ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4260.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 4260/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. Š. B., insolvenčního správce úpadce PIVOVAR EGGENBERG, a.s. , se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 27, PSČ 381 01, identifikační číslo osoby 63999994, zastoupeného Mgr. Michalem Magliou, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 14, proti žalovanému Městu Loket se sídlem v Lokti, nám. T. G. Masaryka 1/69, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, o zaplacení částky 22,521.519,- Kč, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 8 C 3028/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. července 2011, č. j. 12 Co 259/2011-131, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 154.014,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 8. září 2010, č. j. 8 C 3028/2009-95, zamítl žalobu o zaplacení částky 22,521.519,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Žalobce, jako insolvenční správce úpadce PIVOVAR EGGENGERG, a.s. (dále jen „úpadce“), se domáhal vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve výnosu – úroku z částek 36,221.550,- a 4,000.000,- Kč za dobu od 29. listopadu 2000 do 4. února 2009 u prvé částky a u druhé částky za dobu od 5. prosince 2000 do 4. února 2009, složených jako záloha na kupní cenu nemovitostí, které se žalovaný zavázal prodat První západočeské společnosti pro kapitálový trh, a.s. ve smlouvách o smlouvě budoucí kupní ze dne 24. listopadu a 22. prosince 2000.
Z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že úpadce smlouvou ze dne 31. března 2003 vstoupil do práv a povinností První západočeské společnosti pro kapitálový trh, a.s., následně na majetek úpadce byl prohlášen konkurs a žalobce je insolvenčním správcem tohoto úpadce. Dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce do 15 dnů od prohlášení konkursu žalovanému nesdělil, že hodlá závazky vyplývající ze smluv o smlouvách budoucích splnit, došlo k zániku těchto smluvních vztahů odstoupením insolvenčního správce podle ustanovení §253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) o bezdůvodném obohacení (§451 a násl. obč. zák.). Uvedl, že žalované město insolvenčnímu správci celou obdrženou zálohu ve výši 40,221.500,- Kč vydalo. Považoval za relevantní, zda město Loket, které získalo předmětné bezdůvodné obohacení, jednalo v dobré víře. Dovodil, že žalobce netvrdil ani neprokázal (neunesl břemeno tvrzení a důkazní), že by žalovaný po dobu držení finančního plnění ze smluv o smlouvách budoucích kupních v dobré víře nebyl. Byl to žalobce, kdo se rozhodl zamýšlenou transakci neuskutečnit a navodil stav, kdy žalované město muselo vydat bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žaloba není důvodná, a proto ji v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
K námitce žalobce, že v projednávané věci má být aplikována obchodně právní úprava, neboť se jedná o závazkový vztah týkající se zabezpečování veřejných potřeb, odvolací soud konstatoval, že žalovaný kupními smlouvami hodlal pozbýt nepotřebného majetku a že tento jeho záměr neměl sloužit k zabezpečení veřejných potřeb. Na tomto závěru přitom ničeho nemění ani tvrzení žalobce o výši rozpočtu žalovaného na rok 2011. Dále se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení právní otázky, zda se závazkový vztah mezi žalobcem (obchodní společností) a žalovaným (samosprávnou územní jednotkou) v posuzovaném případě řídí režimem obchodního nebo občanského zákoníku. Dle jeho názoru vyřešil v daném případě odvolací soud uvedenou právní otázku v rozporu s rozhodovací činností dovolacího soudu (v dovolání dále citovanou).
Dovolatel podrobuje kritice právní posouzení odvolacího soudu, který na právní vztah mezi účastníky aplikoval ustanovení občanského zákoníku. Poukazuje na to, že svůj nárok opřel o tvrzení, že závazkový vztah mezi žalobcem a žalovaným je tzv. relativním obchodem a řídí se režimem obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) podle ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. Jeho nárok pak vyplývá z ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. Domnívá se, že byla v daném případě splněna podmínka, kdy podle ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. obec zabezpečuje veřejné potřeby. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, a na něj navazující rozsudek ze dne 14. prosince 2010, č. j. 28 Cdo 4437/2010-377. Zastává názor, že příjem přesahující 40 mil. Kč do rozpočtu žalovaného se nutně týká zabezpečování veřejných potřeb i uspokojování veřejných potřeb určitého počtu lidí, když se jedná o částku, která v porovnání s rozpočtem žalovaného na rok 2011 činí více než 75 % všech výdajů obce.
Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání argumentuje zejména tím, že v daném případě z obsahu smluv neplyne, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb. Dovolání považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel výslovně dovolává, tj. že rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud shledal dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným pro posouzení otázky, zda se závazkový vztah mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem, založený smlouvou o smlouvě budoucí kupní, kde budoucím prodávajícím je samosprávná územní jednotka, tzv. bez dalšího týká zabezpečování veřejných potřeb ve smyslu ustanovení §261 odst. 2 obch. zák., neboť jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel nenamítal a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je pak omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O nesprávnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že závazkový vztah mezi žalobcem a žalovaným měl být posouzen jako tzv. relativní obchod a řídit se režimem obchodního zákoníku na základě jeho ustanovení §261 odst. 2. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že žalovaný kupními smlouvami hodlal pozbýt nepotřebného majetku a že tento jeho záměr neměl sloužit k zabezpečení veřejných potřeb. Závazkový vztah se tak neřídí obchodním zákoníkem, ale zákoníkem občanským.
Podle ustanovení §261 obch. zák. část třetí obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2). Při použití této části zákona podle odstavců 1 a 2 je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu (odstavec 5).
Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikání, nebo mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečení veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody), nebo z povahy věci samé - z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán. Srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 897.
Pro posouzení, zda se v daném případě jednalo o tzv. relativní obchod, je tedy nutné zkoumat povahu vzájemného vztahu účastníků uzavřené smlouvy a účel, ke kterému předmět smlouvy směřoval.
V posuzovaném vztahu vystupovala společnost První západočeská společnost pro kapitálový trh, a.s. (právní předchůdce úpadce) jako subjekt odpovídající charakteristice podnikatele (§2 odst. 2 písm. a/ obch. zák.) a závazkový vztah se týkal jeho podnikatelské činnosti (§261 odst. 2 obch. zák.). Druhou stranou byla obec - samosprávná územní jednotka (čl. 99 Ústavy České republiky, publikované pod č. 1/1993 Sb., §1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích).
Rozhodné v projednávané věci je proto posouzení, jestli závazkový vztah mezi žalovanou obcí a podnikatelem, právním předchůdcem žalobce, se týkal zabezpečování veřejných potřeb. Zabezpečování veřejných potřeb zahrnuje uspokojování potřeb neurčitého počtu lidí, a to bez ohledu, zda jde o celou společnost nebo pouze o její část. Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou zahrnovány služby, na kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní atp. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp.zn. 32 Odo 873/2006). Takovéto potřeby jsou zajišťovány jednotně pro všechny subjekty, které je také na daném území mohou hromadně využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu vodovodů, veřejných komunikací, osvětlení apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2011, sp. zn. 28 Cdo 4566/2010). Pojem zabezpečování veřejných potřeb užitý v ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. je vykládán tzv. v širších souvislostech (jak vyplývá mimo jiné např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98 nebo ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004).
Přestože zabezpečování veřejných potřeb je možno vykládat tzv. v širších souvislostech, nelze v projednávané věci ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, dospět k závěru, že se o zabezpečování veřejných potřeb jedná. Žalovaná obec se smlouvou o smlouvě budoucí kupní měla zavázat prodat kupujícímu podnikateli soubor nepotřebných nemovitostí, zde pozemků. Ze samotné smlouvy nelze dovodit, že se závazek týká zabezpečování nějakých veřejných potřeb. Tento dispoziční právní úkon má především charakter výkonu vlastnického práva a s veřejným zájmem přímo nesouvisí. Na tomto závěru nic nemění ani výše obdržených peněžních prostředků v relaci k výši rozpočtu obce či jejich následné použití, kterým již veřejné potřeby zabezpečovány být mohou. Není možno dovozovat, že se závazkový vztah, v daném případě smlouva o smlouvě budoucí kupní, týká zabezpečování veřejných potřeb toliko ze skutečnosti, že (budoucím) prodejem získané finanční prostředky naplní rozpočet obce a tudíž budou případně následně použity na plánované investice k zabezpečení možných veřejných potřeb. Prodej nepotřebného obecního majetku, stejně jako (nebo tím spíše) založení kontraktační povinnosti k uzavření budoucí kupní smlouvy na tento majetek, nelze proto tzv. bez dalšího za zabezpečování veřejných potřeb považovat.
Jelikož nebyly aplikační předpoklady ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. naplněny, závazkový vztah v projednávané věci se řídí zákoníkem občanským. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Odvolací soud věc správně právně posoudil, a proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalovanému náklady jeho právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 128.045,- Kč podle §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 25.669,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu