ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.823.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 823/2022-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, za účasti E.ON Energie, a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 150/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2021, č. j. 8 Co 736/2021-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 12 C 150/2020-88, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí správního orgánu – Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 15. 9. 2020, č. j. 02710-31/2016-ERU, rozsudkem, jímž by soud uložil účastnici povinnost zaplatit žalobkyni částku 154.801,03 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Účastnice řízení navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, nebude-li odmítnuto, pak zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí převzal doslovně citaci odůvodnění rozsudku jiného senátu téhož soudu, a zcela tedy rezignoval na vlastní hodnocení důkazů. Předkládá přitom dovolacímu soudu otázku, zda okolnost, že soud ve svém rozhodnutí cituje části spisu Energetického regulačního úřadu a rozsudku vydaného v odlišné věci odlišným soudem, zakládá rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů dle §132 o. s. ř. a rozpor s požadavky uvedenými v §157 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má soud vyložit, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.
Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3906/2020, dokazování prováděné soudem v občanském soudním řízení slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§153 odst. 1 o. s. ř.). Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti.
V rozsudku ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, Nejvyšší soud vyložil, že věcně správné soudní rozhodnutí předpokládá, že je nejdříve náležitě zjištěn skutkový stav. Nejsou-li rozhodná tvrzení mezi účastníky nesporná, nebo nevyplývá-li ze zákona jiná výluka z dokazování, je třeba k prokázání správnosti skutkových tvrzení provést dokazování. Ať dokazování provádí soud prvního stupně či soud odvolací, je soud povinen své rozhodnutí založit na skutkovém stavu zjištěném zákonným konformním způsobem, přičemž v odůvodnění soudního rozhodnutí má ozřejmit, které skutečnosti má za prokázané, které naopak nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy a jaký závěr o skutkovém stavu učinil (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Dle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5098/2017, absence řádného odůvodnění zakládá nejen nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí, ale zpravidla též protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování. Rozsah povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí se však může lišit případ od případu, resp. dle povahy rozhodnutí, vždy tedy bude záviset na individuálních okolnostech každé projednávané věci. Postačuje přitom uvedení základních důvodů, které soud vedly k přijetí rozhodnutí a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit.
V nyní projednávané věci odvolací soud k námitce žalobkyně vztahující se k §132 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, že z obsahu spisu je patrné, že soud prvního stupně měl při nařízeném jednání ve věci k dispozici podrobná stanoviska obou účastníků a na podkladě toho také před zahájením jednání sdělil účastníkům svůj právní názor na věc s odkazem na označenou judikaturu Ústavního soudu, dal oběma stranám dostatečný prostor k podrobné ústní argumentaci a obhajobě vlastních stanovisek, aby následně provedl rozsáhlé dokazování a naopak jiné důkazy jako nadbytečné zamítnul. Soud tedy dal dostatečně zřetelně najevo, které důkazy považuje s ohledem na své právní hodnocení za relevantní pro své rozhodnutí, a které nikoliv. Důkazy, ze kterých vycházel (dílčí skutková zjištění), soud zcela správně pojímá do reprodukční části svého rozsudku, který obsahuje i shrnující závěry skutkové a na ně logicky navazující závěry právní včetně poukazu na zákonná ustanovení. Rozsudek tak bez jakýchkoliv připomínek obstojí i z hlediska požadavků vyjádřených v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud dále konstatoval, že okolnost, že případně na některých místech rozsudku soud prvního stupně cituje či uvádí shodně některé části textu, které jsou obsaženy buď ve spise Energetického regulačního úřadu, případně lze nalézt shodné momenty s rozsudkem č. j. 25 C 339/2020-57, vydaným Okresním soudem v Českých Budějovicích (ovšem jinou soudkyní) ve skutkově zcela totožné věci účastnic tohoto řízení, nemůže mít vliv na posouzení správnosti daného rozsudku, případně procesního postupu soudu prvního stupně. I pokud by tomu tak bylo, je takový fakt bez významu, jestliže rozhodující soudce příslušnou pasáž s přihlédnutím k obsahu svého spisu uzná za relevantní. Sama žalobkyně podala celou řadu skutkově totožných žalob s totožnou právní argumentací, jež se liší pouze obdobím, za které je požadováno peněžité plnění. Logickou reakcí na to jsou rozsudky obdobného vyznění, případně i s totožnými pasážemi.
Jestliže odvolací soud shledal námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nedostál povinnostem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.), nedůvodnou, neodchýlil se nikterak od výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že posoudil věc nesprávně, když nevycházel ze závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, když dle jejího názoru se odvolací soud nemůže svévolně rozhodnout, že namísto vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu přímo se vztahujícího k předmětné věci bude na věc aplikovat nálezy Ústavního soudu v odlišných věcech v situaci, kdy je příslušná otázka rozhodnutím Ústavního soudu přímo se vztahujícím k předmětné věci výslovně řešena. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1812/09, předkládá otázku, zda soud, který se při svém rozhodování odchýlí od vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu přímo se vztahujícího k předmětné věci, které je ve shodě s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, porušuje zásadu rovnosti a právní jistotu občanů.
Nejvyšší soud již dříve připomněl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1173/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2211/2018, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 885/2017), že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. například též nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007).
V usnesení ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1701/18, obdobně Ústavní soud shrnul, že z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá obecným soudům povinnost rozhodovat v souladu s právním názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech, jinými slovy povinnost sledovat „ratio decidendi“, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral. Ústavní soud rozlišuje tzv. kasační a tzv. precedenční závaznost svých nálezů. Závaznost kasační se týká té věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu, a projevuje se tím, že musí být ústavněprávní výklad Ústavního soudu respektován a jeho názor věrně proveden, aniž by měl soud či správní orgán možnost se od něj ve věci, kde byl nález vynesen, jakkoli odchýlit. Závaznost precedenční se týká věcí, v níž obecné soudy či správní orgány řeší otázky, které jsou podobné (nebo totožné) s otázkami ve věcech, jež Ústavní soud dříve rozhodl. Zde je možno ve výjimečných a odůvodněných případech předestřít konkurující úvahy k úvahám Ústavního soudu.
V nálezu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21, pak Ústavní soud poukázal na to, že setrvale judikuje, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou závazné pro všechny orgány a osoby především jeho nálezy, nikoliv již usnesení. Ta nejsou závazná ani pro Ústavní soud (§23 a 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a nejsou považována ani za obecně precedenčně významná (srov. např. již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 13/15).
V nyní řešené věci dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil závěry uvedenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16.
Usnesením ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou žalobkyní proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599. Ústavní soud se v uvedeném usnesení vyjádřil k účinkům zrušení rozhodnutí o udělení licence ve vztahu k námitce stěžovatelky, že bylo napadenými rozsudky porušeno její právo podnikat a užívat majetek, když této námitce nepřisvědčil. Otázku dopadů zrušení rozhodnutí o udělení licence na nárok žalobkyně na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů jako takovou ale neposuzoval. K otázce získání licence v důsledku spáchání trestného činu se Ústavní soud v uvedeném usnesení rovněž nikterak nevyjádřil. K námitce dovolatelky, že jí svědčí legitimní očekávání nabytí majetku v podobě podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, Ústavní soud uvedl, že stěžovatelka blíže neobjasnila, zda vůbec v jejím případě došlo k ovlivnění výše podpory v důsledku napadených rozhodnutí, a došlo-li, tak jakým způsobem a v jaké výši. Poukázal na to, že po vydání rozsudku krajského soudu nedošlo k přerušení a případnému novému - pozdějšímu - uvedení elektrárny do provozu. Důvodem je, že rozsudek krajského soudu ze dne 9. 10. 2015 byl vydán v době, kdy již stěžovatelka disponovala jiným rozhodnutím o udělení licence týkajícím se shodné elektrárny, které ji od 1. 4. 2015 opravňovalo k výkonu licencované činnosti a které nebylo rozsudkem krajského soudu dotčeno. Shrnul, že ve stěžovatelčině případě nedošlo na základě napadených rozsudků k přerušení možnosti vyrábět elektřinu, což by jinak byl důsledek v dalších řízeních neodstranitelný i z hlediska podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka neobjasnila, zda vůbec a případně jak se této podpory napadená rozhodnutí správních soudů dotkla; neumožnila tedy Ústavnímu soudu bližší reakci na její tvrzení týkající se podpory.
V dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že k tomu, aby vznikl (žalovaný) nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenách roku 2010, musela by být předmětná FVE uvedena do provozu do 31. 12. 2010, k čemuž bylo třeba, aby vedle schopnosti dodávat elektřinu do elektrizační soustavy bylo ve prospěch žalobkyně vydáno pravomocné rozhodnutí o udělení licence. Odvolací soud tedy posuzoval primárně otázku účinků zrušení udělení licence. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650, kterým bylo stanoveno, že jednáním F. Š. a J. P. souvisejícím mj. s vyhotovením a použitím revizních zpráv týkajících se elektrárny Mrlínek se tito dopustili zvlášť závažného zločinu podvodu. V rámci posouzení účinků rozsudku, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o udělení licence pro předmětnou elektrárnu, odvolací soud konstatoval, že si je vědom poukazu žalobkyně na usnesení Ústavního soudu z 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, které dokonce bylo vydané po správní linii ve věci předmětné licence, jež ovšem nezohledňuje daný problém v celé jeho šíři, nýbrž jen relativně izolovaně v souvislosti s tvrzeným omezením práva podnikat a užívat majetek. Uvedl, že výklad Ústavního soudu neřeší danou otázku vyčerpávajícím způsobem v širších souvislostech tak, aby jej bylo možné zevšeobecnit, zejména nezohledňuje variantu získání licence cestou trestného činu.
Odvolací soud odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. 17/16, které dle jeho názoru řeší (v poměrech umístění a provozu fotovoltaických elektráren) danou otázku komplexně, s tím, že poukázal na závěry v těchto rozhodnutích vyslovené ve vztahu k nezákonnosti aktu veřejné moci způsobené především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Dle těchto závěrů jde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní orgán přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob).
Odvolací soud uvedl, že právě o takovou situaci se jedná v předmětné věci, neboť nezákonnost zde byla způsobena výlučně ze strany adresáta správního rozhodnutí, totiž jednáním F. Š., jednatele právního předchůdce žalobkyně, ve spolupráci s revizním technikem J. P., kdy výlučně jejich protiprávním jednáním se právnímu předchůdci žalobkyně podařilo získat do konce roku 2010 licenci.
Jestliže za popsané situace odvolací soud nevyšel z usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, s odůvodněním, že výklad v daném rozhodnutí neřeší předmětnou otázku vyčerpávajícím způsobem v širších souvislostech tak, aby jej bylo možné zevšeobecnit, zejména nezohledňuje variantu získání licence cestou trestného činu, a místo toho poukázal na závěry výše uvedených nálezů Ústavního soudu, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyni tedy nemohl vzniknout nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenách roku 2010, Nejvyšší soud neshledal, že by se od výše uvedených závěrů rozhodovací praxe odchýlil.
Odvolací soud se nikterak neodchýlil ani od závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1812/09, na který poukazuje dovolatelka, když v tomto rozhodnutí se Ústavní soud vyjádřil k otázce nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu. O takovou situaci se v nyní řešené věci nejedná.
Dovolatelka rovněž předkládá dovolacímu soudu otázku, zda lze z úhrady ceny silové elektřiny účastnicí na účet Finančního úřadu v Olomouci dovodit, že tímto právním jednáním došlo ke konkludentnímu uznání dluhu žalobkyně. Dovolatelka je toho názoru, že úhradou ceny silové elektřiny odebrané v období od 1. 1. 2013 do 20. 5. 2017 účastnice uznala žalovaný nárok co do důvodu a výše.
Podle §323 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), se za uznání nepromlčeného závazku považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3. Podle §407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Pro uznání závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. nestačí, že dlužník plní částečně svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z takového plnění lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5321/2008).
Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl též k závěru, že při hodnocení toho, zda lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku, je třeba vycházet z celkového jednání dlužníka. Nelze uzavřít, že došlo k celkovému uznání zbytku dluhu, když dlužník při částečném plnění výslovně nesdělí, že neuznává zbytek dluhu, pokud z jeho celkového jednání již před částečným plněním bylo možno usuzovat, že dluh neuznává a nemá v úmyslu platit celou dlužnou částku. Ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. neukládá dlužníku, aby vyjádřil nesouhlas s výší celkové pohledávky, ani kdy tak má učinit. Dlužník není povinen sdělovat věřiteli, že se jedná pouze o dílčí platby a že nehodlá zbytek dluhu doplatit, jestliže dal již předtím jasně najevo, že zbytek dluhu neuznává, a z okolností předcházejících hrazení dluhu a z jednání dlužníka muselo být věřiteli jasné, že dlužník nehodlá celkový dluh uhradit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2402/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015; k rozhodné právní úpravě srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že pokud účastnice plnila Finančnímu úřadu v Olomouci, pak k tomuto plnění došlo na základě oznámení finančního úřadu o zřízení zástavního práva k pohledávkám žalobkyně na úhradu ceny silové elektřiny, tedy plněno bylo z podnětu státního orgánu a rozhodně nešlo o situaci, kdy by účastnice ve vztahu k žalobkyni co do důvodu a výše svůj dluh písemně uznala, respektive kdy by šlo dovodit z okolností případu, že částečným plněním uznává i zbytek dluhu. Dle odvolacího soudu v daném případě jednak účastnice dala (v době plnění) na vědomí žalobkyni, že nejde o uznání dluhu, jednak z okolnosti, že plní na podkladě oznámení o zřízení zástavního práva je patrné, že právě toto byl právní důvod poskytnutí peněžitého plnění účastnice finančnímu úřadu. Odvolací soud proto neshledal námitku týkající se uznání dluhu důvodnou. Tento jeho závěr přitom s výše předestřenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není v rozporu.
Přípustnost dovolání dále nezakládá ani otázka, „zda může soud v občanském soudním řízení dovodit, že přiznání nároku by fakticky znamenalo legalizaci výnosů z trestné činnosti, aniž by o tom rozhodl soud v trestním řízení, a to vzhledem k tomu, že dle čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod rozhoduje o vině a trestu za trestné činy jen soud (trestní)“. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice mj. formuloval úvahu, že legalizace protiprávního jednání při získání licence a přiznání nároku na úhradu výkupní ceny elektřiny podle Tarifu 2010 by fakticky znamenalo legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikterak však nerozhodoval o otázce viny a trestu za trestný čin ve smyslu čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak namítá dovolatelka. Na otázce předestřené dovolatelkou není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Dovolatelka tak pomíjí, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit otázka předložená dovolatelkou jako otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, „zda je možné dovodit konvalidaci (zhojení) revizní zprávy jednáním revizního technika za situace, kdy revizní zpráva byla správním orgánům předložena až teprve poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, díky čemuž tedy chyběl jen formální akt revizního technika, a to pouhé přeškrtnutí původního data a nahrazení novým datem“. Dovolatelka v této souvislosti argumentuje tím, že fotovoltaická elektrárna byla řádně zrevidována a revizní zpráva byla Energetickému regulačnímu úřadu předložena až poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku FVE dne 22. 12. 2010, což mu umožnilo provést veškerou činnost, která je třeba k vydání revizní zprávy, a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se však nepodává, že revizní zpráva byla správním orgánům předložena až teprve poté, co revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny dne 22. 12. 2010 a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, a že tedy chyběl „jen formální akt revizního technika, pouhé přeškrtnutí původního data“, a předmětná elektrárna byla řádně zrevidována, jak namítá dovolatelka. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. přitom nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele nebo na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017, či ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1584/2021).
Jestliže dovolatelka bez dalšího namítá, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek a do práva na ochranu vlastnictví, pak nikterak v této souvislosti nevymezuje, v čem shledává splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Namítá-li dovolatelka porušení svých ústavně zaručených práv, může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu