujícímu nejpozději se zbožím, a kupující provede úhradu zboží v hotovosti, přičemž údaj „při odběru – dodání zboží“ byl v textu vyškrtnut a namísto něho bylo vepsáno „individuálně obchodnímu zástupci“. Na obou předmětných fakturách je datum vystavení (23. 11. 1993 u faktury č. 91338 na částku 55.857,85 Kč a 10. 12. 1993 u faktury na částku 336,12 Kč) totožné s datem zdanitelného plnění a s datem splatnosti a obě jsou opatřeny poznámkou „prodej na DL – faktura“ a údajem o formě úhrady „hotově“. Uvedenou písemnou smlouvu odvolací soud posoudil jako rámcovou smlouvu, v níž strany stanovily rámec a bližší podmínky, za nichž bude zboží konkrétně dodáváno a placeno, a z obsahu předmětných faktur, jakož i z dalších faktur předložených žalovaným dovodil, že faktury sloužily zároveň jako dodací listy. Poukázal na to, že podle ujednání v rámcové smlouvě měl sice žalovaný platit kupní cenu dodaného zboží v hotovosti, avšak individuálně obchodnímu zástupci. Tomuto ujednání podle mínění odvolacího soudu nasvědčuje i první výpověď žalovaného učiněná dne 7. 12. 1998, podle níž žalovaný splácel kupní cenu obchodní zástupkyni právního předchůdce žalobkyně oproti vystavení příjmových či výdajových dokladů. Ty pak žalovaný ke své původní obraně nepředložil. Odvolací soud uvedl, že proto neuvěřil tvrzením uváděným žalovaným v jeho doplňující výpovědi před odvolacím soudem, a dovodil, že údaj „v hotovosti“ uváděný ve fakturách představoval formu úhrady sjednanou ve smlouvě, platba za zboží však byla provedena individuálně a samotné faktury tak nejsou samy o sobě dokladem o zaplacení v nich označeného zboží. Ve fakturách předtištěný údaj „hotově“ ostatně nemohl vyjadřovat platbu, která měla v souvislosti s dodáním zboží teprve následovat. Na základě toho odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř).
Žalovaný shledával současné naplnění obou uplatněných dovolacích důvodů v tom, že odvolací soud vyšel z předpokladu, že mezi účastníky vznikla konkrétní smlouva, resp. smlouvy, na základě kterých se žalobkyně zavázala dodat zboží, jehož zaplacení se domáhá, a že žalobkyně toto zboží žalovanému skutečně dodala a že jí tak vůči žalovanému vznikl nárok na zaplacení kupní ceny.
Podle mínění žalovaného je prokázáno pouze uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní, žalobkyně však netvrdí a nenabízí důkazy, že žalovaný u ní (v intencích uvedené smlouvy) při návštěvě obchodního zástupce konkrétní zboží objednal a kdy a jakým způsobem k uzavření kupní smlouvy došlo, tedy předáním dodacího listu či zboží žalovanému či přepravci. Pokud by pak bylo uzavření kupní smlouvy prokázáno, byla by neplatná nejen z důvodu nedostatku určitosti a srozumitelnosti, ale též proto, že sjednané podmínky nebylo možno splnit. Měla-li být totiž faktura předána zároveň se zbožím, pak nebylo možné, aby podkladem pro fakturaci byl dodací list potvrzený kupujícím, tím méně pak skutečnost, že kupující znemožnil předání zboží. Nelze tedy bez dalšího dovozovat, že uplatněný nárok je nárokem na plnění z platné smlouvy.
Zjištěno nebylo podle žalovaného ani to, že mu žalobkyně zboží vyúčtované fakturami č. 91338 a 91550 skutečně dodala, neboť k jejímu tvrzení nebyl proveden žádný spolehlivý důkaz. Při jednání dne 7. 12. 1998 sice připustil, že odebral zboží v žalobě uvedené, s pětiletým odstupem si však objektivně nemohl tyto dodávky pamatovat, tím spíš, že v období spolupráce s žalobkyní v závěru roku 1993 od ní odebral snad 6 či 7 dodávek. Jeho výpověď tak není spolehlivým důkazem, navíc jej lze použít jen tehdy, nelze-li prokazovanou skutečnost prokázat jinak, což v této věci lze, totiž dodacími listy. Žalobkyně tedy neunesla důkazní břemeno.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Má za to, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve svém předchozím rozhodnutí neposuzoval věc meritorně, nýbrž se zaměřil pouze na otázku procesního nástupnictví, a totéž platí též o následném rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Podle jejího názoru žalovaný shodně s ní tvrdil, že mu její právní předchůdkyně zboží dodala, a sporným zůstalo, zda za objednané a dodané zboží zaplatil kupní cenu. Žalovaný nejprve tvrdil, že kupní cenu uhradil v několika splátkách obchodní zástupkyni a že doklady o úhradě předloží soudu, a posléze tvrdil, že kupní cenu uhradil při převzetí zboží, toto tvrzení však neprokázal a ze změny jeho tvrzení je zřejmá účelovost. Obranu žalovaného, že žádnou kupní smlouvu neuzavřel, označila žalobkyně za tvrzení nové, odporující předchozím tvrzením a účelové.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k čl. II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí (mimo jiné) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. zejména usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, a dále též např. usnesení ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Napadeným výrokem byla sice žalobkyni přisouzena částka 56.193,80 Kč, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však vyplývá, že tato částka sestává ze dvou samostatných nároků na zaplacení kupních cen, založených na dvou jednotlivě uzavřených kupních smlouvách, totiž nároku na zaplacení kupní ceny vyúčtované fakturou ve výši 55.857,85 Kč za zboží dodané dne 23. 11. 1993 a nároku na zaplacení kupní ceny vyúčtované fakturou č. 91550 ve výši 336,12 Kč za zboží dodané dne 10. 12. 1993. Přípustnost dovolání ze zřetelem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tedy třeba posuzovat ve vztahu ke každému z těchto samostatných nároků zvlášť, přičemž k příslušenství (k úrokům z prodlení) se nepřihlíží. Oba tyto nároky pocházejí ze vztahů mezi podnikateli týkajících se jejich podnikatelské činnosti, tedy z obchodních závazkových vztahů podle ustanovení §261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), takže spor, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z těchto vztahů, je z hlediska procesního, též ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Odvolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být tedy (za splnění dalších, níže uvedených předpokladů) přípustné pouze potud, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení kupní ceny ve výši 55.857,85 Kč. Proti té části tohoto výroku, jíž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení kupní ceny ve výši 336,12 Kč, dovolání bez dalšího přípustné není, neboť jde o peněžité plnění v obchodních věcech, nepřevyšující částku 50.000,- Kč.
V dalším Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání přípustné proti té části výroku odvolacího soudu ve věci samé, jíž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení kupní ceny ve výši 55.857,85 Kč.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c)o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se v posuzované věci nejedná. Rozsudek soudu prvního stupně byl sice rozsudkem v pořadí druhým a soud prvního stupně jím rozhodl ve věci samé jinak (opačně) než v dřívějším rozhodnutí, nestalo se tak však proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 7. června 1999, č. j. 19 C 231/96-87, soud prvního stupně zamítl žalobu vůči původní žalobkyni A. C. R. a. s. (původně s obchodní firmou M. F. a. s.) s odůvodněním, že tato žalobkyně postoupila předmětnou pohledávku na jiný subjekt (na právní předchůdkyni nynější žalobkyně, B. – I.s. r. o.), a protože šlo o sukcesi toliko singulární, nedošlo zároveň k procesnímu nástupnictví nového věřitele; postoupením pohledávky ztratila původní žalobkyně věcnou legitimaci. Odvolací soud pak usnesením ze dne 30. května 2001, č. j. 28 Co 638/99-107, tento rozsudek zrušil s odůvodněním, že ke změně osoby účastníka řízení dochází též v případě singulární sukcese, a protože k postoupení pohledávky došlo (v tom se se soudem prvního stupně ztotožnil), uložil soudu prvního stupně jednat jako s účastníkem řízení na straně žalobce s nynější žalobkyní, jež je právní nástupkyní postupníka, zrušeného v mezidobí bez likvidace. Právním názorem odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 67/92, publikované v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993). Posouzení otázky, kdo je účastníkem řízení (zda došlo k procesnímu nástupnictví), zavazovalo soud prvního stupně toliko v jeho dalším procesním postupu (s kým má jednat jako s žalobcem), nejde tudíž o právní názor ve smyslu shora vyloženém, jenž by byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně ve věci samé, a v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně tedy není výsledkem jeho vázanosti právním názorem odvolacího soudu.
Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.); tento dovolací důvod slouží k nápravě vadných skutkových zjištění, přičemž k závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může vést pouze posouzení právních otázek. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež zakládají dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je pak dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení, u níž se nejedná o spor o právo [nejde-li při jejím posouzení o otázku výkladu předpisů procesního práva, jež by opodstatnila dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nebude mít judikatorní přesah a rozpor s hmotným právem z povahy věci založit nemůže (v právní literatuře srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1241 s., a v rozhodovací praxi soudů např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 29 Odo 866/2005, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), nemůže tedy přivodit zásadní význam rozhodnutí po právní stránce.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani proti té části výroku odvolacího soudu ve věci samé, jíž byl přisouzen nárok na zaplacení kupní ceny ve výši 55.857,85 Kč.
Z námitek uplatněných v dovolání pouze jedna zpochybňuje posouzení právní otázky odvolacím soudem, totiž ta, jejímž prostřednictvím žalovaný napadá platnost písemné smlouvy označené jako smlouva o budoucí kupní smlouvě. Ostatní námitky podle svého obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) nesměřují proti správnosti právního posouzení věci a již z tohoto důvodu nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Námitkou, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran tvrzení, že její právní předchůdce předmětné zboží žalovanému skutečně dodal, žalovaný zpochybňuje správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoliv jeho závěrů právních.
Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, že byla uzavřena kupní smlouva, jíž byl založen žalobou uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny, je sice závěrem právním, žalovaný jej však nezpochybňuje prostřednictvím polemiky s tím, jakou normu hmotného práva odvolací soud použil a jak tuto normu vyložil a aplikoval, nýbrž námitku nesprávnosti tohoto právního závěru staví výhradně na kritice správnosti skutkových závěrů soudů nižších stupňů; na rozdíl od nich má za to, že nebylo prokázáno dodání zboží, jímž mělo – podle písemné smlouvy označené jako smlouva o budoucí smlouvě kupní – k uzavření kupní smlouvy dojít. Žalovaný tedy v podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu a na ní pak buduje této verzi odpovídající, od závěru odvolacího soudu odlišné, právní závěry. Nejde o námitku nesprávného právního posouzení, namítá-li se, že právní závěr odvolacího soudu je nesprávný pouze z toho důvodu, že soud aplikoval předpisy hmotného práva na nesprávně či neúplně zjištěný skutkový stav věci.
Prostřednictvím výtky, že soudy nižších stupňů vycházely z jeho původní výpovědi, ačkoliv takový důkaz lze použít jen tehdy, nelze - li prokazovanou skutečnost prokázat jinak, žalovaný namítá, že soud při provádění důkazů porušil ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. Pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci dokazováním (porušení procesního postupu stanoveného v §122 a násl. o. s. ř.) je vadou řízení. Konkrétní procesní pochybení by mohlo, jak Nejvyšší soud vyložil shora, založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze tehdy, kdyby bylo (resp. podle dovolací argumentace mělo být) důsledkem omylu soudu při výkladu normy procesního práva a jednalo by se tedy o otázku správnosti právního (v tomto případě procesně právního) posouzení. Takovou povahu však vytýkaná procesní vada nemá. Ani tato dovolací námitka tedy není námitkou nesprávného právního posouzení.
Z uplatněných dovolacích námitek zbývá ta, podle níž by kupní smlouva, i kdyby byla uzavřena, byla neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost, event. z toho důvodu, že sjednané podmínky nebylo možno splnit. Tato námitka je námitkou nesprávného právního posouzení, ani ona však přípustnost dovolání nezakládá.
Žalovaný namítá neplatnost kupní smlouvy, jež měla založit uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny, jeho námitky se však pojí k obsahu písemné smlouvy označené jako smlouva o budoucí smlouvě kupní, na jejímž základě byla zpochybněná kupní smlouva uzavřena a kterou odvolací soud správně vyhodnotil podle jejího obsahu jako tzv. rámcovou smlouvu. Rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah; pohledávky a závazky smluvních stran z ní nevznikají. Její význam spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Takto smluvená základní pravidla jsou sjednanými (jinými než všeobecnými) obchodními podmínkami ve smyslu ustanovení §273 odst. 1 obch. zák., podle něhož část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. O takovou situaci jde též v projednávané věci. Písemná rámcová smlouva určovala, že kupní smlouvy mezi stranami v budoucnu uzavřené budou podléhat režimu obchodních podmínek v ní stanovených. Při vzniku kupní smlouvy uzavřené na jejím základě se tedy tam, kde strany neujednaly jinak (srov. §273 odst. 2 obch. zák.), staly tyto obchodní podmínky součástí smluvního ujednání; tvoří (spoluvytvářejí) obsah té či oné (realizační) kupní smlouvy, což platí též pro posuzovanou kupní smlouvu.
Žalovaný namítá neurčitost a nesrozumitelnost ujednání rámcové smlouvy, podle něhož podkladem pro placení měla být faktura, kterou byl prodávající oprávněn předložit současně se zbožím, podkladem pro fakturaci přitom měl být dodací list potvrzený kupujícím nebo skutečnost, že kupující znemožnil předání zboží. Podle žalovaného bylo též nemožné tyto podmínky splnit; měla-li být faktura předána současně se zbožím, pak nebylo možné, aby pokladem pro fakturaci byl dodací list potvrzený kupujícím, tím méně skutečnost, že kupující znemožnil předání zboží. Lze připustit, že dotčená ujednání jsou z hlediska zákonného požadavku na srozumitelnost projevu vůle (srov. §37 odst. 1 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“) problematická; o neurčitost (tedy o nejednoznačnost obsahu) tu nejde a nepřichází v úvahu též neplatnost pro počáteční nemožnost plnění podle ustanovení 37 odst. 2 obč. zák., neboť namítaná nemožnost se nevztahuje k vlastnímu plnění, jež je předmětem kupní smlouvy podle ustanovení §409 odst. 1, §411 a 447 obch. zák. Pochybnosti o obsahu tohoto ujednání by bylo třeba odstranit výkladem za použití výkladových pravidel stanovených v §35 odst. 2 obč. zák.a §266 obch. zák. Lze poznamenat, že v běžném obchodním styku mezi smluvními stranami mohlo předání zboží kupujícímu, předložení dodacího listu k podpisu a jeho podpis kupujícím, jakož i předložení předem vyhotovené a dodacímu listu odpovídající faktury spadat prakticky v jeden okamžik a takováto praxe by dostála i tomu postupu, jenž vyplývá přímo z jazykového vyjádření posuzovaného právního úkonu. Pro výsledek dovolacího řízení je však podstatné, že dotčené ujednání je takové povahy, že je lze oddělit od ostatního obsahu realizační kupní smlouvy a jeho případná neplatnost by tudíž vzhledem k ustanovení §41 obč. zák. neměla za následek neplatnost celé kupní smlouvy. V případě, že by tu nebylo platné ujednání o předpokladech vzniku nároku prodávajícího na zaplacení kupní ceny, by totiž byl závazkový vztah mezi stranami kupní smlouvy v této otázce určen ustanovením 450 odst. 1, 3 obch. zák. Dovoláním zpochybněné právní posouzení není tedy pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (napadené rozhodnutí na něm ve skutečnosti nespočívá).
Dovolání není přípustné ani proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §146 odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř. má žalobkyně vůči žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Advokátka žalobkyně učinila v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřila se k dovolání. Vzhledem k §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se její odměna určuje podle §3 odst. 1 bod 4 ve spojení s 16 odst. 2 a §18 odst. 1, věty první, této vyhlášky a činí 4.220,- Kč. Advokátce dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 4.520,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. částku 859,- Kč, kterou bude advokátka jako plátce této daně povinna z odměny a z náhrad odvést a která podle §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 5.379,- Kč je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu