ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4407.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 4407/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně WACOM Europe GmbH , se sídlem v Krefeldu, Europark Fichtenhain A9, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Michalem Havlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, proti žalovaným 1) ConQuest entertainment a.s. , se sídlem v Praze 1, Hybernská 20/1007, PSČ 111 21, identifikační číslo osoby 26467909, 2) ConQuest a.s. , se sídlem v Praze 4, Nuselská 46, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25688766 , 3) UMAX Czech a.s. , se sídlem v Praze 1, Hybernská 20/1007, PSČ 111 21, identifikační číslo osoby 26470063, všem zastoupeným JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, na ochranu práv k ochranné známce a proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 151/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2011, č. j. 3 Cmo 403/2010-129, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2011, č. j. 3 Cmo 403/2010-129, se v části prvního výroku, jíž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2010, č. j. 41 Cm 151/2008-86, ve výrocích IV., V. a VI. tak, že se žaloba na uložení povinnosti žalovaným 1), 2) a 3) poskytnout žalobkyni v písemné formě informace o výrobcích popsaných v žalobním petitu zamítá, jakož i ve druhém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. března 2010, č. j. 41 Cm 151/2008-86, vyhověl žalobě a uložil každému z žalovaných povinnost zdržet se nabízení, dovozu, vývozu, skladování, prodeje a uvádění na trh výrobků označených ochrannými známkami Wacom, Intuos nebo Bamboo nesoucích výrobkový kód, v němž následuje po poslední pomlčce písmeno „A“ (bod I. až III. výroku), dále povinnost poskytnout právnímu zástupci žalobkyně do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku v písemné formě úplné informace obsahující množství a cenu dovezených, dodaných, odebraných, skladovaných, přijatých nebo objednaných výrobků označených ochrannými známkami Wacom, Intuos nebo Bamboo nesoucích výrobkový kód, v němž následuje po poslední pomlčce písmeno „A“ a jména a příjmení nebo obchodní firmu či název a místo trvalého pobytu dodavatele nebo jiných osob, které výrobky v předešlé době držely (bod IV. až VI. výroku), žalované 2) uložil povinnost převést doménové jméno wacom.cz na žalobkyni do 10 dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod VII. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod VIII. výroku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že společnost WACOM Co. Ltd., Japonsko, je majitelem ochranných známek Společenství „Wacom“ č. 670745, „Intuos“ č. 670695, „Bamboo“ č. 5678826 a že žalobkyně má aktivní legitimaci k podání žaloby z titulu ochrany proti porušování práv k uvedených ochranným známkám proti žalovaným. Dále soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo v řízení sporným, že žalovaní na základě smluvního vztahu spolupracovali v letech 1996 do března 2008 s žalobkyní při distribuci výrobků označených uvedenými ochrannými známkami na území České republiky, a že tato spolupráce byla ze strany žalobkyně v březnu 2008 ukončena. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná 1) dodává a žalovaní 2) a 3) na svých webových stránkách nabízejí a přijímají objednávky týkající se výrobků označených předmětnými ochrannými známkami Wacom, Intuos a Bamboo, přičemž se jedná o výrobky určené výrobcem a majitelem ochranných známek pro trh v USA, nikoliv v ČR, Evropské unii či Evropském hospodářském prostoru. Soud prvního stupně konstatoval, že na daný případ se nevztahuje vyčerpání práv z ochranné známky dle ustanovení §11 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále též jen „ZOZ“). Proto se jedná o ilegální paralelní dovozy, neboť k takovému jednání nedal žalovaným majitel ochranných známek souhlas. Uvedené protiprávní jednání se tak posuzuje jako neoprávněný zásah do práv k ochranným známkám ve smyslu ustanovení §8 ZOZ. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že majitel ochranné známky, resp. s jeho souhlasem žalobkyně, je proto oprávněn v případě neoprávněného zásahu do jeho práv domáhat se proti žalovaným dle ustanovení §4 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, zdržení se jednání, jímž dochází k porušení práva. S odkazem na ustanovení §3 citovaného zákona shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou i v části týkající se práva na informace, neboť z dokazování vyplynulo, že žalobkyně informace týkající se předmětných ilegálních paralelních dovozů požadovala po žalovaných před podáním žaloby, avšak bezúspěšně. Stejně tak shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou i v části týkající se požadovaného převodu doménového jména wacom. cz.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. a VII. potvrdil, ve výrocích IV., V. a VI. jej změnil tak, že žaloba na uložení povinnosti žalovaným 1), 2) a 3) poskytnout žalobkyni v písemné formě informace o výrobcích popsaných v žalobním petitu se zamítá (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, a rovněž se závěry právními, pokud jde o hodnocení zdržovacích nároků vůči žalovaným a požadavku na převod domény wacom.cz z žalované 2) na žalobkyni. Odlišným způsobem však právně posoudil žalobkyní uplatněné nároky na informace. Dle odvolacího soudu z ustanovení §3 zákona č. 221/2006 Sb. vyplývá, že právo na informace nelze uplatňovat tak, jak to učinila žalobkyně a vůči osobám, vůči kterým nároky žalobkyně uplatnila. Konstatoval, že informace popsané v ustanovení §3 zákona č. 221/2006 Sb. může oprávněná osoba požadovat vůči třetí osobě, tedy nikoli vůči porušovateli, a dále podle ustanovení §3 odst. 2 cit. zákona, není-li informace podle odstavce 1 poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se jí oprávněná osoba domáhat návrhem u soudu v řízení o porušení práva. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že „zmíněné právo na informace lze uplatnit u soudu vůči třetí osobě, avšak pouze v řízení o porušení práva vůči osobě porušující práva jako vedlejší nárok, samostatně neuplatnitelný“. V této souvislosti uzavřel, že vůči žalovaným právo na informace uplatnit nelze.
Proti rozsudku odvolacího soudu [v části, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV., V. a VI. tak, že žalobu na uložení povinnosti žalovaným 1), 2) a 3) poskytnout žalobkyni v písemné formě informace o výrobcích popsaných v žalobním petitu zamítl] podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud sice aplikoval správný právní předpis – ustanovení §3 zákona č. 221/2006 Sb., avšak jej neprávně vyložil. Upozorňuje, že citované ustanovení je implementací článku 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o vymáhání (správně dodržování) práv duševního vlastnictví (dále jen „Směrnice“) do právního řádu České republiky. Tento článek Směrnice přitom výslovně uvádí, že právo na informace může být vymáháno vůči „porušovateli nebo každé jiné osobě“. Apeluje, že je třeba legislativní zkratku „třetí osoba“ v citovaném zákoně vykládat v souladu s nadřazeným právním předpisem EU, který zákon provádí. Je toho názoru, že odvolací soud v daném případě svoji povinnost vykládat národní předpis „eurokonformním“ způsobem nesplnil, jeho výklad považuje za nesprávný, rozporný s účelem Směrnice, chybný z hlediska logiky, v rozporu s výkladovou zásadou a minori ad maius.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dle obsahu spisu a předkládací zprávy se žalovaní k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že v dovoláním napadené části jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek (resp. jeho měnící část) ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolatelka napadá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, nesouhlasí s výkladem ustanovení §3 zákona č. 221/2006 Sb., jak jej učinil odvolací soud.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právo na informace je institutem sloužícím ke zlepšení vymahatelnosti práv z průmyslového vlastnictví. Smyslem je poskytnout žalobci ve sporu dostatek informací k ochraně jeho práv. Právo na informace umožňuje získání přesných informací o původu zboží nebo služeb, kterými jsou porušována práva, distribučních kanálech a totožnosti třetí osoby zúčastněné na porušení práva. Právo na informace bylo v oblasti průmyslového vlastnictví zavedeno přijetím zákona č. 116/2000 Sb., kterým se mění některé zákony na ochranu průmyslového vlastnictví, jenž do jednotlivých právních předpisů na ochranu průmyslového vlastnictví implementoval ustanovení článku 47 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (příloha Dohody o zřízení Světové obchodní organizace, publikované pod č. 191/1995 Sb.; dále jen „Dohoda TRIPS“), která je ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu České republiky.
Z čl. 47 Dohody TRIPS plyne, že členové mohou stanovit, že soudní orgány mají pravomoc nařídit porušovateli, aby oznámil majiteli práva totožnost třetích osob, zapojených do výroby a distribuce porušujícího zboží nebo služeb a jejich distribuční síť, pokud by to nebylo v nepoměru k závažnosti porušení.
Dne 29. dubna 2004 přijal Evropský parlament a Rada směrnici č. 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví. Z důvodu transpozice této Směrnice do právního řádu České republiky pak byl přijat zákon č. 221/2006 Sb. (viz jeho ustanovení §1).
Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice členské státy zajistí, aby v souvislosti s řízením o porušení práva duševního vlastnictví a na základě odůvodněné a přiměřené žádosti navrhovatele mohly příslušné soudní orgány nařídit, že informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo duševního vlastnictví, musí poskytnout porušovatel nebo každá jiná osoba, a) která prokazatelně v obchodním měřítku držela zboží porušující právo, b) která prokazatelně v obchodním měřítku užívala služby porušující právo, c) která prokazatelně v obchodním měřítku poskytovala služby používané při činnostech porušujících právo, nebo d) byla označena osobou uvedenou v písmenech a), b) nebo c) jako účastník na výrobě, zpracování, nebo distribuci zboží či poskytování služeb.
Podle ustanovení §3 zákona č. 221/2006 Sb. oprávněná osoba může požadovat vůči třetí osobě, a) která za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu držela zboží porušující právo, nebo b) která za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu užívala služby porušující právo, nebo c) o níž bylo zjištěno, že za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu poskytovala služby užívané při činnostech porušujících právo, anebo d) která byla označena osobou uvedenou v písmeni a), b) nebo c) jako osoba účastnící se výroby, zpracování, skladování nebo distribuce zboží či poskytování služeb, informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo (odstavec 1). Není-li informace podle odstavce 1 poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se jí oprávněná osoba domáhat návrhem u soudu v řízení o porušení práva. Soud žalobu zamítne, jestliže by to bylo v nepoměru k závažnosti ohrožení či porušení práva (odstavec 2).
Slovní spojení „třetí osoba“ v ustanovení §3 zákona č. 221/2006 Sb. nelze vyložit tak, že touto třetí osobou není porušovatel.
Zákon č. 221/2006 Sb. definici samotného slovního spojení „třetí osoba“ neobsahuje. Slovní spojení „třetí osoba“ značí, že se jedná o osobu odlišnou od oprávněné osoby (legislativní zkratka „oprávněná osoba“ je naopak v zákoně č. 221/2006 Sb. přesně vymezena). Smyslem ustanovení §3 zákona č. 221/2006 Sb. je, aby bylo pro všechny oprávněné osoby zákonem zakotveno právo žádat po konkrétních subjektech, které se nějakým (v citovaném ustanovení alternativně vymezeným) způsobem podílejí na porušování práv z průmyslového vlastnictví, informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo z průmyslového vlastnictví. Není tak důvod pro závěr, že slovní spojení „třetí osoba“ v sobě nezahrnuje i samotného rušitele (porušovatele) práva z průmyslového vlastnictví. Právě naopak, je-li povinností každé jiné třetí osoby (než porušovatele), která se určitým způsobem podílí na porušování práva z průmyslového vlastnictví, poskytnout oprávněné osobě výše uvedené informace, pak tato povinnost musí logicky stíhat i přímého porušovatele průmyslového vlastnictví (splňuje-li některý z předpokladů uvedený pod písmeny a) až d) ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb.).
K uvedenému výkladu je nutno dospět i za pomoci eurokonformní metody výkladu citovaného ustanovení. Z dikce Směrnice vyplývá povinnost členského státu zajistit, aby oprávněné osoby měly právo na informace o původu zboží či služeb, kterým je porušováno právo duševního vlastnictví, a to vůči porušovateli nebo každé jiné osobě.
Je třeba připomenout, že veškeré orgány členského státu, včetně soudů, jsou podle ustálené judikatury Evropského soudního dvora povinny při uplatňování vnitrostátního práva vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice či jiného právního předpisu Unie, k jehož implementaci slouží (viz např. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. dubna 1984, Von Colson and Kamann v. Land Nordhein-Westfalen, 14/83 a ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA . , C-106/89). Eurokonformní výklad vychází z toho, že unijní právo a judikatura Soudního dvora EU slouží jako vodítko pro výklad národního práva, pokud bylo vykládané ustanovení přijato za účelem sbližování českého práva s právem unijním.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že slovní spojení „třetí osoba“ užitý (bez bližšího vysvětlení či specifikace) v ustanovení §3 zákona č. 221/2006 Sb. je třeba vykládat ve smyslu Směrnice, tedy „porušovatel nebo každá jiná osoba“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jej proto v napadené části prvního výroku, jakož i v závislém druhém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.); o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu