ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.772.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 772/2022-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, PSČ 430 03, proti žalované TRIDENT GROUP 007 s. r. o. se sídlem v Praze 3, Vinohrady, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, PSČ 130 00, IČO: 272 62 405, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, PSČ 430 01, o zaplacení 818 816, 20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 79/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 15 Co 156/2021-420, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 14 375 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 6 C 79/2015-361, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 15 Co 156/2021-420, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a také na řešení otázek, u nichž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka namítala, že odvolací soud neaplikoval §554 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“), a pominul, že strany si v samotné smlouvě ujednaly místo plnění v areálu společnosti R. XY. Dovolatelka odkázala na příslušnou judikaturu k otázce prodlení zhotovitele, pokud dílo nesplní v místě sjednaném ve smlouvě o dílo. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud nesprávně aplikoval procesní předpisy vztahující se k povinnosti tvrzení a důkazní ve vztahu k soukromé listině, neboť vycházel ze soukromé listiny – předávacího protokolu ze dne 26. 4. 2012, ačkoli žalobkyně podpis učiněný za ni tehdejším jednatelem panem M. v řízení zpochybnila. Dovolatelka v doplnění dovolání dále namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe týkající se výkladu smlouvy, na kterou rovněž poukázala. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů; alternativně navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka vznáší námitky téměř výhradně se týkající skutkových okolností, a zdůraznila, že v dovolacím řízení je přezkum skutkových okolností vyloučen. Podle žalované dovolatelka neformulovala žádnou právní otázku a dovolací soud by tak měl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovolatelčina první námitka týkající se toho, že odvolací soud nesprávně neaplikoval §554 odst. 3 obch. zák. a opomněl, že strany v předmětné smlouvě o dílo sjednaly místo plnění v areálu společnosti R. XY, úzce souvisí s dovolatelčinou poslední otázkou vztahující se k otázce výkladu téže smlouvy. Odvolací soud totiž při výkladu předmětné smlouvy dospěl vzhledem k dalším prokázaným okolnostem (uzavření více smluv o dílo v témže dni, tj. 28. 4. 2011, mezi žalovanou a J. M. jednak jako fyzickou osobou, jednak jako jednatelem žalobkyně, jejichž předmětem byly stavební práce na rodinném domě pana M. v obci XY; dokumentace k předmětné smlouvě se rovněž týkala rodinného domu, nebylo by možné ji zrealizovat na barokní stavbě v objektu XY atd.) k závěru, že strany pouze formálně označily jako předmět smlouvy o dílo „rekonstrukci areálu v XY“, aby mohla být uplatněna v dotačním řízení a fakticky mohla být cena díla prováděného na rodinném domě J. M. v obci XY financována z dotace (uvedený závěr podpořily i další v řízení provedené důkazy). Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl na základě zjištěných skutkových okolností k závěru, že předmětem plnění byla pouze dodávka a montáž střešního systému pro rodinný dům J. M. v XY, který využil své možnosti jako jednatele žalobkyně, která měla v té době sídlo na téže adrese, dílo částečně financovat z jejích prostředků.
Dovolatelce nelze přisvědčit v jejím tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu projevu vůle. Dovolací soud totiž již např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vyložil a odůvodnil závěr, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. Úvahy odvolacího soudu vycházející ze zjištěného skutkového stavu a z provázanosti smluv uzavřených mezi žalovanou a J. M., ať už jednajícím jako fyzická osoba či jako jednatel žalobkyně, jednak z dokumentace k předmětné smlouvě, u níž při dokazování vyplynulo, že není realizovatelná na objektu v XY, nejsou nikterak nepřiměřené a nevybočují z kritérií, které rozhodovací praxe klade na výklad projevu vůle (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010). Naopak k nelogickému závěru by vedlo, pokud by soudy přistoupily na argumentaci žalobkyně, že předmětnou smlouvou byla skutečně sjednána rekonstrukce objektu v XY, ačkoli ze skutkových zjištění vyplynulo, že předmětná smlouva byla uzavřena s formálním uvedením jiného než skutečného předmětu plnění, za účelem získání dotace, a nadto by sjednané dílo nebylo dle skutkových zjištění soudů možné na objektu v XY zrealizovat. V kontextu uvedeného je pak irelevantní i námitka dovolatelky, že odvolací soud opomněl, že dílo mělo být splněno v XY a že neaplikoval §554 odst. 3 obch. zák., neboť soudy dospěly k závěru, že předmětem plnění byla dodávka a montáž střešního systému pro rodinný dům J. M. v XY.
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani zbývající námitky, kterými dovolatelka brojila proti zjištěnému skutkovému stavu a proti dokazování, konkrétně proti závěru soudů, že dílo bylo převzato J. M. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že mu nenáleží přezkum skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně (příp. soudem odvolacím). K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019. Dovolací soud je skutkovým stavem vázán a námitky směřující proti skutkovému stavu nemohou založit přípustnost dovolání. Ze stejného důvodu nezakládají přípustnost dovolání ani námitky směřující proti dokazování jakožto činnosti vedoucí ke zjištění skutkového stavu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu