ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.730.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 730/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně HIRSCH BETEILIGUNGS GmbH , se sídlem Welsestr. 34, 4060 Leonding, Rakouská republika, zastoupené DDR. Alexanderem Haschem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Holečkova 2628/3A, proti žalované OLREDO spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 7/1392, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 452 80 151, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, o určení neexistence pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 28 C 145/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2009, č. j. 19 Co 179/2009-41, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 6 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení rukám Mgr. Jiřího Černého, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. července 2009, č.j. 19 Co 179/2009-41, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. února 2009, č.j. 28 C 145/2008-20, jímž bylo řízení zastaveno a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když řízení zastavil podle §104 odst. 1 v návaznosti na §103 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení na základě zjištění, že je dána překážka věci pravomocně rozsouzené. Vyšel z žalobních tvrzení, z nichž je nepochybné, že se žalobkyně domáhá určení neexistence pohledávky,
o níž bylo pravomocně rozhodnuto o věci pravomocným kontumačním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14.5.2004, č.j. 27 C 216/2001-29, jímž bylo rozhodnuto o zaplacení pohledávky ve výši 2 531 432,10 Kč s příslušenstvím. Konstatoval, že není ze zákona možný postup, aby proběhlo dokazování o skutečnostech, které byly v předcházejícím řízení na základě skutkových tvrzení žalobkyně (nyní žalované) považovány za nesporné. Tvrzení žalobkyně, že pohledávku po vydání rozsudku pro zmeškání zaplatila pravému věřiteli na tom nemůže podle závěru odvolacího soudu nic změnit.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Podle názoru žalobkyně překážka věci pravomocně rozsouzené v tomto řízení dána není, neboť obsah žalobního návrhu v případě žaloby určovací je jiný, než u žaloby na plnění. Zdůrazňuje, že uplatňuje jiný procesní nárok a předmět řízení je proto jiný než u žaloby na plnění, o níž bylo pravomocně rozhodnuto. Má za to, že odvolací soud přehlíží fakt, že řízení o této určovací žalobě nevychází ze stejných skutkových tvrzení. Významnou skutečností uvedenou v tomto řízení je postoupení pohledávky žalovanou na třetí subjekt, ke kterému došlo ještě před podáním žaloby na plnění a že žalobkyně následně pohledávku třetímu subjektu uhradila. Namítá, že pravomocné rozhodnutí, vycházející ze skutečností uvedených žalobkyní (zde žalovanou) a považovaných za skutečnosti nesporné, tu vytváří překážku určení a objasnění skutečného právního vztahu, který existoval v době vydání pravomocného rozsudku na plnění.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu stejně jako usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť teorií práva a judikaturou je již vyřešena otázka, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění tvoří překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení, má-li být předmětem určení právní vztah nebo právo, z něhož bylo žalováno o splnění povinnosti. I kdyby přesto dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, považuje jej za nedůvodné. Tvrzení žalobkyně, že v řízení o určovací žalobě se nevychází ze stejných skutkových tvrzení jako v předešlém řízení o žalobě na plnění, pokládá žalovaná za nesprávné. Zdůrazňuje, že řízení o předchozí žalobě na plnění bylo zakončeno vydáním rozsudku pro zmeškání, a v takovém případě se tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o tom, že žalovaná je věřitelem pohledávky, považují za nesporná. Nynější tvrzení žalobkyně, že žalovaná nebyla věřitelem žalované pohledávky, mohla žalobkyně uplatnit již v předchozím řízení, což však neučinila, proto platí fikce správnosti tvrzení uvedených v žalobě. Má za to, že tento předpoklad, na němž je postavena koncepce rozsudku pro zmeškání nelze obejít následným podáním určovací žaloby, v níž by účastník uváděl argumentaci, kterou se mohl bránit proti žalobě v předchozím řízení, účastnil-li by se jednání soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá. Pokud dovolatelka namítá, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nespecifikuje, v čem takovou vadu řízení spatřuje. Dovolací soud žádnou jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal.
Dovolací soud tedy dále přezkoumával napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že jde-li se o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle §103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku projednávaná znovu, jestliže bylo ve věci pravomocně rozhodnuto. Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky. Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o stejném nároku, resp. v daném případě o stejné pohledávce, musí zastavit řízení, které u něho bylo zahájeno (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustálené judikatury soudů se jedná o stejnou věc ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá -li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob; tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).
V daném případě se žalobkyně domáhá určení neexistence pohledávky, o jejímž zaplacení však již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 14.5.2004, č.j. 27 C 216/2001-29. Skutková tvrzení se týkají stejné pohledávky, kdy v předešlém řízení bylo požadováno zaplacení této pohledávky, zatímco v tomto řízení je požadováno určení, že daná pohledávka neexistuje.
Odvolací soud správně dovodil, že určovací žaloba se týká týchž osob a téže pohledávky, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, vyšlo-li najevo, že žalobkyně se domáhá určení neexistence pohledávky přiznané žalované rozsudkem pro zmeškání.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši 5000 Kč [§5 písm.d), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 6 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 20. října 2011
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu