ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4893.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4893/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně EICOM, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Zemědělská 41, PSČ 613 00, identifikační číslo osoby 15529207, zastoupené Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti žalované BÍTEŠSKÉ DOPRAVNÍ SPOLEČNOSTI, spol. s r.o. , sídlem Velké Bíteši, Vlkovská 334, identifikační číslo osoby 46962816, zastoupené, JUDr. Martinou Řezníčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 12, o 370 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 226/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. srpna 2010, č.j. 14 Cmo 138/2010-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 26 280 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martiny Řezníčkové, Ph.D., advokátky se sídlem v Brně, Zelný trh 12.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. srpna 2010, č.j. 14 Cmo 138/2010-94, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2010, č.j. 43 Cm 226/2007-44, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 370 000 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, potvrdil výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, z důvodu jeho věcné správnosti, ale z jiných právních důvodů. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobkyně z titulu náhrady škody je promlčen. Soud prvního stupně při posouzení žalovanou vznesené námitky promlčení vyšel ze skutečnosti, že rozsudkem Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 29.11.2009, sp.zn. 4 Cm 340/97 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.8.2003, sp. zn. 7 Cmo 243/2001, byla žalované uložena povinnost vydat žalobkyni návěs SAMRO SPZ SUA 09-40, číslo podvozku VK 1 SR 334 DAR 2P3921/93. Rozsudek nabyl právní moci 31.10.2003 a stal se vykonatelným od 4.11.2003. Z uvedeného zjištění soud dovodil, že čtyřletá promlčecí doba podle §393 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) začala běžet dne 5.11.2003 a marně uplynula 5.11.2007. Pokud žalobkyně doručila soudu žalobu, kterou se domáhá po žalované náhrady škody až dne 7.12.2007, učinila tak až po uplynutí promlčecí doby, a proto vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku posoudil jako důvodnou a žalobu z tohoto důvodu zamítl, aniž by se dále zabýval splněním předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, což bylo za dané situace bezpředmětné.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že promlčecí doba žalobou uplatněného nároku na náhradu škody nemohla začít běžet dnem, kdy byla povinnost žalovanou porušena, ale až dnem, kdy se žalobkyně, jako poškozená, dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Poukázal na §393 obch. zák., podle něhož u práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých těchto práv stanovena zvláštní úprava. Odvolací soud konstatoval, že pro uplatněná práva na náhradu škody existuje zvláštní úprava v §398 obch. zák., stanovící, že u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Přisvědčil proto odvolatelce, že v posuzované věci mohla začít běžet promlčecí doba až od 8.1.2004, kdy se žalobkyně dozvěděla, že kupující společnost KAVE s.r.o., se sídlem v Hluku, Závodní 1219, s identifikačním číslem osoby 25568019, s níž dne 14.11.2003 žalobkyně, jako prodávající, uzavřela kupní smlouvu, odstoupila v souladu s čl. V. smlouvy od této kupní smlouvy, tudíž nezaplatí sjednanou kupní cenu za prodej předmětného návěsu ve výši 370 000 Kč. Odvolací soud uzavřel, že ke dni podání žaloby dne 7.12.2007 neskončila v dané věci promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu, tj. existencí protiprávního úkonu žalované, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem žalované a vznikem škody. Dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně o vzniku škody nevyinkasováním sjednané kupní ceny ve výši 370 000 Kč neobstojí, neboť za škodu je třeba obecně považovat majetkovou újmu, tedy zmenšení majetku poškozeného, k němuž však nezaplacením kupní ceny nedošlo, neboť žalobkyni zůstal ve vlastnictví její ekvivalent, tj. předmětný návěs v této hodnotě. Pro posouzení vzniku škody považoval za zcela bezvýznamné, že žalobkyně, jako vlastník, neměla předmětný návěs fakticky ve své dispozici. Pokud tedy v dané věci neexistuje jeden z předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, uzavřel, že žaloba na zaplacení 370 000 Kč s příslušenstvím není důvodná a potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání namítá nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je přesvědčena, že odvolací soud pochybil, pokud nárok uplatňovaný žalobou posoudil jako nárok na náhradu škody ve formě škody skutečně vzniklé, resp. když konstatoval, že škodu lze shledávat pouze v podobě majetkové újmy poškozeného, tj. v podobě škody skutečně vzniklé. Namítá, že škoda v podobě újmy je i újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se tak dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Poukazuje na to, že ušlý zisk se neprojevuje jen ve zmenšení majetku poškozeného, nýbrž i ztrátou očekávaného přínosu. Připomíná, že uzavření smlouvy o prodeji a koupi návěsu bylo jednáním uskutečněným v rámci její podnikatelské činnosti, za účelem dosažení zisku z prodeje, a pokud v důsledku jednání žalované jí zisk z prodeje ušel, považuje to dovolatelka za škodu, která ji vznikla.
Pokud by odvolací soud nepominul, že dovolatelce vznikla škoda v podobě ušlého zisku, měl vzhledem k odlišnosti svého právního názoru na promlčení uplatněného nároku žalobě vyhovět, případně prvoinstanční rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k doplnění dokazování ve vztahu k ušlému zisku. Pokud tak neučinil, dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné, a proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že dovolatelka nepoložila v dovolání žádnou otázku zásadního právního významu, která by mohla odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jíž se dovolatelka domáhá. Navrhla proto jeho odmítnutí z hlediska procesního. Pokud se týká hmotněprávního hlediska dovolání, žalovaná se domnívá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav věci nebyly naplněny podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody, nevznikla-li žalobkyni žádná škoda, a tudíž odvolací soud posoudil věc správně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přípustností dovolání.
Dovolací soud je nucen připomenout, že přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) tohoto rozhodnutí s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků, tedy jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil odvolací soud konkrétní právní vztah účastníků (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.3.2001, sp. zn. 26 Cdo 2099/99, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodujícím hlediskem pro závěr, zda je rozsudek měnící či nikoliv, není to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně).
V posuzovaném případě soud prvního stupně zamítl žalobu na základě vznesené námitky promlčení nároku na náhradu škody, zjistil-li, že uplatněný nárok je promlčen. Odvolací soud žalobu zamítl z důvodu, že žalobkyně neprokázala splnění jednoho z předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, tj. vznik škody. Protože odvolací soud práva a povinnosti účastníků na základě odlišného posouzení rozhodných skutečností stanovil odlišně, jde o nesouhlasná rozhodnutí, u nichž je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání je v přezkoumávané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelka odůvodnila své dovolání nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud podle obsahu spisu neshledal, že by řízení takovými vadami bylo postiženo, a ostatně dovolatelka ani žádné takové vady řízení v dovolání nenamítá.
Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně dovodil, že v posuzované věci nebyly naplněny obecné předpoklady odpovědnosti za škodu, jestliže žalobkyně neprokázala, že by ji vznikla škoda v podobě ušlého zisku, přestavující hodnotu, kterou by jako zisk z prodeje návěsu získala. Pokud se dovolatelka domnívá, že jí škoda vznikla tím, že nezískala kupní cenu za prodej návěsu, odvolací soud správně uzavřel, že nezaplacením kupní ceny nevznikla žalobkyni škoda, neboť jí zůstal ve vlastnictví její ekvivalent, tj. předmětný návěs v této hodnotě. Vznik jiné škody, než škody ve výši kupní ceny 370 000 Kč žalobkyně netvrdila.
Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 21 600 Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 4 380 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 26 280 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 19. března 2012
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu