ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.862.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 862/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. D. K. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9, Krausova 605, proti žalovanému Mgr. J. F. , se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, identifikační číslo osoby 66245664, zastoupeného JUDr. Mgr. Ing. Hanou Karáskovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Chotěšovská 680/3, o zaplacení 5.000.000 Kč s příslušenstvím a o vydání listin, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 228/2012, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2015, č. j. 94 Co 594/2014-588, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 5. června 2014, č. j. 16 C 228/2012-489, zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 5.000.000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rovněž zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalovanému předložit žalobkyni seznam právních úkonů a smluv o investování, které za dobu platnosti své plné moci vykonal pro společnost XIO.CZ a. s. a pro Mgr. L. K. (bod II. výroku). Dále soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 210.700 Kč (bod III. výroku), přiznal ustanovenému zástupci žalobkyně odměnu ve výši 77.319 Kč (bod IV. výroku) a ve vztahu mezi žalobkyní a ČR určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod V. řízení).
K odvolání žalobkyně a žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a pod bodem II. potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem III. změnil tak, že výše nákladů činí 481.600 Kč (druhý výrok) a ve výroku pod bodem IV. změnil tak, že výše odměny činí 80.344 Kč, jinak jej potvrdil (třetí výrok). Dále soud přiznal ustanovenému zástupci žalobkyně odměnu za odvolací řízení ve výši 16.214 Kč (čtvrtý výrok) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 62.795 Kč (pátý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobkyně i žalovaný.
Žalovaný podáním ze dne 10. února 2016 učinil zpětvzetí dovolání v plném rozsahu. Dovolací soud proto řízení o tomto dovolání dle §243c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) zastavil.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. až V. Žalobkyně podává dovolání z důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce náhrady škody způsobené porušením povinností advokáta chránit zájmy klienta dle předaných pokynů a porušení povinností advokáta vést dokumentaci advokátního spisu a vydat listiny klientovi, a v otázce náhrady nákladů řízení mezi účastníky. K přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) žalobkyně uvádí, že při řešení těchto otázek se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterými jsou otázky rozhodovány rozdílně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dále zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyní předestřená otázka porušení povinností advokáta přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládá, neboť nejde o otázku hmotného práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Pro rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodující závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k náhradě škody, která měla vzniknout akciové společnosti. K tomuto závěru žalobkyně v dovolání uvádí, že její aktivní legitimace je založena tím, že případná škoda vzniklá společnosti se promítá do majetkového podílu zůstavitele (akcionáře) na hospodaření společnosti. Tento názor však neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které se sice skutečná škoda způsobená společnosti (v jejímž důsledku se sníží čistý obchodní majetek společnosti) projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti – společníci v jejím důsledku utrpí újmu. Tato újma je však svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti. Její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti. Pohledávka z titulu náhrady škody ovšem není pohledávkou společníků, ale pohledávkou společnosti. Společník s ní nemůže disponovat jako s pohledávkou vlastní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3180/2008). Dovozuje-li žalobkyně své žalobní oprávnění z §182 odst. 2 obch. zák., není tento odkaz rozhodný, neboť v projednávané věci nejde o právo na náhradu škody, které má společnost vůči členovi představenstva, nýbrž vůči třetí osobě.
V dalším obsahu dovolání směřujícího do výroku ve věci samé nepředkládá dovolatelka dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalobkyně směřující do výroku o náhradě nákladů řízení, kdy žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že ve věci měl aplikovat §150 o. s. ř. Odvolací soud však správně a úplně vyložil, proč ve věci neshledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení jinak procesně úspěšnému účastníku dle §150 o. s. ř. Správně také odkázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu než žalovanému. Uvedený závěr Ústavního soudu opakovaně přijal též dovolací soud, s tím, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci samé (§142 odst. 1 o.s.ř.). Diskreční oprávnění soudu (§150 o.s.ř.) umožňující soudu výjimečně náklady řízení zcela nebo z části nepřiznat, ukládá soudu, aby zkoumal, zda ve věci existují zvláštní okolnosti (důvody zvláštního zřetele), pro něž soud pak nemusí úspěšnému účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení přiznat. Za okolnosti zvláštního zřetele, které odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení, nelze považovat pouze skutečnost, že by jejich přiznání způsobilo jednomu z účastníků větší újmu než druhému, ale je nutné, aby byly dány i další okolnosti mající vliv na spravedlivé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013). Takové okolnosti se však v projednávané věci z obsahu spisu nepodávají. Svými námitkami proto žalobkyně přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu