ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3562.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3562/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně HUTNÍ MATERIÁL Břeclav, s. r. o., se sídlem v Břeclavi, Třída 1. máje 1369/9A, PSČ 690 02, IČ 27669564, proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Vítězslavem Musilem, advokátem se sídlem v Brně, Hilleho 1843/6, PSČ 602 00, o zaplacení částky 65 979,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 181/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 47 Co 392/2013–174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.)
Okresní soud v Břeclavi uložil žalovanému rozsudkem ze dne 6. března 2013, č. j. 4 C 181/2010-135, povinnost zaplatit žalobkyni částku 65 979,74 Kč (výrok pod bodem I) spolu s náhradou nákladů řízení ve výši 29 080,92 Kč (výrok pod bodem II) do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaný podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 47 Co 392/2013–174, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a výrok II. změnil tak, že uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 27 847,90 Kč k rukám jeho právního zástupce a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém brojí proti nesprávné aplikaci právních předpisů odvolacím soudem. Dále lze z podaného dovolání dovodit námitku dovolatele, týkající se tvrzené faktické nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. V této souvislosti dovolatel zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, neboť podle něj rozhodnutím odvolacího soudu došlo k odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) se, po zjištění, že dovolání bylo podáno včas podle §240 odst. 1 o. s. ř. osobou k tomu oprávněnou, zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), jak upřesňuje např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze též připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Možno též dále připomenout, že rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, judikoval, že „k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Pokud v posuzovaném případě dovolatel fakticky namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, namítá jinou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení této vady však přípustnost dovolání nezakládá.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu