ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.588.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 588/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně JPK s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Záběhlicích, Jihovýchodní IV. 898/21, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 25256319, zastoupené JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 6, proti žalovanému Ing. J. V. , identifikační číslo osoby 47772859, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lípová 7, o zaplacení částky ve výši 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 305/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 4 Cmo 40/2011-126, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 4 Cmo 40/2011-126, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. října 2010, č. j. 37 Cm 305/2009-102, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 140.000,- Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 7 % od 17. ledna 2009 do zaplacení, zvýšeném v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka o výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro 1. den příslušného kalendářního pololetí (bod I. výroku); v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení ročního úroku z prodlení z částky 140.000,- Kč za období od 28. dubna 2005 do 16. ledna 2009, žalobu zamítl (bod II. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaný pro žalobkyni na základě platně uzavřené ústní nepojmenované smlouvy vykonával inženýrskou činnost související s výstavbou domů v obci Stupná, za niž žalobkyně hradila žalovanému odměnu ve výši 40.000,- Kč + DPH měsíčně. Součástí této inženýrské činnosti byla i realizace hotovostních úhrad za dodávky prací či materiálů dodávaných v souvislosti s výstavbou domů ze strany žalobkyně jejím subdodavatelům. Žalovaný tak, z pozice osoby vykonávající inženýrskou činnost pro žalobkyni, pro tuto fakticky prováděl jak hotovostní platby, tak i inkaso finančních prostředků souvisejících a majících vztah k výstavbě realizované žalobkyní. Jednalo se přitom o činnost v rámci inženýrské činnosti vykonávané žalovaným na základě inominátní smlouvy uzavřené s žalobkyní a nikoliv individuální úkony realizované ad hoc na základě plných mocí, resp. příkazů ze strany žalobkyně.
V řízení nebylo sporné (žalovaným nebylo sporováno), že žalovaný od společnosti GT STUPNA, spol. s r.o. přijal částku 140.000,- Kč za základě příjmového pokladního dokladu ze dne 3. prosince 2004. Sporné bylo, zda žalovaný převzaté finanční prostředky ve výši 140.000,- Kč předal žalobkyni. Žalobkyně tvrdila, že jí peníze žalovaný nepředal, že jí dal pouze příjmový doklad. Žalovaný nejdříve ve vyjádření doručeném soudu dne 18. srpna 2009 tvrdil, že uvedené finanční prostředky předal jednateli žalobkyně Ing. P. K.. Následně v rámci své účastnické výpovědi vypověděl, že je předal manželce jednatele žalobkyně Ing. K.. K této procesní obraně žalovaného soud poukázal na skutečnost, že z žádného dalšího v řízení provedeného důkazu neplyne, že by žalovaný fakticky a reálně žalobkyni částku ve výši 140.000,- Kč předal. Soud prvního stupně žalovanému jeho tvrzení o faktické úhradě částky 140.000,- Kč žalobkyni neuvěřil právě za situace, kdy reálná úhrada uvedené částky a ani tvrzení žalovaného v tomto směru nejsou podporována ani prokazována již žádným z dalších provedených důkazů. Vycházel tedy z toho, že žalovaný neunesl břemeno důkazní v otázce předání předmětné částky žalobkyni.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl; v bodu III. výroku jej změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 39.120,- Kč (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vycházel z dokazování provedeného soudem prvního stupně. Uvedl, že přístup soudu prvního stupně neodpovídá zásadě volného hodnocení důkazů, vyjádřené v ustanovení §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Výsledkem celkového hodnocení je závěr o tom, zda a do jaké míry účastník splnil svou povinnost prokázat skutková tvrzení, a v nesporném řízení přímo pro závěr o tom, na jaký skutkový základ bude soud aplikovat hmotné právo. Takové hodnocení důkazů, které ve sporném řízení vyzní v závěr, že pravdivost skutkových tvrzení nelze potvrdit ani vyloučit, povede k tomu, že rozhodnutí soudu vyzní nepříznivě pro účastníka, pravdivost jehož tvrzení měla být prokázána. Upozornil, že v projednávané věci měla být prokázána pravdivost tvrzení žalobkyně o tom, že jí nebyla částka předána. Z provedených důkazů vyplývá, že její tvrzení nelze ani potvrdit ani vyloučit a tudíž závěr o pravdivosti musí vyznít v neprospěch žalobkyně. Odvolací soud tedy uzavřel, že důkazní břemeno neleží na žalovaném, nýbrž na žalobkyni, a tato důkazní břemeno neunesla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Současně požaduje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, pokud jde o povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení.
Dovolatelka podpůrně uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1383/2004, ze kterého vyplývá, že jestliže odvolací soud dovodí odlišný skutkový závěr z výpovědi účastníků nebo svědků učiněných před soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy opakoval, je řízení před ním postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Upozorňuje, že odvolací soud dovodil jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně. Konstatuje-li odvolací soud, že důkazy nebyly hodnoceny správně dle zákonných požadavků, pak jednoznačně zpochybňuje skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Byla-li dle odvolacího soudu závažným způsobem porušena zásada volného hodnocení důkazů, nemůže takto zjištěný skutkový stav být podkladem pro rozhodnutí ve věci a je třeba provést dokazování znovu. Odkazuje na ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. Namítá, že aby odvolací soud mohl výpovědi posoudit plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a na jejich základě dospět ke zjištění skutkového stavu, musel by účastníky sám znovu vyslechnout.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se dle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud předně upozorňuje, že dovolatelka v dovolání nezpochybňuje, že je to ona, kdo nese důkazní břemeno týkající se předání či nepředání předmětné finanční částky žalobkyni (čímž by napadala nesprávné právní posouzení této otázky). Konkrétní námitky, které uplatňuje ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, se týkají pouze toho, že odvolací soud dovodil jiný skutkový závěr než soud prvního stupně, aniž by znovu provedl dokazování. Odvolacímu soudu tedy vytýká, že nepostupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, že účastníky sám znovu nevyslechnul.
Jak je zřejmé z ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může dokazování opakovat nebo je doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2 až 5 o. s. ř.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. (že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně) neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, jež tento čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti vypovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jinými slovy řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
V projednávané věci však odvolací soud na základě provedených důkazů před soudem prvního stupně dospěl ke stejnému (nikoli jak se dovolatelka nesprávně domnívá odlišnému) skutkovému závěru, že nebylo prokázáno předání předmětné finanční částky žalobkyni, resp. nebyl ve shodě se soudem prvního stupně s to učinit o této právně významné okolnosti skutkový závěr. Nelze mu tudíž z hlediska dodržení postupu předvídaného ustanovením §213 o. s. ř. nic vytknout.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou řízení je postiženo i odvolací řízení v této věci.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno.
Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je povinností procesní. Podle ustanovení §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Jakého poučení se má účastníkům v konkrétní situaci dostat, upravují jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu, mezi něž patří i ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.
Ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání, jejímž smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Má tedy zabránit situaci, že by se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl důkazní břemeno, a aby měl příležitost navrhnout další důkazy. Důkazní povinnost [srov. §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř.] uložená účastníkům řízení je procesní povinností. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je proto soud povinen o této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu - je-li to třeba – účastníky (ve smyslu §5 o. s. ř.) náležitě poučit (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 35/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86 a nález Ústavního soudu ze dne 12. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 295/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, ročník 1998, pod číslem 21) a poučovací povinnost v tomto směru má i odvolací soud (srov. §211, §213b odst. 1 o. s. ř.), při zachování požadavků vyplývajících z principu neúplné apelace (k tomuto srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009) .
Výzva k označení důkazů podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. má své místo v případě, kdy soud pro nedostatek důkazních prostředků (důkazní nouzi) není s to učinit skutkový závěr o právně významných okolnostech. Jen v tomto případě je povinen vyzvat účastníka, v jehož prospěch z hlediska hypotézy aplikované právní normy takové tvrzení svědčí, aby označil důkazy potřebné k jeho prokázání, příp. jej též poučit o následcích neunesení důkazního břemene. Právě v projednávané věci se o případ důkazní nouze jednalo, když odvolací soud nebyl po zhodnocení provedených důkazů před soudem prvního stupně s to učinit skutkový závěr o předání inkasovaných finančních prostředků žalovaným žalobkyni. Procesní povinnost odvolacího soudu poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. tedy vyvstala. Žalobkyni se však ze strany odvolacího soudu poučení dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. nedostalo (jak plyne z Protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 19. října 2011). Odvolací soud v projednávané věci zamítl žalobu proto, že žalobkyně neunesla za řízení břemeno důkazní, aniž by jí poskytl řádné poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura č 4/2003 pod č. 59/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Zmíněná vada řízení bezprostředně souvisí s otázkou (ne)správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož důkazní břemeno o tom, že inkasovaná částka nebyla žalobkyni předána, tíží žalobkyni. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že důkazní břemeno tíží toho, kdo určitou skutečnost tvrdí a vyvozuje z ní pro sebe příznivé rozhodnutí. Důkazní břemeno je rozděleno mezi účastníky sporu a netíží pouze žalobkyni, která důkazní břemeno unesla, když prokázala, že žalovaný přijal peněžité plnění (provedl inkaso) ve výši 140.000,- Kč od společnosti GT STUPNA, spol. s r.o., které náleželo žalobkyni. Chtěl-li se žalovaný v řízení úspěšně bránit, pak bylo na něm, aby prokázal, že převzaté finanční prostředky žalobkyni předal.
Ze shora uvedeným důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
JUDr. Pavel Horák, Ph. D.
předseda senátu