ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4379.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4379/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci žalobce Města České Velenice , se sídlem v Českých Velenicích, Revoluční 228, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vopelkou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Hroznová 28, proti žalované REVIS - Praha, spol. s r.o., se sídlem v Praze 5 – Radotíně, Výpadová 317/19, IČO 41190114, zastoupené JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Čs. Legií 172, o zaplacení částky 100 856 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 202/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2008, č. j. 7 Co 710/2008-258, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2008, č. j. 7 Co 710/2008-258, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. ledna 2008, č. j. 6 C 202/2007-216, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č. j. 6 C 202/2007-216, uložil žalované zaplatit žalobci částku 100 856 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 13. 6. 1995 (ve znění dodatků) se žalovaná zavázala pro žalobce provést projekt „plynofikace Města České Velenice“. Ke dni 30. 10. 1995 žalovaná dílo dokončila. V květnu 2002 došlo k propadu vozovky na parcele č. 1157/1 v k. ú. České Velenice v místě vedení plynového potrubí pokládaného žalovanou, kde se křížila plynová trouba s kanalizační přípojkou, o níž žalovaná v době pokládky plynovodu věděla. Kanalizační přípojka z betonových trub byla pro průchod plynové trouby proražena a byl proveden rovný průchod potrubí. Vzhledem k tomuto zásahu došlo k pronikání fekální vody do okolního podloží a tím k rozvodňování zemních vrstev, což vedlo k jejich propadnutí a následnému propadnutí části uliční vozovky. Žalobce následně prostřednictví společnosti STAVCENT, a. s. uvedl poškození v předešlý stav. Za provedené práce uvedené společnosti uhradil částku 100 856 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo podle §261 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve spojení s §536 a násl. obch. zák. Podle soudu prvního stupně je nepochybné, že k propadnutí uliční vozovky došlo v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Pokud žalobce následně ze svého vynaložil na opravu prostředky ve výši 100 856 Kč, vznikla mu škoda, která je majetkovou újmou reprezentující hodnoty, které je nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. V projednávané věci je tak dána odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobci a to jednak podle ustanovení §373 obch. zák., jednak podle §420a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně se neztotožnil s argumentací žalované, že při převzetí díla mohl žalobce zjistit případné nedostatky, které by mohl uplatnit v rámci vad, a tím zanedbal svou povinnost předcházet případným škodám. V řízení nevyplynulo, že by žalobce měl povědomost o křížení plynovodu a kanalizačního potrubí již v roce 1995. V daném případě nejde o uplatnění nároku z vad díla, ale o uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku protiprávního jednání žalované. Nárok žalobce není ani promlčen, jelikož k reálnému vzniku škody došlo ke dni 19. 12. 2002, kdy předmětnou částku žalobce uhradil společnosti STAVCENT, a. s. Současně soud neshledal žádné okolnosti vylučující odpovědnost žalované za vzniklou škodu, neboť po provedeném dokazování bylo zjištěno, že žalovaná o křížení trasy plynovodu s kanalizační přípojkou věděla, svévolně porušila normami stanovené postupy a úmyslně prorazila betonovou kanalizační trubku za účelem nepřípustného průchodu plynového potrubí. Soud prvního stupně tak žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. května 2008, č. j. 7 Co 710/2008-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně a zcela na jeho odůvodnění odkázal. Odvolací soud doplnil, že žalovaná je odpovědná žalobci za škodu podle ustanovení §373 obch. zák. i podle ustanovení §420a obč. zák. Odvolací soud má stejně jako soud prvního stupně za to, že žalobce je k podání žaloby aktivně legitimován, ačkoli k datu propadu vozovky nebyl vlastníkem kanalizace a není vlastníkem pozemku p. č. 1157/1 v k. ú. České Velenice. Je totiž nepochybné, že k datu propadu vozovky byl vlastníkem plynového vedení, a musel tedy vynaložit prostředky v žalované výši na jeho nutnou opravu – provedení shybky, tj. výhybky potrubí a s tím nutně spojené práce, provedené společností STAVCENT, a. s., jak byly v řízení prokázány před soudem prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že k promlčení žalovaného nároku nedošlo, jelikož je zachována subjektivní i objektivní lhůta podle §397 a §398 obch. zák. a rovněž podle §106 odst. 1 a 2 obč. zák. Odvolací soud dospěl i k závěru, že žalobce neporušil svou prevenční povinnost podle ustanovení §384 obch. zák. a §415 obč. zák. Z těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť soudy nižších stupňů se podle jejího názoru odchýlily od konstantní judikatury Nejvyššího soudu a otázku náhrady škody posoudily v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka namítá, že žalobce není k uplatnění náhrady škody aktivně legitimovaný, neboť k datu vzniku škody nevlastnil pozemek ani kanalizaci, na nichž mělo dojít ke škodám, a na plynovém vedení mu škoda vzniknout nemohla, neboť vady díla nejsou škodou a měly být odstraněny standardním reklamačním postupem. Dovolatelka je toho názoru, že jedině vlastník dotčeného pozemku (Česká republika a následně Jihočeský kraj) a vlastník kanalizace (do počátku roku 2003 jím byl Jihočeský vodárenský svaz, poté žalobce) mohly být případným jednáním žalované poškozeny. Žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1331/2001, sp. zn. 25 Cdo 2032/2005 a sp. zn. 25 Cdo 2146/2000), podle níž nevlastník věci nemůže být poškozen újmou na věci vzniklou. Dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že pokud žalobce investoval z vlastní vůle do cizí věci, aniž měl k tomuto zákonnou povinnost, zakládá tato investice vztah mezi vlastníkem věci a žalobcem, nikoli mezi žalobcem a žalovanou.
Dovolatelka dále napadá závěr odvolacího soudu, který dovodil, že ačkoli žalobce nebyl vlastníkem kanalizace ani pozemku v předmětné době, byl vlastníkem plynového vedení a vynaložil tedy prostředky v žalované výši na jeho opravu. Podle dovolatelky ovšem nelze směšovat odpovědnost za vady z provedení díla s nároky z titulu náhrady škody. Celé plynové vedení bylo zhotoveno na základě smlouvy o dílo a veškeré závady, které se na něm mohly objevit, musí být řešeny výhradně v režimu reklamace vad a jejich následného odstranění v souladu se zákonem a s uzavřenou smlouvou. Závada provedeného díla nemůže být z právního hlediska škodou, ale pouze vadou díla (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
Dovolatelka je dále toho názoru, že pokud soudy dospěly k závěru, že škoda (ve skutečnosti vada) byla přítomna již od počátku provedení díla, pak je ve smyslu §398 obch. zák. nárok žalobce promlčen, neboť promlčecí doba běží ode dne, kdy se poškozený o škodě mohl dozvědět. Tento okamžik nastal hned při kontrole položení plynovodu, kdy se o vadném položení dozvěděly VAK JČ. Z toho důvodu žalovaná opětovně namítla promlčení žalovaného nároku. V řízení tak dle dovolatelky došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci v obou stupních soudního řízení. V prvním došlo k přiznání části náhrady škody nevlastníku věci a části náhrady škody za vady na díle, v druhém stupni přiznáním náhrady škody za vady vzniklé na díle.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaná napadla dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v jeho potvrzujícím výroku (výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo ve věci samé potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 100 856,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní posouzení uplatněného nároku žalobce na náhradu škody, kterou měla žalobci způsobit vadným provedením díla žalovaná, odvolacím soudem je nesprávné, když ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku o odpovědnosti za vady díla a odpovědnosti za škodu na daný skutkový stav nesprávně aplikoval, což zároveň zakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podanou žalobou se žalobce domáhal proti žalované náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku vadně umístěných plynových rozvodů, jejichž pokládku žalovaná provedla na základě smlouvy o dílo ze dne 13. 6. 1995, včetně souvisejících dodatků, na pozemcích třetí osoby. Výši škody měla představovat částka, kterou žalobce musel vynaložit na opravu vad díla a poškození kanalizace a dalších částí, jež nechal odstranit na vlastní náklad prostřednictvím třetího subjektu (STAVCENT, a. s.). Odvolací soud shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že žalovaná žalobci odpovídá za škodu podle ustanovení §373 obch. zák. a §420a obč. zák., a proto shledal nárok na zaplacení částky v žalované výši důvodným.
Část žalobou uplatněného nároku představují žalobcem vynaložené náklady spojené se samotnou opravou vadně položených plynových rozvodů, další část žalobcem vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav věcí, které nebyly předmětem plnění ze smlouvy o dílo (kanalizace a pozemku samotného). Soud přitom není vázán právní kvalifikací nároku žalobcem.
Podle ustanovení §564 obch. zák. ve vazbě na ustanovení §436 až 441 obch. zák. má objednatel, má-li provedené dílo vady, jimiž je porušena smlouva o dílo podstatným způsobem, právo požadovat, podle okolností, odstranění nedodělků, odstranění právních vad, odstranění vad opravou, přiměřenou slevu z ceny díla nebo právo odstoupit od smlouvy. Má-li provedené dílo, jehož předmět nelze vzhledem k jeho povaze vrátit zhotoviteli, vady, jimiž je porušena smlouva o dílo nepodstatným způsobem, má stejná práva s výjimkou práva na odstoupení od smlouvy.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004 pod označením SJ 34/2004) konstatoval, že z ustanovení §440 odst. 2 obch. zák., ve spojení s ustanovením §564 obch. zák. nepochybně vyplývá, a jak ostatně dovodil i v rozsudku ze dne 3. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1180/2000, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle §436 a §437 obch. zák., nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Obchodní zákoník tak brání tomu, aby byl účel ustanovení zákona o odpovědnosti za vady obcházen tím, že by se objednatel mohl domoci nahrazení újmy z vadného plnění nikoli uplatněním nároku z vad zboží, nýbrž požadavkem na plnění z odlišného právního důvodu. Obecně podle §440 odst. 2 obch. zák. platí, že objednatel nemůže požadovat náhradu v rozsahu, v jakém mohl dosáhnout uspokojení uplatněním práva z odpovědnosti za vady, z žádného jiného právního titulu, tedy ani z titulu náhrady škody. To platí přiměřeně i pro práva z odpovědnosti za vady díla, v souvislosti s náhradou škody z vad díla (§564 obch. zák.). Podle ustanovení §440 odst. 2 obch. zák. tak nelze uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad díla podle §436 a §437 obch. zák. dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu.
K tomu je třeba dodat, že volba nároků z vad díla náleží kupujícímu (objednateli), oznámí-li prodávajícímu (zhotoviteli) zvolený nárok ve včas zaslaném oznámení vad nebo bez zbytečného odkladu po tomto oznámení, a že uplatněný nárok nemůže kupující měnit bez souhlasu prodávajícího (zhotovitele). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že žalobce toliko žalovanou upozornil na vady s požadavkem na jejich odstranění, avšak bez poskytnutí přiměřené lhůty k jejich odstranění, a poté si nechal vady odstranit třetí osobou. Nejvyšší soud opakovaně dovodil (srov. např. rozsudek ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003), že objednatel nemá ze zákona právo odstranit vady sám nebo je nechat odstranit a domáhat se na zhotoviteli úhrady takého odstranění, pokud nebyl takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady dohodnut ve smlouvě. Bez dohody se zhotovitelem by takový postup byl možný pouze tehdy, pokud by objednatel uplatnil nárok na slevu z ceny díla nebo pokud by od smlouvy odstoupil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 29 Cdo 2206/98). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se však tento skutkový závěr nepodává.
Právní posouzení odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalovanou žalobci na části díla jeho vadným provedením je tak závěrem neúplným, tudíž nesprávným.
Dovolací soud se vzhledem k dalším dovolacím námitkám žalované zabýval druhou částí žalobcem uplatněného a odvolacím soudem přiznaného nároku žalobce na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout vynaložením nákladů na opravu kanalizace a silniční komunikace poškozených v důsledku vadného plnění žalované ze smlouvy o dílo.
Jak výše uvedeno, odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými právními instituty, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti. Odpovědnost za vady stíhá nedostatky vlastního plnění zhotovitele a sleduje, aby se objednateli dostalo ze závazkového právního vztahu plnění bez jakýchkoliv vad. Odpovědnost za škodu sleduje oproti tomu účel, aby byla nahrazena majetková újma vzniklá následkem porušení povinnosti nebo jiné právem uznané skutečnosti.
Podle ustanovení §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Protiprávnost jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu zde spočívá právě v porušení povinností žalované jako zhotovitelky dodat dílo žalobci jako objednateli bez vad. K tomu je třeba dodat, že nevytkl-li objednatel řádně vady díla, nebrání to v tomto rozsahu uplatnění nároku na náhradu škody, neboť ten lze v tomto rozsahu uplatnit nezávisle na tom, zda vada samotné opravy byla vytčena a zda byl nárok z odpovědnosti za vady uplatněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001).
Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že žalobce neměl vynakládat náklady na odstranění škod vzniklých na majetku třetích osob v důsledku vadně provedeného díla žalovanou, je tato námitka nedůvodná. Za škodu vzniklou v důsledku porušení povinností uložených ve stavebním povolení odpovídá stavebník bez ohledu na to, zda stavební práce prováděl sám nebo prostřednictvím svého smluvního partnera (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2003, sp. zn. 25 Cdo 2102/2002). Ve stavebním povolení ze dne 29. března 1995, č. j. SO-330/215/76/95, pod bodem 10 byla žalobci jako stavebníkovi uložena povinnost případné závady, které by stavbou vznikly na cizím majetku, na svůj náklad neodkladně odstranit a způsobené škody uhradit. Na odpovědnosti žalobce za škodu způsobenou třetím osobám nic nemění, že k vlastnímu provedení stavby žalobce uzavřel smlouvu o dílo se žalovanou jako zhotovitelkou.
Pro celou soukromoprávní oblast je obecná úprava náhrady škody obsažena v občanském zákoníku. Úprava náhrady škody v obchodním zákoníku je ve vztahu k úpravě občanského zákoníku úpravou zvláštní, přičemž úprava daná v §373 an. má charakter obecné úpravy náhrady škody v obchodních vztazích a k ní jsou v obchodním zákoníku ještě speciální ustanovení v dalším stupni. (srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, 1469 s 1035). Pro v obchodním zákoníku neupravenou odpovědnost za škodu způsobenou zaviněním jiného se tak použije právní úprava v zákoníku občanském.
Z toho, že za jednu a tutéž škodu může poškozenému odpovídat více subjektů, nelze dovodit závěr, že je tím vyloučena odpovědnost jednoho z nich, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Není totiž zákonného důvodu vylučovat zákonnou odpovědnost jednoho subjektu jen proto, že za tutéž škodu odpovídá též subjekt jiný (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2003, 25 Cdo 2102/2002). Jestliže následkem vadné práce provedené osobou použitou k realizaci díla je způsobena škoda a zhotovitel ji poškozenému nahradí, má proti této třetí osobě tzv. postih podle §440 obč. zák. z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou zaviněním jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 1843/2007).
Odpovídá-li objednatel za škodu způsobenou třetím osobám vadným provedením díla zhotovitelem, provedeným na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi objednatelem a zhotovitelem podle §536 a násl. obch. zák., má objednatel proti zhotoviteli postih podle §440 obč. zák
Obdobně v projednávané věci, plnil-li žalobce z titulu své odpovědnosti za škodu třetím osobám v důsledku vadně provedeného díla žalovanou, je dán žalobcův postih podle §440 obč. zák. proti žalované.
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že je zde dána povinnost žalované plnit žalobci na žalobcem vynaložené náklady na odstranění škody způsobené třetím osobám v důsledku vadného plnění žalované, je tento závěr (byť dílem z odlišných právních důvodů) správný.
Protože však odvolací soud neodlišil právní instituty odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu a celý žalobou uplatněný nárok „na náhradu škody ve výši 100 856,- Kč“ posoudil toliko jako nárok na náhradu škody, tzn. nerozlišil, jaká část nároku je dána z titulu odpovědnosti za vady a jaká je již postihem příslušejícím žalobci v důsledku jeho odpovědnosti za škodu třetím osobám mající příčinu ve vadném plnění žalované jako zhotovitele podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, je dovolání žalované opodstatněné.
Rozsudek odvolacího soudu tak není správný. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než jej podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení se soud bude muset zabývat rozlišením v jaké části uplatněného nároku žalobce na zaplacení částky 100 856,- Kč jde o uplatněný nárok týkající se vadně provedené části díla a v jaké části o plnění vynaložené žalobcem na odstranění škod způsobených třetím osobám tímto vadným provedením díla žalovanou. V části uplatněného nároku týkajícího se vadně provedeného díla soud posoudí, zda objednatel vady žalované řádně oznámil a uplatnil nárok na slevu z ceny díla nebo zda odstoupil od smlouvy, maje přitom na paměti, že se nemůže domáhat náhrady škody vzniklé mu z vadného plnění žalované (zhotovitele) v rozsahu, ve kterém se mohl domoci uspokojení uplatněním práv z odpovědnosti za vady.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. března 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu