ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.5278.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 5278/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Česká pojišťovna, a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, adresa pro doručování Česká pojišťovna, a. s., Referát právní – regresy, Rašínova 7, Brno, IČ 45272956, proti žalovanému M. M., o zaplacení 498.791,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 141/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2009, č. j. 20 Co 229/2009-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. března 2009, č. j. 21 C 141/2008-51, rozhodl tak, že žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 498.791,- Kč, zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 49.080,- Kč (výrok II.).
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení vymáhané částky z titulu bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému poskytnutým pojistným plněním, neboť mezi účastníky uzavřená pojistná smlouva, na jejímž základě žalobkyně plnila žalovanému (částka Kč 301.491,-) a třetí osobě (částku Kč 197.300,-), byla pro neurčitost předmětu pojištění (motorového vozidla) neplatná (§37 odst. 1 občanského zákoníku, dále též „obč. zák.“), resp. byla neplatná i z dalšího důvodu.
Soud prvního stupně dovodil, že pojistná smlouva byla platně uzavřena a soud rovněž neměl za prokázáno, že v okamžiku, kdy došlo dne 19. 12. 2005 k dopravní nehodě, bylo předmětné vozidlo žalovaného nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Dále nebylo prokázáno, že zásah do identifikátoru vozidla – VIN, byl proveden žalovaným, případně jinou osobou před uzavřením pojistné smlouvy, popř. i po jejím uzavření. Zvláště pak neměl za danou příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích na straně žalovaného ve smyslu §10 odst. 1 písm. v), zákona č. 168/1999 Sb., o zákonném pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v platném znění.
Soud prvního stupně proto dovodil, že žalovaný není povinen žalobkyni vracet pojistné plnění vyplacené J. S. ve výši 197.300,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně plnila této třetí osobě, poškozené, při dopravní nehodě za žalovaného na základě platné pojistné smlouvy. Ze stejného důvodu není žalovaný povinen vracet žalobkyni jemu vyplacené pojistné plnění z havarijního pojištění ve výši Kč 301.491,-, když pojistná smlouva je platná a nenastal žádný případ obecné výluky z pojištění dle čl. VI. všeobecných pojistných podmínek pro pojištění vozidel a dopravovaných věcí VPPH 2005, žalovaný splnil podmínky pojistné smlouvy a vznikl mu nárok na vyplacené pojistné plnění.
Ze všech těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl, aniž prováděl popř. hodnotil další důkazy žalobkyně, jež měl za nadbytečné.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2009, č. j. 20 Co 229/2009-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 47.880,- (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový základ a věc též správně posoudil po stránce právní. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva ze dne 21. 4. 2005, která není neplatná podle §39 ani podle §37 obč. zák. a odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Základem námitek žalobkyně o neplatnosti pojistné smlouvy byla okolnost, že následně zjistila u předmětu pojištění, tj. vozidla žalovaného, přeražení identifikátoru VIN. O označení identifikátoru VIN bylo zjištěno, že byl přidělen jinému vozidlu, avšak tato okolnost podle názoru odvolacího soudu nemá za následek zánik věci jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 1 obč. zák. a nemůže být důvodem neplatnosti pojistné smlouvy. Vozidlo žalovaného bylo v pojistné smlouvě jako předmět pojištění řádně specifikováno i jinými technickými údaji (např. obsahem válců, výkonem, barvou, rokem výroby, počtem ujetých km) na podkladě žalovaným doloženého technického průkazu a sama žalobkyně tyto údaje před uzavřením pojistné smlouvy ověřila a vozidlo fyzicky ohledala. Případná neschválená změna identifikátoru by měla za následek podle §37 písm. d) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích) technickou nezpůsobilost vozidla k provozu na pozemních komunikacích, nikoli zánik věci jako předmětu občanskoprávních vztahů podle §118 obč. zák.
Odvolací soud dále dovodil, že okolnost, zda byl žalovaný vlastníkem pojištěného vozidla, je z hlediska platnosti pojistné smlouvy nevýznamná, neboť pojistnou smlouvu o havarijním pojištění (srov. §3 písm. g) a h) zák. č. 37/2004 Sb.), stejně jako pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (§4 zák. č. 168/1999 Sb.,) může uzavřít od vlastníka vozidla (pojištěného) odlišná osoba (pojistník). Námitka žalobkyně o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy (§39 obč. zák.) pro rozpor s §3 písm. h) zák. č. 37/2004 Sb. tak nemůže obstát a rovněž námitka o neplatnosti pojistné smlouvy podle §37 odst. 1 a 2 uvedeného zákona nemá opodstatnění. Otázka vlastnictví žalovaného k vozidlu může mít význam pouze pro pojistné plnění z havarijního pojištění. Žalovaný předložil k uzavření pojistné smlouvy technický průkaz vozidla, v němž je uveden jako jeho vlastník. Podle §2 písm. f) vyhl. č. 243/2001 Sb., o registru vozidel, ve znění v rozhodné době, je technický průkaz silničního motorového vozidla dokladem, kterým se vedle technických parametrů osvědčují údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, přičemž tento průkaz je dle cit. ustanovení veřejnou listinou. Žalobkyně žádným důkazem správnost údajů v technickém průkazu nevyvrátila a je proto nutno z nich vycházet. Nárok žalobkyně na vrácení pojistného plnění, vyplaceného žalovanému z havarijního pojištění, z důvodu bezdůvodného obohacení, tak není dán.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž správně dovodil, že nejsou dány předpoklady pro uplatnění postižního práva na vrácení pojistného plnění z odpovědnostního pojištění podle §10 odst. 1 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb. (nesprávně uveden §10 odst. 1 písm. v) cit. zákona) pro nedostatek příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením základních povinností žalovaného, týkajících se provozování vozidla na pozemních komunikacích. Jestliže v řízení nebylo prokázáno, že to byl žalovaný, kdo provedl zásah do identifikátoru vozidla VIN, pak již sama tato okolnost vylučuje použití ust. §10 odst. 1 písm. b) cit. zákona a žalobkyni tento nárok svědčit nemůže. Odvolací soud zároveň zdůraznil, že zásah do VIN vozidla není pro účely zákona č. 168/1999 Sb., považován za porušení základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích (§10 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2 cit. zákona) a odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2863/2006, ve kterém se tento soud zabýval otázkou správnosti aplikace §10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. e) zák. č. 168/1999 Sb., není případný.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného navazujícího výroku o nákladech řízení.
Dovoláním ze dne 9. 11. 2009 napadla žalobkyně potvrzující výrok I. ve věci samé, v rozsudku odvolacího soudu, přičemž přípustnost dovolání odvozuje od ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost opírá o ust. §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za rozhodnutí zásadního významu žalobkyně považuje napadený rozsudek z důvodu, že je v něm řešena právní otázka, která dosud nebyla předmětem rozhodovací činnosti dovolacího soudu, a to otázka platnosti pojistné smlouvy o pojištění majetku (havarijní pojištění vozidla a pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla) v případě, že je prokázáno, že pojištěné vozidlo bylo v okamžiku uzavření pojistné smlouvy opatřeno falešným identifikátorem karoserie (VIN), který přidělil výrobce vozidlu odlišnému od pojištěného vozidla a falešnými technickými doklady, na základě kterých bylo vozidlo zaregistrováno na řízení ČR a byly mu přiděleny technické doklady platné na území ČR a dále, že pojištěný uvedený v pojistné smlouvě nebyl v okamžiku uzavření pojistné smlouvy vlastníkem ani oprávněným držitelem pojištěného vozidla.
Dovolatelka považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z hlediska skutkových zjištění odvolacího soudu i z hlediska právního názoru odvolacího soudu a proto se domnívá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle názoru žalobkyně vzal odvolací soud v úvahu jen námitku přeražení identifikátoru VIN a nevzal v potaz další námitky žalobkyně ke skutkovým zjištěním, že „velký“ technický průkaz získal žalovaný na základě falešných původních technických dokladů k vozidlu.
Odvolací soud podle mínění dovolatelky nevzal v úvahu zcela zásadní skutečnosti, které vyplynuly z dokazování. Vozidlo, které žalovaný pojistil, bylo v okamžiku uzavření pojistné smlouvy opatřeno identifikačním číslem karoserie VIN, které výrobce přidělil vozidlu vyrobenému dne 12. 5. 2003 a dne 10. 6. 2003 vyexpedovanému výrobcem do M., kde bylo nepřetržitě od 10. 6. 2003 do 14. 7. 2007 provozováno pod RZ: SR 090-BJ a následně pod RZ: VE 060-KH a těmito skutečnostmi se odvolací soud nezabýval. V německém registru vozidel nebylo nikdy zaregistrováno vozidlo, jehož německé technické doklady předložil žalovaný správnímu orgánu na území ČR za účelem získání „velkého“ technického průkazu pro území ČR a na „velký“ technický průkaz vydaný k vozidlu žalovaného na území ČR bylo provozováno vedle vozidla žalovaného další vozidlo, které bylo dne 16. 3. 2006 odcizeno v Lipsku a které Policie ČR následně odejmula jeho držiteli na území ČR a bylo vydáno dne 14. 7. 2008 jeho majiteli do SRN pojišťovně ALLIANZ.
Dovolatelka shrnuje, že žalovaný v průběhu dokazování neprokázal, že by byl vlastníkem nebo oprávněným držitelem vozidla, které pojistil u žalobkyně a jaký je právní původ tohoto vozidla.
Žalobkyně dále považuje právní názor odvolacího soudu, že okolnost, zda žalovaný byl či nebyl v okamžiku uzavření pojistné smlouvy vlastníkem pojištěného vozidla, je právně nevýznamná pro platnost pojistné smlouvy, za nesprávný (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Tento právní názor je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž pojištěným v pojistné smlouvě může být pouze vlastník pojištěné věci a nikdy jiný, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy podle §39 obč. zák. Žalobkyně považuje za právně nekorektní zjištění odvolacího soudu, že vlastnické právo žalovaného k vozidlu vyplývá z „velkého“ technického průkazu, který jednak podle judikatury Nejvyššího soudu vlastnické právo žalovaného k pojištěnému vozidlu neprokazuje a jednak byl vydán na základě falešných původních německých dokladů k pojištěnému vozidlu.
Podle názoru dovolatelky předmětná pojistná smlouvy je neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. proto, že nebyla uzavřena žalobkyní vážně, neboť nesměřovala k pojištění vozidla neznámého právního a výrobního původu v držení žalované, nýbrž k pojištění vozu, o jehož právním a výrobním původu nejsou pochybnosti. Dále je pojistná smlouva neplatná podle cit. ustanovení z důvodu, že nebyla uzavřena žalobkyní určitě, neboť smlouva je neurčitá v předmětu pojištění, když předmětem pojištění nebylo vozidlo v držení žalovaného, jelikož identifikační číslo karoserie VIN uvedené v pojistné smlouvě nebylo tomuto vozidlu přiděleno. Podle názoru dovolatelky je smlouva neplatná též podle §37 odst. 2 obč. zák., protože předmětem plnění bylo plnění nemožné, vozidlo, kterému výrobce přidělil VIN uvedené v pojistné smlouvě se ke dni uzavření pojistné smlouvy nacházelo mimo sféru dispozice žalovaného. Předmětem smlouvy je plnění nemožné, i kdyby soud zaujal právní názor, že předmětem pojištění se stalo vozidlo, kterému výrobce přidělil neznámé identifikační číslo karoserie VIN a které bylo ve faktickém držení žalovaného v okamžiku uzavření pojistné smlouvy. Nejde jen o to, že vozidlo bylo opatřeno falešným identifikačním číslem VIN, nýbrž, že „velký“ technický průkaz, na základě kterého bylo vozidlo žalovaného provozováno na území ČR, byl vydán na základě falešných zahraničních technických dokladů. „Velký“ technický průkaz je podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí vozidla a nemůže být od vozidla oddělen, aniž by tím došlo ke znehodnocení vozidla. Jinak řečeno, součástí vozidla s falešným VIN, jímž disponoval žalovaný, nejsou původní zahraniční technické doklady vztahující se k tomuto vozidlu. Dovolatelka se domnívá, že podle §120 odst. 1 obč. zák. došlo ke znehodnocení vozidla žalovaného v okamžiku, kdy bylo vybaveno falešnými zahraničními technickými doklady. To znamená, že vozidlo v okamžiku uzavření pojistné smlouvy jako speciální movitá věc právně neexistovala, ale existovala pouze fakticky, a to nikoliv jako vozidlo, nýbrž jako soubor dílů tvořících vozidlo.
Dovolatelka konečně dovozuje, že pojistná smlouva je neplatná podle §39 obč. zák. proto, že byla uzavřena v rozporu se zákonem, a to ust. §3 písm. b) zák. č. 37/2004 Sb., podle něhož je pojištěným ten, na jehož majetek a odpovědnost za škodu se pojištění vztahuje. Žalovaný nebyl v okamžiku uzavření pojistné smlouvy vlastníkem ani oprávněným držitelem vozidla, opatřeného falešným VIN. Žalovaný v řízení neprokázal pravý právní a výrobní původ vozidla s falešným VIN a způsob nabytí tohoto vozidla.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud především konstatoval, že na daný případ se vztahuje právní úprava dovolání obsažená v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů včetně zákona č. 7/2009 Sb., (srov. ustanovení bodu 12 čl. II. přechodných ustanovení cit. zákona), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 24. září 2009, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že podané dovolání obsahuje náležitosti a splňuje podmínky stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), musel se však na prvním místě zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dána přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatel odkazuje, tj. že dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je osudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem, uplatněnými dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec, přičemž dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (konkrétně formuloval).
Otázku zásadního právního významu dovolatelka formuluje jako otázku platnosti pojistné smlouvy v případě, že pojištěný nebyl v okamžiku jejího uzavření vlastníkem ani oprávněným držitelem vozidla, u něhož byl zjištěn falešný identifikátor karoserie (VIN).
Tento argument dovolatelky však nemůže podle názoru dovolacího soudu obstát. Nejvyšší soud již judikoval, že pojistnou smlouvu může uzavřít i osoba odlišná od vlastníka, jde-li o oprávněného držitele pojištěné věci. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 873/2001). V tomto řízení nebylo ani prokázáno, že by žalovaný nebyl vlastníkem předmětného vozidla, jak mj. uzavřel odvolací soud.
Ve vztahu k pojistné smlouvě (smlouvě o pojištění majetku) nemůže tudíž hrát roli ani existence falešného identifikátoru VIN, přeraženého nelegálně na vozidle, pokud je předmět pojištění dostatečně individualizován dalšími technickými údaji a vlastnostmi, charakterizujícím nezaměnitelnitě pojištěné vozidlo (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 758/2009).
Předmětná pojistná smlouva tudíž není z uvedeného důvodu neplatná podle §39 obč. zák., jak se toho domáhá dovolatelka.
Nelze dovodit ani neplatnost podle §37 odst. 1 obč. zák. z důvodů, že právní úkon nebyl učiněn v daném případě ze strany žalobkyně vážně a určitě, neboť vozidlo žalovaného bylo v pojistné smlouvě dostatečně specifikováno (viz shora) na podkladě žalovaným předložených dokladů a žalobce si tyto údaje před uzavřením pojistné smlouvy ověřil, vozidlo fyzicky ohledal. V řízení pak nebylo prokázáno, že by zásah do VIN provedl žalovaný před či po uzavření pojistné smlouvy a tedy nebylo prokázáno, že by v okamžiku dopravní nehody dne 19. 12. 2005 bylo předmětné vozidlo nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, popř. že by nebyl jeho vlastníkem, popř. oprávněným držitelem (§130 odst. 2 obč. zák.).
Není možno souhlasit s dovolatelkou ani v názoru, že vozidlo s falešným VIN způsobuje neplatnost pojistné smlouvy pro počáteční nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.). S falešným identifikátorem VIN nelze spojovat nemožnost předmětu plnění, (vozidla) v pojistné smlouvě jinak dostatečně identifikovaného a nelze proto ani uznat argument, že vozidlo jako movitá věc při uzavírání pojistné smlouvy právně neexistovalo, neboť zásah do VIN může podle §37 písm. d) zák. č. 56/2001 Sb. činit vozidlo pouze nezpůsobilým k provozu na pozemních komunikacích.
Zbývající námitky dovolatelky jsou z výše uvedených důvodů irelevantní.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolatelkou předestřená otázka platnosti pojistné smlouvy ohledně vozidla s falešným identifikátorem VIN a vlastnictví předmětného vozidla, jakožto otázka zásadního právního významu, nebyla odvolacím soudem řešena rozdílně, a to zejména s ohledem na zjištěný skutkový stav věci a ani dovolací soud nedospěl k závěru, že by tuto otázku měl řešit jinak, než např. od již shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a proto není tak ani důvod předložit věc dle ust. §20 zák. č. 6/2002 Sb. k rozhodnutí velkému senátu, neboť tento senát v usnesení ze dne 11. 4. 2012, č. j. 31 Cdo 873/2010-214 vyslovil názor, že závěr vyslovený senátem č. 23 v nástinu rozhodnutí předloženého velkém senátem k projednání a rozhodnutí není odlišný od názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1998/2008.
Nelze pak přihlédnout k procesním námitkám dovolatelky, podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť tento důvod nelze použít (§237 odst. 3 in fine o. s. ř., v rozhodném znění)
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu