ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4445.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 4445/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o. , se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 62967541, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované ROSSMANN, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 61246093, zastoupené Mgr. Borisem Brázdilem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anglická 140/20, o zaplacení částky 893.241,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 66/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2011, č. j. 2 Cmo 287/2010-292, ve znění opravného usnesení ze dne 16. června 2011, č. j. 2 Cmo 287/2010-301 takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2009, č. j. 11 Cm 66/2005-227, zamítl žalobu o zaplacení částky 893.241,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Žalobkyně se žalobou na zaplacení částky 893.241,- Kč s příslušenstvím domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku za předpokládané, ale nerealizované dodávky zboží do prodejen žalované za období od 1. ledna 2003 do 31. března 2003. Podáním ze dne 2. července 2009 pak žalobkyně uvedla další skutkovou verzi vzniku škody. Požadovala ušlý zisk z částky 21,599.188,05 Kč. Tvrdila, že žalovaná od žalobkyně dle dodatku k rámcové smlouvě v rozmezí let 1998 až 2001 vybrala částku ve výši 21,599.188,05 Kč, jakožto příspěvky k úhradě provozních a investičních nákladů žalované. Smluvní ujednání spočívající v tom, že žalobkyně bude žalované tyto příspěvky poskytovat, je neplatné pro rozpor s dobrými mravy, tudíž částka 21,599.188,05 Kč představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, které žalovaná žalobkyni doposud nevrátila. Neoprávněným výběrem a zadržením této částky vznikla žalobkyni škoda ve formě ušlého zisku, neboť ji žalobkyně nemohla použít pro své podnikatelské aktivity.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 2. ledna 2001 uzavřely strany Rámcovou kupní smlouvu o dodávkách drogistického zboží (dále jen „Rámcová smlouva“), doplněnou Dodatkem. Rámcová smlouva v bodě 2.2. předpokládala písemné objednávky kupující (žalované), ve kterých kupující určí konkrétní druh, množství a jakost požadovaného zboží. Dovodil, že přestože v ní účastníci uvedli, že se jedná o rámcovou kupní smlouvu dle ustanovení §409 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), nejedná se o kupní smlouvu, ale o jiné obchodní podmínky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 obch. zák. Z Rámcové smlouvy (ani z jejího Dodatku) nebyl prokázán závazek žalované od žalobkyně trvale či opakovaně odebírat konkrétní zboží pouze na základě této smlouvy. Rovněž nebyl v řízení prokázán závazek žalované uzavírat s žalobkyní kupní smlouvy po celou dobu trvání Rámcové smlouvy. Za této situace soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neporušila žádný svůj závazek vůči žalobkyni, když s ní přestala v červnu roku 2001 kupní smlouvy uzavírat. Protože porušení povinnosti ze závazkového vztahu je základním předpokladem vzniku nároku na náhradu škody za porušení sjednané povinnosti, soud prvního stupně žalobu o náhradu škody podle ustanovení §373 obch. zák. důvodnou neshledal.
K další skutkové verzi žalobkyně o existenci škody vzniklé jí v důsledku bezdůvodného obohacení žalované na její úkor soud prvního stupně předně uvedl, že žalobkyně nepřesně interpretuje závěry soudu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č. j. 3 Cmo 95/2006-227 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2009, č. j. 23 Cdo 2184/2007-257, které žalobkyně předložila. Upozornil, že soudy v těchto rozsudcích nedospěly k závěru, že veškerá ujednání o rabatech, bonusech a příspěvcích byla absolutně neplatnými pro rozpor s dobrými mravy. Uzavřel, že odpovědnost za bezdůvodné obohacení není odpovědností za porušení závazkového vztahu ve smyslu ustanovení §373 obch. zák. Ustanovení §451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neupravují odpovědnost za škodu způsobenou bezdůvodným obohacením. Odpovědnost za škodu kromě porušení povinností ze závazkového vztahu ve smyslu ustanovení §373 obch. zák. může vzniknout pouze na základě těch zákonných ustanovení, která vznik odpovědnosti za škodu výslovně upravují. Jedná se o odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností stanovených zákonem ve smyslu ustanovení §757 obch. zák. Obdobně je koncipováno i ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. Protože zákon v důsledku získání bezdůvodného obohacení povinnost k náhradě škody neupravuje, nemá tvrzený důvod vzniku škody oporu v platné právní úpravě a žaloba je tudíž bezdůvodná. Pro úplnost soud prvního stupně doplnil, že ustanovení §268 obch. zák. na projednávanou věc nebylo aplikováno, když toto ustanovení obchodního zákoníku upravuje jiný skutkový základ, který nebyl žalobkyní tvrzen. Žalobkyně v druhé skutkové verzi tvrdila, že jí škoda vznikla v důsledku bezdůvodného obohacení získaného žalovanou na úkor žalobkyně, nikoliv tím, že žalovaná způsobila neplatnost právního úkonu.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, učiněných zejména z Rámcové smlouvy ve znění dodatku a rozsáhlé korespondence vedené mezi účastníky řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně hodnotil jako úplná a správná a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla žalobkyně rozsáhlým dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b), c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v řešení otázek zda jsou soudy oprávněny k takovému postupu, že zamítnou nároky žalobkyně nikoliv v důsledku komplexního zhodnocení skutkového stavu sporu, ale pouhými odkazy na terminologicky nesprávná pojmenování nároků žalobkyně a zda jsou soudy oprávněny pominout právní důsledky svých vlastních zjištění skutkového stavu sporu.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že soudy nárok žalobkyně posuzovaly toliko podle ustanovení §373 obch. zák. Soudy měly povinnost nároky žalobkyně překvalifikovat či žalobkyni vyzvat dle ustanovení §43 či 118 o. s. ř. k odstranění vad jejího podání a postupovat dle ustanovení §132 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka považuje Rámcovou smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou za řádnou kupní smlouvu uzavřenou dle ustanovení §409 a násl. obch. zák.
Dovolatelka dále upozorňuje, že několik málo řetězců (které vlastní drogistický trh v ČR) od dalších účastníků hospodářské soutěže vybírá různé druhy plateb v drtivé většině bez poskytnutí jakéhokoli smluvně garantovaného protiplnění, čímž zásadně omezují svobodný přístup k rozhodující části trhu s drogistickým zbožím. Odkazujíc na rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 95/2006-227 a navazující rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 23 Cdo 2184/2007-257 uvádí, že to, co platí pro jeden druh platby, musí nutně platit pro všechny platby ostatní, vybrané za stejných okolností.
Část smluv a jejich dodatků, týkajících se výběrů plateb, byla dle názoru dovolatelky uzavřena v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 a §39 obč. zák. Vznik škody tedy dovozuje buď ze skutečnosti, že žalovaná neposkytovala žalobkyni za výběry plateb žádné konkrétní protiplnění, nebo že žalovaná vybrala všechny platby od žalobkyně na základě neplatných ujednání Rámcových kupních smluv a jejich dodatku pro rozpor s citovanými ustanoveními.
Dovolatelka se neztotožňuje s názorem soudů, že jednání řetězců (zde žalované) je mimo jiné i v souladu se všemi objektivními právními normami. Má za to, že stávající platnou legislativou jsou potlačena její ústavní práva, kdy stát pravděpodobně nesplnil svou výslovnou povinnost a při svém vstupu do Evropské unie (dále jen „EU“) důsledně nesladil svoji legislativu s obecně platnou legislativou EU i konkrétní legislativou EU, regulující přímo obchodní řetězce ve vztahu ke všem jejich dodavatelům.
Své dovolání následně žalobkyně doplnila rovněž obsáhlým podáním ze dne 16. srpna 2011, v němž dále rozvádí svoji argumentaci. Akcentuje, že se soudy nezabývaly ničím, co by mohlo dovolatelce v jejím sporu přinést úspěch a vydaným rozsudkem tak porušily §3 odst. 1 obč. zák., neboť přiznaly žalované právo na plnění, které je v rozporu s dobrými mravy i pravidly poctivého obchodního styku. Rekapituluje průběh řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 181/2003 s tím, že v této věci byla soudy rámcová smlouva považována za regulérní kupní smlouvu.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné. Ztotožňuje se s právními závěry soudu prvního i druhého stupně. Má za to, že procesní práva žalobkyně nebyla žádným způsobem u nižších soudů zkrácena.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání do napadených výroků rozsudku v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní po právní stránce zásadně významným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. námitka dovolatelky, že Rámcová smlouva měla být posouzena jako řádná kupní smlouva uzavřená podle ustanovení §409 obch. zák. Tzv. rámcová smlouva nezakládá závazkový vztah; pohledávky a závazky smluvních stran z ní nevznikají. Význam rámcových smluv spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejich prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejich základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Takto smluvená základní pravidla pak nejsou ničím jiným než oněmi jinými (jinými než všeobecnými) obchodními podmínkami, upravenými v ustanovení §273 odst. 1 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2003, sp. zn. 32 Odo 953/2002). Od uvedených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky dovolatelky, že soudy posuzovaly nárok žalobkyně toliko dle ustanovení §373 a násl. obch. zák. Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody ve výši 893.241,- Kč s příslušenstvím, kterou jí měla způsobit žalovaná porušením smluvních povinností podle Rámcové smlouvy, případně zadržením částky 21,599.188,05 Kč (žalobkyní uhrazené příspěvky k úhradě provozních a investičních nákladů žalované v letech 1998 až 2001). Z těchto tvrzení učiněných v žalobě a v řízení před soudem prvního stupně nemohl za této situace odvolací soud (soud prvního stupně) nárok žalobkyně posuzovat z pohledu jiného hmotněprávního nároku. Namítá-li proto dovolatelka dále, že odvolací soud zamítl nároky žalobkyně pouze s odkazem na terminologicky nesprávné pojmenování nároku, nevymezuje tím žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud pouze zdůraznil, že se žalobkyně nároku podle podané žaloby domáhala z titulu náhrady škody, a vysvětlil, že žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody v důsledku případného bezdůvodného obohacení nelze shledat důvodným, protože zákon v důsledku získání bezdůvodného obohacení povinnost k náhradě škody neupravuje. Z obsahu spisu (protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 25. září 2009, č. j. 11 Cm 66/2005-201, s. 2) navíc vyplývá, že žalobkyně uplatňovala nárok na náhradu škody, přičemž možný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vyloučila.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nezabýval právními důsledky svých vlastních zjištění (že smlouvy s dodatky nejsou kupními smlouvami, že žalovaná vybrala od žalobkyně konkrétní platby bez poskytnutí jakéhokoli protiplnění a další), pak tato námitka rozhodnutí odvolacího soudu rovněž zásadně právně významným nečiní. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky nebyla dána žádná právní povinnost, smluvní ani zákonná, kterou by žalovaná ve vztahu k žalobkyni porušila, když v řízení nebyl prokázán závazek žalované odebírat od žalobkyně zboží v předmětném období roku 2003, resp. uzavírat s žalobkyní kupní smlouvy po celou dobu trvání Rámcové smlouvy. Za této situace chybí základní předpoklad vzniku nároku na náhradu škody podle ustanovení §373 a násl. obch. zák., kterým je předpokládané porušení povinnosti ze závazkového vztahu.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitek dovolatelky směřující proti chování tzv. obchodních řetězců. Nejde o takovou právní otázku, na níž by rozsudek odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení věci založen.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že nezohlednil právní normy Evropské unie, žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí rovněž neotvírá. Dovolací soud připomíná, že v projednávané věci byla řešena otázka náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout za období od 1. ledna 2003 do 31. března 2003 na základě smlouvy z roku 2001, avšak Česká republika k Evropské unii přistoupila až dnem 1. května 2004. Z hlediska posouzení žaloby je tak nepřípadné i tvrzení žalobkyně, že Česká republika nesplnila svou povinnost uvést při vstupu do Evropské unie svoji legislativu do souladu s legislativou Evropské unie.
Spatřuje-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s předchozími rozsudky Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR, pak Nejvyšší soud podotýká, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 95/2006-227 a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. j. 23 Cdo 2184/2007-257, na něž dovolatelka ve svém dovolání odkazuje, se týkala jiného nároku, než který je předmětem řízení v dané věci. Jednalo se o vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě částečně neplatné smlouvy. V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku, která jí měla vzniknout zadržením tvrzeného bezdůvodného obohacení (neboť výběrem a zadržením této částky žalovanou ji nemohla žalobkyně použít pro své podnikatelské aktivity), nikoliv nárok na vydání bezdůvodného obohacení jako takového. V předmětném sporu se žalobkyně nedomáhala vrácení částky, kterou žalované uhradila na příspěvcích k úhradě jejich provozních a investičních nákladů (na rozdíl od řízení vedeného pod sp. zn. 13 Cm 307/2005).
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka žalobkyně, že soudy vydaným rozsudkem porušily ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť přiznaly žalované právo na plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud v projednávané věci neposuzoval plnění ve formě výběru plateb (příspěvků k úhradě provozních a investičních nákladů žalované) od žalobkyně (zabýval se toliko tím, zda žalobkyní uplatněný nárok na ušlý zisk z takto uhrazených příspěvků je po právu), pro rozhodnutí odvolacího soudu proto nebyla určující otázka, zda se výběrem těchto plateb mohlo jednat o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Ostatní námitky dovolatelky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. Ani prostřednictvím nich žalobkyně žádnou otázku zásadního právní významu nevymezila.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedených důvodů dále nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ani námitky, jimiž dovolatelka (posuzováno dle obsahu) vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelkou vytýkané vady (zejména že řízení trpí vadou řízení, když soudy zamítly nároky žalobkyně pouhými odkazy na terminologicky nesprávná pojmenování nároků, zvláště podle ustanovení §43 a 118 o. s. ř.) totiž podmínku otázky zásadního právního významu nezahrnují.
Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo otázku zásadního právního významu a dovolání není tudíž přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání směřuje i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Ani v této části není dovolání přípustné, jelikož tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10.000,- Kč [§3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 2.060,- Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu