ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.628.2000.1
sp. zn. 23 Cdo 628/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců A) P. S. a B) F. T., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) městu O. a 2) České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupeným advokátem, o vydání věcí (uzavření dohody o vydání věcí) a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 147/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 1999, č.j. 13 Co 264/99-111, takto:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 1999, č.j. 13 Co 264/99-111, v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 1998, č.j. 59 C 147/95-79, ve výroku zamítajícím „návrh, aby 1. a 2. žalovaný byli zavázáni vydat žalobci F. T. (F. T.) ideální jednu polovinu nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1787 pro okres O., obec O., katastrální území M. O., označených jako dům číslo popisné 894 s parcelou č. 538/2 zastavěná plocha o výměře 238 m2, eventuálně aby 1. a 2. žalovaný byli zavázáni uzavřít s tímto žalobcem dohodu o vydání shora uvedených nemovitostí\", se zamítá.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 1999, č.j. 13 Co 264/99-111, se v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 1998, č.j. 59 C 147/95-79, ve výroku zamítajícím „návrh, aby bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, domu číslo popisné 894 s parcelou č. 538/2 zastavěná plocha o výměře 238 m2 zapsaných na listu vlastnictví č. 1787 pro okres O., obec O., katastrální území M. O., a to každý z jedné ideální poloviny\", a v nákladových výrocích, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 1998, č.j. 59 C 147/95-79, ve výroku zamítajícím „návrh, aby bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, domu číslo popisné 894 s parcelou č. 538/2 zastavěná plocha o výměře 238 m2 zapsaných na listu vlastnictví č. 1787 pro okres O., obec O., katastrální území M. O., a to každý z jedné ideální poloviny\", a v nákladových výrocích, zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. dubna 1999, č.j. 13 Co 264/99-111, potvrdil rozsudek ze dne 23. listopadu 1998, č.j. 59 C 147/95-79, kterým Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se žalobce B/ domáhal po žalovaných vydání (eventuálně uzavření dohody o vydání) podílu ve výši jedné poloviny domu č.p. 894 a stavebního pozemku parc. č. 538/2, nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 1787 pro katastrální území M. O., a žalobci A/ a B/ požadovali ve vztahu k prvnímu žalovanému určení, že jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; v návaznosti na rozhodnutí o odvolání rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání „k otázce, zda na základě dohody mezi vládami USA a ČSSR ze dne 29. 1. 1982 mohlo dojít k přechodu vlastnického práva na čsl. stát, a k otázce, zda podle úmluvy o naturalizaci mezi ČR a USA čsl. občané naturalizovaní v USA v době války ztratili československé občanství\".
Ve vztahu k restitučnímu nároku odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, podle něhož žalobce B/ nabyl státní občanství USA naturalizací dne 7. června 1943, shledal osvědčení o státním občanství České republiky, vydané Okresním úřadem v K. dne 14. ledna 1997, č.j. VV-M-239/A/96, co do obsahu nesprávným (nepravdivým). Ustanovení čl. I odst. 3 Úmluvy o naturalizaci mezi Republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými, podepsané dne 16. července 1928 a vyhlášené pod č. 169/1929 Sb. (dále též „Úmluva\"), vyložil totiž tak, že trvající válečný stav domovského státu naturalizované osoby důsledek stanovený v prvních dvou odstavcích článku I Úmluvy (ztrátu dřívější státní příslušnosti) pouze odkládal či pozastavoval; odpadnutím překážky dané válečným stavem důsledky naturalizace dodatečně nastaly. V posuzovaném případě tedy žalobce B/ pozbyl československé státní občanství nejpozději dne 8. května 1957, kdy byl ukončen válečný stav ve vztahu k Japonsku, a existence aktu, jímž by od té doby toto občanství nabyl znovu, prokázána nebyla. Nesplňuje-li tedy žalobce B/ předpoklad státního občanství České republiky (do 31. prosince 1992 ČSFR), nemůže být osobou k vydání (k uzavření dohody o vydání) podílu sporných nemovitostí oprávněnou (srov. §3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „restituční zákon\").
Nárok na určení, že sporné nemovitosti jsou předmětem podílového spoluvlastnictví žalobců (při existenci naléhavého právního zájmu na určení, srov. §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.\"), není podle odvolacího soudu věcně důvodný proto, že nemovitosti převzal stát jako věci, které připadly do jeho vlastnictví v důsledku Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. ledna 1982 (dále též jen „Dohoda\"), která „je součástí vnitřního právního řádu smluvních států\". Žalobcům byla - jak vyplývá ze skutkového zjištění soudů obou stupňů - přiznána rozhodnutím Komise Spojených států pro vyřizování nároků v cizině (č. CZ-2386) náhrada (mimo jiné) i za podíly na předmětných nemovitostech částkami po 5.344,68 USD, neboť „již před uzavřením zmíněné dohody stát hospodařil se zmíněným majetkem a tím omezil práva vlastníků\".
Návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl se zdůvodněním, že „působnost výhrady spočívající v existenci válečného stavu domovského státu naturalizované osoby po dobu války není ... rozhodnutím zpochybňována\" a přezkoumání „otázky účinnosti důsledků naturalizace po odpadnutí překážky válečného stavu dovolatelé nepožadovali\"; otázka přechodu vlastnictví k nemovitostem v důsledku Dohody pak podle odvolacího soudu v obecné rovině představuje zkoumání účinnosti Dohody na nároky občanů USA, k čemuž české soudy nejsou pravomocné.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, prosazujíce otázky důsledku naturalizace podle Úmluvy po odpadnutí překážky válečného stavu a přechodu vlastnického práva k nemovitostem na základě Dohody za zásadně právně významné ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. a namítajíce existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Dovolatelé brojí proti výkladu čl. I Úmluvy provedenému odvolacím soudem; mají za to, že zejména užití obratu „nebudou platiti\" v odstavci třetím uvedeného článku popírá úmysl odložit důsledky předchozích ustanovení do okamžiku skončení války; navíc argumentují prvkem právní nejistoty, byla-li by ztráta občanství vázána na odkládací podmínku. Závěr odvolacího soudu, podle něhož stát převzal vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě Dohody, považují dovolatelé za nesprávný. Protože Dohoda nebyla sjednána prezidentem (ale pouze vládou), odsouhlasena Federálním shromážděním a následně provedena zákonem (transformována do právního řádu), nemohlo podle právního stavu tehdy platného (srov. čl. 36 odst. 3, čl. 61 odst. 1 písm. a/ ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci v rozhodném znění, §131 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v rozhodném znění, §2 písm. e/ zákona /správně zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění/ č. 4/1962 Sb., o vyhlašování zákonů a jiných právních předpisů, ve znění zákona č. 164/1968 Sb.) dojít na jejím základě k přechodu vlastnictví z občanů USA na stát. Tomu odpovídá i obsah Dohody, která podle dovolatelů v žádném ze svých ustanovení přechod vlastnického práva k věcem na stát neřeší (vlastnické právo nelze považovat za nárok vůči československé vládě ve smyslu čl. 1 Dohody a nemohlo být vypořádáno způsobem jeho přechodu na stát). Dovozují dále, že předmětem Dohody je vypořádání nejen náhrad za vyvlastnění věcí, ale i náhrad za omezení vlastnického práva k věcem, což se týká případů, kdy majetek formálně vyvlastněn nebo zestátněn nebyl, ale výkon vlastnických práv byl ze strany československého státu značným způsobem omezen nebo zcela znemožněn, takže vlastník nemohl majetkem volně disponovat, užívat jej nebo požívat jeho plodů. Náhradu, kterou obdrželi žalobci, je proto třeba chápat jako náhradu za omezení vlastnického práva, nikoli jako náhradu za jeho odnětí. Ze všech uvedených důvodů dovolatelé navrhli zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, §10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými (žalobci) řádně zastoupenými advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.) - se nejdříve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud za situace, kdy dovolání bylo podáno včas a k tomu legitimovanou osobou, přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.) - a ty v daném případě nebyly žalobci v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. namítány, ani nevyplývají z obsahu spisu - je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Jestliže jde o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští úprava dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil na návrh nebo bez návrhu odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o.s.ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o.s.ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
O žádný z případů uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v projednávané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání v intencích ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy - vedle důvodu podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. - již jen důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., kterým lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci, k němuž dochází tehdy, jestliže soud aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
V projednávané věci žalobci návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, učiněný při jednání odvolacího soudu dne 27. dubna 1999, omezili jen na dvě právní otázky („posouzení, zda podle úmluvy o naturalizaci mezi ČSR a USA z r. 1998 /správně 1928/ čsl. občané naturalizovaní v USA v době války ztratili československé občanství\" a „posouzení toho, zda na základě mezivládní dohody mezi ČSSR a USA z 29. 1. 1982 mohlo dojít k přechodu vlastnického práva na čsl. stát\"), jež pokládali - na rozdíl od odvolacího soudu, který návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl - za zásadně významné; protože řešení obou otázek odvolacím soudem prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu v dovolání také zpochybnili, je závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. závislý jen na posouzení právního významu uvedených otázek.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právo mezi účastníky určující. Současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí odvolacího soudu se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu zásadního významu zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve o stížnostech pro porušení zákona, a odvoláních) nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), popřípadě v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s konformní soudní praxí.
Posouzení důsledku ukončení vedení války jedné ze smluvních stran z pohledu čl. I odst. 1 a 2 Úmluvy a vlivu Dohody na vlastnické poměry amerických občanů bylo pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu dominantní; zároveň lze těmto otázkám přiřadit významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, která dosud nebyla usměrněna stanoviskem Nejvyššího soudu, popřípadě rozhodnutím uveřejněným za účelem sjednocení judikatury ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jde-li podle závěru dovolacího soudu o otázky zásadního právního významu, stává se tím dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. přípustným.
Dovolatelé nenamítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), a existence takových vad nevyplývá ani z obsahu spisu (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Posoudit, zda je dovoláním napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace, jimiž je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o.s.ř.), správný, znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vyslovených závěrů, že žalobce B/ pozbyl naturalizací na území Spojených států amerických československou státní příslušnost v okamžiku, kdy odpadla překážka spočívající v tom, že v době, kdy získal státní občanství Spojených států amerických (tj. 7. června 1943), bylo Československo ve válečném stavu (bude-li tento závěr shledána správným, lze zároveň přisvědčit na něj navazujícímu závěru o absenci základní podmínky bránící uspokojení restitučního nároku, jíž je ve smyslu §3 odst. 1 a 4 restitučního zákona požadavek státního občanství ČSFR, od 1. ledna 1993 ČR, oprávněné osoby), a že na základě Dohody pozbyli žalobci vlastnické právo k nemovitostem.
Dne 16. července 1928 podepsali v Praze mimořádní velvyslanci Republiky Československé a Spojených Států Severoamerických Úmluvu o naturalizaci, která byla dne 14. září 1929 ratifikována prezidentem Československé republiky a dne 14. listopadu 1929 výměnou ratifikačních listin nabyla mezinárodní působnosti. Dne 7. prosince 1929 byla Úmluva vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 169 a na základě zákona č. 60/1930 Sb., jímž se úmluva provádí, nabyla ustanovení Úmluvy od počátku její mezinárodní působnosti moci zákona (srov. §1 cit. zákona). Úmluva byla jako zákon součástí československého (od 1. ledna 1993 českého) právního řádu až do 20. srpna 1997, kdy po výměně nót z 28. července 1997 a 20. srpna 1997 obě smluvní strany - Česká republika a Spojené státy americké - sjednaly ukončení její platnosti k uvedenému dni, ke kterému pozbyl účinnosti i zákon č. 60/1930 Sb.
Úmluva byla sjednána ve snaze upravit statut bývalých příslušníků účastnických zemí, kteří nabyli nebo mohli nabýt vhodnými naturalizačními procesy na jejich území státní příslušnosti. Jejím záměrem bylo zabránit vzniku dvojího státního občanství. Článek I Úmluvy v prvních dvou odstavcích stanovil: „O příslušnících Spojených Států, kteří byli anebo budou naturalisováni na území československém, bude se míti ve Spojených Státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Československa. Navzájem o příslušnících Československa, kteří byli anebo budou naturalisováni na území Spojených Států, bude se míti v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených Států\". Platnost citovaných ustanovení Úmluvy byla vyloučena pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhl naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vedla válku (čl. I odst. 3 Úmluvy). „Příslušníkem\" ve smyslu Úmluvy se rozuměla osoba, která byla příslušníkem Spojených Států nebo Československa podle zákonů v těchto zemích platných, a slovo „naturalisovaný\" se spojovalo - v případě osoby starší jedenadvaceti let - s naturalizací udělenou na její vlastní žádost za jejího trvalého pobytu v naturalizační zemi.
V poměrech projednávané věci lze bez jednoznačného určení doby, po kterou Československá republika vedla válku (podle jednoho názoru šlo o období od 17. září 1938 do 8. května 1957, kdy byl účinností Protokolu o obnovení normálních styků ze dne 13. února 1957 ukončen válečný stav mezi Československou republikou a Japonskem /tento výklad zmínila směrnice ministerstva vnitra ze dne 17. listopadu 1958, č. 126/1958 Sbírky instrukcí pro výkonné orgány národních výborů, kterou se vysvětlovaly předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství/, názor druhý - vycházející z toho, že po celou dobu válečného stavu Československo fakticky válku nevedlo - preferoval jako dobu, kdy stát vedl válku, dobu branné pohotovosti státu ve smyslu §57 zákona č. 131/1936 Sb., o obraně státu, tj. období od 23. září 1938 /srov. vládní vyhlášku č. 183/1938 Sb./ do 31. prosince 1945, kdy byla ukončena vládní vyhláškou č. 162/1945 Sb.), přistoupit k interpretaci ustanovení čl. I odst. 3 Úmluvy z obecnějšího pohledu. Jde o odpověď na otázku, zda vedení války smluvního státu vyloučilo po naturalizaci osoby na území druhého smluvního státu ztrátu její dřívější státní příslušnosti navždy (názor prosazovaný v dovolání), anebo mělo za následek jen pozastavení důsledků naturalizace do ukončení stavu označeného jako vedení války (výklad přijatý odvolacím soudem). V daných souvislostech se nabízí dvojí možné řešení - českoslovenští příslušníci, kteří nabyli naturalizací státní občanství Spojených států amerických v době od 17. září 1938 do 31. prosince 1945, popřípadě 8. května 1957, ztratili československé státní občanství po zániku okolnosti vylučující uplatnění zásad vtělených do odstavců 1 a 2 článku I Úmluvy, tedy nejpozději dnem 8. května 1957, anebo československé státní občanství již podle Úmluvy nemohli ztratit vůbec.
Dovolací soud se přiklonil k odvolacím soudem vyslovenému závěru dovozujícímu ztrátu československé státní příslušnosti podle Úmluvy v okamžiku, kdy odpadla překážka stanovená v čl. I odst. 3 (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2000, sp. zn. 23 Cdo 2047/98). Nad rámec jeho zdůvodnění připomíná, že Úmluva byla inkorporována do československého právního řádu za účinnosti zákona č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, jenž vyjádřil zásadu, že „příslušník cizího státu nemůže býti zároveň příslušníkem Československé republiky\" (srov. §4 odst. 3), čímž dal najevo snahu státu zabraňovat dvojímu státnímu občanství, která se pak projevovala i při uzavírání mezinárodních smluv o státním občanství (např. podle čl. 16 smlouvy s Rakouskem /č. 107/1921 Sb./ se obě smluvní strany zavázaly nepřijmout do svého státního svazku občany druhého státu, dokud je tento ze svého svazku nepropustí). Této zásadě, jež svědčí o účelu a cíli sjednání Úmluvy, by odporovalo, kdyby se dvojí státní občanství (americké a československé) zachovávalo i poté, co důvody pro úpravu podle čl. I odst. 3 Úmluvy pominuly, a tato výjimečná směrnice, podmíněná mimořádnými okolnostmi, ztratila smysl. Opačný výklad by vedl k založení trvalé nerovnosti mezi československými občany, kteří nabyli státní občanství Spojených států amerických v době, kdy Československá republika vedla válku, a mezi těmi, kteří je nabyli v době, kdy válku nevedla. Osoby první ze zmiňovaných kategorií by totiž měly i po 31. prosinci 1945, popřípadě po 8. květnu 1957, dvojí státní občanství se všemi důsledky, které z toho plynou, tedy nejen s právy, ale i s povinnostmi (podléhaly by nadále také československému /českému/ právnímu řádu, měly by vůči československému /českému/ státu brannou povinnost atd.), a nenáležela by jim imunita podle čl. II Úmluvy (tj. zákaz stíhání a trestání při návratu na území státu, jehož byly dříve /před naturalizací/ příslušníky, pro expatriaci nebo proto, že před svou naturalizací neuposlechly povolání k vojenské službě, které jim bylo doručeno do pěti let před naturalizací).
Lze uzavřít, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalobci B/ prostřednictvím uplatněných argumentů zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím nárok žalobce B/ na vydání (eventuálně uzavření dohody o vydání) podílu nemovitostí, bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1, část věty před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
S odvolacím soudem nelze souhlasit v tom, že Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. ledna 1982 byla právním důvodem (titulem), na jehož základě stát nabyl do vlastnictví sporné nemovitosti, jejichž podílovými spoluvlastníky - jak o tom svědčí usnesení bývalého Státního notářství v Ostravě ze dne 24. června 1976, sp. zn. 4 D 468/68 - byly (po smrti JUDr. A. T. v roce 1962) žalobci.
Podle čl. 1 odst. 1 Dohody přijala vláda Spojených států amerických od vlády Československé socialistické republiky sjednanou částku „jako úplné vypořádání a vyrovnání\" určitých vzájemných nároků, k nimž patřily i nároky vlády Spojených státu nebo jejich státních příslušníků vůči československé vládě zakládající se na znárodňovacích, vyvlastňovacích a takových opatřeních, na jejichž základě bylo s majetky, právy a zájmy nakládáno, nebo nároky zakládající se na jiných omezujících opatřeních, zahrnujících převzetí vlastnictví nebo výkon kontroly nad jejich majetky, právy a zájmy nebo nad jakýmikoliv jinými majetky, které vznikly přede dnem vstupu této Dohody v platnost (účinnosti nabyla Dohoda dne 2. února 1982). Čl. 2 Dohody vysvětloval pojem nároků státních příslušníků Spojených států tak, že jde o „otevřené a nevypořádané nároky\" týkající se majetků, práv a zájmů dotčených znárodňovacími, vyvlastňovacími a takovými opatřeními přijatými československou vládou, na jejichž základě s nimi bylo nakládáno, nebo dotčených jinými omezujícími opatřeními, která zahrnují převzetí vlastnictví nebo výkon kontroly nad ním, jež se jich dotýkají, které ode dne takového znárodnění nebo jiného převzetí vlastnictví nebo výkonu kontroly nad ním do dne vstupu Dohody v platnost nepřetržitě příslušely (mimo jiné) státním příslušníkům Spojených států. Rozdělení náhrady přijaté vládou Spojených států amerických spadalo do výlučné působnosti americké vlády, „aniž by z toho pro československou vládu vyplývala jakákoli odpovědnost\". Dnem následujícím po dni vypořádání (srov. čl. 7 Dohody) se československá vláda osvobodila od všech závazků vůči Spojeným státům nebo jejich státním příslušníkům v souvislosti s opatřeními vůči majetku, právům a zájmům uvedeným v článku 1 odst. 1 Dohody (čl. 8 odst. 1).
Okolnost, že Dohoda se nestala pramenem československého (českého) práva, tj. neměla povahu normativního právního aktu obsahujícího obecně závazné právní normy, vysvětlili žalobci v dovolání a dovolací soud s těmito vývody souhlasí.
V době účinnosti Dohody právo osobního, popřípadě soukromého vlastnictví k movitým nebo nemovitým věcem vznikalo a zanikalo na základě právních úkonů aprobovaných objektivním právem (právním řádem) nebo jiných právních skutečností (např. rozhodnutím státního orgánu), stanovených zákonem (srov. §131, §133, §489 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 58/1969 Sb.). Dohoda, kterou sjednaly vlády Spojených států amerických a Československa, nemohla mít povahu soukromoprávního úkonu (jeho subjekty nebyly fyzické osoby americké státní příslušnosti na straně jedné a československý stát na straně druhé), nebyla však ani jinou právní skutečností, neboť objektivní právo vznik, změnu nebo zánik právních vztahů (vztahů vlastnických) s ní nespojovalo; ani obsah Dohody nenasvědčuje tomu, že měla mít relevantní dopady v oblasti stávajících vlastnických vztahů. Úkolem Dohody - jak plyne i z jejího názvu a preambule - bylo (mimo jiné) vypořádat specifické nároky amerických občanů, a to nejen nároky z titulu převzetí vlastnictví k věcem opatřeními československého státu (např. znárodněním, vyvlastněním či jinými zásahy), ale i nároky plynoucí z toho, že - aniž se cokoli změnilo na vlastnických poměrech - osoby, které byly příslušníky Spojených států, ztratily kontrolu nad svým majetkem (nemohly vykonávat atributy vlastnického práva, tj. věc držet, užívat, požívat a disponovat s ní). Pokud se československá vláda osvobozovala od „všech závazků vůči Spojeným státům nebo jejich státním příslušníkům\" (srov. čl. 8 odst. 1 Dohody), pak jen v mezích daných kvalitou již uskutečněných zásahů do vlastnictví amerických občanů, nikoliv co do samotné podstaty vlastnictví v těch případech, kdy do účinnosti Dohody zůstalo pro občany Spojených států zachováno.
Dovolacímu soudu je znám rozsudek Nejvyššího soudu bývalé České socialistické republiky ze dne 27. února 1987, sp. zn. 6 Cz 10/87, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1989, pod číslem 31, jehož právní věta si neklade jiný cíl, než vést soudy k tomu, aby „při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů státních příslušníků USA vůči čs. státu a čs. státním organizacím ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými čs. subjekty nakládáno před 2. 2. 1982\", posuzovaly i případný dopad ustanovení Dohody na právní vztahy mezi účastníky; názor, že Dohodu lze pojímat jako právní skutečnost, na jejímž základě vznikají, mění se či zanikají vlastnické vztahy Dohodou dotčených subjektů, z citovaného rozhodnutí dovodit nelze.
Dovolací soud tedy konstatuje, že Dohoda právním důvodem vzniku vlastnictví československého státu - bez zřetele k tomu, zda a v jaké výši obdrželi v souladu s čl. 3 Dohody postižení příslušníci Spojených států amerických náhradu za nároky vymezené čl. 1 odst. 1 a čl. 2 Dohody - nemohla být; pokud odvolací soud vycházel z opačného názoru, nesprávně věc právně posoudil (jeho argumentace je navíc vnitřně rozporná, neboť na straně jedné nárok na určení spoluvlastnictví nepodřadil restitučnímu zákonu, nýbrž obecným právním předpisům, což mu však nebránilo zohledňovat rozdíl mezi úpravou provedenou zákonem č. 403/1990 Sb. a zákonem č. 87/1991 Sb. /ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb./ a dovozovat, že odškodnění podle Dohody je skutečností, k níž je třeba přihlédnout „při rozhodování o restituci majetku\", neboť „opačný postup by byl v rozporu s dobrými mravy\"). Je-li dovolání žalobců důvodné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím nárok na určení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem ve vztahu k prvnímu žalovanému (a v nákladových výrocích), zrušil (§243b odst. 1, část věty za středníkem, o.s.ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno v uvedeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut nárok žalobců na určení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem ve vztahu k prvnímu žalovanému (a v nákladových výrocích), a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta druhá, odst. 5 o.s.ř.).
V dalším řízení se soud prvního stupně neopomene zabývat tím, zda sporné nemovitosti přešly na stát některým ze způsobů uvedených v §6 restitučního zákona, a v kladném případě zváží, zda se zřetelem ke speciální úpravě zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd je žalobcům vlastnická žaloba podle obecného předpisu k dispozici.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty druhá a třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová