ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.852.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 852/2022-434
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Skanska a.s. , se sídlem Křižíkova 682/34a, 186 00 Praha 8, IČO 26271303, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR , příspěvkové organizaci, se sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00, Praha 4, IČO 65993390, zastoupenému JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, o zaplacení 69 340 540 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 38/2016, o dovolání žalobkyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 122/2020 – 400, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2021, č. j. 4 Cmo 122/2020 – 400, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 3. 2020, č. j. 37 Cm 38/2016-323, ve výroku II. v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 628 549,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z této částky od 2. 12. 2016 do zaplacení, a ve zbývajícím rozsahu zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně z celkové částky 41 276 844,27 Kč s úroky z prodlení, a ve vyhovujícím výroku I., kterým bylo rozhodnuto o částce 28 063 695,74 Kč s úroky z prodlení, a ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě vyhovujícím výrokem o částce 28 063 695,74 Kč, představující co do částky 10 574 995,79 Kč žalobkyní tvrzený nedoplatek ceny díla ze smlouvy uzavřené dne 25. 2. 2009 mezi žalobkyní, jako pověřeným členem Sdružení tří obchodních firem, a žalovaným, a co do částky 17 488 699,95 Kč kapitalizované úroky z prodlení za opožděné částečné úhrady konečné faktury, a jímž bylo zamítavým výrokem rozhodnuto o částce 41 276 844,27 Kč, která měla podle žalobkyně představovat celkovou částku smluvní pokuty za opožděné platby, sestávající z částek 32 686 539,67 Kč, 6 961 755,25 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 628 549,35 Kč za prodlení s úhradou částky 10 574 995,79 Kč od 29. 12. 2015 do 31. 10. 2016.
Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně posoudil smlouvu ze dne 25. 2. 2009 správně jako smlouvu o dílo uzavřenou podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), a přisvědčil žalobkyni, že smlouva je tzv. měřeným kontraktem, kdy smlouva stanovila pevnou cenu za jednotku, způsob jejího měření a oceňování. Vzhledem však k tomu, že soud nemá patřičné odborné znalosti, aby mohl posoudit, které konkrétní činnosti žalobkyní účtované do konečné ceny díla jsou pracemi a výkony, s nimiž počítala zadávací dokumentace, odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí v této věci o žalobkyní požadovaném zaplacení dodatečných nákladů ve výši 10 574 995,75 Kč se neobejde bez zpracování znaleckého posudku. Odvolací soud se avšak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo na dodatečné náklady související s prodloužením stavby je namístě hodnotit jako nárok na náhradu škody (§373 a násl. obch. zák.), když z provedeného dokazování vyplynulo, že dodatečné náklady vznikly žalobkyni v souvislosti s opožděným zahájením stavby z důvodu, že žalovaný nezajistil včas stavební povolení a nezajistil ani dostatek finančních prostředků, aby stavba mohla probíhat bez problémů, čímž bylo ovlivněno sjednané dokončení stavby, a jedná se tak o jednoznačné porušení smluvní povinnosti žalovaného. Uplatněný nárok není pak nárokem smluvním na doplatek ceny díla za náklady na dokončení díla, jak se žalobkyně nesprávně domnívá, ale nárokem na náhradu škody. Odvolací soud konstatoval, že ze žalobních tvrzení a ani z důkazů, a to ani ze znaleckého posudku z 10. 12. 2015, předloženého žalobkyní, nelze bez dalšího zjistit, ve kterém okamžiku, jakým způsobem a v jakém rozsahu došlo k újmě na majetku žalobkyně, nebyla tak jednoznačně prokázána výše škody a okamžik jejího vzniku, a nelze proto o tomto nároku za dané situace zatím rozhodnout.
Odvolací soud nesdílel ani názor soudu prvního stupně, že by žalovaný částečnou úhradou na konečnou fakturu uznal ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. žalobou uplatněný nárok, neboť z dokazování nevyplynulo, že by žalovaný měl v úmyslu uznat částečnou úhradou i zbytek žalobkyní označeného dluhu.
Odvolací soud považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně, který vázal počátek běhu promlčení nároku na zaplacení 10 574 995,75 Kč ke dni splatnosti závěrečné faktury, neboť u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její úhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Ke vznesené námitce promlčení ve vztahu k částce 10 574 995,75 Kč odvolací soud uvedl, že žalovaný o tom, že v souvislosti s jeho prodlením vznikají žalobkyni další náklady, věděl, o čemž svědčí přinejmenším dodatek č. 3 smlouvy o dílo, ale panovaly pochybnosti o výši skutečně vynaložených dodatečných nákladů. Pokud by se však prokázalo, že žalovaný na základě jednání účastníků přislíbil uhradit žalobkyni další vznikající náklady, pak by podle odvolacího soudu hraničilo s dobrými mravy (s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu) namítat promlčení nároku žalobkyně s odůvodněním, že měla tyto náklady uplatnit dříve.
K uplatněnému nároku na smluvní pokutu odvolací soud uvedl, že za situace, kdy je nárok na zaplacení částky 10 574 995,75 Kč nárokem na náhradu škody, nikoli nárokem na doplatek ceny díla, pak případné prodlení s úhradou této částky nemůže být sankcionováno smluvní pokutou, kterou strany sjednaly v čl. 14.8 obchodních podmínek smlouvy jen pro případ prodlení s úhradou ceny díla.
Odvolací soud s ohledem na uvedené zdůvodnění proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jen v části jeho výroku II. v rozsahu částky 1 628 549,35 Kč, představující smluvní pokutu s úhradou částky 10 574 995,75 Kč za dobu od 29. 12. 2015 do 31. 10. 2016, a v rozsahu příslušenství této částky odvíjející se (až) od výzvy k plnění z 22. 11. 2016. Konstatoval zároveň, že výši smluvní pokuty zahnuté do částky 15 336 301,18 Kč a vypočtené ke dni předžalobní výzvy ze dne 15. 8. 2014 z částky 10 574 995,75 Kč nebyla žalobkyně ke dni rozhodnutí odvolacího soudu schopna specifikovat, nemohl proto věcně rozhodnout o příslušné části úroků z prodlení požadovaných ze smluvních pokut od 23. 8. 2014.
Odvolací soud uzavřel, že nutnost doplnit dokazování, a to jak co se týče charakteru účtovaných prací, tak okamžiku vzniku nákladů požadovaných žalobkyní, mu neumožnila ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ani potvrdit, ani změnit, proto ho v uvedeném rozsahu zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu do části jeho výroku o potvrzení zamítnutí žaloby co částky 1 628 549,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z této částky od 2. 12. 2016 do zaplacení podala žalobkyně podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovolání, které považuje za přípustné, neboť touto částí napadeného rozhodnutí se řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které odvolací soud podle jejího názoru řešil nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy za tyto otázky označila otázku náležitostí uznání závazku podle §323 odst. 1 obch. zák. a otázku posouzení částečného plnění závazku coby uznání jeho zbytku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák., jejichž řešení mělo podle dovolatelky vliv na posouzení jejího práva na úhradu smluvní pokuty. Dovolatelka má za to, že odvolací soud posoudil otázku uznání závazku formou částečného plnění s ohledem na skutková zjištění v dané věci nesprávně a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1336/2010), jestliže žalovaný plnil na žalobkyní vydanou fakturu opakovaně, a po dobropisování požadované částky již bez jakýchkoli dalších námitek. Za uznání závazku je podle dovolatelky nutno považovat i dopis žalovaného ze dne 19. 11. 2005 adresovaný žalobkyni, týkající se dobropisu k závěrečné faktuře, z něhož podle jejího názoru vyplývá závazek žalovaného uhradit zbývající část vyfakturované částky, kromě dobropisované finanční částky. V této souvislosti dovolatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při posouzení otázek uznání závazku odchýlit (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, a ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011). V návaznosti na závěr o uznání závazku měl být podle názoru dovolatelky žalobkyni přiznán nejen doplatek fakturované ceny smluvního plnění s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, ale i nárok na zaplacení smluvní pokuty v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou faktury podle čl. 14.8 stranami odsouhlasených obchodních podmínek. Ve světle uvedené judikatury nemůže podle dovolatelky obstát závěr odvolacího soudu o posouzení uplatněného nároku jako nároku na náhradu škody a závěr o zamítnutí nároku na úhradu smluvní pokuty.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzující části a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání, neboť dovolatelka staví své dovolání na otázkách týkajících se údajného nesprávného právního posouzení uznání závazku částečným plněním, které měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části napadené dovoláním nespočívá na posouzení otázky uznání dluhu s účinky pro posouzení smluvní pokuty, jak se snaží žalobkyně v dovolání tvrdit, ale spočívá výhradně na posouzení nároku z titulu smluvní pokuty. Námitky žalobkyně ve vztahu k údajnému nesprávnému právnímu posouzení otázky uznání dluhu jsou tak z pohledu závěrů rozsudku v dovoláním napadené části irelevantní, když na řešení této otázky potvrzující výrok odvolacího soudu, týkající se posouzení uplatněného nároku na smluvní pokutu, nespočívá. Žalobkyně své dovolací námitky nesprávně, v rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, staví na tvrzení, že žalovaná částka je doplatek ceny díla, když odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyní uplatněné dodatečné náklady nemají základ v nedoplatku ceny díla za náklady na dokončení díla, ale jsou nárokem na náhradu škody, bylo-li prokázáno, že žalobkyní uplatněné nároky vznikly v souvislosti s opožděným zahájením stavby, nezajistil-li žalovaný včas pro stavbu, jak byl povinen, stavební povolení a nezajistil ani dostatek finančních prostředků, aby stavba mohla probíhat bez problémů, čímž bylo ovlivněno sjednané dokončení stavby, a jednalo se tak o náklady za tzv. vícepráce nad rámec předmětu sjednané smlouvy, na které bez změny smlouvy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009, a ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015) nemohlo vzniknout právo na zaplacení pouhým vystavením daňového dokladu (faktury), který není možné považovat za nezbytnou kvalifikovanou výzvu poškozeného k náhradě škody, jak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 Cdo 119/2021) odvolací soud dovodil. Podle žalovaného odvolací soud rozhodl o nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 628 549,35 Kč s příslušenstvím v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, proto považuje dovolání žalobkyně nejen za nepřípustné, ale i za nedůvodné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Musí se však jednat o otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť na dovolatelkou předestřených otázkách ohledně řešení otázek týkajících se účinků uznání závazku částečným plněním, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části o potvrzení zamítnutí žaloby v rozsahu 1 628 549,35 Kč s příslušenstvím založeno, když při právním posouzení tohoto nároku nebyla posuzována otázka účinků uznání závazku, ale byla posuzována otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty. Otázka promlčení tohoto uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 628 549,35 Kč nebyla odvolacím soudem řešena. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že již vícekrát judikoval, že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po označením 4/2014). Nespočívá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu na řešení dovolatelkou předestřených otázkách, nejsou takové otázky způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K otázce řešené odvolacím soudem v dovoláním napadeném výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě v rozsahu 1 628 549,35 Kč s příslušenstvím, představujícím smluvní pokutu s úhradou částky 10 574 995,79 Kč, dovolatelka však nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by byla podstatná pro rozhodnutí soudu o tomto nároku, představující smluvní pokutu, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení ve věci samé končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 29 Odo 1237/2006).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 4. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu