ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.4106.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 4106/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Česká kancelář pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO: 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v v Praze 4, Pod Křížkem 428/4, proti žalovaným 1. Ing. M. N. , 2. Ing. M. Ch. , oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem v Brně, Martina Kříže 8, o zaplacení částky 452.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 14 C 70/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2013, č. j. 44 Co 299/2008-181, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2013, č. j. 44 Co 299/2008-181, se zrušuje a věc se vrací Krajského soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno – venkov, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 19. února 2008, č. j. 14 C 70/2006-96, řízení v části, jíž se žalobkyně po obou žalovaných domáhala zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok pod bodem I), oběma žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 432.650,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 28. 2. 2006 do zaplacení (výrok pod bodem II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Žalobou uplatněná částka s příslušenstvím představuje nárok žalobkyně podle ust. §194 odst. 5, 6 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) z titulu ručení žalovaných, coby jednatelů společnosti INDUSTFLOOR CZ, s.r.o., IČO: 25503898 (dále jen „Společnost“), za závazek vzniklý Společnosti vůči žalobkyni tím, že žalobkyně uhradila z garančního fondu poškozené společnosti APEKO CZ, s.r.o. škodu v důsledku dopravní nehody způsobené dne 18. května 2001 vozidlem Opel Omega reg. zn. MEI 62-17 ve vlastnictví Společnosti (dále jen „předmětné vozidlo“), pro které nebylo sjednáno tzv. povinné ručení. Žalobkyně tento nárok vyčíslila částkou 452.650,- Kč sestávající z částky 119.68,- Kč zaplacené poškozené společnosti jako záloha na náhradu škody, částek zaplacených na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. září 2004, č. j. 25 C 144/2002 (vydaného v řízení o žalobě poškozené společnosti proti žalobkyni o náhradu škody) ve výši 196.584,- Kč (náhrada ušlého zisku), 45.938,- Kč (příslušenství škody), 43.647,- Kč (náhrada nákladů řízení poškozené společnosti) a 11.254,- Kč (náhrada nákladů řízení státu) a částky 36.159,- Kč za delegační poplatek účtovaný žalobkyni pojišťovnou za vyřízení pojistné události.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaní byli v době od 13. října 1997 do 30. ledna 2002 v obchodním rejstříku zapsáni jako jednatelé Společnosti. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 26 K 4/2002-74 ze dne 11. září 2002, které nabylo právní moci dne 1. října 2002, byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek Společnosti pro nedostatek majetku. Společnost byla vlastníkem předmětného vozidla na základě kupní smlouvy ze dne 5. ledna 2001 uzavřené s 2. žalovaným. Dne 18. května 2001 došlo zaviněním řidiče předmětného vozidla, který byl v té době zaměstnancem Společnosti, v katastru obce Z. k dopravní nehodě, při níž se předmětné vozidlo střetlo s vozidlem Avia reg. zn. ZNA 32-09 ve vlastnictví společnosti APEKO CZ, s.r.o. Žalovaní přes opakované výzvy soudu neunesli důkazní břemeno o tom, že by, coby jednatelé Společnosti, splnili povinnost vlastníka motorového vozidla uzavřít pojistnou smlouvu o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla podle §4 zákona č. 168/1995 Sb. V nesplnění této zákonné povinnosti spatřuje soud prvního stupně porušení povinnosti jednatelů společnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře podle ust. §194 odst. 5 za užití ust. §135 odst. 2 obch. zák. S poukazem na ustanovení §194 odst. 6 obch. zák. soud prvního stupně uzavřel, že pokud byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek Společnosti pro nedostatek majetku, nemůže žalobkyně dosáhnout uspokojení své pohledávky ve výši 452.650,- Kč s úrokem z prodlení z majetku Společnosti.
Výše škody vzniklé žalobkyni byla podle soudu prvního stupně prokázána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 25 C 144/2002-126, kterým byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 432.650,- Kč shledán po právu. Žalovaní přitom netvrdili žádné skutečnosti (a nenabídli o nich důkazy), jimiž by bylo lze prokázat nepravdivost obsahu tohoto rozsudku, který je ve smyslu ustanovení §134 o. s. ř. veřejnou listinou. Žalovaní byli upomínkou žalobkyně ze dne 27. ledna 2005 vyzváni k úhradě dluhu do 27. února 2006, od následujícího dne, 28. února 2006, jsou tak s jeho úhradou v prodlení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, svým prvním rozsudkem ze dne 26. dubna 2010, č. j. 44 Co 299/2008-130, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 432.650,- Kč s příslušenstvím zamítá (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.).
Uplatněný nárok není podle odůvodnění tohoto rozsudku nárokem na náhradu škody, nýbrž regresním právem žalobkyně vyplývajícím z ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., proto nelze na posuzovanou věc aplikovat ustanovení §194 odst. 5 a 6 ve spojení s ustanovením §135 odst. 2 obch. zák. Samotným neuzavřením pojistné smlouvy Společnosti podle odvolacího soudu škoda nevznikla, vznikla až v důsledku dopravní nehody, avšak nikoliv Společnosti, nýbrž třetí osobě. Přitom regresní nárok podle zákona č. 168/1999 Sb. je možné uplatnit jen vůči osobám, které tato speciální norma označuje, tj. vůči provozovateli, řidiči nebo vlastníku vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda, nikoliv vůči osobám označeným v ustanovení §194 odst. 6 a §135 obch. zák.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací, rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. 23 Cdo 4240/2010-155, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2010, č. j. 44 Co 299/2008-130, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud zdůraznil, že předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok, jehož se domáhá po žalovaných podle ustanovení §194 odst. 5 a 6 obch. zák. z titulu ručení. Žalobkyně spatřuje porušení povinnosti žalovaných jakožto jednatelů Společnosti (ke dni 18. května 2001, kdy došlo k nehodě nepojištěného vozidla) v tom, že nejednali s péčí řádného hospodáře, pakliže neuzavřeli smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla. Pokud by jednatelé předmětné vozidlo řádně pojistili, žalobkyně by nemusela hradit z garančního fondu způsobenou škodu poškozené společnosti APEKO CZ, s.r.o. Společnosti by zaplacením škody podle ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. vznikla škoda a v souladu s ustanovením §194 odst. 6 obch. zák. za takové závazky ručí žalovaní jako jednatelé. Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud správným názor odvolacího soudu, na němž založil právní posouzení věci, tj. že „uplatněný nárok ze strany žalobce nelze označit za nárok na náhradu škody, ale za regresní právo žalobce vyplývající z ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb.“. Ze stejných důvodů nepřisvědčil ani závěru odvolacího soudu, že nelze aplikovat ustanovení §194 odst. 5 a 6 obch. zák. a po žalovaných jako tehdejších jednatelích Společnosti požadovat žalovaný nárok, pakliže regresní nárok podle ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. může žalobkyně z titulu regresu požadovat jen po provozovateli vozidla, řidiči nebo vlastníku vozidla. Odvolací soud vzhledem ke svému právnímu názoru již neučinil příslušný skutkový závěr ohledně skutečnosti, zda byla či nikoliv uzavřena Společností příslušná pojistná smlouva.
S ohledem na výše uvedené uložil Nejvyšší soud odvolacímu soudu, aby se, bude-li zjištěno, že pojistná smlouva nebyla uzavřena, zabýval tím, zda jejím neuzavřením, tj. porušením povinnosti jednat s náležitou péčí, způsobili žalovaní jako tehdejší jednatelé Společnosti škodu.
Nejvyšší soud dále odvolacímu soudu vytkl, že se nedostatečně zabýval posouzením otázky, zda tím, že žalovaní případně neuzavřeli smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla, vzniklo žalobkyni právo na zaplacení částky 432.650,- Kč s příslušenstvím z titulu zákonného ručení žalovaných za závazky Společnosti podle ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák., nezabýval se ani tím, zda bylo povinností těchto osob jako jednatelů uzavírat pojistné smlouvy a taktéž řádně nezjišťoval, zda porušením jejich povinností vznikla Společnosti škoda.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým druhým rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 44 Co 299/2008-181, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. opět změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 432.650,- Kč s příslušenstvím zamítá (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II.).
Pojem škody je podle odvolacího soudu občanskoprávní úpravou definován jako majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. Projeví se buď zmenšením majetkového stavu poškozeného jako tzv. skutečná škoda nebo jako ušlý zisk, tedy to, čeho by se mohlo poškozenému dostat při obvyklém běhu věcí. Vznik závazku neznamená současně vznik škody, pokud na závazek nebylo alespoň částečně plněno, což žalobkyně netvrdila. Proto odvolací soud, stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí, uzavřel, že Společnosti samotným neuzavřením pojistné smlouvy žádná škoda nevznikla a nevznikla jí ani později, neboť nehradila ničeho ani poškozené společnosti ani žalobkyni a její majetek se tak v příčinné souvislosti s případným protiprávním jednáním jednatelů nezmenšil. Z tohoto důvodu nemohl vzniknout ručitelský závazek žalovaných ve smyslu ustanovení §194 odst. 6 obch. zák.
Žalobkyně podle odvolacího soudu svůj nárok vůči Společnosti na náhradu toho, co za ni plnila (regresní nárok podle ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb.) v řízení uplatnila nikoli vůči Společnosti s ohledem na její platební neschopnost, ale vůči žalovaným jako ručitelům podle ustanovení §194 odst. 5 a 6 obch. zák. Ručitelský závazek však není sám o sobě kauzou uplatněného nároku, ale je pouze nositelem pasivní legitimace žalovaných. Aby nárok mohl být uplatněn, byť z titulu ručení, musel žalobkyni nějaký nárok vzniknout. Odvolací soud má proto za to, že jeho dřívější právní posouzení uplatněného nároku jako regresního nároku podle ustanovení §24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. bylo správné, pouze s tou změnou, že pasivní legitimace žalovaných vyplývá z tvrzených okolností, zakládajících jejich ručitelský závazek podle ustanovení §194 odst. 5 a 6 obchodního zákoníku.
Odvolací soud tak opětovně naznal, že žalobě nelze vyhovět, když nebyl splněn základní předpoklad vzniku ručitelského závazku žalovaných podle ustanovení §194 odst. 5, 6 obch. zák., a to vznik škody na straně Společnosti v příčinné souvislosti s případným porušením právní povinnosti žalovaných vykonávat svou působnost ve Společnosti s péčí řádného hospodáře. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení shledal nadbytečným zabývat se objasněním, zda byla či nikoli uzavřena smlouva o tzv. povinném ručení, neboť i pro případ jejího neuzavření by nebylo možno žalobě z výše uvedených důvodů vyhovět.
Proti tomuto pozdějšímu rozsudku odvolacího soudu podala dne 11. června 2013 dovolání žalobkyně. Jeho přípustnost založila na ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že dovoláním je napadáno pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o otázku hmotného práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zároveň se jedná o rozhodnutí, jehož napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částku ve výši 50.000,- Kč. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o tom, že Společnosti v důsledku protiprávního jednání žalovaných nevznikla škoda. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, a ze dne 24. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2008, z nichž cituje, dovolatelka dovozuje, že ke vzniku škody na straně Společnosti došlo již okamžikem vzniku jejího závazku uhradit dovolatelce částku jí vyplacenou z garančního fondu. Tento závazek vznikl v důsledku protiprávního jednání statutárního orgánu spočívajícího v porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře zahrnující též povinnost pojistit vozidlo ve vlastnictví Společnosti pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem.
Žalovaní se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ust. §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2), důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) v zákonné lhůtě, dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při řešení otázky posouzení okamžiku vzniku škody společnosti za situace, kdy společnost vzniklý závazek neuhradila proto, že je v platební neschopnosti, rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V této souvislosti Nejvyšší soud znovu připomíná, že žalobou uplatněný nárok je nárokem, jehož se žalobkyně domáhá po žalovaných podle ustanovení §194 odst. 5 a 6 obch. zák. z titulu ručení (jak bylo podrobně vyloženo již v předchozím rozsudku dovolacího soudu ze dne 30. května 2012, č. j. 23 Cdo 4240/2010-155).
S ohledem na okamžik jednání žalovaných, jímž měla být společnosti způsobena tvrzená škoda, je pro posouzení této věci rozhodné znění níže uvedených ustanovení obchodního zákoníku účinné od 1. ledna 2001.
Podle ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
Podle ustanovení §194 odst. 6 obch. zák. členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí.
Podle ustanovení §135 odst. 2 obch. zák. ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a se použijí obdobně.
Již v rozsudku ze dne 23. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, uveřejněném pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že je-li pravdivé tvrzení investiční společnosti, že nemá dostatek prostředků k tomu, aby uhradila způsobenou škodu, nelze vázat okamžik vzniku práva podílníků domáhat se na členech představenstva investiční společnosti uspokojení z titulu ručení na to, že nejprve musí investiční společnosti vzniknout škoda (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001; 25 Cdo 987/2001, uveřejněného pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť při takovém závěru by v důsledku platební neschopnosti společnosti nikdy podílníkům vůči členům představenstva nárok na uspokojení z titulu ručení nevznikl. Takový závěr by byl v příkrém rozporu nejen s dikcí, ale i s účelem ustanovení §194 odst. 6 obch. zák. Znamenal by totiž, že pro členy představenstva je výhodné navodit ve společnosti stav platební neschopnosti (a představenstvo se nepochybně na vzniku takového stavu podílet může) a tím se vyhnout důsledkům svého nezákonného jednání.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též např. v rozsudku ze dne 24. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2008, v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011, či v rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 663/2013 (které jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), a nemá se od něj důvod odchylovat ani v projednávané věci.
I na stav, kdy byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti pro nedostatek majetku a společnost je proto ve stadiu výmazu z obchodního rejstříku a nemůže tedy vzniklý dluh uhradit, lze nepochybně aplikovat závěry přijaté a odůvodněné v rozsudku ze dne 23. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005, uveřejněném pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek v tom smyslu, že by bylo v příkrém rozporu s dikcí a účelem právní úpravy odpovědnosti orgánů obchodních společností za škodu v obchodním zákoníku dovozovat, že dokud společnost vzniklý dluh neuhradí, škoda jí nevznikla. I v tomto případě tedy lze dovodit, že pro orgán společnosti, který jí způsobil škodu, by bylo výhodné navodit ve společnosti stav platební neschopnosti vedoucí k návrhu na prohlášení konkursu a tím se vyhnout důsledkům svého nezákonného jednání.
Opačný závěr odvolacího soudu, podle něhož Společnosti nemohla vzniknout škoda (neboť závazek vůči žalobkyni neuhradila), tudíž není správný.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že jednatel společnosti s ručením omezeným může ručit za závazky společnosti pouze tehdy, jsou-li prokázány předpoklady vzniku škody a jen do výše škody, kterou společnosti nikoli řádným výkonem funkce způsobil (srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 683/2008, ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008, ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 4824/2007, ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 1657/2009, či ze dne 27. března 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007).
K předpokladům vzniku odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti Nejvyšší soud odkazuje na závěry, jež formuloval a odůvodnil v rozsudku ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněném pod číslem 75/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, podle kterých jednatel odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem náležité péče, resp. péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Jedná-li s náležitou péčí, resp. péčí řádného hospodáře, není povinen hradit společnosti škodu, byť by v důsledku takového jednání vznikla.
V důsledku výše uvedeného nesprávného právního závěru se již odvolací soud nezabýval tím, zda příslušná smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla byla Společností uzavřena či nikoliv, zda bylo povinností žalovaných, jako jednatelů Společnosti, uzavírat pojistné smlouvy, zda případným neuzavřením smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla, způsobili žalovaní Společnosti škodu a zda žalobkyni v souvislosti s případným porušením povinnosti uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného vozidla vzniklo z titulu zákonného ručení žalovaných za závazky Společnosti podle ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 6 obch. zák. právo na zaplacení částky 432.650,- Kč s příslušenstvím (viz předchozí zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012, č. j. 23 Cdo 4240/2010-155).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu