ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4327.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4327/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně GENERAL REALITY a.s. , se sídlem Praha 1 - Nové Město, Václavské nám. 807, PSČ 11000, identifikační číslo osoby 27430332, zastoupené Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Praha 9, Náchodská 760/67, proti žalovanému M. B., podnikateli se sídlem Roudnice nad Labem – Podlusky, Na Vyhlídce 2355, PSČ 413 01, identifikační číslo osoby 61350583, zastoupeného Mgr. Janem Matesem, advokátem se sílem Praha 4, Kvestorská 337/5, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 225/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2014, č. j. 3 Cmo 327/2013-300, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2014, č. j. 3 Cmo 327/2013-300, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2014, č. j. 3 Cmo 327/2013-300, změnil vyhovující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2013, č. j. 19 Cm 225/2010-266, ve znění opravného usnesení ze dne 24. května 2013, č. j. 19 Cm 225/2010-273, tak, že žalobu o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů obou řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 1. 3. 2007 uzavřena smlouva o spolupráci, na základě které žalovaný jako makléř vykonával pro žalobkyni činnost směřující ke zprostředkování nebo zajištění koupě či prodeje nemovitostí, členských podílů v bytových družstvech – bytů apod., přičemž v čl. V. smlouvy byl sjednán zákaz konkurence, kdy žalovaný se zavázal pod sankcí smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč, že informace, které makléř při výkonu činnosti podle této smlouvy o spolupráci získá, nesmí použít ve svůj, popř. ve prospěch třetí osoby po dobu 24 měsíců po ukončení smlouvy. Žalovaný porušil tento závazek tím, že informace, které získal za působení u žalobkyně, použil ve prospěch třetí osoby. Zatímco soud prvního stupně posoudil uvedenou smlouvu jako platnou smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž byla činnost žalovaného vymezena dostatečně určitě a žalovaný získal majetkový prospěch v souvislosti s porušením závazku podle čl. V. smlouvy, a žalobě na zaplacení smluvní pokuty vyhověl, odvolací soud dospěl k opačnému závěru a žalobu zamítl. Svůj závěr odůvodnil tak, že se v daném případě jedná o smlouvu o obchodním zastoupení ve smyslu §652 obch. zák. a ujednání v čl. V., které není ve smyslu §672a obch. zák. konkurenční doložkou, neboť se netýká zákazu činnosti, ale ochrany před zneužitím práva, je neurčité a tudíž absolutně neplatné podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nelze-li z vyjádřeného projevu vůle jednoznačně určit, kterých konkrétních informací se zákaz týká; informace, kterých se ujednání týká, nebyly dostatečně specifikovány a nelze je individualizovat. Protože z neplatného zajišťovaného závazku nemůže vzniknout závazek k zaplacení smluvní pokuty, žalobu odvolací soud zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tím, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil o rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011, podle něhož požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil předmětné ustanovení smlouvy v čl. V. a odchýlil se tak od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, podle něhož závěru soudu o neurčitosti právního úkonu musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. Dovolatelka poukázala rovněž na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu v podobě rozhodnutí ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1614/2011, ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1527/99 a ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1411/2005, týkající se výkladu právních úkonů.
Dovolatelka je přesvědčena, že ujednání čl. V. smlouvy je platné, neboť informace, které pod sankcí smluvní pokuty nesměl žalovaný použít ve prospěch svůj popř. třetí osoby po dobu 24 měsíců po ukončení smlouvy, byly jasně definovány tak, že se jedná podle smlouvy o informace, které makléř získá při výkonu činnosti podle smlouvy o spolupráci, tedy při vykonávání činností směřujících k zprostředkování nebo zajištění koupě či prodeje a převodu ve vztahu ke klientům. Nejednalo se o jakékoliv nespecifikované informace, jak dovodil odvolací soud.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné. Nejprve zdůrazňuje, že účastníci se nedohodli na ukončení spolupráce, jak tvrdí žalobkyně, ale dohodli se na ukončení platnosti a účinnosti předmětné smlouvy jako celku a tím podle jeho názoru vyloučili aplikaci jakékoliv části této smlouvy do budoucna, tedy i ustanovení ohledně smluvní pokuty v čl. V. smlouvy. Má navíc za to, že uvedené ujednání je neurčité a nejasné, což dokládá i odlišný výklad tohoto ustanovení učiněný soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu o neplatnosti konkurenční doložky spatřuje i v tom, že v ní nebylo vymezeno území a vůči jakému okruhu osob na tomto územní se vztahuje vymezený zákaz činnosti – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4591/2009, a další rozhodnutí týkající se obsahu a pravidel sjednání konkurenčních doložek (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 659/2005, 23 Cdo 3859/2009, 32 Odo 407/2005, 23 Cdo 4192/2008. Mimoto poukazuje na to, že smlouva o spolupráci svými obsahovými náležitostmi naplňuje dohodu o podstatných náležitostech pracovní smlouvy.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud považuje dovolání za důvodné, neboť výše citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení neplatnosti ujednání účastníků o konkurenční doložce a z toho plynoucí následný nesprávný právní závěr, že žalobkyně nevznikl z neplatného ujednání nárok na smluvní pokutu sjednanou ve smlouvě o spolupráci ze dne 1. 3. 2007.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se při řešení otázky neplatnosti ujednání o zákazu konkurence (ujednání o smluvní pokutě) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka důvodně namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011 (uveřejněného na www.nsoud.cz ), které lze použít i na danou věc podle něhož požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno. Podle uvedené judikatury je tedy požadavek určitosti vymezení povinností, zajištěných smluvní pokutou, naplněn i tehdy, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, jako to bylo v daném případě, kdy smluvní pokutou bylo zajištěno porušení povinností žalovaného nepoužít informace, které jako makléř získal při výkonu činnosti podle této smlouvy o spolupráci, ve svůj, popř. ve prospěch třetí osoby po dobu 24 měsíců po ukončení smlouvy, kdy činnosti podle smlouvy o spolupráci byly specifikovány tak, že jsou to činnosti směřující ke zprostředkování nebo zajištění koupě či prodeje nemovitostí, členských podílů v bytových družstvech – bytů apod. Uvedené činnosti povinného (žalovaného) tedy tvořily ucelený a identifikovatelný soubor povinností.
Odvolací soud se odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména v podobě rozhodnutí ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1527/99 (uveřejněného na www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru: „Podle §37 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně. Tímto ustanovením se sankce neplatnosti právního úkonu váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li jeho nejistý obsah, to jest - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření své vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 2 obč. zák.) Ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.“ V dané věci, aniž by odvolací soud použil výkladová pravidla podle §266 obch. zák. a§35 odst. 2 obč. zák., bez dalšího dospěl k závěru, že předmětné ujednání v čl. V. smlouvy o spolupráci je neplatné. Odvolací soud se odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1614/2011 (uveřejněného na www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě pochybností o obsahu smluvního ujednání platí, že výklad nezakládající neplatnost sporného ujednání (právního úkonu) je prioritním před výkladem, podle něhož je toto ujednání neplatné (srovnej např. i nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolací důvod nesprávného právního posouzení otázky neplatnosti ujednání (podle §37 obč. zák.) v čl. V. předmětné smlouvy o spolupráci byl uplatněn důvodně, stejně jako důvod nerespektování výkladových pravidel právních úkonů podle §35 odst. 2 obč. zák., Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2015
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu